Ivo Fencl: Pan Anstey, zapomenutý otec světové fantasy
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
![]() Jeho literární dílo je přinejmenším zvláštní. Jmenoval se Thomas Anstey Guthrie a žil mezi 8. srpnem 1856 a 10. březnem 1934. Dnes je právem nazýván otcem světové fantasy. Roku 1997 od něj česky vyšlo (jistě ne poprvé, ale nevím, kdy poprvé) neuvěřitelné Dobrodružství se skleněným těžítkem, na kterém se vám teď pokusím dotyčného gentlemana představit. Následující úryvek z povídky přeložil Leonid Křížek, najdete ho v knížce Divodějní a jde o příběh krajně zbabělého advokáta, který se setkává s uměřenou, nenačančanou a nečekaně krásnou princeznou. Jak se potkali? Právník se, aniž chápe jak, zmenšil do nitra skleněné koule prodávané v běžném londýnském hračkářství, přičemž styl, kterým autor historku prodá je kombinací britsky "ztlumeného postoje" (understatementu) a právě řeči práv. Hle! Lituji své neschopnosti – způsobené částečně nedbalým způsobem, jakým byl ten byt osvětlen – popsat princeznu nějak přesněji. Byla docela mladá – přikláněl bych se dokonce k názoru, že jí nebylo o mnoho víc než osmnáct. Byla bohatě, byť poněkud výstředně oblečena v nějaké blýskavé róbě a její dlouhé vlasy volně splývající po ramenou působily na tak dospělou osobu, alespoň podle mého názoru, značně neupraveně (ačkoli jsem v pokušení prohlásit, že to v jejím případě nebylo zas až tak nepůvabné), takže jsem byl na okamžik na pochybách, zdali je zcela při smyslech. Přestože však byla očividně ve stavu převelikého rozrušení, nezpozoroval jsem ve způsobu, jakým promluvila, jakýkoli náznak mentální nezpůsobilosti. Také její vzhled byl očividně příznivý a naprosto si nemohu vzpomenout, že by mě někdy nějaká klientka na první pohled více upoutala. „Řekněte mi,“ zvolala, „je to opravdu pravda? Skutečně jste mně přišel vysvobodit?“ „Moje milá mladá dámo,“ řekl jsem s vědomím, že jakákoliv omluva za to, co jsem považoval za zcela nevhodný vpád, je zbytečná. „Bylo mi dáno na srozuměnou, že byste snad potřebovala mých služeb, a pokud tomu tak vskutku je, pak prohlašuji, že jsem vám zcela k dispozici. Jenom se snažte trochu uklidnit a řekněte mi tak jasně a souvisle, jak jen dokážete, skutečná fakta svého případu.“ „Běda, pane!“ zvolala a zalomila rukama, jejichž nanejvýš pozoruhodné krásy jsem si tehdy, jak si teď vzpomínám, povšiml. „Jsem ta nejnešťastnější princezna na světě!“ Soudím, že jsem prost snobismu stejně jako většina ostatních lidí, ale připouštím, že jsem pociťoval jisté uspokojení nad skutečností, že jsem poctěn důvěrou dámy tak vysoce postavené.“ Pak přijde líčení lítého boje s hrůzným obřím drakem a ještě setkání s daleko hrůzostrašnějším černokněžníkem. Popsal snad autor vlastní sen? Působí to tak. Pan Anstey byl vtipným Londýňanem a jako dárek říši fantazie poskytl možná pět nevypáratelných už archetypů. Dodnes inspirují. Spisovatele, scenáristy, producenty, režiséry, divadelní autory… Ale vraťme se. Už roku 1882 vydal román Vice Versa čili naučení otcům (v překladu Naopak, česky 1908), jehož námět je pouze zdánlivě banální: nafoukaný obchodník si kouzlem kamenného talismanu prohodí tělo se synem jménem Dick Bultitud, oba se rozkoukají v nové kůži a dojde k zvláště k tatínkově rozčarování: internátní školu si maloval příjemnější. A syn? Snad aspoň pochopí zodpovědnost dospělého a její nutnost. Ano, Anstey napsal moralitu a ještě za jeho života (1931) tu moralitu plagoval americký