Jan Vodňanský (1941) vystudoval ČVUT (ing. 1965) a Universitu Karlovu (PhDR. 1973), kde se jeho diplomová práce jmenuje Skutečnost hry. Od konce 50. let se datuje jeho spolupráce s Pavlem Šrutem, od roku 1965 s Ivanem Vyskočilem a od 1963 vystupoval s Petrem Skoumalem. Po podpisu Charty však byla veřejná činnost dvojice brzděna a definitivně zakázána roku 1981. Vodňanský dál vystupoval pro děti s Přemyslem Rutem a Světlanou Nálepkovou (od 1985) a až v letech 1989-91 mohl spolupráci se Skoumalem obnovit. Debutoval písňovou hrou S úsměvem idiota (1969) a děti poprvé oslovil na stránkách časopisů Sluníčko, Mateřídouška, Ohníček a Pionýr. Knižně pak ve svazku Šlo povidlo na vandr (1975), po němž přišlo na 20 dalších dětských knížek! Z Vodňanského představení pro nejmenší jmenujme: Čarala, čarala, bonga, máro (1986), Zpívej, klaune (1988), Vodňanského písničky pro kluky a holčičky (1992), Boule z koule (1995), Něfetuj a piš či Hurvajs něfetuj (1997). Mezi roky 1995-97 se Vodňanský objevoval i v nedělním televizním vysílání pro děti (Studio Rosa, Jůhele neděle). Vydal dlouhou řadu zvukových nosičů a prozatím i dva svazky pamětí Zpívající memoáry (1992) a Odtajnění (1998). Vystupoval v řadě zemí Evropy včetně severských, v Kanadě, USA, Mexiku a také na Guadeloupe.

■  Úvodem hravě a dětsky, jak je vám vlastní. Vaše sebrané „řeči od tabulí“ (1969-94) vyšly v knize Chodící papiňák (1997). Milujete velmi školní tabule?

Ano, miluji ty klasické, černé, oprýskané, a to už od dětství, a trpím, když mi pořadatelé náhradně nabídnou velký trhací blok na stojanu s tmavými fixy místo bílé křídy. Je sice hezké, že tak snadno získají několik mnou signovaných originálů, ale já dávám přednost tradici.
 

■  Nejen proto, že jsem Ivo, mě svého času zaujal váš samizdat Torza z Ivoše (1984).

To byl takový experiment, abych překvapil, potěšil a možná i místy šokoval svého kamaráda a inspirátora Pavla Šruta. Znali jsme se už od našich devatenácti a on těm mým nečekaným, okamžitým nápadům a glosám říkal už tehdy torza. Někdy jsme šli po ulici, já něco pronesl a on se odboural. A pak, když potkal nějaké své známé, nutil mě, abych jim to říkal znova, a tvářil se, jako by chtěl říci: „Jak je vůbec něco takové možné?" Po letech jsem to tedy nechal přepsat a svázat hlavně pro něho.
 

■  Jste autorem nesčetných písniček – a taky ovšem tanga To vaše alibi (na desce Tělo na leasing, 2001), jehož působivě inovovaná a rozšířená verze kdysi skvěle rámovala rozhlasové detektivky Rudolfa Čechury. Její rýmy (Watsonem-voctnem) byly nezapomenutelné.

To vaše alibi vzniklo pro rozhlasové pásmo Večer po neděli a bylo natočeno už koncem roku 1965. Až později jsme ho zařadili do programu S úsměvem donkichota (Činoherní klub, podzim 1970) a snímek na CD je právě nahrávka z tohoto představení.
 

■  A ta pozdější rozhlasová krimi verze?

Byla natočena na přání Rudolfa Čechury a režiséra Karla Weinlicha. Oba znali první pojetí a určitě to byl od nich husarský kousek nahrát věc v roce 1979 v rozhlase, kde jsme byli už devět let totálně zakázáni.
 

■  Jaký máte vůbec vztah k Sherlocku Holmesovi a jeho České společnosti (založena roku 2000)?

Od dětství chovám k originálnímu detektivovi vztah upřímného obdivu, a proto také onen text. Vznikl zcela spontánně, ne na objednávku. Osobně taky znám pana Čechuru, který o Holmesovi píše, a nedávno jsem se seznámil i se současným prezidentem České společnosti, kterému jsem osobně věnoval Tělo na leasing s původní verzí písně.
 

■  V Anglii třeba ještě zůstaňme. Donesla se k bývalé britské ministerské předsedkyni vaše báseň Thatcher (1983)?

Nevím, jestli se donesla přímo k ní nebo k jejímu manželovi Denisovi, jemuž je vlastně věnována, ale vím, že krátce po jejím vzniku počátkem 80. let zavítal čirou náhodou na jedno undergroundové vystoupení (kde jsem ji recitoval) mladý britský diplomat v doprovodu svého tlumočníka. Báseň jej doslova uchvátila a díky ní jsme se spřátelili. Mimochodem, vztah k Anglii má také Petr Skoumal, který tam na rozdíl ode mne dokonce v dětství chodil do školy. Proto i jako jeden z mých prvních textů zhudebnil píseň „Aristokrat aneb Tak jako ve staré Anglii“, která byla poprvé vysílána roku 1965.
 

