Milan Dubský: Extrémy a svoboda
Extrémy vedou vždy k problémům. Jejich zesilování a kulminace vedou k ničení a zkáze. Vezměme sociální, přehumanizované postoje, které se v politice zahalují do nepravdivých až lživých parol, hesel a transparentů. Hlásají rovnost lidí, ačkoliv každý člověk je jiný. Nejsou dva identičtí jedinci. I jednovaječná dvojčata jsou rozdílná. Něco jiného je rovnost práv. Zde jsou si všichni lidé rovni.
Miroslav Vejlupek (Čerchovský): Psal o životě přírody
V druhé polovině devatenáctého století přibývalo pokusů přiblížit čtenářstvu život v přírodě beletristickou formou, včlenit ho do krásné literatury. Zůstávalo však víceméně u naučných pojednání, jejichž autoři nedosáhli umělecké licence. To dokázal až trhanovský rodák Josef Thomayer (*23. 3. 1853). Nemohlo být pouze hrou náhody, že základní kámen české přírodní prózy položil spisovatel z Podčeslolesí. Vždyť v tomto hraničním pásu Čech následovala Thomayera i dvojice přírodních prozaiků Jan Vrba a Jack Flor, přičemž přírodní tematiku a tematiku člověka v přírodě neobešli ani další autoři regionu, ať už byl jejich přínos literatuře jakýkoliv.
Luděk Ťopka: Jak mne les „chytil“
Druhý den přijeli policajti se psem, ale stopy končily u potoka, a tak byl pejsek se svým čichem v koncích. Dům byl prohledán, ale nezmizelo nic než nástěnné hodiny a můj dlouhý gumový kabát. V koutě přístěnku pak zela vykopaná, asi půlmetrová díra. Bůh ví, co v ní kdo hledal a našel. Esenbáci usoudili, že šlo patrně o původního majitele domku, který se pro něco vrátil.
Miloš Robert Radosta - Z.Pošíval: Duše jednoho domu
Za našich mladých let byl sport nedílnou součástí našich her. Nebyl skoro žádní auta, mezi chodníky jsme hrávali s tenisákem tak zvané »jednodotky«, ani jízdě na kole nic nepřekáželo, bývala zamrzlá Vltava a dalo se bruslit až k jezu. Já si oblíbil lehkou atletiku a díky známostem jsem se přihlásil do Sportovní školy ÚDA a získal tam základy.
Josef Blažek: Existuje ostrov (11)
Muž s třeskem postavil petrolejovou lampu na prkna mola. Nevěnoval pozornost tomu, že se cylindr rozsypal a sama lampa se převrátila. Zvedl chlapce a přitiskl si ho k hrudi tak pevně, až ten zanaříkal a upustil na molo krabici, kterou držel v ruce. Hned nato se stařec zaklonil a vrhl chlapce přesným hodem k nám. Zachytil ho Silver, který duchapřítomně přiskočil a dítě měkce spočinulo v jeho náručí.
Jaroslav Vízner: Chytit štěstí když jde kolem
Právě probíhá v Pozitivních novinách anketa o některých neblaze působících médiích. Bylo to začátkem roku 1999 kdy mě, při mé návštěvě v Praze, požádal o rozhovor novinář magazínu "Story". V té době jsem ještě bydlel v Ženevě a uvažoval o návratu. Moje práce ve švýcarské televizi skončila. Článek mi byl poslán ke kontrole, jak jsem požadoval.
Ondřej Suchý: Jitka Molavcová = 60? Nemožné! (4/4)
Můj bratr měl v životě několikrát velké štěstí. Dvě z těch velkých štěstí byla setkání se dvěma osobami – s Jiřím Šlitrem a pak s Jitkou Molavcovou. Dlouhá léta jsem psal i kreslil hlavně pro děti. Vzpomínám-li dnes na tuto etapu svého života, musím konstatovat, že i já měl štěstí – bylo jím setkání a spolupráce se dvěma osobami, které se staly pro děti idoly – s Jitkou Molavcovou a později s Dádou Patrasovou (která uvedla do života mou žížalu Jůlii a kosa Oskara).
Michal Dlouhý: Páté přikázání
Strážmistr vyzval kolemjdoucího muže, dělníka Antonína Šrubaře, aby mu pomohl chytit muže za ruku a nasadit mu řetízky, jež se snažil vyndat ze služební brašny. Po chvíli přišel k zápasící trojici další dělník Alois Štabla, který ve snaze pomoci četníkovi při služebním zákroku, se ke vší smůle vrhl místo na zloděje, na četníkovi pomáhajícího Antonína Šrubaře.
Ondřej Suchý: Jitka Molavcová = 60? Nemožné! (3/4)
Můj článek v seriálu časopisu SEDMIČKA (č.7/1970), Když mi bylo třináct, začínal takto: „Letošní rok je pro dvacetiletou Jitku Molavcovou šťastný. Po tříletém studiu na pražské střední průmyslové škole grafické složila s úspěchem maturitu a úspěšně absolvovala konkurs do divadla Semafor, kde nyní vystupuje v pořadech Ten pes je váš? a Návštěvní den. Ještě donedávna jste mohli Jitku Molavcovou vidět ve vysílání Čs. televize jako hlasatelku.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Všechny cesty končí v Sixtině
Byl jsem tam dvakrát a vím, co vatikánská muzea znamenají. Kdyby chtěl člověk vskutku zažít dojmy, jimiž působí všechna vystavená díla, musel by bydlet v Římě a musel by se bezpočtukrát vracet na malé procházky vybranými celky. Pak by se ovšem takové návštěvy prodražily, neboť vstupné není právě nejnižší.
Barbara Semenov: Muzikál „NĚMCOVÁ !“ se vymyká kategorii laciného showbyznysu
Ten, kdo zná Boženu Němcovou, musí být muzikálem „Němcová !“ uchvácen. „Muzikál“ začíná, jak jinak, muzikou, hudbou, tóny mladého skladatele (Václav NOID Bárta), který by neměl ID – identifikaci, kdyby byl býval neměl slavnou ženu? Slavná žena, tentokrát v roli Boženy Němcové, je krásná stejně jako Němcová.
Ondřej Suchý: Když Karel Svoboda hrál jazz
Možná, že dnes někoho ze čtenářů překvapím sdělením, že Karel Svoboda patřil do okruhu lidí, kteří mě zajímali a které jsem měl rád. Byl opravdu výjimečným skladatelem hudby k filmům (a k televizním seriálům) a v této jeho profesi ho tedy považuji také za „filmovou hvězdu“.
Jitka Dolejšová: Záda
Kristýna s manželem Liborem se věkem již blížili k šedesátce, ale svůj vztah si stále ještě s radostí zpestřovali intimními chvilkami. Pravda, už ne tak často, tak bouřlivě a na tak rozmanitých místech, ale to jim tolik nevadilo. Jejich zamčená ložnice se stala dostatečně diskrétním a příjemným ostrůvkem pro něžná slůvka, tiché vzdechy i zrychlený tlukot dvou srdcí. Oba byli poměrně zdraví a fyzicky zdatní, a tak jim nic nebránilo střídat různé polohy. Až jednou…
Vlastimil Marek: Soutěž o Knihu roku 2004
Vzhledem k tomu, že moje knihy mí dva nakladatelé nikdy nepropagovali (nevycházely jiné recenze než které jsem sám zadával), tak ač vycházejí každoročně v dalších dotiscích (Tajných dějin hudby a Nové doby porodní se prodalo již ...