Renata Šindelářová: Rozhovor s Jitkou Molavcovou
Už když studovala na střední průmyslové škole grafické, rýsovala si svou budoucnost hereckým směrem. Nevěděla jak by svého snu měla docílit, ale nakonec ještě před maturitou vyhrála celostátní pěveckou soutěž Talent 70, což záhy odstartovalo i její divadelní kariéru. Jitka začala působit v divadle Semafor, kam přišla zpívat šansóny, než se ve hře Kytice naplno projevil její komediální talent. V Semaforu již zůstala a působí v něm dodnes po boku Jiřího Suchého.
Tomáš Zářecký: Nevolat!
„Dobrý den, máte chviličku?“ Když zvednu telefon a na druhém konci uslyším podobnou zahajovací větičku, ihned tuším, kolik udeřilo. Buďto dostanu nějakou skvělou super mega výhodnou nabídku na jakýsi produkt, otázku do mně neznámého průzkumu či se rovnou dozvím, že jsem vyhrál soutěž, které jsem se nikdy neúčastnil.
Danuše Markovová: Ptačí bajka
Tak jako hrdinové v bajkách se občas ukrýváme pod křídla skřivánčí anebo soví.To podle toho, jak moc s jedním nebo druhým opeřencem sympatizujeme pro jeho daný časový harmonogram, kterým jsou si oba ptáci na sto honů vzdáleni. Zdá se však, že nám roucho skřivánčí nebo soví bylo nekompromisně shůry naděleno.
Miroslav Sígl: V Máslovicích u Prahy mají pěkné muzeum
Jak bych mohl zapomenout na mého přítele a spolužáka, Antonína Jeřábka z Máslovic?! Studovali jsme spolu v letech 1941–1945 Obchodní akademii v Praze – Karlíně. Válečná léta byla i pro nás nemilosrdná. Sám jsem dojížděl do Prahy na kole, dokud to šlo (jenom v zimě autobusem), Tonda denně pospíchal na přívoz a chytal v Libčicích nad Vltavou vlak do Prahy. Vzpomínám, kolikrát se musel omlouvat, že vlak měl zpoždění, nebo že Němci měli problémy na trati s přesuny svých vojsk, munice či zajatců.
Jana Zikmundová: Jak sousedka Iva zavolala hasiče
Bylo krásné, pozdní srpnové odpoledne roku 1996. Spíše podvečer. Vrátila jsem se ze zaměstnání v 18.30 (dojíždím do Prahy). Vyndala jsem z ledničky velmi pěkný bůček (manžel měl přijít ze zahrady asi ve 20 hod.) - to je dost času na přípravu večeře. Maso jsem okořenila, položila na pokrájenou cibulku a česnek do pekáče, a vše jsem podlila a vložila do trouby péci.
Jitka Dolejšová: Pražské věže nahoru a dolů aneb Stojím vysoko, vidím daleko
Počasí v první polovině letošního března je nestálé, rozmarné a vachrlaté, sluníčko stydlivé a zubaté, vítr vlezlý a ledový, při focení mrznou ruce, ale když už se člověk rozhodne „jít jaru vstříc“, nemůže se přece nechat odradit. A tak šup po schodech pražských věží nahoru, užívat si výhledy na Prahu, i když stromy ještě dřímají a teploměr se klepe zimou někde těsně nad nulou, a pak zase dolů, s vědomím, jaké je to naše hlavní město v každém období pohádkové…
Miroslav Sígl: Už se zase mluví o Podkarpatské Rusi
12. března povolal Adolf Hitler maďarského vyslance v Berlíně a výslovně prohlásil: "V Praze stále panuje Benešův duch, čehož důkazem je mise generála Prchaly a poslední události na Slovensku. Tento stav nelze ponechat. Nechť Maďarsko samo o své vůli rozhodne, jak bude řešit otázku Karpatské Ukrajiny.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (75)
Koncem roku 1991 jsem ovdověl a v mém životě nastalo podivné prázdno, které počátkem nového roku vyplnil přítel Egon, který byl v té době už ve vysoké státní funkci. Blížily se další opravdové volby, Občanské fórum se štěpilo a 1. března bylo založeno nové hnutí Demokraté 92. Hnutí středové – tedy má parketa – vedené předsedou sněmovny lidu Federálního shromáždění Rudolfem Battěkem, možná jediným autentickým sociálním demokratem, kterého tato strana vyloučila ze svých řad. K tomu hnutí se hlásilo i několik velmi známých osobností. Kromě mého přítele, který s Battěkem v roce 1968 zakládal KAN, i další Rudolf – Hrušínský a zejména Michael Kocáb, který od nás „vyhnal“ sovětská vojska. A do této milé a vážené společnosti mne Egon přivedl.
