Ludvík Petr Rössler: Lodžské ghetto (2/2)
V domku byla jen jedna místnost, kde nás všech šest spalo na primitivních postelích, na jiný nábytek si nepamatuji. Tenkrát jsme si sami vařili na primitivních kamínkách, která nás také alespoň trošičku v zimě ohřála, přes to jsme spali plná oblečeni. Dostávali jsme každých 14dní malý příděl potravin a uhlí ve formě briket.
Jan Jurek: Nezbedný Tomáš
Ten kluk to vážně neměl jednoduché. A možná právě proto se choval, jako by mu patřil svět a on byl nade vším povznesený. Ve skutečnosti si jen nikoho a nic nechtěl pustit k tělu. Bál se. Toho, že by mu někdo ublížil, že by zranil jeho důstojnost, že by někdo zpochybnil jeho roli kluka s nevalnou pověstí, které se zhostil, jak nejlíp uměl. Neměl moc na výběr. Klukem byl a přál si jím, jak jen to bude možné, zůstat. A pověst, která ho provázela a na níž stavěl svou nejbližší budoucnost chlapeckého bytí, ta tu zkrátka z nějakého důvodu byla a on ji nehodlal měnit.
Ivo Fencl: Divy pana H. G. Wellse
Byl čtvrtým, nechtěným dítětem služebné a zahradníka, zahradníka, který se také stal učitelem kriketu a byl o třináct let mladší než Wellsova matka. I díky zlomené noze byl Herbert Wells už v sedmi letech lačným čtenářem, ale nečekaly ho zkraje jenom sny. Jako deptán jakousi prázdnotou všední reality prchal celé mládí z pracovních míst, které mu většinou nacházela matka, a nejdéle (i když taky „dva roky pekla“) vydržel prodávat látky.
Ludvík Petr Rössler: Lodžské ghetto (1/2)
V březnu 1939, když Němci vpadli do Prahy a okupovali republiku, se náš život značně změnil k horšímu, když se začaly uplatňovat Hitlerovy antisemitské norimberské zákony. Naše osobní svoboda a občanská práva byla omezena a postupně jsme byli stále drastičtějšími diskriminačními opatřeními izolováni od ostatní společnosti.
Rosita Ciglerová: Dvojník
Adam zaplatil a zvedl se od stolku, aby pomohl Evě do kabátu. Tahle posezení po společně prožitých intimních chvilkách míval moc rád. Byla to jejich příjemná dohra. Ještě naposledy se políbili mezi dveřmi kavárny a chystali se vykročit každý jiným směrem, když Adama oslovila procházející žena. „No Adame, co to tu děláš?!“ vykřikla jeho vlastní tchýně. Adamovi se podlomila kolena a z posledních sil vyhrkl: „Pardon, to si mě asi s někým pletete, paní…“ „Jak pletu, co to tady vykládáš, přeci poznám svýho zeťáka!“
Luděk Ťopka: Sázka na desítky
Nedávno jsem v televizi viděl takový krátký příběh s panem Donutilem v roli pytlačícího myslivce, což mi připomnělo jednu podobnou historku. Přátelé myslivci, stříleli jste někdy na běžící prase? Nemyslím při lovu, ale na střelnici, při soutěži. Jestliže ano, jistě všechno pochopíte. Právě o tom to totiž celé je. Bylo to někdy v polovině osmdesátých let minulého století, na Jindřichohradecku, kam mne právě na takovou soutěž pozval můj starý přítel Ing. Jarda Herrmann....
Ivan Kolařík: Rybářem proti své vůli
Já jsem krapátko zvadnul, protože rybaření bylo to poslední, co jsem měl na mysli na chatě provádět. Jo, takhle ježdění na milovaném kolečku, majznutí do golfového míčku, procházky po pláži, chlemtání piva, to prosím ano. Ale RYBAŘENÍ? Ani nápad, protože vězte, že jsem rybáři vždycky hluboce opovrhoval.