humorista Thorne Smith (1893-1934) pod titulem Výměna, ale s tím podstatným rozdílem, že si těla prohodí manželský pár. Se značnou úlitbou dobové cenzuře román Výměna roku 1940 i zfilmován s Adolphem Menjou a znovu roku 1979, kdy vznikal celý seriál s Richardem Crennou (známým jinak např. z Ramba), ale neutíkejme od původního NAOPAK. Roku 1947 totiž napsal podle původního románu VICE VERSA až puntičkářsky věrný film herec Peter Ustinov a sám se ujal režie, aniž by hrál. Roku 1953 následoval další, dokonce třídílný televizní film a roku 1961 vznikla už třetí verze, zatímco další filmové drama Vice Versa! (1970) nemá, upozorňuji, s původní předlohou společného nic. Roku 1976 vznikl ještě snímek Podivný pátek a Mary Rodgersová jej napsala přímo na tělo herečkám Jodie Fosterové a Barbaře Harrisové. Tím ovšem došlo k další transformaci: pro matku a dceru. Roku 1981 vznikl i šestidílný seriál Vice Versa a 1988 se román dostal na plátno znovu s hercem Judgem Reinholdem z Policajta z Beverly Hills. Roku 1995 a roku 2006 vznikly také nové filmové verze Podivného pátku a v té druhé ztvárnila matku Jamie Lee Curtisová. Ale zpátky k distingovanému Ansteymu. Ač se to zdá v dnešní vizuální době už neuvěřitelné, dosáhl svým bravurním debutem v Anglii takového úspěchu, že se mohl v šestadvaceti letech vzdát právnické kariéry a soustředit se čistě na vymýšlení dalších (a dalších) fantastických próz, až se jeho jméno doopravdy stalo synonymem fantasy. Roku 1883 vydal především román Obrovo roucho a roku 1885 následovala Barevná Venuše (česky 1928 jako Venuše a kadeřník), kde ožívá socha starořecké bohyně Afrodity. Mladému autorovu alter egu není kupodivu po chuti stálá Venušina náklonnost. Je to opět zvláštní kniha a roku 1931 inspirovala (opět) Američana Thorna Smithe k románu Noční život bohů. Vědec v něm mění lidi v sochy a naopak sochy oživuje. Ano, i řeckých bohů, které však USA natolik otráví, že se zase radši vrátí na podstavce v muzeu. Tento román byl zfilmován už roku 1935 a s dnešními filmovými Nocemi v muzeu nemá samozřejmě nic společného. Vraťme se ale od plagiátora k původci. Roku 1948 byl totiž původní román Barevná Venuše také zfilmován, a to s Avou Gardnerovou a pod titulem Dotek Venuše. Další televizní verze vznikla roku 1955 a dál jsem tuto linii, přiznávám, nedokázal sledovat, ale téhož roku jako Barevnou Venuši (1885) vydal pan Anstey i zajímavý román Turmalínovy časové šeky, kterým se fakticky postavil na půdu ryzí science fiction, když si vysnil jakousi banku času, do které by šlo odkládat ty hodiny života, které nám právě připadají nadbytečné, ale někdy by přišly vhod. Ano, odložené lze zase vybrat, ale jak se odhaluje, bohužel poněkud zpřeházeně a na konci snad ani autor sám už netušil, jak z toho ven, a tak napsal, že to byl sen. Roku 1886 přišel s dalším románem Padlý idol. Hrdinou se stal malíř, kterého pro změnu neobtěžovala žena vzniklá ze sochy, nýbrž zlomyslná indiánská modla s magickými schopnostmi. Roku 1889 následoval román Pária, roku 1892 i parodický Ibsen do kapsy a také sbírka Mluvící kůň a jiné novely (česky 1894), přičemž titulní Mluvící kůň líčil vztah koně s vojákem. Roku 1950 byl Mluvící kůň zfilmován s Tony Curtisem pod názvem Francis a podle scénáře Davida Sterna. Toho námět natolik zaujal, že postupně vytvořil ještě šest filmových pokračování s tituly Francis na dostizích (1951), Francis na vojenské akademii (1952), Francis ve velkoměstě (1953), Francis