Ivo Fencl: Boris Jachnin - Zdánlivě píše o filmu každý časopis
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
|
■ Pane Jachnine, jak vím, schováváte v zásuvce přinejmenším pět nevydaných próz a využíváte je zatím pouze při autorských čteních. Ta pořádáte pravidelně? A nepřibudou i další povídky?
Čtení neprovozuji často, jen výjimečně, a je to jakási odměna, událost, následkem čehož mi povídky nepřibývají a ty stávající pořád předělávám.
■ Vyjíždíte číst z Českých Budějovic, svého bydliště, ale pocházíte z Prahy, a tak se nejprve zeptám: Co vás ve dvaadvaceti odválo na jih?
Vlastně jsem odešel z Prahy, protože jsem chtěl hledat nějaký smysl života. Jeho praxi, svobodu či co...
A celé mládí jsem usiloval, abych se stal malířem. Ale to se mi nedařilo.
A celé mládí jsem usiloval, abych se stal malířem. Ale to se mi nedařilo.
■ Nicméně jste dnes autorem řady publikací vydávaných u příležitosti různých výstav výtvarného umění. Kupříkladu mohu jmenovat katalog keramika Tomáše Prolla (2001).
Ano, do katalogů občas píšu - a něco i pro přítele Tomáše. Jiné věci zase in memoriam pro Igora Ševčíka. Myslím, že jsem článek tohoto druhu vůbec poprvé otiskl už ve Scéně 1990 a jmenoval se Druhý nekrolog za Bruna Šefranku. Jsou to všechno hlavně pokusy, jak psát o mrtvých bez sentimentu. Ovšem kromě Tomáše. Ten je zcela živý a ve stoje ho nelze přehlédnout.
■ Ale vraťme se k vašemu mládí. Nedařilo se vám malování, a tak vás zaujal film?
Ne hned. Film, ten jsem původně považoval za lidovou zábavu, a až teprve na škole, kde jsem uviděl pár těch uměleckých, jsem mu pozvolna přicházel na chuť. Ale ze školy mě vylili.
■ To jest ze studií režie na FAMU, která jste zahájil roku 1952.
Ano. A v roce 1954 mě vyhodili za můj snímek, jehož žánr bych asi neuměl pojmenovat ani dnes, kdy vládne postmoderno. Byla to směs hraného, loutkového a trikového filmu, jakási agitka, a jmenovala se Zloděj na každém rohu. Při práci na ní jsem si vyzkoušel všechny knoflíky na kameře, herce i neherce - a měl z toho prču. Byl jsem pak překvapen. Ostatní to brali vážně! Zejména název toho filmu jim vadil, ačkoli zrovna to byla jedna z mála věcí, k nimž jsem přišel úplně náhodou. Název tam totiž zbyl ze scénáře Karla Copa.
■ Po odchodu ze školy jste se tedy ocitl v Budějovicích. A dál?
Nu, chtěl jsem začít znovu. A oklikou jsem se dostal k realizaci různých výtvarných prací, hlavně plakátů. Až konečně opět i k filmu, ale také k psaní.
■ A roku 1967 jste na FAMU úspěšně promoval.
■ A roku 1967 jste na FAMU úspěšně promoval.
Přičemž mi ta škola předtím sama nabídla, abych se vrátil a pokračoval ve studiu. Ovšem nyní už na fakultě filmové vědy a historie. Když ona nabídka přišla, podnikl jsem to... a musím říct, že už jsem měl i jistou průpravu.
■ V čem?
V tom, že jsem vedl Filmový klub a byl i šéfem městské správy, kde jsem měl na starost devět kin a jezdil do Prahy na projekce a... V Budějovicích jsem také už měl rodinu - včetně dvou dětí - a právě i díky jejich pochopení... jsem mohl po promoci nastoupi
t v Praze jako řádný vědecký aspirant a pracovat na projektu filmové výchovy. A tak se, mohu říct, ona první etapa mého života slušně vyřešila. Nestal jsem se sice malířem, protože k tomu jsem měl málo talentu a píle, ale zvolil jsem film, a snad to bylo dobře.
V tom, že jsem vedl Filmový klub a byl i šéfem městské správy, kde jsem měl na starost devět kin a jezdil do Prahy na projekce a... V Budějovicích jsem také už měl rodinu - včetně dvou dětí - a právě i díky jejich pochopení... jsem mohl po promoci nastoupi
t v Praze jako řádný vědecký aspirant a pracovat na projektu filmové výchovy. A tak se, mohu říct, ona první etapa mého života slušně vyřešila. Nestal jsem se sice malířem, protože k tomu jsem měl málo talentu a píle, ale zvolil jsem film, a snad to bylo dobře. ■ Nicméně jednou jste si v mé přítomnosti povzdechl, že bývá přece jen poněkud svazující žít v Budějovicích a do centra jenom dojíždět.
Ovšem. Neboť zde není zázemí pro mou práci a potřebné informace se dají najít spíš v Praze. Ale zase cítím, že jsou Budějovice výtvarně pěkné, mají dvě řeky... a vůbec, příroda, kterou potřebuje každá rodina, je blízko, vlastně všude kolem. Víte, vždy jsme, kromě bytu, žili i na nějaké chalupě anebo ve srubu a tyto stavby jsme podpírali a natírali a...
Ovšem. Neboť zde není zázemí pro mou práci a potřebné informace se dají najít spíš v Praze. Ale zase cítím, že jsou Budějovice výtvarně pěkné, mají dvě řeky... a vůbec, příroda, kterou potřebuje každá rodina, je blízko, vlastně všude kolem. Víte, vždy jsme, kromě bytu, žili i na nějaké chalupě anebo ve srubu a tyto stavby jsme podpírali a natírali a...
■ ... a snad se smím zeptat, zda jste někdy i sám natočil nějaký film? Třeba i jen amatérsky.
Tak amatérsky jsem netočil nikdy. Ale v poloprofesionální výrobně, kterou jsme zařídili v českobudějovickém Krajském domě osvěty v letech 1957-60 jsem dva snímky vytvořil.
Tak amatérsky jsem netočil nikdy. Ale v poloprofesionální výrobně, kterou jsme zařídili v českobudějovickém Krajském domě osvěty v letech 1957-60 jsem dva snímky vytvořil.
