Profesor Vlastimil Hurdes přednášel nezáživné předměty organizace a ekonomika a politickou ekonomii. Nikomu nebylo jasné, jaký je mezi oběma předměty rozdíl. Až profesor Hurdes podal vyčerpávající informaci: „Žáci, politická ekonomie a organizace a ekonomika, to jsou dvě rozdílné vědní disciplíny. Kdo tento rozdíl nechápe, nepatří na tuhle výběrovou školu!“ Hledejte alespoň trochu vzruchu v hodině, kde poletují pojmy jako inflace, deflace a devalvace. Také se smíchem nepotrháte při řečech o nadhodnotě a vášnivé obhajobě plánovaného hospodářství.
Profesor Hurdes ovšem proměnil každou vyučovací hodinu v přednášku. Nebral vůbec na zřetel, že v lavicích nesedí vysokoškoláci, ale vyjukaní patnáctiletí výrostci. Hurdes si hrál na vysokoškolského učitele a ti vyplašení tvorové tvořili stafáž jeho úsilí.

„Žáci, to je sako!“ vyštěkl pedagog a vytahal za klopy žáčka v první lavici.
„To sako někdo musel ušít a to je práce!“ zvolal přednášející a pustil uchopeného zpět do lavice. Hurdes opravdu přednášel. Poletoval v černém plášti, moduloval hlasem. On žil mezi semestry a žáky zkoušel ve zkouškovém období.
„ Žáci, příští období zkouším! Nastávají černé dny. Normy jsou těžké, normy jsou krvavé!“ Mučilo ho jen, že nemůže zkoušet v místnosti, jak to dělají „kolegové“ na vysoké škole. Popravy se konaly veřejně, před celou třídou. K jeho cti budiž řečeno, že při zkoušení seděl pohodlně za stolem se zavřenýma očima a dalo se věci „okřávat“. Propadal málokdo, propadl-li vůbec někdo. Byl značně pohodlný.
Ondryše Kadulu jmenoval ředitelem zkoušení! Snad proto, že ten seděl v první lavici, přímo pod vyvýšenou katedrou. Tato nevýhodná pozice ovšem nebránila „Vencovi“ Kotounovi, sousedovi Ondryše, aby v jeho hodinách soustavně nespal.
Legrace mnoho nenadělal. Snažil se chovat důstojně, aby to odpovídalo jeho postavení. Nicméně ve zkouškovém období se na stupínku odehrávaly dramatické situace.
V béčku jedna žákyně lapala nápovědu.
„Překážky při dodání?“ vystřelil kantor. Dívka lovila v mysli i ve třídě.
„Oheň! Oheň!“ ozývalo se šeptem z prvních lavic.
Zkoušená nápovědu zachytila a na zkoprnělého Hurdese zvolala „ Oukej!“
Vašek Hirš se před zkoušením namočil v umyvadle, bohatě ovlažil i podpaždí. Na stupni se začal třepat. „Máš strach, žáku? Nebudu tě trápit - sednout!“
Trauma, černé dny profesora Hurdese, vyřešil na věčné časy ředitel zkoušení.
Ondryš Kadula v záchvatu geniality vymyslel velkolepý podvod.
Ve „zkouškovém období“ navršil na pokyn zkoušejícího otázky do tří hromádek. Otázky ovšem vyhotovil dvakrát. Jedny ležely na hromádkách před kantorem, druhé rozdělil kamarádům. Dotyčný zkoušený se perfektně naučil pouze tři otázky. Dalších tři sta otázek ignoroval. Celý vtip spočíval v tom, že do jedné kapsy si student uložil „své“ otázky. Vytažené papírky z hromady uložil do jedné kapsy a z druhé vytáhl své naučené. Podřimující kantor odběr nekontroloval. A tak génius Ondryše, ředitele zkoušení, změnil hodiny profesora Hurta ve školní družinu a „černé dny“ degradoval na záležitost běžnou a docela příjemnou!
Čas oponou trhnul. Parta kolem Ondryše Kaduly už dávno zařezávala v pracovním procesu. Franta Benetka z Valtic se objevil náhodou. Frantík Menclů zjistil, že je také absolventem školy. Oba dávají k lepšímu příběhy ze školních lavic. Fanouš opustil ústav v roce 1960, Benetka v roce 1964. Vzpomínky jsou živé. Najednou se řeč dostane k profesoru Hurdesovi.
