| Když jsem se jednou zmínil Ing. Serjoginovi, že jsem ještě nikdy neslyšel troubit jeleny, pozval mne, abych si je na podzim přijel na Rýznburk poslechnout.
Koncem září mi skutečně došel dopis s konkrétním datem a já jsem šťastně dorazil vlakem do Oseka a za hodinku i do myslivny. Po přivítání vpravdě ruském jsem se dočkal příštího dne, kdy jsme odpoledne vyrazili pěšky na hájovnu Ve vlčinách. Tam již na nás čekal nejen hajný Schwarzbeck, ale i jeho vzácný host, Mistr Židlický, známý malíř a velký nimrod. 
Po krátké poradě a instrukcích ze strany hajného jsme vyrazili na říjiště, kde jeleni obvykle troubívali. Když jsme tam, pěkně udýchaní, došli, zaujali jsme místa podle instrukcí hajného a čekali. Já jsem si, víceméně po hmatu, nalezl jakýsi hrbol s trávou, pohodlně se na něj posadil a zabalen v plášti a šále (bylo v tu dobu a v té nadmořské výšce pěkně chladno) trpělivě čekal na první chraplavý výkřik touhy a výzvy. A dočkal jsem se. Byl to koncert mnoha lesních trubadúrů, v různých tóninách a síle, zkrátka požitek.
To trvalo dosti dlouho a na mne přišla po chvíli nějaká únava po cestě, či co, a já na tom místě najednou usnul. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale měl jsem krátký sen. Viděl jsem ženu s dítětem v náručí kráčet vedle vojáka, jenž měl jen jednu ruku, kterou ukazoval na mne a přitom mu po tváři tekly slzy. Když jsem náhle procitl, bylo už všude ticho a klid. Bylo mi pěkně chladno, ale nechtěl jsem být netrpělivý a narušit ten krásný noční zážitek, a tak jsem čekal, že mne někdo zavolá a půjdeme domů. Po dvaceti minutách se mi to zdálo již divné, a tak jsem nesměle zahoukal jako sýček (domluvené znamení), ale žádné odezva. Když jsem to zkusil s patřičnými pauzami už asi popáté, poznal jsem, že je něco špatně.
A taky že bylo. Když totiž přišla chvíle k návratu, houkalo sice po lese mnoho sýčků, ale žádný se jim neozval a ten hledaný nepřišel. Po krátké poradě všichni usoudili, že jsem asi již odešel a šli také. Teprve doma zjistili, že to byl omyl, a tak se hajný vrátil mne hledat.
Protože jsem tu část lesa neznal, neodvážil jsem se potmě sám hledat cestu dolů a zůstal jsem na místě v očekávání, že se pro mne někdo vrátí. S úlevou jsem uslyšel nejen hlas sýčka, ale i volání a své jméno, a tak jsem se nakonec, celý zkřehlý, dostal do hájovny. Bylo již pozdě na návrat domů na Rýznburk, proto jsme všichni v hájovně přespali, či lépe řečeno přenocovali, protože při dobrém pití a myslivecké latině se toho moc nenaspalo.
Ráno jsem se rozhodl, že se do rýznburské myslivny ještě nevrátím, protože Mistr Židlický mi slíbil nakreslit nějaký obrázek jako upomínku. Když jsem se oblékal, zjistil jsem, že nemám svůj ruský vojenský triedr, k němuž jsem měl velký osobní vztah. Co zbývalo než se vrátit na místo včerejšího poslechu a dalekohled najít.
Hajný mne vedl a po 40 minutách jme tam došli. Rozdělili jsme se a hledali onen kopeček, na němž jsem strávil a prospal značnou dobu. Po krátké chvíli jsem jej našel já a naskočila mi husí kůže. Byla to nevysoká hromádka hlíny porostlá travou, s malým dřevěným křížkem. Z jejího jednoho konce trčela polovina okované boty a na druhém konci, napůl zasypaná, německá vojenská helma. Zajímavé bylo, že ani hajný o tomto místě nevěděl.
Nález jsme ohlásili telefonicky na SNB v Oseku a o dva dny později bylo z hrobu exhumováno tělo německého vojáka, patrně zběha, a přilba s ještě celkem dobře znatelným černo-bílo-červeným znakem německé armády.
Věřte mi nebo ne, ale já jsem stále přesvědčen, že ten člověk se vracel domů k rodině, nedošel, a chtěl se někomu svěřit. Od té doby věřím na vztah mezi tímto a oním světem a ještě dnes, když si na to vzpomenu, mi naskočí husí kůže.
Pokračování...
Předcházející díly najdete zde |
