Michal Dlouhý: Páté přikázání

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Desatero Božích přikázání chápe naše civilizace po tisíce let jako základní směrnici pro lidské jednání. Některá ustanovení Desatera vyjadřují dodnes uznávané mravní normy, některá zaujala své nezastupitelné místo v trestních kodexech jednotlivých států a jejich dodržování je zajišťováno pořadem práva.

Páté přikázání zní: „Nezabiješ“ a má odraz v nejzávažnějších trestných činech. Ublížení člověku či jeho úmyslné usmrcení je sankcionováno nejpřísnějšími z ukládaných trestů. I v současné době ještě řada států připouští jako trest za porušení tohoto pravidla chování legální zabití člověka.

V období meziválečného Československa, ve kterém se odehrály případy popisované v této knížce, byl trest smrti trestem, který byl stanoven za nejtěžší zločiny a byl vykováván neveřejně provazem. Ačkoliv byl trest smrti v odsuzujícím rozsudku uložen řadě pachatelů vražd, byl ve většině případů změněn cestou milosti prezidenta republiky. První československý prezident a známý odpůrce trestu smrti Tomáš Garrigue Masaryk využil svého práva udělit milost ve více než čtyřechstech případech. Fakticky byl trest smrti v uvedeném období vykonán v dvacetišesti případech a více než v polovině případů se jednalo o pachatele, kteří usmrtili dvě nebo dokonce více osob. Československá republika v roce 1934 provedla změnu právní úpravy umožňující soudům ukládat namísto trestními zákony (rakouským a uherským) stanoveného trestu smrti trest těžkého žaláře (káznice). Trest smrti, jakožto trest absolutní, to jest nezměnitelný, byl v našem státě zrušen dnem 1. července 1990 zákonem č. 175/1990 Sb.,  kterým došlo k vypuštění uvedeného trestu z našeho právního řádu.


Náboženství se tak v popisované době, stejně jako všech oblastí života dotýkalo i boje se zločinem.
Při svaté zpovědi se lidé zpovídali ze svých hříchů a prohřešků proti Desateru. Ve vztahu k pátému přikázání  zněly zpovědní otázky následovně: Škodil jsem si na zdraví? Hněval jsem se na jiné? Nadával jsem a hádal jsem se s druhými? Bil jsem jiné? Naváděl jsem jiné ke hříchu?Trápil jsem zvířata?

Před vyšetřujícím soudcem, jakož i před soudem samým skládali svědci následující přísahu: „Přísahám Bohu všemohoucímu a vševědoucímu přísahu čistou, že o všem, nač soudem jsem byl tázán (budu tázán), jsem vypovídal (vypovím) čistou a úplnou pravdu a nic než pravdu; tak mě dopomáhej Bůh.“
Pachatelé zločinů vraždy a zabití se při vyšetřování a při hlavním přelíčení nevyhnuli otázkám: Jak zní páté přikázání Desatera?  
Po oznámení odsouzenému, že na něm bude vykonán trest smrti, poněvadž mu nebyla dána milost, mu byl dán duchovní  jeho vyznání, pokud si jej nezvolil sám. Duchovní odsouzeného doprovázel až k šibenici.
V knize je popsáno třicet kriminálních případů řešených příslušníky četnického sboru a celá třetina z nich je věnována případům, při nichž zemřel četník při výkonu služby rukou zločinnou.

                                                                                 

 

                   Pro ilustraci uvádím čtenářům Pozitivních novin dvě ze třiceti povídek z právě vydané knížky:


NEVYDAŘENÁ POMOC

 

Nejmladší z příslušníků četnické stanice Jáma Jindřichova v politickém okrese Fryštát strážmistr Otakar Dýr měl na den 9. února 1932 předepsánu v době od 5 do 16 hodin obchůzkovou službu. Ze služební horlivosti jemu vlastní nastoupil službu již ve 4,30 hod.

Před pátou hodinou již měl za sebou pěkný kus cesty a nacházel se u vchodu do závodu Jáma  Hlubina u Karvinné, na samé hranici služebního obvodu sousední karvinské četnické stanice. V tu chvíli potkal strážmistr Dýr jemu neznámého muže, který nesl nějaké balíky. Strážmistr se ve vidině služebního úspěchu rozhodl muže zkontrolovat. Muž se však při spatření četníka začal chovat poněkud neklidně a nesené balíky odhodil u plotu závodu. Četníkovo podezření, že jde zřejmě o nějakého zloděje, se potvrdilo, a proto jej chtěl zatknout. Vzal služební karabinu do ponosu a pomalu k muži přistupoval. Muž však uchopil karabinu za hlaveň, odvrátil ji od sebe a počal četníka kopat nohou do břicha a pěstí ho udeřil do obličeje.