„Člověče, já jsem ti měl průšvih s otázkami u Hurdese. Málem jsem za to vyletěl ze školy.“ A odvíjí se neuvěřitelný příběh, stojící za zaznamenání.
Franta Benetka byl primus třídy. Jako tvor přemýšlivý, objevil vynalezené. A tak na stole před kantorem leží opět tři hromádky, jako za časů ředitele zkoušení. Jenže když dva dělají totéž, není to totéž. Zatímco za časů Ondryše Kaduly byla třída jednolitý celek, našel se v Benetkově třídě slabý článek řetězu.
Žák Jašek stojí na stupínku. Tento introvert, brejličkami opatřený tichošlápek, stojí na stupínku zcela roztřesen. Sahá třaslavě na hromádku, bere tři otázky a hodlá je skrýt do kapsy. Třes je tak silný, že se rozklepe deska stolu. Hurdes procitnul a se zájmem sleduje počínání oběti. Zkoušený nestačí pravé otázky skrýt a z rukou vypadávají falešné přímo před pedagoga. Ten nevěří svým očím. Něco jiného si student vzal a něco jiného mu vypadlo z rukou. Šest papírků leží na zemi. Pardálím skokem skočí kantor ze židle a zvedá doličné předměty.
„Prosím, soudruhu profesore, švindlují všichni. Vymyslel to Benetka!“
Autor je vyvolán a rychle za sebou obdrží tři pětky. Rozlícený kantor zapíše výsledek do žákovské knížky. Pak zařve:“Ven, ven, ty painteligente!“ Vyhodí žákovskou knížku za prchajícím a rozlíceně opustí třídu.
Uražený profesor mizí v suterénu. Žije tam mezi prázdnými flaškami od vína. Garzónka je hned vedle sprch, takže pootevřenými dveřmi lze spatřit sbírku tříděného odpadu. Několik dalších hodin kantor studenta ignoruje. Zkouší se zvýšenou intenzitou a řádí jak žlutá zimnice. Ředitel kupodivu celý případ nerozmazával. Celá aféra se zúžila na problém mezi studentem a pedagogem. „Asi mne nechá propadnout,“ honí se hlavou delikventa.
„Chlapče, musíš jít za ním, omluvit se a požádat o zvláštní konzultace a přezkoušení,“ rozhoduje se nešťastník. Má jen jedno eso v rukávě. Profesor Hurdes nesnáší oslovení „soudruhu“!
Dlouhou chodbou suterénu kráčí prosebník. Na konci tunelu bude buďto vstřícný pedagog, nebo vrhač prázdných lahví od vína. Povedlo se. Frantík pak chodí do suterénu. S kantorem se skamarádí. Vyšlo totiž najevo, že oba pocházejí z jednoho kraje. Kantor je z Roštína a Franta Benetka z Boršic u Buchlovic. Každý pochází z jiné strany buchlovského kopce. Student je pak vyzkoušen dvakrát. Jednou z předmětu Organizace a ekonomika a podruhé z Politické ekonomie. Usmířený pedagog pak nadále častuje studenta bodrým: „Ty jeden krajane!“
Po letech už výpravčí Benetka potkává v Břeclavi profesora Hurdese.
„Á, krajan, kde se tady berete?“ A starý kantor prokázal fenomenální paměť starých učitelů. „Ale tenkrát jsi mne s tím podfukem naštval!“ Řekl podfukem, ne podvodem.
„Promiňte, pane profesore, ale to víte, každý študák se snaží nějak si ulevit,“ vysvětluje bývalý student.
„No to nic, ale bylo to chytré. Musel jsem tě nějak potrestat,“ skončil starý kantor a spěšně se rozloučil.
A přece je důsledek nápadu ředitele zkoušení Ondryše Kaduly předmětem tajemství. Ještě absolventi průmyslovky v roce 1968 dávali k lepšímu švindlování s otázkami u profesora Hurdese! Jestliže připustíme, že s otázkami švindlovali studenti ještě v roce 1968, proč prozrazená aféra v roce 1964 neučila švindlování přítrž? Přece po odhalení už neměl žádný koumák šanci.
Nakonec se Hurdesovo učení ukázalo jako šlápnutí vedle. V dnešní době panují jiné ekonomické zákony, takže podfukáři ignorováním Hurdesovy vědy v podstatě o nic nepřišli.