Josef Krám: Jak se řekne anglicky Bylo nás pět?

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Sousoší pětice kluků z knihy Bylo nás pět, dílo profesora hořické kamenickosochařské školy Michala Moravce, odhalené 28. června 2003 za přítomnosti Karla Smyczka, režiséra televizního zpracování stejnojmenné knihy, a představitelů klukovských rolí, připomíná nejslavnějšího rychnovského rodáka Karla Poláčka.
Zleva stojí Josef Zilvar z chudobince, Čenda Jirsák se psem Pajdou, Éda Kemlink, Petr Bajza a Tonda Bejval. 21. ledna každoročně vzpomeneme výročí spisovatelovy smrti (†1945) a 22.března jeho narození (*1892), a tak uveďme něco méně známého:

♦ Jednoposchoďový dům, ve kterém se Karel Poláček narodil, nestojí - na jeho bourání se v době předlistopadové podíleli sovětští vojáci.

♦ Prvním a dosud jediným nositelem Novinářské ceny Karla Poláčka byl brněnský básník Jan Skácel. Ten toto ocenění převzal 25. října 1967 v rychnovském Domě osvěty z rukou tehdejšího předsedy rychnovského městského národního výboru Karla Zemana.

♦ Vnuk Karla Poláčka Martin Jelinowicz (*1947) žije od roku 1969 v kanadském Torontu, tam také 1984 vydal ve Škvoreckého nakladatelství Sixty-Eight Publisheres 59stránkové Poláčkovy „Poslední dopisy Doře“. Začátkem 60. let byl žákem Vyšší průmyslové školy strojnické v Rychnově nad Kněžnou. Podle jeho maminky (Jelinowiczovi žili po 2. světové válce v Praze) Martina nechtěli v Praze přijmout do střední školy, a protože rychnovská průmyslovka měla pověst svobodomyslné školy, šel studovat sem; plus k tomu přistupoval fakt, že v Rychnově nad Kněžnou se narodil jeho dědeček Karel Poláček.

♦ Nahrávka rozhovoru s ním, pořízená roku 1992 ještě ve starém studiu rozhlasu Hradec Králové, je zařazena ve Zlatém fondu Českého rozhlasu. Další nahrávku s ním nahrálo toto studio v nových prostorách v srpnu 2005.

♦ V roce 2002 vydalo nakladatelství Likaklub 191stránkové České soudničky aneb Copak je to platný, v nichž je zastoupen třinácti soudničkami i Karel Poláček (dalšími jsou František Šimeček, Jakub Arbes, Ignát Herrmann, Rudolf Těsnohlídek, Jaroslav Hašek, František Němec a Jan Drda). Škoda, že v úvodní poznámce není uvedeno správné datum Poláčkova úmrtí, potvrzené poláčkovskými sympozii (správně 21. 1. 1945). Podle přání spisovatelova vnuka Martina Jelinowicze, žijícího nyní v Kanadě (na obrázku M. J. u sousoší Bylo nás pět v srpnu 2005), dva výtisky této knihy převzal rychnovský městský úřad a jeden jeho češtinář na rychnovské průmyslovce Josef Krám, autor tohoto průvodce. Honorář za České soudničky ve výši 2 tisíce korun nechal M. J. prostřednictvím svého učitele poukázat Psímu útulku v Lukavici u Rychnova nad Kněžnou.