■  Pan Thatcher i pan Holmes jsou jen vašimi hrdiny z mnoha a zpíval jste i ve Francii, tak jakýpak máte vůbec vztah k hrdinovi jménem Fantomas? Narážím ovšem na to, jak v pamětech vzpomínáte na jistou příhodu, při níž jste skladateli Jaroslavu Jakoubkovi přišel k šedesátinám blahopřát právě v masce tohoto zlosyna.

Na to nikdy nezapomemu. On to ovšem jako zralý muž nesl statečně a pokud si vzpomínám, neodnesl to nervovým otřesem zaskočeného oslavence.
 

■  Někdo snad ano?

Ne, ale náročnější to bylo, když jsem s touto maskou na obličeji přišel překvapit svého tehdy desetiletého syna Tomáše (1987). To Fantomas býval v televizi každý den a Tomášova maminka Jitka (1944) je naštěstí psycholožka, a tak jej na příchod televizního hrdiny včas a náležitě připravila profesionálně uklidňující větou: „Tomáši, nedá se nic dělat, přišel za tebou Fantomas."
 

■  A ještě jindy jste rozpustile navlékl „masku“ esenbáka a na WC k smrti vyděsil kamaráda šokovaného tím, že jde na návštěvě v „bezpečném“ bytě na záchod, rozsvítí a vidí uniformovaného příslušníka VB s černými brýlemi na očích sedět na míse. A slyší stroze úřední: „Váš občanský průkaz!“ Zůstává vám tenhle rozmarný způsob humoru vlastní i po šedesátce?

Tento styl situačního humoru mám stále rád, ale už jej sám neprodukuji. V naší věkové kategorii je to už totiž dost riskantní a rizikové vtipkování, takže ne: z všeobecně humanitárních důvodů. Mám totiž vážné obavy, že zdravotní pojišťovny by možná ne zcela ochotně proplácely následky podobných kanadských žertíků.
 

■  Cítíte se však zřejmě ještě jako mladý student-recesista!?

Copak já, já se tak cítím dodnes. Akorát že to u mých vrstevníků občas narazí na nepochopení.
 

■  Kde podle vás leží hranice černého humoru?

To je asi u každého autora jiné. Hranice leží tam, kam si je kdo posune nebo dobrovolně zúží... Třeba dvaadvacetiletí Voskovec a Werich psali dadaistickou Vest Pocket Revue (1927) jen ku obalení svého skeče Nepřípadný zpěv o hrobce, pak se však ukázalo, že ten obal je u jejich generačního publika mnohem úspěšnější a nekrofilní humor původní Hrobky ne zcela kompatibilní, a tak asi po desáté repríze Hrobku ze scénáře vyrubli. Odborně by se to dalo nazvat autorská exhumace nekrofilního prvku z biofilně radostného scénáře - a to i když má prvek navždy zásluhu, že celé dílo vzniklo. Nu, a mne Vesptocketka už od dětství vzrušovala. Hlavně tím, že jsem jejich tehdejší písničky nenašel na žádných nosičích. Až později. To jsem vypátral, že šlo o mladické texty složené na melodie z celého světa, které je tehdy vzrušovaly, a podařilo se mi písně zrekonstruovat a uvést přímo v místě premiéry Vest Pocket Revue, tedy v pražské Umělecké besedě, a to přesně na den a hodinu po sedmdesáti letech (19. dubna 1997).
 

■  Přesuňme však se ze šťastných let dvacátých dvojice V a W do těch vašich šťastných let šedesátých. Energií nabíjejí vaše vzpomínky na jejich kolot, nebylo to však navozeno jen vaším mládím?

To nebylo jen mým mládím a ani ne pouze dynamikou naší party. To celá generace byla nabitá akutní potřebou něco udělat se světem, a to jak na Východě, tak i na Západě. Vznikaly úžasné experimenty, nápady, ideje, umělecké výboje, ale nakonec taky tuny deziluzí, zklamání a kocovin a v tom se svět potácí dodnes, takže to těm dnešním mladým nikterak moc nezávidím. Myslím, že energií byly takhle výjimečně nabity jen dvě generace v minulém století.
 

■  A to které?

Kromě naší let šedesátých i právě ta, co dozrávala v letech dvacátých. Ale i ona si to pak těžce odnesla. Za každou euforii, vzlet a vodvaz se později tvrdě platí.
 

■  Opravdu? Mne přímo fascinuje vaše živá vzpomínka na váš společný zpěv písničky Potkal potkan potkana s Jiřím Suchým a za Šlitrova klavírního doprovodu! A na okamžik, kdy jste s okouzlující pohotovostí připojil i svou vlastní verzi Písně o vyšinutém trpaslíkovi, to vše zcela bez trémy, byť jste byl nezkušený a...

Podle názoru mých nejbližších dlouholetých spolužáků a kamarádů, kteří moji tvorbu zažili ve stavu zrodu, jsem monstrum, které příroda nevybavila normální zdravou dávkou přirozené trémy.
 

■  Věnujme se ale teď vaší tvorbě pro děti. Jste si vůbec vždycky vědom, pro kterou zrovna tvoříte věkovou skupinu?

