Jitka Dolejšová: Hravá písmena Miloslava Fulína
Napadlo vás někdy, že písmeno „f“ vypadá jako lidská postava? Připojíme-li zrcadlově druhé stejné písmeno, objeví se dvě siluety lidí, kteří si přátelsky podávají ruce. Originální nápad. Nevyčerpatelným zdrojem podobných nápadů, jako je tento, je pan MILOSLAV FULÍN (*1928), knižní grafik a grafický designér. Ta dvě přátelská „ef“ tvoří jeho copyright značku. Jsou vytvořena bez počítače, stejně tak, jako celá tvorba Miloslava Fulína.
Jiří Vlastník: Tak tedy sbohem, pane Kamile
Často mi říkával, že se musí dožít 96 let. To prý už člověk může říci, že něco o světě zná. Nevím vlastně, jak došel právě k tomuto číslu, vím jen, že se mu toto přání nesplnilo. Minulý týden ke mně přiletěla přes oceán smutná zpráva, že ve středu 3. srpna 2011 americký malíř, ale srdcem navždy Čechoslovák, jak o sobě Kamil Kubík rád tvrdíval, v newyorské nemocnici zemřel. Tak na jeho počest a pro vzpomínku těm, kteří se s ním setkali, přidávám jen pár jeho úvah. Sbohem, Kamile!
Život dělá kotrmelce
Život dělá kotrmelce, to je jisté, a tak mě zavál do Austrálie. Naštěstí ještě v době, kdy jsem byl mladý, takže jsem unikl nejen normalizaci, ale i nedostatkům v zásobování, které mou zem kdysi sužovaly, a i dnes, kdy je situace o moc lepší ...
Martha a Tena Elefteriadu: Dvojhlasně (2)
Koncem 80. let jsem si na prknech Semaforu vyzkoušela i „divadlo“. Začalo to všechno tím, když jsme usoudili, že jednu nádhernou vokální swingovou písničku, Save the bones for Henry Jones, by mohl krásně otextovat pan Suchý. Zazpívat si jeho text, který by nám napsal přímo na tělo, to byl můj velký sen. Tak jsem tu nahrávku poslala jemu, ale moc naděje jsem si nedělala.
I když vypadají jinak, jsou stejní
Když jsem četla výborně zpracovanou knihu Fantóm od Susan Kay, mrazilo mě z představy, že by vysoce inteligentní člověk musel dennodenně bojovat s citovou vyprahlostí jen proto, že nesplňuje jistou společenskou představu fyzické krásy.
Ivanka Horová: Všechno nic
Víte, ráda bych svou tvorbou pomohla lidem, kteří v životě zrovna ztrácejí půdu pod nohama anebo se cítí mizerně. Je pro všechny obyčejné i neobyčejné lidi. Ale především by mi lichotilo, kdyby pracující člověk, v pět odpoledne přišel domů, přečetl by si mou báseň, zasmál se nebo by si poplakal a pomaličku by v něm začala klíčit myšlenka, že si nenechá libit nespravedlnost a zkusí si změnit den nebo život.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (9)
Podepsal jsem revers, to je takový prohlášení, že ručím za následky a po propuštění jsem se zastavil v hospodě U nemocnice, kde jsem si dal guláš, šest knedlíků, pivo, matesy, dva utopence a deset deka tlačenky s cibulí. Trochu mě rozbolelo břicho, ale věděl jsem, že to nejsou houby. Vedle mě seděli pánové z krematoria a vyprávěli si humorný anekdoty.
Miroslav Sígl: Prázdniny vnoučat v sedle na koních
Nedávno (13. července 2011) jsem tady vyprávěl o Luďku Horkém, co všechno prožil po svém nešťastném a životu nebezpečném úrazu jako lyžařský instruktor, když chtěl zabránit nehodě, která by potkala jeho čtyři neukázněné svěřenkyně. Následky si nese celý život a jeho žebříček hodnot je navždy touto zimní příhodou poznamenán. Vždyť letos je tomu 25 let, kdy se mu úraz stal. Po celou dobu bojoval nejen v různých nemocničních, rehabilitačních a léčebných zařízeních s tím, aby opět mohl chodit, naučit se znovu mluvit. Jeho krédo sám se umýt, obléci a něco si uvařit je stále u něj aktuální, a každý den se s ním pere při individuální celodenní rehabilitaci.
Luděk Kocourek: Cesty toulavý
Kupředu levá! Bylo heslo, které naši generaci provázelo od dětství. Rodiče v pět ráno spěchali na vlak do Břeclavi, aby budováním socialismu posílili světový mír a dospěli ke světlým zítřkům. A já s mladším bráchou Vaškem jsme se vydávali na své první „cesty toulavý“. Nikým a ničím omezované cesty do mateřské školky, beze spěchu a shonu.
Ivo Fencl: Drábek v akci
Kdo ví, zda současný ministr práce a sociálních věcí četl v dětství i Čtyřlístky s obrázkovými příběhy svého jmenovce, komisaře Drábka? Pokud tomu tak bylo, pak ho ta četba neinspirovala při výběru školy a nestal se rovněž policistou, což by mu jistě (také) sedělo. Já sám vzpomínám na dávného komisaře-kocoura, který se dostával do křížku se zločinným světem myší, více než v dobrém.
Ivo Fencl: Kdo byl Karel Šebek? Rozhovor s Evou Válkovou
Jaké je být někým, kdo by se neměl nikdy mýlit? A kdo by měl být schopen pomoci každému? A v jakékoli situaci? Jaké je potkávat se s bolestmi? A já se potkávám i s těmi lidmi, kteří nejsou ani schopni odlišit svůj vnitřní svět od okolní reality. Dále i s jinými druhy trápení, a tak už po večerech dávno nečtu horory, ale pravda taky je, že pokud má okolí vůči lékařům vysoké očekávání, psychiatr je pro ně někdy jen cvokař… a může být tedy i blázen.
Jan Jurek: Manželství
Mlčky leželi vedle sebe. Sobotní ráno. Zpoza oken k nim doléhal zpěv ptáků. Mirek si jako obvykle po vyčerpávajícím pracovním týdnu čistil hlavu od nánosů všedních dnů a Jana jako obvykle plánovala, co s právě načatým víkendem. Občas to Mirkovi vadí. Ta její potřeba neustále mít rozplánovaný následující den, její neustálá potřeba něco podnikat, když ne s ním tak s někým jiným.
Ruth Hrušková: Čekám, čekám člověčinu
Přes uličku seděl postarší, šedovlasý pán se sklopenýma očima. Po celou dobu držel za ruku asi třicetiletého, mentálně postiženého mladíka, snad syna. Během cesty si mladík několikrát položil hlavu na jeho rameno a ten pokaždé zareagoval stisknutím ruky a polibkem na jeho čelo. Mladíkova tvář se vždy na chvíli rozjasnila na rozdíl od druhého muže, jehož zvrásnělá tvář prozrazovala starost.
Renata Šindelářová: Léthé nebude moc široká řeka
Petra Kukala, autora poezie i prózy, jsem vám již v Pozitivních novinách představila v rozhovoru „…a řekl básník: poezie je pro mě pořád tajemstvím“. Dnes bych vám ráda přiblížila dvě nové knížky tohoto všestranně nadaného literáta. V rozhovoru již zmiňovanou knihu Tajemství Panské zahrady a zcela novou sbírku básní Orel velmi.