♦ Dceru Karla Poláčka Jiřinu Jelinowiczovou, matku Martina a Tomáše Jelinowiczových, která zemřela v květnu 2001 v kanadském North Yorku, doslova na poslední chvíli po záboru naší republiky 1939 dostala do Anglie družka Karla Poláčka Dora Vaňáková; ta s ním pak taky šla do koncentračního tábora.
J. J. žila od roku 1969 v Kanadě a byla autorkou překladů knihy Never Cry Wolf současného nejčtenějšího kanadského spisovatele Farleye Mowata. Ta poprvé u nás vyšla v roce 1968 pod názvem Nedělejte poplach a podruhé, jazykově revidovaná, roku 1997 pod názvem Vlci aneb Nedělejte poplach. Mrzuté bylo, že vydání této knihy provázely nepříjemnosti: Za první vydání nedostala překladatelka zaplaceno a ve druhém vydání bylo její příjmení zkomoleno na Jelowiczová. Něco o tom vím, na její žádost jsem jí pomáhal po 30 letech vymoci honorář. Neúspěšně, sorry. A za zkomolení příjmení se jí taky nikdo neomluvil. A abych nezapomněl, pak tedy anglicky Bylo nás pět = There were five of us.

A jak se řekne Bylo nás pět německy? Dovolte starému panu učiteli názorně: V Drážďanech každý rok probíhá tzv. čtení z české literatury na velice zvláštních místech podle toho, o kterou knihu se jedná. Např. Kafkův Proces četli v soudní síni, jinou knihu na nádraží a další v továrně. Z Poláčkova Bylo nás pět se předčítalo ve sloním pavilonu drážďanské zoologické zahrady. Důvodem byl drobný fakt, že Bylo nás pět bylo do němčiny přeloženo pod názvem Wir fünf und Jumbo a vyšlo v roce 2001 v nakladatelství Deutsche Verlags-Anstald GmbH Stuttgart-München. A protože Jumbo je jméno slona z této knihy, je nám pak jasné, proč čtení ve sloním pavilonu. Mimochodem - v tiráži je pečlivě vytištěno i s háčky a čárkami Originalausgabe Bylo nás pět erschient im Verlag Nakladatelství Franze Kafky, Praha 1994.

Přijměme teď proto s porozuměním to, co jsme si vypsali, jen pro neironické pousmání. Ono přeložit právě tuto knihu do němčiny nebylo ani trochu jednoduché (v překladu jsou ponechány u jmen naše čárky i háčky), a tak je třeba chválit, chválit a chválit. A teď tedy ty příklady: Ješiňáci, Habrováci, Dražáci Ješiňáks, Habrováks, Dražáks, Kozí Kuncka Ziegen-Kuncka. Habrová Habrová-Gebiet, Láň je psaná Láně, Draha jsou uvedeny jako Drahy a Dubinka je tu Dubinec.

P.S. 13. října 2006 mně k přetlumočení Bylo nás pět do angličtiny mailoval z Kanady Martin Jelinowicz: Asi pred rokem mi psali z Republiky, ze se nekdo zajima o prelozeni 'Bylo.' do anglictiny. Jak to hodlali nazvat, nevim, ale domnivam se, ze 'There were five of us' je naprosto spravny a vystihujici preklad nazvu. Mel jsem tehdy malou debatu ohledne tohoto prekladu. Jednalo se o to, ze nektere veci proste prelozit nelze. Nejde jen o prekonani jazykovych prekazek, ktere jsou u Polacka (a u humoristu vubec) znacne. Obecne se jedna o tom, jak predstavit dilo ctenari, jenz vyrostl v uplne jine epose a v naprosto jine civilizaci. Anglosaska civilizace a ceske malomesto Polackova mladi jsou dva svety, ktere se nedaji porovnat a ktere si nikdy nebudou rozumet. Jsou nesoumeritelne. Anglosaske deti jsou, pouzito pocitacoveho nazvoslovi, uplne jinak naprogramovane, nez byly deti ceske, i kdyz vsichni mame od prirody stejne 'hardware, tj mozky. Domnivam se, ze Polacka a ceske humoristy je vhodne prekladat do slovanskych jazyku. Takhle to citim ja. Pojednani o konkretnich rozdilech v 'naprogramovani' deti anglosaskych 21. stoleti a ceskych na prelomu 19. a 20. stoleti by mohla leckoho zajimat. Zdravi MJ. Toronto.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 09. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.