Luděk Ťopka: Drazí pstruzi

Rubrika: Literatura – Povídky

Vyprávěnky pana Ťopky  (11)

Nahoře nad Rýznburkem, na náhorní plošině nad vrchem Stropníkem, se nacházelo několik rybníčků, nazývaných Němci „Schwimmteiche“, ale žádné plovárny to nebyly. Chovali v nich kdysi pstruhy, ale v té době už v nich nebyla ani ploutev. Jednoho podzimního dne jsem však při šoulačce, u silnice na Dlouhou Louku, objevil jeden, který se nezdál být prázdný.
Jako kluk jsem rád rybařil v Rokytce pod Kolodějským zámkem, kdysi dočasným sídlem prezidenta Masaryka. Úlovkem ale vždy bylo tehdy nejvýše pár hrouzků nebo malá plotička, a tak mne teď popadla vášeň a touha dostat nějakého krasavce pstruha. Prut, vlasec, splávek a pár háčků se v lesovně našlo a hned následující neděli jsem se vypravil na lov.
Bylo dost sychravo a vlhko, a tak jsem si obul gumové holínky a vydal se přes Stropník a lesem kolem Dlouhé Louky k vyhlédnutému lovišti. Břehy rybníčka byly ale porostlé dosti vysokým orobincem a keři černého bezu a hlohu, takže nezbylo, než se s prutem, splávkem a žížalkou na háčku postavit pěkně rozkročmo na kuláčky, které držely čap. Sotva jsem nahodil, už jsem zapřáhl pstruha. A jakého, dobrých 40 cm! Nu, nachytal jsem jich ještě pět, i když už ne tak velkých, ale pak mne posedla vášeň a hamižnost. Chtěl jsem jich dostat víc, abych přinesl také něco do myslivny.
Jenže vtom zasáhl asi svatý Petr, protože když jsem táhl dalšího, uklouzla mi na mokrém dřevě noha a v okamžiku jsem byl po pás ve vodě a bahně. Dalo mi to dost práce vyškrábat se i s pstruhem ven, ale hlavně jsem byl promočený a prochladlý, s gumáky plnými vody a navíc se začalo stmívat. Věděl jsem, že domů bych v takovém stavu potmě nedošel, a tak jsem se pustil do hájovny „Ve Vlčinách“, která byla blíž a kde sloužil hodný a milý Karel Schwarzbeck.
Dopotácel jsem se tam po dobré hodině a s úlevou a úlovkem v ruce zaklepal, vstoupil s pozdravem a pyšným: „Hele, co vám nesu!“ Ale vtom by se na mně krve nedořezal! Za stolem seděl ředitel lesní správy z Košťan, Ing. Žaba. Nejen, že mne neznal, ale když spatřil síťku se pstruhy, vyskočil od stolu: „Kdo k sakru jsi, kdes upytlačil ty ryby? Proboha, já se neodvažuji chytit v době hájení ani ploutev a takovejhle facír nám je tu krade!“
No, trvalo to chvíli, než to hajný Karel panu řediteli vysvětlil. To už jsem ale seděl vysvlečen z mokrých svršků, ve vypůjčené košili a ve flanelové sukni paní hajné, protože žádné rezervní kalhoty pro mne neměli.
A co nakonec? Od pana ředitele se mi dostalo důkladného poučení o hájení a od paní hajné horkého čaje a pečeného pstruha s bramborem. Dobrou večeři jsme všichni společně zapili a hodinku nato jsem již chrupal v peřinách v podkroví.
Druhý den ráno jsem se s panem ředitelem svezl do Oseka, a po svých, už bez udice a pstruhů šlapal pěkně do vrchu na Rýznburk, kam jsem dorazil právě k obědu - byly ruské blíny.
Tak mne ti pstruzi přišli draho, málem jsem tu koupel odstonal, ale od té doby vím, kdy jsou hájeni a jak chutnají blíny. Lesu zdar!

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Aleš Böhm, www.alesbem.estranky.cz  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 06. 2008.