Strážmistr vyzval kolemjdoucího muže, dělníka Antonína Šrubaře, aby mu pomohl chytit muže za ruku a nasadit mu řetízky, jež se snažil vyndat ze služební brašny. Po chvíli přišel k zápasící trojici další dělník Alois Štabla, který ve snaze pomoci četníkovi při služebním zákroku, se ke vší smůle vrhl místo na zloděje, na četníkovi pomáhajícího Antonína Šrubaře. Uvolněný muž okamžitě využil situace a vytáhl z kapsy u vesty opakovací pistoli. Strážmistr Dýr stačil pouze zvolat "Pozor, vytahuje zbraň, chyťte ho za ruku!"
V tom okamžiku však třeskla rána a četník se svalil na zem se střelnou ranou nad levým okem. Kulka ráže 6,35 milimetru mu prorazila nad levým obočím lebku a uvízla v mozku. Smrt nastala téměř okamžitě. Pachatel po chvíli zmizel ve tmě a dělníci Šrubař se Štablou oznámili případ četnictvu v Karvinné.

Na místo události se jako první dostavil velitel karvinské četnické stanice vrchní strážmistr Adolf Winkler se strážmistrem Ladislavem Doskočilem a okamžitě vyrozuměl domovskou četnickou stanici zastřeleného kolegy Dýra a pátrací stanici v Moravské Ostravě.
Po rozednění nalezli četníci při ohledání širšího okolí u plotu do závodu balíky se zbožím, o němž následně zjistili, že bylo odcizeno v krámu trafikanta a obchodníka Buryše, který byl vyloupen předešlé noci. Dále zde byla nalezena šoférská čapka, kterou Dýrův kolega praporčík Arnold Skopil, zastupující nemocného staničního velitele, nedávno spatřil, když si s ní hrály děti havíře Balcárka. A Balcárkova žena byla sestrou praporčíku Skopilovi dobře známého nebezpečeného lupiče Dzieržavy! Případ byl v podstatě vyřešen ještě před příjezdem služebního automobilu pátračky.
Ačkoliv byl Rudolf Dzieržava znova  propuštěn  z ostravského žaláře 17. prosince 1931, stačil za dobu necelých dvou  měsíců strávených na svobodě spáchat několik smělých krádeží a četníci z pátračky ho proto měli delší dobu v merku.

Kroky četníků tedy směřovaly do domku Balcárkových. Balcárková zprvu zapírala, ale po provedené domovní prohlídce, při níž byly  nalezeny věci pocházející z krádeží, byla usvědčena ze lži a přiznala, že její bratr se u nich po několik dní zdržoval. Dnes,  9. února ráno se zde objevil naposledy, řekl, že střelil četníka o němž neví zdali žije nebo je mrtev. Nato ho Balcárková vyzvala, aby jejich dům opustil.

Následně prováděným pátráním hlídky pátrací stanice bylo zjištěno, že se Dzieržava zdržuje ve Fryštátě u jistého Rudolfa Knapka, který je četníkům rovněž dobře znám pro svoji nekalou činnost. O ozbrojeném Dzieržavovi bylo známo, že je odhodlán bez váhání střílet při prvním setkání s četníky. Nedalo se ani vyloučit, že se ve snaze vyhnout se spravedlnosti pokusí utéct přes hranici do nedalekého Polska.
Četníci totiž věděli, že Dzieržava svojí trestnou činnost páchá na obou stranách hranice Ale ani útěk za státní hranice by četnického vraha nezachránil. Bezpečnostní orgány totiž mohly na základě smlouvy mezi republikou Československou a Polskou ze dne 6. března 1925: „v případě nebezpečí z prodlení pronásledovat zločince na útěku z území jednoho státu do území státu druhého a pátrati tam po něm po jejich stopách“…

Pachatel však svůj úmysl utéci za hranice nestačil zrealizovat, díky soustředěnému četnickému oddílu vedenému okresním četnickým velitelem ve Fryštátě nadporučíkem výkonným Františkem Trpíkem. Jeho zatčení bylo uskutečněno za 38 hodin po činu a bylo provedeno tak náhle, že nestačil ani sáhnout po pistoli připravené k okamžité střelbě.