Zdeněk Horenský: S duchem doby
Vždy sleduje seriály; z blízka nebo z větší dáli; ať již naše nebo cizí; všechny co jsou v televizi; jestli pere nebo vaří; peče buchty řízky smaží; neuniká žádná scéna; v paměti má všechna jména; různý děj jí v jeden splývá; když dá občas sklenku piva; z rodinných pout křehké vztahy; plete potom mezi vrahy; kterými se hemží krimi; srovná se až mezi svými; v zahradě růžové při letišti; těší se na vztahy příští; a když jsou manželky zoufalé; je od nás pánové troufalé; seděti si právě v pohodě; se svými kumpány v hospodě
Zdeňka Kopčová - Jarmila Moosová: Když slunce zevnitř svítí navenek
Naše budoucnost je v našich dětech. A nemusí to být výhradně naši vlastní potomci, ale také kupříkladu děti našich přátel. Člověk se ani nenaděje a z někdejších batolátek jsou dospělí mladí lidé, vytvářející si svoje vlastní místo pod sluncem. Je radost být alespoň zpovzdálí při tom, když se jim to daří.
Ivana Zapletalová: Setkání s legendou české jógy
Když před někým z Hodslavic vzpomenete jméno Milady Bartoňové, tak jen souhlasně přikyvuje, že ji zná. Je pro zdejší vesnici pojmem. Troufám si říct, že skoro stejně tak velkým jakým je zdejší slavný rodák František Palacký. Proto jsem velice šťastná, že jsem ji mohla dvakrát osobně u ní doma navštívit. V době mého týdenního pobytu v Hodslavicích byla vážně nemocná, a tak se nemohla cvičení jógy účastnit, i když před rokem tomu tak ještě bylo.
Miloslav Heřmánek: ROZHOVOR SE ZRCADLEM
Oba monitory na mém stole po mně šibalsky pokukují. Trávím s nimi většinu času od pozdního rána do hluboké noci. Na vrnící bedně spokojeně odpočívá kočička. Výjimečně jsem toho zešeřelého večera doma sám, jen se svojí prací a zvířátky. Celé to začalo prostým výpadkem elektrické energie. Neslušně jsem zaklel, když v počítači ruplo a monitory cvakavě zhasly.
Jan Drocár: Věštba kněžny Libuše se naplňuje (2)
Pro Prahu příjezd Baracka Obamy samozřejmě není prvním setkáním s americkými prezidenty. Jak byla předtím jakákoliv návštěva zcela nemyslitelná, ve dvacetiletém období, které právě ubíhá od sametové revoluce, přijeli do Prahy všichni prezidenti USA, kteří nastoupili do úřadu. Ukázali jsme jim Staré Město, Malou Stranu a Karlův most s panoramatem Hradčan, vzali je na pivo do české hospody, zavedli na památná místa pro český národ.
Ivan Kraus: Formulář
Sotva jsme převedli peníze z francouzského konta na české, abychom si mohli koupit auto, zazvonil telefon. Byl to úředník francouzské banky. "Omlouvám se, že ruším. Ale jsem povinen vyplnit formulář a uvést v něm důvod převodu vašich peněz. Co mám do dokumentu napsat?" "Milenka," řekl jsem. Úředník se srdečně zasmál. "Je to jen formalita, ale přesto jsem povinen doklad vyplnit. Jaký motiv transakce mám tedy uvést?" "Milenka," opakoval jsem. Odpověděl jsem tak schválně, protože mi nová evropská nařízení na kontrolu občanů, která pomíjejí ruské mafiány, jdou už nějaký čas dost na nervy. "Stačí, když uvedete něco obvyklého, co budu moci do dotazníku napsat. Co byste tedy navrhoval jako důvod transakce?"