■ O čem?
Nic tak zajímavého. Jednak středometrážní dokument o mechanizaci lesních prací, který pak sloužil - přeložen do několika jazyků - i výuce v zemích RVHP, jednak opět agitku. Proti plýtvání léky.
■ A kdo vám ty filmy napsal?
Samozřejmě já sám. Kromě kamery, kterou vedl bývalý četkař Franta Švehla, jsem samozřejmě zastával všechny zbylé profese.
■ Což se mi pro vás zdá dost typické. A měl jste původně ambice nejen v řadě filmových oborů, nýbrž i literární, a to v mnoha směrech, přičemž vaše knížka veršů s poněkud provokativním názvem Nahýbejte se z oken (1962) se dá číst ještě dnes a dovedl bych si představit její reedici.
To poněkud přeháníte, ale jako každý mladý a ctižádostivý intelektuál jsem i já byl omýván módními vlnami. A tehdy to byla například „poezie všedního dne“. Vydal jsem tedy sbírku básní, ale i knihu povídek Na každé cestě leží klíče (1963), ale jejich reedici, tu si věru představit nedovedu. Napsal jsem však i řadu textů pro časopisy a kabarety, až... to skončilo hrami pro divadlo.
To poněkud přeháníte, ale jako každý mladý a ctižádostivý intelektuál jsem i já byl omýván módními vlnami. A tehdy to byla například „poezie všedního dne“. Vydal jsem tedy sbírku básní, ale i knihu povídek Na každé cestě leží klíče (1963), ale jejich reedici, tu si věru představit nedovedu. Napsal jsem však i řadu textů pro časopisy a kabarety, až... to skončilo hrami pro divadlo.
■ Kde jste se stal i úspěšným adaptátorem H. G. Wellse. Vaši hru Neviditelný (1965) jsem však nečetl ani neviděl, a tak by mě velmi zajímalo, zda se v ní odrazilo známé filmové zpracování předlohy s Claude Rainsem. Taky moc nechápu, jak vlastně mohl být neviditelný Griffin představen na jevišti?
Víte, v Budějovicích bývala i loutková scéna. A ta se v šedesátých letech změnila v divadlo pro mládež, které ovládalo i techniku divadla černého. S chutí jsem s nimi spolupracoval, a právě adaptace H. G. Wellse vyšla z té spolupráce asi jako nejlepší.
Víte, v Budějovicích bývala i loutková scéna. A ta se v šedesátých letech změnila v divadlo pro mládež, které ovládalo i techniku divadla černého. S chutí jsem s nimi spolupracoval, a právě adaptace H. G. Wellse vyšla z té spolupráce asi jako nejlepší.
■ Téhož roku jste publikoval i hru Kádrobaret napsanou s Ivanem Pilným. A přišly hry další, celá jejich řada. Toužil jste nějak výrazně už zůstat dramatikem?
Státní Jihočeské divadlo třeba uvedlo mou adaptaci sovětské loutkohry, a já ji pod názvem Rajská komedie přizpůsobil pro komediální hvězdy naší scény Josefa Bulíka a Jiřího Císlera. Divadlu přitom vyhovovalo hlavně to, že má na repertoáru sovětskou hru. Nasazovali ji po dvě sezóny, když se program jinak jevil jako málo ideový, a lidé chodili na své oblíbené herce a četli mezi řádky náznaky kritických zrnek, tepajících komunální byrokracii či špatné zásobování, což bylo provázeno písničkami pana Jakoubka.
Státní Jihočeské divadlo třeba uvedlo mou adaptaci sovětské loutkohry, a já ji pod názvem Rajská komedie přizpůsobil pro komediální hvězdy naší scény Josefa Bulíka a Jiřího Císlera. Divadlu přitom vyhovovalo hlavně to, že má na repertoáru sovětskou hru. Nasazovali ji po dvě sezóny, když se program jinak jevil jako málo ideový, a lidé chodili na své oblíbené herce a četli mezi řádky náznaky kritických zrnek, tepajících komunální byrokracii či špatné zásobování, což bylo provázeno písničkami pana Jakoubka.
■ Načež jste se dal i do románů.
To ano. A už během své éry dramatika jsem měl ve stole nějaké pokusy o takzvaně větší formát, a to román Filtr a také sci-fi Hellion, určenou pro Laternu magiku. Ta se líbila Miroslavu Macháčkovi. A bylo toho ještě víc, ale i nezralé texty. Až teprve mých pozdějších dvacet let spolužití s dělnickou třídou udělalo patřičnou selekci v mých literárních pokusech a já se vrátil k dílům, která jsem už na konci šedesátých let psal pro Hynka Bočana a Jaromila Jireše. Ale zase to nebylo ono, až jsem nakonec zpracoval ještě jinou látku, osudy jisté ženy, kterou jsem znal, a získal jsem za to celostátní cenu ve scenáristické soutěži.
To ano. A už během své éry dramatika jsem měl ve stole nějaké pokusy o takzvaně větší formát, a to román Filtr a také sci-fi Hellion, určenou pro Laternu magiku. Ta se líbila Miroslavu Macháčkovi. A bylo toho ještě víc, ale i nezralé texty. Až teprve mých pozdějších dvacet let spolužití s dělnickou třídou udělalo patřičnou selekci v mých literárních pokusech a já se vrátil k dílům, která jsem už na konci šedesátých let psal pro Hynka Bočana a Jaromila Jireše. Ale zase to nebylo ono, až jsem nakonec zpracoval ještě jinou látku, osudy jisté ženy, kterou jsem znal, a získal jsem za to celostátní cenu ve scenáristické soutěži.
■ Tedy za scénář Sestra. Takže nakonec přece opět film.
Ale k realizaci je stále daleko.
Ale k realizaci je stále daleko.
■ Škoda.
Moc mi to nevadí a jeden náš skvělý dramaturg mi řekl: „Ty blázne, někdo to stejně jednou natočí. Vždyť podívej, jak je stará Bible, a pořád z ní taháme nápady.“
Moc mi to nevadí a jeden náš skvělý dramaturg mi řekl: „Ty blázne, někdo to stejně jednou natočí. Vždyť podívej, jak je stará Bible, a pořád z ní taháme nápady.“
■ V letech 1962-1967 jste pracoval i jako nakladatelský redaktor, a tak by mě zajímalo, jací autoři vám dnes mohou být vděční?