To je právě pro mne na té tvorbě to vzrušující mysterium. Složím písničku a teprve život ukáže, zda byla pro malé anebo pro velké. Někdy může být pro všechny a jindy taky pro nikoho. To si ji pak může zpívat autor tak leda v koupelně, tak říkajíc pro vlastní potřebu a bez nároku na honorář a tantiemy.
 

■  Vzpomněl byste na rozhlasovou redaktorku Janu Kudrnovou a jak s vámi vysílala pravidelné programy o poezii dětských autorů (1969)?

Jana je pro mne nezpomenutelná. Točila se mnou ještě jako mladá dívka pořady pro děti a šlo převážně o má zamyšlení nad dětskou poezií, ale pak ji z rádia vyhnali pro její postoje v roce 68 a opět jsme se setkali až po sametovém převratu. To už se ovšem jmenovala Černohorská, nicméně na spolupráci jsme po dvaceti letech navázali tak plynule, jako by probíhala včera, a Jana pak dokonce zvítězila na Prix Bohemia v Poděbradech (1996) v kategorii Děti a drogy nahrávkou mého besedního programu pro středoškoláky Něfetuj a piš.
 

■  A ten pořad byl o drogách?

Písničky, beseda s odborníkem a taky psychodrama pro studenty.
 

■  Když už jsme u dramat, tak jste písňovými texty přispěl i do Klicperova Hadriána z Římsů (premiéra 1973), ba i do slavné Charleyovy tety (1979)!

Z té se mi doteď vynořují i celé Skoumalovy songy. Režisér Gerik Císař přijížděl tenkrát do Prahy z Dobřichovic, aby s potěšením naslouchal. Myslím však, že skladby nikdy nebyly nahrány na žádný nosič a už jsem je od té doby neslyšel. Přesto občas vytanou z hlubin paměti a nutí mě si je pobrukovat. Skoumal opravdu umí podmanivé melodie...
 

■  A vy zase podmanivé texty.

Jo. Jako: „Milé slečny, zvu vás k tanci, píše se to lunch - bude srnčí, bude kančí, víno whisky punč!“. No, vidíte, i zase anglická inspirace, ta nás s Petrem provázela celou éru společné tvorby.
 

■  A jaký je vůbec váš názor na moralizování – tedy umístěné po bok humoru? Má dítě najít poučení vždy a všude? Tvoříte vy sám někdy už programově morální apely?

Jakékoliv moralizování mi bylo odjakživa dost vzdálené, právě tak jako satira a vůbec psaní ad hoc. V tom jsme si i s Petrem Skoumalem rozuměli a už od počátku jsme prostě jen tvořili, co nás zrovna bavilo. A až s odstupem, když se nám to ještě po nějaké době líbilo, začalo nás zajímat, co si v tom najdou diváci a posluchači. Bylo to pro nás pro oba vzrušující dobrodružství (dnes bychom možná i řekli adrenalinový sport), protože diváci si v naší tvorbě nacházeli i zcela neuvěřitelné souvislosti a podle toho reagovali. Kulturní dohlížitelé tomu říkali nevhodné reakce na nevhodných místech, ale na začátku normalizace si to diváci v Činoherním klubu nacházeli nejen v našem S úsměvem idiota, ale třeba i v Gogolově Revizorovi či v Gorkého Na dně. A nakonec nám to všem stejně zatrhli, akorát že Gogol a Gorkij se toho na rozdíl od nás už nedožili.
 

■  Pro mou generaci byly šlágrem i vaše písničky z filmu Věry Plívové-Šimkové Přijela k nám pouť (1973, knižně 1977) a nezapomenu třeba na tu o Žluťáskovi: však mi taky z paměti zní v podání tehdejší devítileté spolužačky. Zaregistroval jste vy sám tehdy onen mocný vliv, jímž jste nás, děti, zasáhl?

Tenhle zásah jsem postřehl spíše jen z recenzí a řeknu vám, že mnohem víc hřeje moje autorské srdéčko, když se mnou zpívají i ty dnešní děti Když jde malý bobr spát anebo Dejte mi pastelku, nakreslím pejska. A že s nimi už i maminky a učitelky, které tytéž písně taky znají už odmalička ze školy, ze zpěvníčků, z čítanek...
 

■  Písněmi jste hodně pomohl třeba filmové komedii Jen ho nechte, ať se bojí (nejnavštěvovanější snímek roku 1979). Píšete někdy i na už hotovou hudbu?

Nikoliv. Až na malé výjimky jsem vždy nabídl skladateli původní text k následnému zhudebnění. Přirozeně jsem jej pak někdy upravoval podle jeho hudebního nápadu, ale textový tvar byl vždy první - a se Skoumalem už to pak byla tak intenzivní a skoro každodenní spolupráce, že už jsme si oba vymýšleli kousky textů i melodií sloužící k rozvoji původního nápadu a podepisovali jsme hotové výtvory dvojicí jmen bez rozlišování autorství hudby a textu.
 

■  Po účinkování v Činoherním klubu (1969-74) jste se ocitl na volné noze, kde jste dodnes. Anebo se snad dá považovat za zaměstnanecký poměr ještě vaše tříleté vystupování v divadle Ateliér?