v Ženském armádním sboru (1954), Francis u námořnictva (1955, s malou rolí Clinta Eastwooda) a Francis ve strašidelném domě (1956, s Mickey Rooneym místo původního O´Connora). Tím to ale neskončilo a obdobnou figurou se v televizi stal tzv. pan Ed. Kromě Kapesního Ibsena a Mluvícího koně vydal Anstey roku 1892 i knihu Hlasy lidu, která předvádí city i myšlení obyčejných Londýňanů v původním nářečí cockney. Roku 1897 přišel s dílem Loutky ve velkém a roku 1900 se vzepjal k poslednímu svému románu výrazně vyšší úrovně Mosazná láhev (česky 1904). Titulní nádoba vězní džina, kterého hrdina vypustí, a džin se už klasicky (Tisíc a jedna noc) touží zavděčit prostřednictvím nejrůznějších darů. Ne vše, co je dobře a jako dobro míněno, ale musí nutně najít úrodnou půdu. Ansteymu se povedlo převést tento román i ve velice úspěšnou divadelní hru a námět byl v letech 1914, 1923 a 1964 třikrát využit ve filmech, přičemž už roku 1952 se vynořila i první z filmových variací námětu pod titulem Sním o Jeannie. V letech 1965-70 byl vysílán i 139dílný televizní seriál Sním o Jeannie, kde hrál kupř. i budoucí „J. R.“ z Dallasu Larry Haman, ale není to opět všechno, anžto seriál Sním o Jeannie souběžně vyšel i z další předlohy, a to opět od Thorne Smithe. Následoval animovaný seriál Jeannie (1973-75) a pak nový hraný seriál Jen to naše štěstí (1983-1984), který je možná paradoxně nejvíce přiblížil původní Guthrieho předloze. Ani to ale není vše a v letech 1985, 1991 a 2000 byly natočeny i tři celovečerní filmy Sním o Jeannie: Po patnácti letech, Pořád sním o Jeannie a Sním o Jannie… Pravdivý hollywoodský příběh. V posledním opět hrál Larry Haman, ale znovu frr na začátek minulého století. Roku 1906 vydal už trochu literárně unavený právník Anstey knížku Slané mandle (česky 1913) a téhož roku zveřejnil i výše citovanou povídku Dobrodružství se skleněným těžítkem. Do třetice vydal roku 1906 i význačnou krátkou prózu Bohemian Bag. V psaní beletrie i pokračoval, ale když vypukla válka, zničehonic s ním skoncoval (1915) a do smrti už jenom překládal do angličtiny Moliérova dramata. Co dodat? Všechno už tu tedy bylo. 2. Nikdy nevstoupíš do téže řeky. Mladický úspěch románu Vice Versa se Ansteymu kupodivu nikdy nepovedlo zopakovat, ale inspiroval celou přehršli imitátorů, v jejichž čele stojí sám H. G. Wellse. Za ním pak podřadnější pisálci, jakým byl i W. A. Darlington, jehož díla se ovšem prodávala lépe. Pan Darlington si za také války vymyslil hrdinu Alfa a povídky s ním publikoval časopisecky, aby povznášel národního ducha, a když je po válce sestavil do knihy, stala se ![]() Tommy se ocitá v obležení, a tu odhalí, že jeden z mosazných knoflíků jeho uniformy byl vyroben z pravé Aladdinovy lampy. Ta prý skutečně existovala a... Film velmi uspěl a po deseti letech (1930) tedy následovala zvuková verze a roku 1938 ještě pokračování Alfův knoflík na moři. Ansteyho ovšem kopírovali i další. Kupř. významná spisovatelka Edith Nesbitová (1858-1924, vlastním jménem Blandová) to rovnou přiznávala a celá románová trilogie Pět dětí a To (1902, česky 1999 jako Pět dětí a skřítek), Fénix a koberec (1904) a Příběh amuletu (1906, taky v tomto třetím díle vystupuje písečný skřítek To) jest onoho kopírování důkazem. Určena je nejen dětem, ale i dospělým, a ovlivnila C. S. Lewise, když psal v letech padesátých Letopisy Narnie. Až k nim tedy vede Ansteyho nit. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 11. 2010.