Vděčný jsem spíše já jim, byť už zde většinou nejsou. Byli to Jaroslav Seifert, Jan Procházka, Ivan Nový, František Nepil anebo Ivan Diviš. A z těch žijících snad především Věra Linhartová.
Vděčný jsem spíše já jim, byť už zde většinou nejsou. Byli to Jaroslav Seifert, Jan Procházka, Ivan Nový, František Nepil anebo Ivan Diviš. A z těch žijících snad především Věra Linhartová.
■ Odmítl jste i někoho, kdo později prokázal talent?
Ne, myslím, že jsem nikdy neodmítl dobrý rukopis, a ostatně jsem neměl zase tak výhradní pravomoc. Nade mnou byl ještě ředitel krajského nakladatelství, jehož úsudku jsme věřili. A mimochodem: co jsem uměl, to mne naučil právě on.
Ne, myslím, že jsem nikdy neodmítl dobrý rukopis, a ostatně jsem neměl zase tak výhradní pravomoc. Nade mnou byl ještě ředitel krajského nakladatelství, jehož úsudku jsme věřili. A mimochodem: co jsem uměl, to mne naučil právě on.
■ Pak jste byl roku 1968 na stáži ve Švédsku a studoval tam jejich model estetické výchovy, načež jste už doma a s Pavlem Taussigem vymysleli dětský filmový festival v Ostrově nad Ohří. To souviselo?
Ne. A vůbec, já festival v Ostrově nevymyslel. To snad Pavel - a místní lidé. Ostatně podobný festival je především distribuční akce, a i když jsem na ně byl zván a účastnil se, nikdy jsem třebas nešel do poroty.
Ne. A vůbec, já festival v Ostrově nevymyslel. To snad Pavel - a místní lidé. Ostatně podobný festival je především distribuční akce, a i když jsem na ně byl zván a účastnil se, nikdy jsem třebas nešel do poroty.
■ Opravdu ne? A proč?
Protože to není můj zájem. Stejně jako například filmová kritika a filmová reklama.
Protože to není můj zájem. Stejně jako například filmová kritika a filmová reklama.
■ Tak přece něco neděláte – konečně. Filmová kritika! Tou se kupodivu nezabýváte.
Ne. Snad někdy leda umírněnými recenzemi.
Ne. Snad někdy leda umírněnými recenzemi.
■ A kterých našich kritiků si vážíte? Nebo popřípadě nevážíte pro nějakou zlobnou neobjektivnost či dokonce hamižnost?
Já se na české kritiky nezlobím, ani kvůli hamižnosti, protože si po právu myslím, že to není zas tak královsky placené. Spíše si jich vážím – až na lidi z časopisu Satelit.
Já se na české kritiky nezlobím, ani kvůli hamižnosti, protože si po právu myslím, že to není zas tak královsky placené. Spíše si jich vážím – až na lidi z časopisu Satelit.
■ Aha, a ti jsou horší? Není to dobrý časopis? Já si ho v začátcích docela se zájmem kupoval, ale musím uznat, že v letošním Kulturním bedekru jsem ho nenašel.
Já ho musím odbírat, protože jako jediný zveřejňuje týdenní programy satelitních stanic, ale pan šéfredaktor - vzhledem druhý Škromach a humorem druhý Zeman - se zabývá jen nezajímavými banalitami ze svého života, což jsou ve výsledku jakési nezdařené fejetonky, za něž však musím jako abonent platit značný peníz. Nejen já. A nějaká paní Jeníková tam píše o filmu a filmařích tak neuvěřitelné nepravdy a bláboly, že je člověku stydno. Ten časopis má navíc občas zpoždění a občas dokonce nevyjde vůbec, ale vždycky „je chyba mimo redakci“. A jsou sami plní chyb, a to nejen překlepů, nýbrž i blbostí. Vyložených. Před časem si třeba umanuli, že byl britský producent a režisér Sir Carol Reed (1906-1976) ženou - a psali jeho příjmení jako Reedová. No, zkrátka amatérismus, a to ani nemluvím o všem, protože by mě trefilo. Ale co nadělám!
Já ho musím odbírat, protože jako jediný zveřejňuje týdenní programy satelitních stanic, ale pan šéfredaktor - vzhledem druhý Škromach a humorem druhý Zeman - se zabývá jen nezajímavými banalitami ze svého života, což jsou ve výsledku jakési nezdařené fejetonky, za něž však musím jako abonent platit značný peníz. Nejen já. A nějaká paní Jeníková tam píše o filmu a filmařích tak neuvěřitelné nepravdy a bláboly, že je člověku stydno. Ten časopis má navíc občas zpoždění a občas dokonce nevyjde vůbec, ale vždycky „je chyba mimo redakci“. A jsou sami plní chyb, a to nejen překlepů, nýbrž i blbostí. Vyložených. Před časem si třeba umanuli, že byl britský producent a režisér Sir Carol Reed (1906-1976) ženou - a psali jeho příjmení jako Reedová. No, zkrátka amatérismus, a to ani nemluvím o všem, protože by mě trefilo. Ale co nadělám!
■ Nic. Ale zajímalo by mě, zda i vy sám se ve své profesi ubíráte s dobou. Například technicky. Nebo zůstáváte u výstřižků, lepidla a nějakého domácího archivu na kartičkách?
Když jsem se po listopadu 1989 vrátil jako teoretik k filmu, musel jsem si především opatřit technické zázemí pro nahrávání filmů na kazety VHS. Chvíli to trvalo, než jsem byl vybaven, a mezitím mi poskytla technickou pomoc budějovická fakulta, kde učím... Ale uznávám, že jsem skutečně v lecčem konzervativní a nedůvěřuji třeba informacím z internetu a nechci, aby z něj studenti všechno opisovali. A podobně se i při své práci opírám spíš o knihy, filmy a odborné časopisy, takže se skutečně několik hodin týdně patlám s nůžkami a lepidlem.