Při prvním výslechu se Dzieržava přiznal, že spáchal krádež u obchodníka Buryše a při návratu ke své sestře byl zadržen jemu neznámým mladým četníkem, kterého po zápase zastřelil. Před vyšetřujícím soudcem však již tvrdil, že četníka chtěl pouze zastrašit, že byl rozčílen a nevěděl, kam míří. Mezitím bylo dle záznamů pátrací stanice zjištěno, že ihned po propuštění v prosinci 1931 okradl na bohumínském nádraží neznámého muže o tašku v ceně 150,- Kč, v Polsku poté dva muže okradl o 170 a 320 zlotých, po návratu do Karviné  se vloupal do bytu katechety Karla Mantze a odcizil zde 1.300 Kč, gramofon  a karty, které u něho byly nalezeny.
Dne 3. ledna 1932 společně se švagrem Balcárkem vyloupili drogerii, kde odcizili 5.000,- Kč v hotovosti a zboží za téměř 18 tisíc Kč. Dále se 8. ledna 1932 vloupal do chlapecké školy v Orlové, kde odcizil pět kružidel, kolky za 15,- Kč a 10 viržinek.  20. ledna v Baťově prodejně v Darkově odcizil boty a punčochy za 1.200,- Kč a 26. ledna se vloupal do dvou bytů, kde odcizil skvosty a věci v ceně 1.750,- Kč.

           
Při vyšetřování u soudu Rudolf Dzieržava předstíral šílenství a rozbil zde zařízení vězeňské kobky. Po dobu dvou měsíců byl v ústavu pro duševně choré v Opavě. Znalci vydali posudek že je: "duševně zdravý, mravně zanedbaný, málo pravdomluvný, dráždivý a násilnický člověk, ale za své činy plně odpovědný."
Proto byl žalován ze zločinů vraždy prosté, veřejného násilí a krádeže a z přestupku proti zbrojnímu patentu. Před ostravskou porotou popíral oproti původnímu doznání některé krádeže, způsob jejich provedení a odcizené věci. Ohledně zápasu s četníkem uvedl, že byl jedním z dělníků pomáhajících četníkovi, udeřen lahví do hlavy, pozbyl vědomí a již neví co se dále dělo. Přes soudem vypovídali přímí svědci zápasu dělníci Šrubař a Štabla, kteří popsali událost naprosto shodně jako žaloba. Mimo to byli soudem slyšen i velitel pátrací stanice vrchní strážmistr Jan Julinek a praporčík Karel Nogol, kterým se Dzieržava přiznal, že na strážmistra Dýra střílel, aby se vyprostil z jeho moci.


Odpoledne 24. února 1933 byl Rudolf Dzieržava odsouzen k trestu smrti. Uvedený rozsudek byl potvrzen Nejvyšším soudem a prezident republiky rozhodnutím ze dne 2. listopadu 1933 odmítl udělit odsouzenému milost.

Poprava byla provedena  4. listopadu 1933 V 6,15 hodin na nádvoří krajského soudu v Moravské Ostravě. 32 letý Rudolf Dzieržava z Fryštátu byl popraven v souladu s novým nařízením, a to s vyloučením veřejnosti, pouze za přítomnosti asistenčního oddílu policie. Ani katovo jméno nebylo veřejně uvedeno, v zájmu zamezení večerníkové popularity, se kterou se v minulosti setkávali kati poskytující barvitě líčené rozhovory tisku. 

Přesto se v tisku objevila barvitě líčená reportáž o okolnostech popravy:

Včera večer přijel do Moravské Ostravy kat s dvěma pomocníky. Děrzava, jenž byl vězněn v cele č. 22, byl ještě večer zpraven o zamítnutí milosti. Toto sdělení přijal klidně, vyžádal si jen večeři a to vepřovou, zelí, pivo, hrušky a cigarety. Celou noc se choval klidně, hodně kouřil a pil víno.
Odmítl návštěvu svých příbuzných a také kněze. Přes to se vypravila četnická stanice za sestrou delikventovou a přivezla ji do Moravské Ostravy, takže se s bratrem mohla rozloučit. K odsouzenci se dostavil o svém umě kanovník Kubíček, jemuž se podařilo Děrzavu uklidnit, takže nakonec se smířil se svým osudem a vyzpovídal se. Dnes ráno se dostavil kanovník Kubíček k odsouzenému znovu a udělil mu svátosti. Odsouzenec se choval úplně klidně a prohlásil, že se smrti nebojí, že je nemocen a že stejně od života nic neočekává. Vyžádal si pouze cigaretu a s hořící cigaretou také ráno přistoupil k šibenici…


VRAH USVĚDČENÝ PO DVANÁCTI LETECH

 

V únoru 1936 se na četnickou pátrací stanici v Nitře obrátil velitel četnické stanice Nemecké Pravno vrchní strážmistr Antonín Brychta se žádostí o spolupráci při pátrání po zmizelé dívce.