Ondřej Suchý: A večer bude biograf (7)
Když režisér Vittorio De Sica hledal pro svůj a Zavattiniho námět producenta, dlouho jej nemohl najít. Nabídl se pouze David O. Sleznick, šéf velké americké společnosti, který však měl podmínku, že hlavní roli vytvoří slavný herec Gary Grant. De Sica nabídku nepřijal. Nakonec obsadil do hlavní role dělníka Lamberta Maggioraniho, kterého objevil ve strojírenském závodě Breda v Římě, a s ním svůj tvůrčí záměr uskutečnil.
Jitka Dolejšová: Optimálně nepraktický slovníček
Filozofové, jazykozpytci a jazykotepci, zabývající se murphologií, by definici slovníku formulovali asi v tom smyslu, že slovník bývá zpravidla velice těžká kniha, kterou nikdy nemůžete najít, a když ji najdete, zpravidla je v té nejvyšší přihrádce, a když vám zrovna nespadne na hlavu, je to jenom proto, aby vám vzápětí spadla na nohu.
Zdeňka Petáková: v okouzlení duchem místa - Žatec
Žatec je městem, kde na vás minulost nedýchne, nýbrž vyhřezne. Minulost tady není lehkým sentimentálním vláním sněhobílé záclony se starodávným vzorem, ale nehojící se řeznou ránou – připomínkou všech míst, která si zasluhují péči, všech míst, o které při vší vůli dobře pečovat nedokážem. Dějiny země zachycené architekturou jsou tu jak na dlani. Dosud téměř nezmrzačené necitlivými stavebními úpravami. Nezamlžené. Ostré a jasné. Stačí otevřít oči.
Sloupky Jiřího Menzela (35)
Rozpoutala se novinová bitva o lidská práva kuřáků a o lidská práva nekuřáků. Charta lidských práv se stala na všech stranách oblíbeným klackem. Trochu zbytečně robustním, myslím si. Existovala kdysi pravidla slušného chování. Podle nich si kuřák nesměl ve společnosti zapálit bez toho, aby požádal přítomné o dovolení.
Jan Kuthan, Martin Stecker: Vltava v proudu času
Kilometr níže od Zvírotic byl ostrůvek a vedle něho stával mlýn s pilou, který roku 1882 koupil pražský podnikatel Bohumil Dolejš. Okamžitě jej přestavěl, zvětšil a zmodernizoval. Novou pilu tvořily čtyři katry - obrovské svislé pily - na vodní pohon. Vedle vyrostlo skladiště dlouhé 400 metrů, široké 100 metrů a vybavené kolejemi s vozíky na převážení prken a špalků.
František Mendlík: Stopař panelový
Řídící Vladimír Brázda byl člověk osvětový. Vesnický kantor, oběť humanistické blbosti. Neměl technologického vzdělání, zato však znal každého brouka a povídal si s kytičkami. Třídní materiál nevalný. Jeho otec byl nejbohatší sedlák v sousední vesnici. Vladimír byl jedním ze dvou synů. Podle tradice jej rodiče nechali vystudovat a bratr Josef zdědil grunt. A tak se Vladimír stal kantorem a strýc Josef kulakem. To, že se nakonec Josef stal předsedou družstva, prokázalo jeho hospodářské kvality.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (76)
A tak jsem se já, bláhovec, ve svých sedmapadesáti letech zapojil do předvolební kampaně a několik příspěvků mi tentokrát noviny dokonce otiskly. Zde je výňatek z Lidových novin ze dne 19.3.1992: 1. března 1992 bylo u nás založeno nové politické hnutí Demokrati 92 a už z prvních ohlasů je cítit, že tato strana tak trochu naháněla strach už ve své prenatální podobě. Nové hnutí by totiž mělo vyplnit mezeru mezi OH a ODA, chtělo by navázat na myšlenky původního Občanského Fóra a počítá s přízní těch, kteří na podzim podpořili zákonodárné návrhy prezidenta Havla.