Když jsem se po listopadu 1989 vrátil jako teoretik k filmu, musel jsem si především opatřit technické zázemí pro nahrávání filmů na kazety VHS. Chvíli to trvalo, než jsem byl vybaven, a mezitím mi poskytla technickou pomoc budějovická fakulta, kde učím... Ale uznávám, že jsem skutečně v lecčem konzervativní a nedůvěřuji třeba informacím z internetu a nechci, aby z něj studenti všechno opisovali. A podobně se i při své práci opírám spíš o knihy, filmy a odborné časopisy, takže se skutečně několik hodin týdně patlám s nůžkami a lepidlem.
■ Po listopadu jste se vrátil ze skladu a předtím bylo ještě hůř. Jak jste, pane Jachnine, prožil sedmdesátá a osmdesátá léta? Pokud vím, mimo jiné jste se, obdobně jako můj otec, doktor filozofie, ocitl v pekárně...
Ten pobyt v pekárně (kde jsem byl skladníkem náhradních dílů) byl už nejpříjemnější dobou z těch normalizačních let, která pro mne začínala hlavně mizivými výdělky, kdy jsem doma takříkajíc nemohl nic položit na stůl (což bylo nejhorší)... Ta zlá doba tenkrát začínala i častými výslechy a fyzicky obtížnou prací ve slévárně, která zcela zhoršila můj invalidní stav, a tak byla pekárna už oproti tomu předchozímu hotovým rájem. A napsal jsem tam knihu o herci a režiséru Raineru Werneru Fassbinderovi (1946-1982), i kus monografie Walt Disney, a stačil se i naučit rozeznat kvalitu čerstvého pečiva; dodnes mám tam odtud řadu kamarádů. Jako i ze slévárny. Rádi vzpomínáme na ty legrace, jimiž byla doba prošpikována.
Ten pobyt v pekárně (kde jsem byl skladníkem náhradních dílů) byl už nejpříjemnější dobou z těch normalizačních let, která pro mne začínala hlavně mizivými výdělky, kdy jsem doma takříkajíc nemohl nic položit na stůl (což bylo nejhorší)... Ta zlá doba tenkrát začínala i častými výslechy a fyzicky obtížnou prací ve slévárně, která zcela zhoršila můj invalidní stav, a tak byla pekárna už oproti tomu předchozímu hotovým rájem. A napsal jsem tam knihu o herci a režiséru Raineru Werneru Fassbinderovi (1946-1982), i kus monografie Walt Disney, a stačil se i naučit rozeznat kvalitu čerstvého pečiva; dodnes mám tam odtud řadu kamarádů. Jako i ze slévárny. Rádi vzpomínáme na ty legrace, jimiž byla doba prošpikována.
■ Jestli se nemýlím, tak vám další knížka po „pauze“ vyšla už před revolucí – a byl jí portrét legendární švédské herečky Grety Garbo (1988). A hned rok nato jste publikoval i biografii Brigitte Bardotové. Mohl jste si tenkrát vybírat, anebo šlo o zakázky?
Byly to zakázky. Pouze publikaci Jan Procházka (1990) se mi podařilo prosadit. Když jsem však vydavateli nabízel medailon Gena Deitche, což byl, myslím, objevný námět, nebylo to přijato. Stěžoval jsem si na to Genovi a on po chvilce přemýšlení řekl: „Já sám bych to nekoupil.“
Byly to zakázky. Pouze publikaci Jan Procházka (1990) se mi podařilo prosadit. Když jsem však vydavateli nabízel medailon Gena Deitche, což byl, myslím, objevný námět, nebylo to přijato. Stěžoval jsem si na to Genovi a on po chvilce přemýšlení řekl: „Já sám bych to nekoupil.“
■ Abychom byli konkrétnější, tak pokud si dobře vzpomínám, Gretu Garbo na celý život ovlivnilo, že musela už v útlém věku pečovat o nemocného otce - a byla to i žena, pro niž projevem lásky zůstalo „spíše obětí než polibek“.
Pro mne to byla hlavně osobnost, která přemohla přitažlivost zemskou a vysmekla se z konvencí i duchovní malosti své společnosti, přičemž si zachovala velkou míru svého tajemství. Zůstala navždy nedosažitelná a já ji řadím k postavám jako je Hamlet, Myškin, Don Quijote nebo Švejk, kteří si též ponechali své tajemství pro sebe. Jenže ona byla živý člověk... Živá žena.
Pro mne to byla hlavně osobnost, která přemohla přitažlivost zemskou a vysmekla se z konvencí i duchovní malosti své společnosti, přičemž si zachovala velkou míru svého tajemství. Zůstala navždy nedosažitelná a já ji řadím k postavám jako je Hamlet, Myškin, Don Quijote nebo Švejk, kteří si též ponechali své tajemství pro sebe. Jenže ona byla živý člověk... Živá žena.
■ Když vás teď poslouchám, tak si nadšeně vybavuji i vaše neuvěřitelně poutavé přednášky, ať už o filmařích, které jste poznal osobně, ba důvěrně (Ester Krumbachová), nebo o těch ostatních (Ejzenštejn). Přitom vaše schopnost poutavě vyprávět je opravdu „do uší bijící“ a setkává se s odezvou mladých...
Ale samozřejmě pozoruji, že stárnu, a tudíž hůř vyprávím, protože víc zapomínám, ba občas se mi stane, že se nad nějakým hrdinou přímo při výkladu rozpláču, což je děsné, ať už mi lidé věří, anebo mne mají za komedianta. Ale jak neplakat nad Terezou v Tak dlouhé nepřítomnosti (miluji ten film tak silně, že jsem ho opatřil vlastními českými titulky pro studenty)? Jak neplakat nad Iskremasem (sic) ze Sviť, sviť, má hvězdo? Nebo nad výkřikem „svoboda“ v Radokově Daleké cestě? Zatím mě ten pláč mí posluchači vždycky odpustili, ale je to signál, že už musím učení nechat.
Ale samozřejmě pozoruji, že stárnu, a tudíž hůř vyprávím, protože víc zapomínám, ba občas se mi stane, že se nad nějakým hrdinou přímo při výkladu rozpláču, což je děsné, ať už mi lidé věří, anebo mne mají za komedianta. Ale jak neplakat nad Terezou v Tak dlouhé nepřítomnosti (miluji ten film tak silně, že jsem ho opatřil vlastními českými titulky pro studenty)? Jak neplakat nad Iskremasem (sic) ze Sviť, sviť, má hvězdo? Nebo nad výkřikem „svoboda“ v Radokově Daleké cestě? Zatím mě ten pláč mí posluchači vždycky odpustili, ale je to signál, že už musím učení nechat.