V Ateliéru to byla externí spolupráce, ale pro mne už většinou i dříve v Činoherním klubu. Jen jednu sezonu jsem tam byl ve stálém pracovním poměru a externismu jsem věren dodnes. I na Karlově univerzitě přednáším filozofii jako externista a možná jsem se tak již narodil - v roce 1941, kdy se děti rodily většinou proto, aby tátové nemuseli na totální nasazení do říše, tedy z ryze externích důvodů.
 

■  Vy jste také inspiroval Jaroslava Pacovského a Jiřího Šebánka k napsání slavného dětského seriálu Bob a Bobek – když jste jim pravidelně zasílal Jiránkovy králičí péefky. Stojí vskutku za nejoblíbenějším večerníčkem vaše písnička Jak mi dupou králíci?

Ano, a myslím, že se tato verze dá i prokázat. Oba králíci z pera Vladimíra Jiránka se skutečně poprvé objevili na plakátu k programu Králíci pokusný (duben 1974) a pak jsme je angažovali i na péefky a posílali kamarádům. Což byli mimo jiné i budoucí autoři Boba a Bobka. Téma pochodujících králíků jsem do naší tvorby přitom vnesl už v roce 1969.
 

■  18.10.1977 jste podepsal Chartu. A když nepočítám leporelo Když má ráno vyhráno (1982) a svazeček scén pro maňásky, následovalo OSM roků, během nichž jste už nesměl knižně vydat ani ň (ani ne pro děti). Snad i čas lítosti?

Ne, lítost nepatří k mému repertoiru a sebelítost už vůbec né. I tehdy jsem ostatně nalezl činorodé východisko a jako znalec mých Memoárů jste se o tom dočetl v kapitole věnované mojí „emigraci“ na Slovensko... A nedávno jsem vystupoval ve finále festivalu českého humoru v Pezinoku a tam jsem mohl překvapit ukázkami ze své původní slovenské tvorby právě z let, kdy jsem tam vystupoval s bratislavským divadlem Gunagu. Nic se neztratí.
 

■  Ještě k té publikaci „Maňáskové scénky pro mateřské školky“ (1977)... Působil na vás někdo prostřednictvím maňásků už v dětství? Má matka vzpomíná na pouťovou smrtku a jak dostávala paličkou. Byla to jedna z mála nacisty povolených pouťových atrakcí roku 1944...

Maňásky jsem z dětství znal. Ale nijak zvlášť mne nezajímali, i když jsem si doma podle návodu nějaké vyrobil, a za války jsem se s nimi ještě nesetkal. Ale rád jsem pro ně později psal, což ovšem i pro klasické marionety i pro živé herce.
 

■  Riskovat spolupráci se signatářem šlo svého času jen pod záminkou, že „má v čítankách pro třetí třídu básničku Dejte mi pastelku, nakreslím pejska“. Jak se cítí čítankový chartista?

Tož u besed s žijícím čítankovým autorem byla ta básnička v té vypjaté době docela přijatelným alibi. Proč by si nepozvali autora, když ho nevyhodili z čítanek? Taková praxe vyhazování z knih ovšem byla v letech padesátých. Na školách dětem rozdali žiletky a musely vyřezávat některé stránky. Asi se však hodně dětí pořezalo, takže v osmdesátých letech to už neobnovili a já v těch čítankách zůstal a mohl aspoň občas besedovat s publikem. Ale žádná idyla! Hodně pořadatelů se i tak bálo, hlavně zpočátku.
 

■  A později?

Pak ovšem přibývala na mapě Čech místa, kde se nebáli. Hlavně vysokoškolské kolejní kluby a uzavřená vědecká pracoviště. Z jednotlivců bych tady rád uvedl ing Pavla Filipa z pražského Metrostavu anebo ing Jara Majerčíka ze Žiliny, který opakovaně uspořádat besedu na vysoké škole dopravní. A jenom pro představu, v celém velkém Brně se po roce 1981 nebál uspořádat veřejnou besedu se mnou jen tehdejší student (a pozdější rektor Masarykovi univerzity a senátor) profesor Jiří Zlatuška.
 

■  A pak?

A pak už zavanul svěží vítr Gorbačovovy pjerestrojky ze samotné matičky Moskvy a v únoru 1985 se nebála pronajmout Žižkovské divadlo na můj come-back paní Marie Kopecká z fakulty strojní (mé alma mater). Bylo to ovšem povoleno jen pro fakultu jako setkání s bývalým absolventem, ale po Praze se to bleskem šířilo a večer tam přišlo plno lidí, kterým jsem na pražských scénách devět let chyběl.
 

■  Pronikl jste nejen do čítanek! Třeba klasická Ukolébavka pro malého bobra z knihy Šlo povidlo na vandr vás reprezentuje i ve skriptech, a to několikerých (Historický vývoj žánrů literatury pro mládež, Děti a literatura...). Jak a kdy vás tahle chytlavá písnička napadla?

Už někdy okolo roku 1965, ještě v první vlně tvorby Vodňanský+Skoumal. Z rozhlasu nám zkrátka zavolali, že jim nějaké dítě napsalo, že potkalo bobra, a jestli bychom o tom nesložili písničku. Druhý den jsme ji přinesli, další den se to nahrálo, jen tak s piánem, a následující den se to už vysílalo. Tak tou dobou vznikaly naše první písničky o zvířátkách.
 

