Když mě přepadla myšlenka „proč se mi tak moc líbí 40. léta minulého století“, hned se přede mnou vynořila velice jednoduchá odpověď: kvůli filmům a hercům z té doby. K nejoblíbenějším herečkám určitě patří i Adina Mandlová a z toho vlastně vznikl tento článek.

Už od mala jsem se s rodiči dívala na filmy z minulého století. Máme jich doma celou sbírku. Každý den se na ně díváme a už je známe skoro nazpaměť. Začínám si připadat jako Ondřej Havelka, jenom je tu rozdíl skoro šedesáti let. Chtěla bych se o této době dozvědět něco víc. Myslím, že tato záliba ve filmech natočených před válkou a za války je u tak mladé generace, co jsem já, velmi ojedinělá, alespoň mi to říká švagrová.

Ale k jádru věci: tento imaginární rozhovor s Adinou Mandlovou bude hlavně o životě a filmech, ve kterých paní Mandlová hrála...

Začnu asi o Vaší rodině. Jaký jste měla vztah k rodičům a k rodině?
Když se narodil první chlapec, maminka byla moc nadšená, ale tatínek chtěl spíše holku než kluka, takže od první chvíle pojal k Jirkovi zřejmou nechuť. Zato v mamince se probudila ještě posílenější bezmezná láska, která se během let vyvinula v lásku opičí a pokračovala ještě dál, protože celkem jsem měla tři bratry. Tatínek mě vychoval ke klasické hudbě, knihám a cizím jazykům. Chtěl, abych byla výjimečná, takže mi dal i jméno, které se vyskytuje jenom v opeře Elixír lásky, a to: Adina. Byla jsem v podstatě jeho mazlíček, protože mě moc rozmazloval. Když zemřel, byla to pro mě strašlivá rána, protože on byl jediný člověk, kterého jsem velmi a opravdu milovala. Maminka a vůbec zbytek rodiny se ke mně po tatínkově smrti začali chovat odtažitě. Maminka se hlavně soustředila na svého prvorozeného syna a mě záměrně zanedbávala.

A mělo to nějaké následky?
Samozřejmě, že ano. Začala jsem zanedbávat školu, takže z jedničkářky (až na chování) se stalo párkrát vyloučené dospívající děvče. Potřebovala jsem se osamostatnit, kouřila jsem, chodila jsem po večerech do barů a vypadalo to se mnou bledě. Až si toho všimla maminka a poslala mě zdokonalit si svou francouzštinu do Paříže.

Jaké to tam bylo? Stala se nějaká náprava?
Určitě. Začala jsem úplně nový život. Chodila jsem na přednášky na Sorboně, l’histoire de la literature francaise a pilně studovala. Nejvíc času jsem strávila dole v kuchyni, kde nás chef učil vařit znamenitou francouzskou stravu a jak ji servírovat, což mi později v životě bylo velmi prospěšné.

A jak jste se vlastně dostala k filmu a k divadlu?
Jednou jsme šli na tenis a po hře mi moje známá řekla, že jsem fotogenická a že bych měla zkusit štěstí u filmu. Protože měla velmi dobré kontakty, tak jsem dostala angažmá ve filmu Děvčátko, neříkej ne s Jarmilou Vackovou v hlavní roli. Žádná role to nebyla, jenom jsem zpívala a tancovala s Jenčíkovými girls a každá jsme dostaly jednu větu. Na mě připadlo: „Z lásky bolej vlásky“. Nebyla jsem štonc to ze sebe vypravit, tolik jsem se za tu blbinu styděla. Pan režisér, nějaký Medeotti – Boháč, si skoro zoufal: „Sletschinka, z fas nykty nebude cheretschka“. To mě ovšem namíchlo, a tak jsem vyhrkla: „Kouknou, pane režisére, než voni udělaj jinej film, já budu hvězda.“ Na moje slova ovšem došlo, protože po pronikavém neúspěchu toho díla si pan režisér dlouho "nevrz". Ale ta věta mne proslavila do té míry, že se na mě začali chodit dívat režiséři, mezi jinými Rovenský, Machatý a Hugo Haas. Ten se nakonec rozhodl, že mi dá hlavní ženskou roli ve filmu Život je pes, který psal s režisérem Fričem.

V jakých filmech jste nejraději hrála?
Tak to určitě byly: Nezlobte dědečka; Ať žije nebožtík; Důvod k rozvodu; Mravnost nade vše; Děvčata, nedejte se!; Kvočna; Švadlenka; Harmonika; Velbloud uchem jehly; Cech panen kutnohorských; Holka nebo kluk; Kristián; Moudrá Penny; Katakomby; Noční motýl a v mnoha dalších.

Kolikrát jste byla vdaná?
Dvakrát. První manželství bylo z nedostatku peněz, takže to neskončilo dobře, ale podruhé už jsem narazila na svou životní lásku, na Bena. S tím jsem byla hrozně šťastná a jsem doteď.

Vy jste emigrovala do Anglie, jakou činnost jste tam dělala?
K herectví jsem se dostala jednou či dvakrát, takže když jsme si s Benem zařizovali dům, tak jsem se zabavila. Když už jsem nevěděla, co mám dělat, Bena napadlo, že když je člověk umělecky zaměřený, tak proč to nezkusit u malířství nebo sochařství? Malířství se ve mně moc neprobudilo, zato jsem se našla v sochařství. Na to jsem měla veliký talent, ale postupem času se objevily zdravotní potíže, takže jsem této namáhavé činnosti zase zanechala.

Kdybyste měla na vybranou, v jaké době byste nejraději žila?
Osobně mi tato léta velmi vyhovovala. Když to srovnám s dnešní dobou… Dnes už dámy nenosí dlouhé, krásně zdobené šaty, už tady vymizely všechny způsoby slušného a galantního chování.

Děkuji Vám, Adino, za náš imaginární rozhovor, a věřím, že kdybyste tady teď stála, tak byste asi nevěřila svým vlastním očím, kolik se toho za jedno století změnilo.

Kristýna Loužecká, 14 let