■ Stále ještě učíte na třech vysokých školách zároveň?
Neučil jsem snad přímo na třech zároveň, ale kromě Jihočeské univerzity jsem býval i v Olomouci a na FAMU. Nicméně cestování už je pro člověka o dvou holích značnou zátěží. Musí mít na zádech tornu a... Už tedy ne...
Neučil jsem snad přímo na třech zároveň, ale kromě Jihočeské univerzity jsem býval i v Olomouci a na FAMU. Nicméně cestování už je pro člověka o dvou holích značnou zátěží. Musí mít na zádech tornu a... Už tedy ne...
■ Zajímalo by mě, zda máte, vzhledem ke svému původu, i nějak něžněji plačtivější vztah k ruskému filmu?
Rozhodně mám. Jak k filmům z dvacátých let, tak k perestrojkovým. Nejvíce však jistě miluju Nikitu Michalkova a jeho film Oblomov (1979), který je původně úžasnou Gončarovovou knihou (1859) a v přepise pak úžasným filmem, i když (a právě proto, že) vykládá předlohu jinak... A svým studentům bych sem teď rád vsunul malý ironický vzkaz: Až to budete zase hledat na internetu, abecedně je Michalkov většinou řazen pod MIKH.
Rozhodně mám. Jak k filmům z dvacátých let, tak k perestrojkovým. Nejvíce však jistě miluju Nikitu Michalkova a jeho film Oblomov (1979), který je původně úžasnou Gončarovovou knihou (1859) a v přepise pak úžasným filmem, i když (a právě proto, že) vykládá předlohu jinak... A svým studentům bych sem teď rád vsunul malý ironický vzkaz: Až to budete zase hledat na internetu, abecedně je Michalkov většinou řazen pod MIKH.
■ Roku 1989 jste vydal i publikaci o Chaplinovi. Znáte však třeba oddané práce o tomto klaunovi od Ondřeje Suchého? A jak byste je tu jako „školený odborník“ hodnotil?
Mám rád pana Ondřeje, vzal mne kdysi do své Kavárničky (14.-16. 3. 1995) a já tam vyzradil na sebe nějaká tajemství. On udělal neuvěřitelnou práci tím, jak zachoval vzpomínky stovek lidí a odhalil mnohé detaily osudů obestřených tajemstvím. Provádí vše jakoby lehce, zábavně, ale vkusně. Kdyby takových lidí měl rozhlas i televize více, zvedla by se laťka – nejen zábavy. Je to dobrý popularizátor umění a sešli jsme se ve spolupráci znovu v knížce o Voskovci a Werichovi, která nedávno vyšla.
■ Ale ještě k Chaplinovi a spol. Máte rád němý film obecně? Mne by např. konkrétně zajímal váš názor na nejklasičtější němou komedii O patro výš (1922). Co myslíte, nemá v ní vlastně skutečnou hlavní roli autentická ulice dole v pozadí, kterou nikdo nemohl aranžovat - a dodnes tedy věrně ukazuje minuty tehdejšího světa?
Máte pravdu - a mne skutečnost na starých filmech rovněž fascinuje. Lumierové mají např. snímek o asfaltování vozovky, který je tak pozoruhodný, že ho vždy předvádím ve škole. Zato někteří režiséři hraných filmů zacházejí se skutečností tak ležérně, že to vnímavější diváky musí pobouřit. Staří filmaři nám na FAMU kladli na srdce, aby záběry Prahy, v nichž se ukazuje cesta hrdiny, šly za sebou podle ulic tak, aby jimi hrdina skutečně prošel i logicky - a totéž platí o lidských činnostech. Někdy stačí vidět herečku, jak myje nádobí, a víte, že je to husa, která se doma práce nedotkne.
Máte pravdu - a mne skutečnost na starých filmech rovněž fascinuje. Lumierové mají např. snímek o asfaltování vozovky, který je tak pozoruhodný, že ho vždy předvádím ve škole. Zato někteří režiséři hraných filmů zacházejí se skutečností tak ležérně, že to vnímavější diváky musí pobouřit. Staří filmaři nám na FAMU kladli na srdce, aby záběry Prahy, v nichž se ukazuje cesta hrdiny, šly za sebou podle ulic tak, aby jimi hrdina skutečně prošel i logicky - a totéž platí o lidských činnostech. Někdy stačí vidět herečku, jak myje nádobí, a víte, že je to husa, která se doma práce nedotkne.
■ Mohl byste teď jmenovat své oblíbené komiky, ať už zahraniční nebo naše? A jaký byl váš vztah ke vzdáleně s vámi spřízněnému Jiřímu Císlerovi?
Z komiků mám rád Bustera Keatona, Rowana Atkinsona a Jacquesa Tatiho. Jiří snad nepatřil do této hvězdné světové špice, ale zažili jsme spolu veliké legrace, a to ještě než jsme se stali příbuznými skrze naše potomky. On byl ovšem stejně dobrým činohercem ve vážných rolích a vyškoleným muzikantem na mnoho nástrojů. A jeden čas jsme spolu dělali písničky.
Z komiků mám rád Bustera Keatona, Rowana Atkinsona a Jacquesa Tatiho. Jiří snad nepatřil do této hvězdné světové špice, ale zažili jsme spolu veliké legrace, a to ještě než jsme se stali příbuznými skrze naše potomky. On byl ovšem stejně dobrým činohercem ve vážných rolích a vyškoleným muzikantem na mnoho nástrojů. A jeden čas jsme spolu dělali písničky.
■ Hm, takže další vaše parketa. Ale vraťme se k literátům. Roku 1990 jste zpracoval i biografii Jana Wericha. Registrujete dnes nějaké, na jeho osobnosti se přiživující, publikace, anebo si s tím hlavu nelámete? Domníváte se, že lze o Werichovi ještě vůbec něco nového napsat? Novou studii o Janu Werichovi a o jeho zahraničních filmech jsem publikoval v knize VaW v divadle, ve filmu, v soukromí (nakladatelství Brána, Praha 2001) a s cizími knihami si věru hlavu nelámu. Ostatně, víte, o každém lze napsat vždy něco nového. I o Janu Werichovi, jak na to upozornil Dr. Taussig na filmovém Finále v Plzni. Vždyť o JW mluvíme jako o jednom z nejvýznamnějších Čechů, ale řádná(sic) kniha jako spolehlivý pramen o něm dosud nevyšla – ostudné!