■  Potíže po Chartě vás vlastně přiblížily dětem. „Zpívání úplně malým předškoláčkům pro mne bylo zcela novým zážitkem, ačkoliv jsem pro ně psal už přes dvacet let,“ vzpomínáte na rok 1985. Bylo to náročnější než stát před dospěláky?

Zpočátku to asi náročnější bylo, ale taky to lákalo možností vytvořit nový styl komunikace, a tak od té doby pro děti hraju dodnes a ty děti z roku 1985 už s těmi novými chodí jako tátové, maminky a paní učitelky.
 

■  Nedávno jsem uskutečnil rozhovor s výtvarníkem Aloisem Mikulkou, který ilustroval obě vaše nonsensové knížky, jež ohraničují deset let vaší klatby (Šlo povidlo na vandr, 1975, Hádala se paraplata, 1985). A pak kreslil i pro vaše tituly Pojď se dívat, pojď si hrát na to, co je protiklad (1986) nebo Kampak chodí labutě (1999). Znáte se s tímto brněnským spisovatelem - a nezařaditelným solitérem?

S Aloisem Mikulkou se osobně známe dlouhá léta a já jsem si jej vybral pro jeho naprosto originální dětské vidění světa, na které on si nehraje, ale prostě takové má. Možná že něco podobného i on nachází v mojí poetice a na jeho přístupu k mým textům mne fascinuje, že v nich nevidí téma pro pouhou ilustraci, ale začíná tvořit tam, kde já skončím.
 

■  I mně se jeho výtvarné vidění už od dětství zamlouvá.

Posílal jsem ty knížky jako dárek Jiřímu Voskovcovi k narozeninám (mívali jsme je společné - 19. června) a i jeho Mikulka moc potěšil. Jednou dokonce vepsal do děkovného dopisu: „Mikulka je šikulka."
 

■  Roku 1985 jste se Šrutem napsali animovaný film Peripetie zpěvu a dva roky poté došlo i na námět ke snímku Kolik je na světě moří. Máte ovšem za sebou i řadu hraných filmů (Zvířata ve městě, 1988, Co chcete vědět o sexu a bojíte se to prožít, 1989, Vyžilý Boudník, 1991)... Nicméně nedojde i ještě na nějaké animované?

Náměty na další animáky, ale i hrané filmy a na muzikály mám v šuplíku, ale jak se ukazuje, doba jim moc nepřeje.
 

■  Ale přeje.

Jenže já nemám žádného agenta, který by to chodil nabízet dramaturgům, a sám nabízet moc neumím. O ty dávné scénáře si vždycky někdo řekl.
 

■  Na podzim 1987 měl premiéru váš Výchovný koncert a zůstával jste autorem povoleným „pro děti do patnácti,“ jak rád upřesňoval Přemysl Rut. Není to paradox? Vy, disident, a směl jste zřízení nahlodávat od kořínku. Atakovat i dorůstající generaci!

No, oni už se v roce 1987 pořadatelé přestávali bát. Zprávy z bouřlivého vývoje v Moskvě se do Prahy šířil rychlostí blesku, aparát znejistěl, někteří si začali dělat alibi, a tak povolili i disidenta. Ale formálně jenom pro děti. Vycházeli patrně z názoru, že děcka jeho politickým dvojsmyslům a jinotajům stejně nerozumějí a pokud jim zpívá o bobrech, kytičkách a velbloudech, tak žádné ideologické zkázy nedojdou - a brzy tihle soudruzi už i začínali mít plno úplně jiných starostí, a tak ani moc neregistrovali, že se onen program hraje i pro dospělé a ve večerních hodinách a že se kvůli tomu dospěláci rádi nechají od Ruta poučit, aby se v případě kontroly vydávali za malé děti „do patnácti“. Zkrátka, ten příšerný režim začínal být tou dobou už docela srandovní.
 

■  Vzpomněl byste teď, jak jste se stal externím ředitelem divadla Sklep?

Asi roku 1983 mě tam pozval jejich muzikant a skladatel David Noll a vznikla tehdy taková legenda, že krom svých vlastních rodičů tam z osob nad třicet pouštěli jen mne. Samotný titul externího ředitele pro mne, myslím, vynašel jeden z otců zakladatelů Sklepa Milan Steindler.
 

■  Roku 1991 jste přednášel v Americe (Iowa) tvůrčí psaní. Můžete čtenářům Tvaru přiblížit, v čem tkvěla struktura takových přednášek?

Tvůrčí psaní jsem měl za úkol přednášet hlavně na svojí vlastní tvorbě – a v kontextu alternativní kultury let šedesátých až osmdesátých. Kromě toho však jsem tam byl předváděn jedním studentem bohemistiky, který překládal moje písňové texty. Snad na mně dokonce dělal zápočet a demonstroval přitom dosud žijícího autora jako živou a názornou učební pomůcku. Mé čistě přednáškové angažmá však brzy překročilo svůj rámec. Z informací, které o mně předběžně získali, se v USA dozvěděli, že jsem vlastně hrající a zpívající autor, a protože něco podobného tam asi ještě neměli, vyzvali mne, abych si to zkusil hezky anglicky v jejich kabaretu před publikem. Zpíval jsem poprvé překlad písně Jak mi dupou králíci, a pak jsem jim u tabule přednesl svoji úvahu o psychodramatu. Improvizovat ten výklad v angličtině bylo sice poněkud náročnější než anglicky zazpívat Králíky, ale tu a tam se ozval smích i na místech, kde zvoníval i u nás.
 

