Ale ano, možné to je. Ovšem pouze podle data narození na rodném listě: 17. 3. 1950.
Také já mám v souvislosti s Jitkou malé výročí - čtyřicáté: Když jsem hledal ve svém archivu první článek, který jsem o ní napsal, našel jsem výstřižek z časopisu Sedmička z roku 1970.
Zanedlouho jsem Jitce začal také psát písničky, kreslil její karikatury, s Oldřichem Dudkem jsme jí psali takříkajíc na tělo scénky v Malých televizních kabaretech, občas jsem se po jejím boku objevil i v roli moderátora, párkrát troufale i v roli zpěváka. Proto jsem namísto jednoho článku napsal pro Pozitivní noviny celý malý seriálek, v němž dnes bude téma:

(4)  KAMARÁDSTVÍ

Můj bratr měl v životě několikrát velké štěstí. Dvě z těch velkých štěstí byla setkání se dvěma osobami – s Jiřím Šlitrem a pak s Jitkou Molavcovou. Dlouhá léta jsem psal i kreslil hlavně pro děti. Vzpomínám-li dnes na tuto etapu svého života, musím konstatovat, že i já měl štěstí – bylo jím setkání a spolupráce se dvěma osobami, které se staly pro děti idoly – s Jitkou Molavcovou a později s Dádou Patrasovou (která uvedla do života mou žížalu Jůlii a kosa Oskara).
Jitka Molavcová, „dívenka s kytarou“, začínala jako šansoniérka a dodnes si ráda z role semaforské zpěvačky a komičky odskakuje do vážných žánrů. Je vyloučeno, abyste ji potkali na nějaké z dnes tak módních a vyhledávaných akcí, na nichž se mnohé herečky, zpěvačky, topmodelky a jiné takzvané „vipky“ s oblibou nechávají „nachytávat“ v choulostivých situacích fotografy bulvárních plátků.

   

Psát zde o tom, v jakých hrách, ať už na scéně Semaforu či na scénách jiných (Hudební divadlo v Karlíně, Národní divadlo, bratislavské Štúdio S aj.), Jitka hrála, považuji za zbytečné. Pozastavil bych se jen u její filmografie. Když jsem si ji pročítal, žasl jsem nad počtem rolí, které ve filmech a v televizi Jitka vytvořila! Pokud jsem počítal dobře, tak od roku 1969 hrála větší či menší role v 16 celovečerních filmech, ve 30 filmech televizních, v 11 televizních seriálech a pak v mnoha desítkách televizních programů.
V televizi se nejednou uplatnila i jako moderátorka, ale snad nejvíce si ji diváci pamatují ze zábavných pořadů pro děti. Mám-li mluvit za sebe, tak jen Malých televizních kabaretů, které jsme psali spolu s Oldřichem Dudkem v letech 1977 až 1990 a v nichž Jitka excelovala vedle Štěpánky Haničincové a Josefa Dvořáka, byla asi stovka. Specielně vzpomínám, s jakým nadšením hrála Ježibaby…

  

Čím končit tuto svou čtyřdílnou poklonu kamarádce?
Do knížky nazvané Molavcová, to přece víte, že vás miluju! (což bylo vyznání, které Jitce kdysi napsal Jan Werich) jsem koncem devadesátých let přispěl touto vzpomínkou:
„Sotva který chlap se může chlubit tím, že ležel s Jitkou Molavcovou na Karláku. Troufám si tvrdit, že jsem byl v roce 1978 jediný, kdo s ní měl možnost prožít několik dlouhých dnů a nocí plných vzájemného pochopení a citů. Prožili jsme společně bolest i sladké usínání, ve světlých chvilkách jsme se jimi zoufale prochechtávali až k slzám, na několik dnů a nocí pro nás přestal tehdy svět existovat. Ten společný zážitek už nám nikdy nikdo z paměti nevymaže. V oněch dnech bohapustého nicnedělání nám oběma totiž přibyla nová zkušenost - Jitka při ní přišla o slepé střevo a já o žlučník.
Musíte mi prominout, že se tím dnes - kdy je z Jitky zcela jedinečná excelentní zpívající komička - chlubím. Jedině blázen by si to nechal sám pro sebe! Anebo velmi skromný člověk, kterým holt - jak se nyní ukazuje - nejsem…“
Nu a na úplný konec jsem si nechal perličku, která budiž také malým dárkem pro Jitku k jejím narozeninám:
Čekal jsem na nádraží v Mělníku na autobus, když tu mě minuly dvě půvabné dívky. Narovnal jsem se, zpomalil krok, zastrčil břicho a nasadil světácky znavený výraz. Kradmo jsem totiž zaregistroval, že jedné z těch dvou krasavic jsem padl do oka a že začala do své kamarádky šťouchat. Kdybych nenastražil sluch, mohl jsem polichocen odejít. Jenomže já sluch nastražil a uslyšel něco, co mi rázem na pýše ubralo: „Viděla jsi?“ – „Co?“ – „No jeho!“ – „Koho?“ – „Koukni, támhle!“ – „A kdo to je?“ – „No to je přece brácha toho, co si ho vzala Molavcová!“ Jak ponižující pro dva sourozence! A jak potěšující pro Jitku Molavcovou!

  

Tak a teď už mi tu jen zbývá počtvrté a naposled dodat: Jíťo, přeju všechno nejlepší!



Konec

Texty k fotografiím:

1/ Melicharová s panem Jonášem (kterého si nikdy nevzala). U psíka na jejím klíně je rukou mého bratra připsán pozdrav mému pražskému krysaříkovi jménem Lupino.
2/ Jitka s mým bratrem Jiřím.
3/ Pamatuje si ještě někdo povídku Polévka pro chudé děti z filmu Haškovy povídky ze starého mocnářství? V kuchyni v šemanovické Nostalgické myši jsem s křuskami Žofie Melicharové, které nám Jitka věnovala do našeho semaforského minimuzea, zapózoval panu fotografovi s připomínkou role knížepána pana Františka Smolíka…
4/ Kamarádka Jitka nejenže hrála a zpívala na vernisážích mých výstav, ale byla i ochotnou kmotrou, v tomto případě kmotrou knížky Werichův Golem a Golemův Werich. Dalšími kmotry byli bratr Jiří a Ladislav Županič – všichni tři totiž hráli kdysi v Hudebním divadle v Karlíně ve hře Golem od V+W. 
5/ Poklona z poklon největších - od Jana Wericha. 
6-8/ A tady, na snímcích Markéty Košťákové, je už Jitka při našem prozatím posledním setkání na pódiu. Uskutečnilo se při veřejné rozhlasové nahrávce pořadu Nostalgické muzeum zábavy, v roce 2009.
9/ A po natáčení? Inu, společné foto na památku přece!