■ Co soudíte o jeho pohádkách? Která je nejlepší?
Werichovy pohádky mám moc rád. Dosahují skoro až k té horní polici, kde jsou pohádky bratří Čapků a Němcové. Nejlepší jsou skoro všechny.
Werichovy pohádky mám moc rád. Dosahují skoro až k té horní polici, kde jsou pohádky bratří Čapků a Němcové. Nejlepší jsou skoro všechny.
■ Asi před deseti lety zaujalo i vydání Schonbergových Rozhovorů s Voskovcem (1995). I tuto knihu lze ještě nějak překonat?
Kolem té bylo mnoho problémů. Autor musel překonávat velké těžkosti, a ač se mnozí u nás hlasitě zastávají VaW, málokdo pomohl, aby knihy o nich mohly být zpracovány a vydány. Ale Michal, s nímž jsem měl čest spolupracovat, má nekompromisní badatelské metody (u nás nejsme tak úzkostliví na přesnost a pravdu) a pro mne stojí v řadě s lidmi, kteří české kultuře drželi v zahraničí uznávané místo už tím, že se k ní hlásili: Třebas jako Miloš Forman anebo Petr Sís. Schonbergovy Rozhovory samozřejmě nelze překonat, protože je vedl on sám.
Kolem té bylo mnoho problémů. Autor musel překonávat velké těžkosti, a ač se mnozí u nás hlasitě zastávají VaW, málokdo pomohl, aby knihy o nich mohly být zpracovány a vydány. Ale Michal, s nímž jsem měl čest spolupracovat, má nekompromisní badatelské metody (u nás nejsme tak úzkostliví na přesnost a pravdu) a pro mne stojí v řadě s lidmi, kteří české kultuře drželi v zahraničí uznávané místo už tím, že se k ní hlásili: Třebas jako Miloš Forman anebo Petr Sís. Schonbergovy Rozhovory samozřejmě nelze překonat, protože je vedl on sám.
■ Už tu padlo asi dvakrát i jméno Jana Procházky (1929-1971), a právě on je dalším literátem, na něhož jste do značné míry „odborníkem“. Byl však především váš přítel.
S Janem jsme se spřátelili, když jsem mu jako nakladatelský redaktor navrhl, že bychom vydali knihu čtyř ženských příběhů – povídek s portréty hlavních hrdinek pro známé filmy Trápení (1961), Závrať (1962), Naděje (1963) a Vysoká zeď (1964). To se mu líbilo, okamžitě vymyslel atraktivní název Tři panny a Magdaléna (1966) – a položil si podmínku, že obálku musí navrhnout Zdenek Seydl (1916-1978). Více nás nemohl ovšem potěšit. Začala spolupráce, která přerostla v přátelství. A pak, když byl hospitalizován, už mě pověřoval různými úkoly a dával mi nahlédnout do svých záměrů. Byl to velkorysý umělec, který dokázal překonat své chybné postoje z mládí a postavit se mezi muže v první řadě. Té řadě, která byla určena k záhubě. Byl to spisovatel, který si nepřál setkávat se v „pohostinství“ nebo vinárně a zdál se vždy maximálně soustředěný.
S Janem jsme se spřátelili, když jsem mu jako nakladatelský redaktor navrhl, že bychom vydali knihu čtyř ženských příběhů – povídek s portréty hlavních hrdinek pro známé filmy Trápení (1961), Závrať (1962), Naděje (1963) a Vysoká zeď (1964). To se mu líbilo, okamžitě vymyslel atraktivní název Tři panny a Magdaléna (1966) – a položil si podmínku, že obálku musí navrhnout Zdenek Seydl (1916-1978). Více nás nemohl ovšem potěšit. Začala spolupráce, která přerostla v přátelství. A pak, když byl hospitalizován, už mě pověřoval různými úkoly a dával mi nahlédnout do svých záměrů. Byl to velkorysý umělec, který dokázal překonat své chybné postoje z mládí a postavit se mezi muže v první řadě. Té řadě, která byla určena k záhubě. Byl to spisovatel, který si nepřál setkávat se v „pohostinství“ nebo vinárně a zdál se vždy maximálně soustředěný.
■ A je skutečně i autorem scénáře Páni kluci podle Dobrodružství Toma Sawyera od Marka Twaina, pod který se roku 1975 podepsal Vít Olmer?
Že scénář Páni kluci nenapsal Olmer ale Procházka, mi sdělila až Janova rodina. Napsal jsem tehdy dotaz své spolužačce Věře Plívové, která tento pěkný film natočila, ale odpověděla mi, že o tom neví. Pak jsem napsal dotaz panu Olmerovi, ale ten mi neodpověděl. Má publikace o Procházkovi ovšem již musela do tiskárny, a tak jsem v textu vyřešil věc kompromisem, který je sice bezradný, ale vystihuje, jaké jsem měl v té chvíli informace: „Film Páni kluci natočila Věra Šimková–Plívová, aniž tušila, že scénárista Vít Olmer propůjčil své jméno Procházkovi.“
Že scénář Páni kluci nenapsal Olmer ale Procházka, mi sdělila až Janova rodina. Napsal jsem tehdy dotaz své spolužačce Věře Plívové, která tento pěkný film natočila, ale odpověděla mi, že o tom neví. Pak jsem napsal dotaz panu Olmerovi, ale ten mi neodpověděl. Má publikace o Procházkovi ovšem již musela do tiskárny, a tak jsem v textu vyřešil věc kompromisem, který je sice bezradný, ale vystihuje, jaké jsem měl v té chvíli informace: „Film Páni kluci natočila Věra Šimková–Plívová, aniž tušila, že scénárista Vít Olmer propůjčil své jméno Procházkovi.“
■ Řádku filmů podle Procházkových děl vytvořil vámi taktéž milovaný Karel Kachyňa, a já si jsem dobře vědom, že ani tady poměřovat nelze, ale stejně: Který je, podle vás, ten nejlepší?