■  Vaší prvou rozhlasovou pohádkou pro děti byl až Král v kukani (1991). O čem pojednává?

Tato pohádka pojednává o nové technologii záchrany princezen před vícehlavými draky. Problém je v tom, že při dnešní krizi princů, se žádný takový mladý feudál v mé pohádce nenajde. Pan král tedy vypíše konkurz na zachránce, ale kromě několika nepoužitelných psychopatů se nepřihlásí nikdo, kdo by chtěl zachraňovat princeznu Špuntadelu. Naštěstí se to nějak dozvědí malí důlní trpaslíci permoníci, kteří ji nakonec zachrání zcela novou technologií, totiž poddolováním nic netušícího draka, a ten v nečekaném šoku propadne kopcem, na němž bezstarostně vyčkával na svůj urozený úlovek.

Všimněte si, že takový happyend je nejen výchovný, ale i vysoce ekologický. Vzácná dračí příšera je totiž bezpečně zneškodněna, ale tak, že po průletu kopcem přežije a přiklopena mříží nad předem připraveným drakojemem stává se unikátním exponátem královské ZOO. Zachráněná princezna si pak zcela klasicky vezme svého zachránce za manžela. Né, nebojte se, nevstoupí do svazku manželského se všemi permoníky najednou, to by bylo povážlivě nevýchovné. Za svého chotě si vyvolí předáka rubáňového kolektivu permoníka Skovajsu, který celý ten povedený plán s ulovením živého draka vymyslel a se svojí partou realizoval.
 

■  A kterou svou pohádkou jste se poprvé uvedl v televizi? Až Velký dračí propadák (1996)?

Ne. Už počátkem sedmdesátých let - než pro mne jako televizního autora definitivně spadla klec - se podařilo natočit dvě muzikálově laděné pohádky v brněnské televizi. Jedna z nich se jmenovala Co je to ta koule žlutá, a ta druhá Poloviční kouzelníci. Spolautorem scénářů byl Pavel Šrut a hudbu k písním složil Petr Skoumal.
 

■  A Velký dračí propadák?

Vznikl úpravou Krále v kukani na televizní muzikálek. Roli princezny Špuntadely vytvořila Tereza Pergnerová a hudbu k písničkám složili moji noví mladí skladatelé, které jsem poznal v divadle Sklep: Hana Navarová a Jaroslav Vaculík.
 

■  Roku 1999 měl v Malém divadle v Českých Budějovicích premiéru i váš pohádkový muzikál na motivy filmu Pyšná princezna. Ten jste poprvé viděl už v jedenácti?

V citlivé dětské duši zanechala zdařilá pohádka svoje stopy a ta inspirace mi vydržela až k muzikálové úpravě. I moji ženu Ivanku, která práci sledovala, mé nápady pobavily - a také heslo, pod kterým jsem si scénář uložil v paměti počítače. Totiž zkratka „PyšPr“.
 

■  V devadesátých letech se vás ujalo nakladatelství Fragment z Havlíčkova Brodu: knihy Slůně stůně (1993), Když jde malý bobr spát (1994), Cirkus (1995), Pavlík si hraje (1996), Písnička v ZOO (1996), Když má bobr dobrý den (1998)...Jak došlo na tuto spolupráci?

Tehdy měli svoji pobočku v Praze a sami se mi ozvali s nápadem vydat Bobra jako leporelo. Pak už se naše spolupráce utěšeně rozvíjela.
 

■  Existuje i nějaká osobní motivace, která vás okolo roku 1995 postavila i do role showmana varujícího mladé před drogami (a nejen před nimi)?

Já bych řekl, že existovalo celé klubko osobních motivací. Tak třeba již názvem prvního celovečerního programu dvojice V+S S úsměvem idiota jsme přitahovali psychiatry a psychology na naše představení. S některými jsme se též osobně skamarádili a zasvěcovali mě už tehdy do psychoterapie závislostí. Alkoholismus, ten byl klasický, ale drogy teprve začínaly. No, a před několika lety jsem na tento dávný zájem navázal a se skladatelem Danielem Dobiášem jsme složili i některé songy inspirované touto problematikou. Postupně jsme rozvinuli poněkud netradiční koncept besed s mládeží a nazvali je Něfetuj a piš. Základem je princip anonymních dotazů psaných na papírkách, které létají na scénu i jako papírové vlašťovky. Umožňuje top otevřenou mezigenerační komunikaci bez cenzury vnější i vnitřní. Na dotazy odpovídá vždy nějaký zajímavý odborník a někdy i terapeut, který sám měl v mládí zkušenosti s tvrdými drogami, ale dovedl se z toho dostat a ještě se vyškolit na odborníka. (Smích.) Někdy ovšem ono obvyklé besední schéma záměrně narušíme, když třeba já odpovím na odborný dotaz a za chvíli třeba zase ten odborník s námi zazpívá naši protidrogovou písničku. Ale ani tím není všem inovacím konec a obohatili jsme tedy strukturu besedy i o situační psychodrama. Z přicházejících studentů vybereme mámu a tátu - a v jistý okamžik je pozveme na scénu. Tam si teprve z publika vyberou svoje „děti“, a to nejen z přítomných spolužáků, ale i z učitelů, a byl jsem mile překvapen, že většina kantorů do toho chodí s fantazií a radostí, nechají si od „rodičů" tykat a někdy doslova vychutnávají chvilkovou záměnu rolí. Před chvílí to byl ještě obávaný matikář a najednou je z něj Pepíček, kterému táta po nočním návratu z diskotéky říká: „Dýchni na mne, no tak, nebo ti jednu vlepím." Samozřejmě, že to besedu velmi oživí, ale není to jen pustě samoúčelná a zábavná vložka. Rodiče mají za úkol zvolit efektivní komunikační strategii ve zpovídání dětí, které se jim vracejí v noci postupně z house-party či diskotéky, a když scénka skončí, tak ji náš odborník vyhodnotí. I zdánlivá legrace má tak v naší besedě svoje místo a poznávací rozměr.

