Stanislav Moc: Jiřík
Jiřík měl mnohem větší štěstí. Jeho nová přítelkyně Julie v TAB (sázková společnost) pracovala, a tak se občas stalo, že mu zavolala a dala tip. Dělala to, když si u ní nějaký sázkový odborník vsadil větší sumu peněz. Bohužel, opravdoví sázkaři sázejí většinou na poslední chvíli a než Jiřík nebo já dojel do sázkové kanceláře TAB v naší čtvrti, tak koně už dávno doběhli a my utřeli hubu.
Miroslav Sígl: Jak to říkal Jan Masaryk?
Všechno má svoji historii a bylo by to proti mému myšlení, kdybych pouze ocitoval, co v současné době putuje po internetových stránkách na všech různých servrech. Společenská situace v naší zemi přivádí některé jedince, kteří sledují naši politickou scénu a všechny tzv. kauzy, k nejrůznějším činům. Jednou z těchto iniciativních a pozitivních aktivit jsou diskuse na téma, zdali se máme ještě z čeho radovat, zda existují ještě šťastní lidé, co je to vůbec štěstí, o kterém se už toho tolik napsalo?
Anastázia Mahovská: Pamatuji časy, když dávaly se klíče pod rohožku.
Vajíčko sa však bez múky pripaľovalo, a tak málo prepečené mäsko naskladala mama do pekáča na slaninku a všetko poprekladala krúžkami cibule. V pekáči sa potom rezne dopiekli domäkučka, až sa rozplývali na jazyku. Boli krehké ako torta, a preto sa ešte dozdobovali šľahačkou a susedia po tej vôni zo slaninky behali do krčmy ešte častejšie s džbánom pre pivo, ako tomu bývalo obvykle.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (2) Leonid Jengibarov
V šedesátých letech byl v Československu milovaným „klaunem z Jerevanu“ (jak o něm zpívala ve stejnojmenné písni Jitka Zelenková). Získal si u nás srdce diváků nejen v cirkusové manéži, ale i na divadelním jevišti. Jmenoval se Leonid Jengibarov a jeho otec, Armén, byl profesionální kuchař. Při své návštěvě Jerevanu jsem získal několik jeho zvláštních receptů, z nichž možná ten nejzajímavější vám dnes předkládám…
Josef Fousek: Slunce v přítmí / Je změna život?
Mnoho starších osob si osobuje právo na smutnění, na chmury, na naříkání nad neúprosným časem, nad světem, který je pro ně stále víc k nepochopení. Tyhle litanie byly, jsou a budou. Určitě mají původ z doby, kdy nějaký mudrc vynalezl ten nejblbější vynález – kalendář. Kdyby jej nebylo, nikdo by nemohl spílat prchajícímu mládí.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (64)
Koncem gymplu jsme založili malou kapelu – trubka, křídlovka, alt-saxofon, klavír, kytara a buben. Já jsem hrál na kytaru, nacvičili jsme asi dvacet skladeb, dokonce jsem jich pár aranžoval a transponoval pro ty tři dechové nástroje. Rytmika hrála většinou zpaměti. Vystoupení jsme měli pouze jedno – na Lesní boudě v Krkonoších, kam nás pozvali za stravu zahrát nějakému školnímu zájezdu. No – byla to drzost, ale nezbili nás! Na vojně v Pezinoku jsem pak jednou zaskočil v kasárenském tanečním orchestru za klavíristu, když měl ruku v sádře a ještě jednou pak po letech v Harrachově.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Biblické příběhy (10) Judské království / Velcí proroci Izraele ....
S prvním vladařem judské větve, s Rechabeámem (Roboámem), jsme se již seznámili. Tento dědic Šalomounova trůnu se již v prvních letech vlády ocitl v palbě žádostivosti okolních říší – rozkládající se Izrael je doslova nashromážděným majetkem ponoukal. První z úderů vedli Egypťané, kteří pobrali poklady Šalomounova chrámu.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (52) Vladimír Dvořák
Posledním z komiků (asi lépe řečeno bavičů), kterého v tomto seriálu představuji, byl Vladimír Dvořák, přes tři desítky let jeden z nejlepších tvůrců televizní zábavy. Za svého života vydal tři knížky: Začínáme od Adama (1960), Všechny náhody mého života (1991) a S Vladimírem Dvořákem o chutích a jídlech (1999), na které autorsky pracoval Pavel Lukeš. A právě z té poslední jmenované knihy je i následující recept.
Otakar Štorch: Zde se střílí bez výstrahy!
Vedle mě seděl Josef, Sep a ještě jeden mukl. Přehodil jsem si nohu přes nohu a koukal na naolejovanou podlahu nemocnice. Nemocnice se nelišila od ostatních baráků ani materiálem, z kterého vznikají horské chaty, v případě války zajatecké tábory a v určitém míru někdy a někde tábory obehnané dvojitým ostnatým drátem, který bývá zpevněný každých padesát metrů šestimetrovou věží.
Jitka Dolejšová: Vyhoďte ho z okna ven!
Bylo to roku 1419, když v Praze došlo k tzv. První pražské defenestraci. Jeden den poté (a 590 let k tomu) přichystala městská část Prahy 2 reprízu této významné historické události. Na bývalém Dobytčím trhu (dnes Karlově náměstí) vyrostlo před budovou Novoměstské radnice historické tržiště. Písař učil zájemce psát brkem na ruční papír, hrnčíř před zraky dětí a dospělých vykouzlil hrnky a misky.
Miroslav Sígl: Dvě životní osmičky Jindry Dvořákové
Vystudovala dívčí reálné gymnázium a Střední odborné učiliště společného stravování v Praze – Malešicích, v létech 1946 – 76 byla sekretářkou na generálním ředitelství zdravotnického podniku Spofa Praha. Proslavila se jako perníkářka, žijící v Křenku (pošta Dřísy), kde je dlouholetou chovatelkou včel. Byla jmenována mistryní lidové umělecké tvorby, rozšiřuje znalosti malovaných originálních perníků na mnoha výstavách, v kulturních domech, muzeích a školách.
Eva Vlachová: Tak na zdraví!
Protože nejsou mezi námi pouze abstinenti či lidé, kteří si dají půllitr po dobrém obědě. A k tomu jsme jednou z pivařských velmocí. Na zlatavý mok chytáme jako na vějičku i spoustu zahraničních návštěvníků. A jim, obzvlášť v létě, samozřejmě zdatně sekundují domácí spotřebitelé. Jenže dát si teď v některých lokalitách v Praze „jedno“ z plechovky nebo hlt krabicového vína, je vskutku na pováženou.
Nevyslyšené lichotky
Lidem se dneska nezavděčíte, ani když jim lichotíte. Já, proč to nepřiznat, rád říkám svým spoluobčanům hezké a příjemné věci. Zarmoutit dovede kdekdo, ale potěšit, to je, holenku, umění. A i to, jak už jsem naznačil, bývá přijímáno všelijak.
Tomáš Zářecký: Želví báchorky
Před pár dny jsem zašel po delší době do zverimexu. Ne snad proto, že bych se cítil osamělý a toužil po nějakém zvířecím společníkovi, i když nabídka zde byla vskutku pestrá. Představa papouška, který by mi neustále připomínal mé chyby či nepřátelsky vyhlížejícího hada, s nímž bych mohl v případě nutnosti strašit sousedku a likvidovat myši na zahrádce, mě nelákala.