Myslím, že nejlepší filmy od Kachyni i Procházky vznikly právě jejich spoluprací: Těch fascinujících šest komorních dramat mezi roky 1963-1970 je něčím nebývalým v kterékoli kinematografii. A který mám nejraději? Jistě film Kráva (1995).
Myslím, že nejlepší filmy od Kachyni i Procházky vznikly právě jejich spoluprací: Těch fascinujících šest komorních dramat mezi roky 1963-1970 je něčím nebývalým v kterékoli kinematografii. A který mám nejraději? Jistě film Kráva (1995).
A říkám záměrně film, ač jsem od začátku tušil, že bude odsunut z výběru pro udělování Českého lva – byla to přece „jen televize“. Ale ovšemže nebyla, byl to film! A snažili jsme se ho s přáteli uvádět v kinech, aby mu tu nálepku odpárali, ale nepodařilo se.
■ Roku 1991 vám s datem 1990 vyšla monumentální monografie Walt Disney, v níž jsem vám tenkrát poněkud slomkovsky našel pár bezvýznamných chyb. K nim náleží mylně uvedené datum úmrtí spisovatele Barrieho (1937) či v tiskárně ztracená část textu ze strany 109, díky níž si na film Pinocchio (1940) může u ministra kultury stěžovat tehdy už dávno mrtvý autor předlohy Carlo Collodi (1826-1890). Taky Disneyho fotografie na straně 23 není z roku 1929 ale už 1920 atp., ale o to nejde, a Američané prý původně chtěli na náš trh vrhnout obdobnou knihu svou, načež vám dali přednost; anebo jak to bylo?
S přestávkami jsem na tomto rukopise pracoval dvacet let - a byl při práci hodně uvolněný. Tušil jsem totiž, že kniha nebude moci vyjít, a tak mě aspoň nikdo nehonil. Ty Disneyho filmy sem moc nešly, ale najednou se, jak víme, vše otočilo a o knihu nastal zájem. Jednali jsme. Američané mají ovšem svou knihu o Disneym, která je tak trochu reklamní, a dávají ji dokonce zadarmo do zemí, kde se jejich filmy uvádějí, což, myslím, nabídli i nám, a bylo víc než logické, že by tu měla ta jejich vyjít, protože ji zdobily i barevné obrázky, zatímco já měl jen černobílé, avšak jako rozhodující se nakonec ukázalo pojetí obou knih. A když ona firma zjistila, že náklad té naší není velký (5 500 výtisků) a že jde spíše o jakousi filmovou osvětu, velkoryse umožnili dokonce i použití svých snímků, byť černobíle. A jejich archiv pak pomohl korigovat i mou filmografii.
S přestávkami jsem na tomto rukopise pracoval dvacet let - a byl při práci hodně uvolněný. Tušil jsem totiž, že kniha nebude moci vyjít, a tak mě aspoň nikdo nehonil. Ty Disneyho filmy sem moc nešly, ale najednou se, jak víme, vše otočilo a o knihu nastal zájem. Jednali jsme. Američané mají ovšem svou knihu o Disneym, která je tak trochu reklamní, a dávají ji dokonce zadarmo do zemí, kde se jejich filmy uvádějí, což, myslím, nabídli i nám, a bylo víc než logické, že by tu měla ta jejich vyjít, protože ji zdobily i barevné obrázky, zatímco já měl jen černobílé, avšak jako rozhodující se nakonec ukázalo pojetí obou knih. A když ona firma zjistila, že náklad té naší není velký (5 500 výtisků) a že jde spíše o jakousi filmovou osvětu, velkoryse umožnili dokonce i použití svých snímků, byť černobíle. A jejich archiv pak pomohl korigovat i mou filmografii.
■ Jste však v této, s úžasným zaujetím „odvyprávěné“, knize k Disneymu i kritický.
Ale jen tam, kde zradil sám sebe.
Ale jen tam, kde zradil sám sebe.
■ Například?
Zfalšoval přírodní dokumenty. Ty začal po válce točit ještě s čistým úmyslem, ale kvůli přízni obecenstva vnesl do filmových postupů triky, které perzonifikovaly zvířátka na úroveň kreslených figurek.
Zfalšoval přírodní dokumenty. Ty začal po válce točit ještě s čistým úmyslem, ale kvůli přízni obecenstva vnesl do filmových postupů triky, které perzonifikovaly zvířátka na úroveň kreslených figurek.
■ Walt Disney (1901-1966) má i heslo ve slovníku amerických spisovatelů. Vy ho vnímáte jak? Především co vypravěče příběhů a komiksového scénáristu, anebo jako výtvarníka?
Výtvarníkem vůbec nebyl! Maličko - v začátcích, ale kreslit vlastně pořádně neuměl. Nicméně našel si vždy dobré kreslíře, především Uba Iwerkse, a ti ho proslavili. Když jsem si psal s americkými staříky-animátory, setkával jsem se s nevšední ochotou, protože jejich jméno bylo vždy skryto za logem Disney, a oni byli rádi, že o nich někdo ví, byť šlo o pofiderního autora z neznámé země... Walta obdivuji, a taky Jiří Trnka ho ctil.
Výtvarníkem vůbec nebyl! Maličko - v začátcích, ale kreslit vlastně pořádně neuměl. Nicméně našel si vždy dobré kreslíře, především Uba Iwerkse, a ti ho proslavili. Když jsem si psal s americkými staříky-animátory, setkával jsem se s nevšední ochotou, protože jejich jméno bylo vždy skryto za logem Disney, a oni byli rádi, že o nich někdo ví, byť šlo o pofiderního autora z neznámé země... Walta obdivuji, a taky Jiří Trnka ho ctil.
■ Jak?
Jako hocha z farmy, z něhož se stal velký vypravěč příběhů.
Jako hocha z farmy, z něhož se stal velký vypravěč příběhů.
■ A co ti jeho hajhou trpaslíci (1937)? Obdrželi přece u nás už kdysi svébytná jména, jenže ta byla při pozdějším uvedení snímku změněna a já vzpomínám, že jste proti tomu osobně telefonem protestoval v přímém televizním přenosu. Tj. v onom pořadu Vladimíra Železného. Tak jak se vlastně ti pidilidé jmenují?