Před časem byl velký zájem o tento inovovaný typ besed i na Slovensku a povzbuzeni tím ohlasem jsme vyvinuli i další typy pořadů s problematikou, která puberťáky zajímá, což je prevence násilí a šikany, problémy raného sexu, prevence gamblingu anebo i témata tak říkajíc konstruktivní, totiž jak si vytvořit harmonickou osobnost a jak zvolit sobě adekvátní životní styl.
 

■  Dne 5. 11. 1998 vám udělil někdejší ministr kultury Pavel Dostál titul Žijící národní poklad. Berete jej vážně?

Byla tady už řeč o mých dlouhodobých sklonech ke studentské recesi a ta nám s Pavlem opravdu vydržela až do mužného věku. Setkali jsme se jednou na nějaké party a já si ho dobíral otázkou, jaký titul by mi udělil, kdyby se jednou stal ministrem kultury. Tenkrát mi mohl snadno slíbit všechno, protože byl upřímně přesvědčen, že nikdy ministrem nebude, a já na jeho dotaz, jaký titul bych si „tedy představoval“, reagoval slovy, že nechci žádného zasloužilého ani národního umělce, nýbrž něco opravdu originálního. A vzpomněl jsem, že v Japonsku mají moc hezký titul pro mistry divadla „Žijící národní poklad,“ což jsme doplnili na „(dosud) Žijící národní poklad“ a hodně se tomu tehdy nasmáli. Jenomže Pavel se po několika letech opravdu tím ministrem stal a začal vážně uvažovat o mých jasnovidně – prognostických sklonech. Byl ten zvláštní případ, že jej sklony k recesi neopustily ani po jmenování ministrem, což se u nás hned tak někomu, kdo vstoupí do velké politiky, běžně nestává. Na svůj slib si vzpomněl - a také jej realizoval. Jenomže každý takový dobrý skutek u nás bývá už tradičně odměněn, a tak i tehdy Pavla napadli v novinách, že si podobné recese a legrácky má s kamarády vyřizovat soukromě někde v kavárně a nikoliv za peníze daňových poplatníků, a napsali to právě ti, co na to udílení „Pokladu" nebyli, takže se nikdy nedozvěděli, že party na mou počest financoval Pavel ze svého a že ani pracovní doba nepřišla zkrátka, neboť slavnost byla uspořádána po úředních hodinách a tedy v osobním volnu. Zkrátka, u nás něco někomu udělovat, není jen tak. Ale vychutnali jsme si recesi a srandu z oficiálního udělování titulů.
 

■  Proslavil jste se taky skvělými fiktivními reportážemi. Vzpomněl byste v této souvislosti na legendárního a rozhodně nijak fiktivního Gabo Zelenaye?

Gabo mne doslova uhranul svým nenapodobitelným stylem reportování - už v dětském věku. To, co předváděl na rozhlasových vlnách, už pak v televizní éře nikdo překonat nemohl - a taky  nepřekonal. Gabo dokázal v dramatické zkratce a s patřičným nasazením informovat o situaci na ledě, zároveň radit hráčům, co mají dělat, trenérovi, jak má střídat, a nakonec i rozhodčímu, jak má rozhodovat. Často také všem upřímně vynadal. Nicméně nemohli za to, že se neřídí jeho radami, protože ho samozřejmě neslyšeli. Ale ten celek tvořil vzrušující dynamickou koláž výkřiků a zasvěcených glos, která mne pak inspirovala k reportážím „Z šachového finále“, „Z Objavenia Archimedovho zákona“a „Z Lazebníka Sevillského na Opernom festivalu v La Scale“. Některé dokonce vyšly i na elpíčkách a na jedné party v roce 1992 mi Zelenayův syn Roman (tehdy poslanec Federálního shromáždění) vyprávěl, jak naše desky tátovi s velkým potěšením kupoval.
 

■  Ale setkal jste se osobně i s Gabem?

Jen jednou, v pražské televizi, kam jsem si jej pozval, aby osobně natočil jednu z mých jím inspirovaných reportáží pro program Psychoshow (1990) v režii Ladislava Smoljaka.
 