Již v roce 1923 zmizela z Nemeckého Pravna osiřelá mladistvá služebná Anna Petrovičová. Obecně se v obci mělo za to, že Petrovičová odešla někam sloužit a proto se po ní nikdo nesháněl. Až po letech se začalo mezi lidmi vyprávět o záhadném zmizení dívky a tyto pověsti se donesly na podzim roku 1935 až na místní četnickou stanici. Jelikož pátrání formou rozesílání dotazníků po všech četnických stanicích na Slovensku nepřineslo žádný výsledek, pojali četníci v Nemeckém Pravně podezření, že dívka mohla být zavražděna.

Šetřením četníci z nitranské pátrací stanice zjistili, že Anna Petrovičová byla v době svého zmizení těhotná. Jejím milencem byl kočí Josef Tonhauser z Brezan. O Tonhauserovi však bylo v domovské obci zjištěno, že v roce 1923 odešel neznámo kam.

Ke zjištění nějakých informací k Josefu Tonhauserovi bylo využito Policejního věstníku a na základě uveřejněného pátrání bylo zjištěno, že uvedený muž žije v obci Čierna Lehota na středním Slovensku. Příslušná četnická stanice Slavošovce, k Josefu Tonhauserovi neměla žádný záznam.

           
Nezbývalo, než se vydat služebním automobilem do Čierne Lehoty. Hlídka nitranské pátrací stanice ve složení praporčík František Šádek a štábní strážmistr Jaroslav Dřevický a štábní strážmistr Rudolf Votruba nejprve navštívila obecního starostu. Avšak ani starosta obce neměl k Tonhauserovi žádné negativní informace, kterých by četníci mohli využít.
           
Praporčík Šádek se rozhodl využit momentu překvapení. V přítomnosti obecního starosty oslovil Josefa Tonhausera: „Tak už Vás dvanáct roků hledáme proto, že jste zabil Anku Petrovičovou…“ 
Přitom si byl velmi dobře vědom, že nikdo není tak výborný herec, aby v jeho tváři nebylo možno rozpoznat, že je pachatelem činu, pokud jím skutečně byl a četníkovým výrokem takto byl nečekaně přímo obviněn. Tonhauser se sice snažil tvářit lhostejně a tvrdil, že o dvanáct let starém zmizení Petrovičové nic neví. V jeho očích však bylo vidět, že nemá čisté svědomí…


Služebním automobilem pátračky byl proto odvezen do Nemeckého Pravna, kde byl na místní četnické stanici po celý zbytek dne až do půlnoci nepřetržitě vyslýchán. Až poté vyčerpaný doznal, že svojí těhotnou milenku  Annu Petrovičovou zabil, když na něho naléhala, aby si jí vzal.
Vypověděl, že si u svého lůžka na patře stodoly připravil motyku a když k němu Petrovičová jako obvykle lezla po žebříku na patro spát, oslnil ji elektrickou svítilnou a pak jí zasadil smrtelnou ránu motykou do hlavy. Dívka z žebříku spadla dolů na mlat, odkud ji vynesl a na přilehlé zahradě zakopal. Přitom odstranil opatrně drny a pak trávu na hrobě zaléval, aby neuvadla a nebylo poznat, že zde bylo kopáno.

Po okolí pak rozhlásil, že jeho milá odešla sloužit do Bratislavy, odkud mu napsala, že hodlá spáchat sebevraždu.

Ještě v noci ukázal četníkům místo v zahradě, kde mrtvolu dívky zakopal. Následující ráno byl na místo opět přiveden a sám zde ostatky své oběti vykopal. V lebce byla velká díra od úderu motykou.

Při výslechu před vyšetřujícím soudcem uvedl: „Pro jednu ženskou naděláte řečí. Však  jich je na světě dost…“
Porotou krajského soudu v Nitře byl Josef Tonhauser odsouzen za zločin vraždy podle § 278 na dvacet let káznice.

Foto © archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 03. 2008.