Abyste neřekl, že jsem úplný ignorant, uvedu to sám a když tak mě opravte: Prófa, Dřímal, Kejchal, Rejpal, Stydlín, Štísko a Šmudla.
■ Správně. Počínaje Prófou, což byl vlastně v originále americký Doc, šéf... Ten film byl u nás uveden vícekrát a změny jmen jsou samozřejmě způsobeny novým překladem. Rozumějme: novými autory, právy a honoráři. Přičemž původní jména jsou jistě nejlepší... Druhý Disneyho film s trpaslíky, zdravotnická agitka proti malárii, zde uveden nebyl. A chováte vy sám nějakou vzpomínku na uvedení Sněhurky do vašeho dětství?
Byl jsem moc nadšen. Už i proto, že jsem tenkrát do kina vůbec nechodil.
■ Správně. Počínaje Prófou, což byl vlastně v originále americký Doc, šéf... Ten film byl u nás uveden vícekrát a změny jmen jsou samozřejmě způsobeny novým překladem. Rozumějme: novými autory, právy a honoráři. Přičemž původní jména jsou jistě nejlepší... Druhý Disneyho film s trpaslíky, zdravotnická agitka proti malárii, zde uveden nebyl. A chováte vy sám nějakou vzpomínku na uvedení Sněhurky do vašeho dětství?
Byl jsem moc nadšen. Už i proto, že jsem tenkrát do kina vůbec nechodil.
■ A proč ne?
Maminka mne musela vozit v kočárku, byl jsem mrzáček a viděl jsem jen výjimečně nějaký film. Za války pak německé a české komedie.
Maminka mne musela vozit v kočárku, byl jsem mrzáček a viděl jsem jen výjimečně nějaký film. Za války pak německé a české komedie.
■ A po ní?
Nejdřív také skoro nic. Chodil jsem až od patnácti let... I do školy.
Nejdřív také skoro nic. Chodil jsem až od patnácti let... I do školy.
■ Od té doby uplynulo šedesát let a vy jste chtěl aktuálně vydat kalendář, přichystaný hned ve dvou variantách, jedné světové a jedné jihočeské. Chtěl, ale...
Nenacházím nakladatele.
Nenacházím nakladatele.
■ A co filmové kalendáře Karla Čáslavského, co těm říkáte? Mám na mysli jeho skvělé Filmové písničky (1999) či Svět komiků (2004). Nežárlíte trochu na jeho aktivity či dokonce na onen nekonečný televizní seriál, jenž sestavuje či sestavoval z dokumentů?
Nežárlím na Karla, on dělá svou práci dobře a nikdo by ji nedělal lépe. Nikdo, protože k tomu potřebujete přístup k těm škatulím.
Nežárlím na Karla, on dělá svou práci dobře a nikdo by ji nedělal lépe. Nikdo, protože k tomu potřebujete přístup k těm škatulím.
■ Jak jste vnímal onen podstatný okamžik, kdy začalo být možné filmy archivovat na videokazetách a pouštět si je v televizi? Co to pro vás znamenalo?
Byl to škrt přes celou mou práci od roku 1964, kdy jsem se začal zabývat otázkami filmové výchovy na školách, jak už jsem se zmiňoval... V některých zemích se tehdy dokonce už hovořilo o mediální výchově – a ta zahrnovala i tisk, rozhlas a televizi. A tak jsem pro Českou republiku vyprojektoval jakýsi model, jenže v srpnu 1968 šel k ledu. I se svým autorem.
Byl to škrt přes celou mou práci od roku 1964, kdy jsem se začal zabývat otázkami filmové výchovy na školách, jak už jsem se zmiňoval... V některých zemích se tehdy dokonce už hovořilo o mediální výchově – a ta zahrnovala i tisk, rozhlas a televizi. A tak jsem pro Českou republiku vyprojektoval jakýsi model, jenže v srpnu 1968 šel k ledu. I se svým autorem.
■ Proč vlastně?
To je otázka. Šlo o přenášení západních zkušeností.
To je otázka. Šlo o přenášení západních zkušeností.
■ A o tom, co pro vás následovalo, už jsme mluvili...
Ano, a než jsem mohl pokračovat v pořádné práci, došlo právě na video, a tak jsem své dosavadní snažení opustil a začal znovu. Video, to bylo v té chvíli pro školy určitým řešením, i když kinoprojekce zcela nevyřadilo a jen je doplnilo.
Ano, a než jsem mohl pokračovat v pořádné práci, došlo právě na video, a tak jsem své dosavadní snažení opustil a začal znovu. Video, to bylo v té chvíli pro školy určitým řešením, i když kinoprojekce zcela nevyřadilo a jen je doplnilo.
■ Nu, a já sám vás pak, pane Jachnine, poznal až jako neobyčejně čtivého autora literatury faktu, tj. tvůrce oněch knižních biografií. Životopisů jak literátů, tak i filmařů, které vydával Československý filmový ústav - a je věčná škoda oné přehledné edice, která dosáhla více než sta svazků!
Velká škoda. Vidím to stále, když studenti nemají z čeho sbírat informace. Zdánlivě píše o filmu každý časopis, ale zpravidla jde pouze o bulvární snímkování života hvězdiček showbusinessu. A ostatně: Knihy jsou už příliš drahé, než aby si studenti budovali knihovnu. Říkají: „Stáhnu si to z internetu,“ ale to je právě problém, protože tam věrohodný pramen často nenajdou.
Velká škoda. Vidím to stále, když studenti nemají z čeho sbírat informace. Zdánlivě píše o filmu každý časopis, ale zpravidla jde pouze o bulvární snímkování života hvězdiček showbusinessu. A ostatně: Knihy jsou už příliš drahé, než aby si studenti budovali knihovnu. Říkají: „Stáhnu si to z internetu,“ ale to je právě problém, protože tam věrohodný pramen často nenajdou.
Zatímco u vás ano. Děkuji za rozhovor.
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 09. 2006.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Milan Markovič |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Ivan Kraus |
 |
Ivan Rössler |
 |
Jiří Menzel |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
PhDr. Jiří Grygar |