■  A skutečně byla vaší první slyšenou reportáží v životě reportáž z popravy? Koho?

Byl jsem ještě předškoláček, a tu jsem slyšel svoji první reportáž. Mám pocit, že to byl přímý přenos z veřejné popravy německého primátora Prahy dr. Pfitznera. Tedy přenos pro ty občany, kteří se na nadupané pankrácké náměstí nevešli.
 

■  Jak byste, pane Vodňanský, hodnotil současného prezidenta, s nímž sdílíte rok i den narození?

S Václavem Klausem jsme si tu a tam povídali o těchto soukromých okolnostech, k nimž patří nejen rok, měsíc a den, ale i stejná část Prahy, totiž Královské Vinohrady, a také jsme si objasnili, že jsme se toho dne narodili každý v jiné ze dvou tamnějších porodnic. Tím byla také vyvrácena teorie režiséra Břetislava Rychlíka, že nás vyměnili. Co se týče hodnocení úspěchů, tak na to nejsem momentálně nastaven, a to nejen u Václava Klause, ale ani ne u ostatních státních představitelů a politiků. Já mám plno svých plánů a svoji práci a oni ať dělají to, co umí, když už si je jako občan platim. I na to hodnocení máme slušně placené odborníky. Tak ti ať hodnotí - a já jim k tomu zase můžu zpívat třeba Když jde malý bobr spát.
 

■  „Richarde! Já bych ti jen přál, abys jednou musel žít a pracovat v kapitalismu!“ poznamenal pečlivý Petr Skoumal s výčitkou k vašemu zvukaři, když kdysi cosi pokazil. Jak vy sám nahlížíte na svou práci v dnešku a v podmínkách českého kapitalismu?

Když to mám porovnat s totalitní minulostí, tak teď sice není tolik toho adrenalinového vzrušení, ale zato přibývají zážitky zcela nové, tehdy „TOTÁLNĚ" neuskutečnitelné. Například zájezdy za krajany a českými kulturními centry v zahraničí. Právě tak jako možnost přednášet filozofii a vést seminář literární tvorby na fakultě humanitních studií Karlovy university...
 

■  Ale nedochází i na chvíle únavy, kdy se vaše intelektuálsky stylizovaná a demonstrativní idiocie stává nechtěně idiocií skutečnou? A dobře vždy obě rozlišujete?

Někdy to už ani nerozlišuji a zdá se, že obě idiocie k sobě konvergují. Dochází k postupné plíživé synergii obou typů. Proti tomu se dá asi nějaký čas bojovat, ale je to v dlouhodobém výhledu donkichotský zápas. Pevná a nerozborná družba a vzájemná afinita obou idiocií nakonec ve finále obvykle zvítězí nad tvůrčím intelektem. Ale i tak mne ten boj baví, stálo to za to.
 

■  Jakými nejčerstvějšími díly se můžete pochlubit?

Před rokem mi vyšla Velká alternativní encyklopedie ptákovin. Pracoval jsem na tom pět let a nakladatelství Academia chtělo pořád další a další hesla. Prý že encyklopedie má být tlustá - aby vzbuzovala důvěru. No, a pak jsem vydal dvě sbírky krátkých básní a sloganů. Jedna vyšla v Mladé frontě pod názvem Čerstvá zvěrstva, druhá - nazvaná Přírůstový stimul – je vydána až na Slovensku.
 

■  A mohl byste vyzradit něco ze svých současných plánů?

Teď pracuji na rukopise knihy, kterou jsem pracovně nazval Dějiny podle Vodňanského. Jsou to takové moje glosy a postřehy k historii naší i světové a budu si s tím ještě nějakou dobu hrát, než to dám z ruky. V současné době jsem se taky rozhodl k návratu na svoji mateřskou scénu, do Pražského Činoherního klubu, a to v novém autorském programu S úsměvem bytového jádra. Nu, a vrátím se i s mojí půvabnou mladou skladatelkou Hanou Navarovou. Máme i nový repertoár, a to včetně přednášky u tabule, která bude tentokrát věnována médiím.
 

■  A nějaké nové písně?
Tak moc děkuji za rozhovor.

Skládal je celý tým skladatelů: Petr Frischmann, Jiří Toufar - i samotná hvězda programu Hana. Novinkou je přitom možnost zpívat na už aranžované základy, což skýtá skladatelce Hance příležitost nebýt upoutána u pianina - a může hojně předvádět svoje ladné půvaby v pohybové stylizaci písní, což nám zvyšuje koláč sledovanosti.

Podobně jako v šedesátých letech s Petrem Skoumalem, tak i s Hanou Navarovou jsem začínal písničkami pro děti, a některé z těch Hančiných jako Splašil se kůň na šíř anebo V zoologické zahradě znají malí diváci i z televizních klipů. Máme za sebou už i tři CD a s chutí tvoříme dál, přičemž výhodou práce pro děti je i to, že nám noví posluchači stále dorůstají.
 

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.
	Milan Markovič
	Jaroslav Vízner
	Ondřej Suchý
	PhDr. Jiří Grygar
	Jitka Molavcová
	RNDr. Vladimír Vondráček
	Ivan Kraus

Další autoři »