Milan Dubský: Extrémy a svoboda
Rubrika: Publicistika – Komentáře
| Extrémy vedou vždy k problémům. Jejich zesilování a kulminace vedou k ničení a zkáze. Vezměme sociální, přehumanizované postoje, které se v politice zahalují do nepravdivých až lživých parol, hesel a transparentů. Hlásají rovnost lidí, ačkoliv každý člověk je jiný. Nejsou dva identičtí jedinci. I jednovaječná dvojčata jsou rozdílná. Něco jiného je rovnost práv. Zde jsou si všichni lidé rovni. Jedna z dalších populistických teorií, s kterou přišli různí pseudosociálové, byla teorie stejného žaludku. Další chytlavá teorie komunistů: všechno patří všem. Proto násilná kolektivizace, znárodnění výrobních prostředků, zneužitý altruismus, reálný socialismus a visionářský komunismus. Na druhé straně, na druhém pólu individualismus. Hlásající neomezenou svobodu jednání, svobodu jakéhokoli podnikání. Neoliberální terminologie operující s prosperitou, svobodou téměř jakéhokoli jednání za účelem zisku. Prosperita jedněch na úkor druhých s ideologickou škraboškou schopných a úspěšných proti neschopným, lenivým, neiniciativním. Oba tyto systémy dovedené do extrémů vedly, vedou a povedou vždy k problémům, sociálnímu rozkolu, napětí a ve vrcholné fázi k pošlapávání demokracie, k diktaturám, válkám a katastrofám. Vždy se to týká a je ve vztahu ke svobodnému jednání člověka. Ale co to je svoboda? Prostor, v němž má jedinec možnost jednat podle své vůle, přesvědčení, potřeb, ideálů, povahy a založení. Proti tomu nelze zásadně nic namítat. Protože svoboda je věc dobrá. Ale svoboda má také, jako téměř vše v materiálním i duchovním světě, svá omezení. Svoboda jednoho člověka má hranice tam, kde naráží na svobodu jiného člověka. Tak je tomu u skupin, zejména zájmových, národů, států, spolků, unií, paktů atd. Tyto nárazy a pronikání svobody jedněch přes hranice svobody druhých lze řešit. Lze o těchto problémech jednat. Být tolerantní. O tom je nebo by měla být politika na té nejnižší úrovni v rodině, v obci, ve státě i mezi národy a státy.  Svoboda je pojem s obsahem rozpornosti. Absolutní nebo ideální svoboda neexistuje. Proto není a nemůže být bez hranic. Je vztahová, vždy se k něčemu váže a je také zájmová. Má různé definice. Její definice není ani jednoduchá ani jednoznačná. Dělej to, co nikomu nebo druhému nevadí. Ale to není zdaleka tak jednoduché. Příkladů je habaděj. Narkoman si svobodně bere drogu. Je to jeho rozhodnutí. Ale důsledky jeho jednání pod vlivem drog a návyku na ně mají vážné dopady na okolí a další lidi. Další příklad bulvár, pornografie. Zastánci úplné svobody řeknou. Když se to někomu nelíbí, ať se nedívá. Ať tyto věci nekupuje. Ale když se tento způsob myšlení a jednání díky přemrštěnému neoliberalismu rozšíří a stane se součástí veřejného prostoru, tak z něj nelze vyskočit, odejít někam jinam, když nás obklopuje a my jsme v něm a jeho součástí. Týká se to mnoha dalších oblastí. Absolutizací svobody jde společnost k nelogickým a poškozujícím závěrům. Menšiny utlačují ve jménu svobody a přes její absolutizaci, že je to jejich právo, většinu. Svoboda hájit nesprávný názor např. fašistické ideologie vede k rozpoutávání vášní, k potlačování svobody vyššího řádu atd. Většina rozumných lidí ve skutečnosti nemůže chtít a ani nechce absolutní svobodu. Protože by to znemožnilo harmonizovaný život ve společnosti. Byly by nastoleny zákony džungle. Došlo by k pošlapání a pošlapávání svobod člověka ve spravedlivé pospolitosti a společnosti. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 03. 2007.
