Sloupky Jiřího Menzela (35)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| Oběd proběhl legračně, protože pan prezident moc nejí, paní velvyslankyně má dietu a já ryby nerad. (Psáno v roce 1997) Někde na konci Evropy, daleko na severovýchodě leží půvabné město Tallin. Kdysi dávno, v šedesátých letech, když se pěstovaly soudružské mezinárodní kontakty, jsem se dostal s filmovou delegací až tam. Zamiloval jsem si to město, mimo jiné taky proto, že jsme měli báječného a vzdělaného průvodce, estonského spisovatele, který toho hodně věděl i o naší historii, mimochodem dost podobné historii Estonska. Provedl nás Tallinem a večer jsme strávili u něj. Měli jsme si dlouho o čem povídat, Estonci i Češi mají hodně společného. Nejen v tom, že jsme skoro pořád měli nad sebou nějaké okupanty, ale i v tom, jakým způsobem jsme jim odolávali. Našemu průvodci se moc líbil můj film, dá se říci, že jsme si navzájem padli do oka. Ještě několik let jsme si tu a tam psali a vzájemně drželi palce. To bylo skoro před třiceti lety. Letos na jaře jsme se mohli znovu poprvé setkat. Přijel do Prahy služebně, pozval jsem ho na večeři ke Kalichu. Ten dobrý člověk se jmenuje Lennart Meri a mezi tím, co jsme se neviděli, se stal estonským prezidentem. V dubnu se konala přehlídka mých filmů ve Finsku a já využil té příležitosti, abych si zaskočil přes Finský záliv do Tallinu, opět se podívat na město, které se v mnohém podobá malé Praze. Pan Lennart Meri mi oplatil tu večeři, pozval mne i s naší velvyslankyní na oběd do prezidentského paláce. Odehnal protokol a bodygardy a sám nás provázel svým sídlem. Oběd proběhl legračně, protože pan prezident moc nejí, paní velvyslankyně má dietu a já ryby nerad. Jenom jsme se v jídle ponimrali, ale zato jsme se dobře bavili. Náš hostitel vypadá na první pohled jako přísný profesor, ale strašně rád se směje. Odpoledne se estonský prezident zajel podívat i na promítání mého filmu. Seděl pak vedle mě na koktejlu s filmovými fanoušky. Dal k lepšímu historku, jak jsme se poznali, a vyprávěl, že byl dva dny před tím ve Štrasburku na zasedání Evropského parlamentu. Potkal tam jednu paní z Čech a zeptal se jí, jestli zná v Praze pana Menzela. Ta paní řekla že samozřejmě ano a pan prezident jí řekl: „Vidíte, a já s ním budu ve čtvrtek obědvat, heč!“ Tak nevím... Asi se vám to, o čem píšu, bude se zdát trochu samolibé. Máte pravdu. Ale každý nemá za kamaráda prezidenta, tak co bych se nepochlubil. |
| Típnout svou poslední cigaretu… (Psáno v roce 1997) Podíval jsem se na skok do Ameriky. V San Francisku jsem uviděl rozkošný obrázek: Dva prokřehlí gentlemani v elegantních oblecích a kravatách stáli u paty nového mrakodrapu ze skla a ocele, klepali se zimou a rychle nasávali svou dávku nikotinu. Dovnitř jít čoudit nemohli. To se dnes v Americe, v té zemi Svobody, už nesmí.  Takové obrázky budou teď doufám k vidění i u nás. Parlament odhlasoval zákon proti kuřákům a někteří poslanci ihned pohotově prohlásili, že ho nebudou dodržovat. Je to mimochodem pěkné od našich zákonodárců, že nám dávají příklad, jaký má mít občan k jejich zákonům vztah. Rozpoutala se novinová bitva o lidská práva kuřáků a o lidská práva nekuřáků. Charta lidských práv se stala na všech stranách oblíbeným klackem. Trochu zbytečně robustním, myslím si. Existovala kdysi pravidla slušného chování. Podle nich si kuřák nesměl ve společnosti zapálit bez toho, aby požádal přítomné o dovolení. Ale kampak dneska se slušným chováním. Musel tedy nastoupit zákon se všemi náležitými paragrafy a trestními sankcemi. Bojím se, že jako obyčejně, bude mít účinek spíše opačný. Říká se o Angličanech, že můžou dělat všechno, co není výslovně zakázáno. Němci zase jen co je výslovně povoleno. O nás Češích je známo, že vůbec nejraději dělají to, co se nesmí. Je v romantické tradici dobrých Čechů zákazy porušovat. Průměrný občan se teď bude dívat spíše se sympatiemi na ty hrdiny, kteří, riskujíce pokutu, jim budou hrdinně zamořovat vzduch. Tak nevím... Nechci být falešný prorok, ale snad to s tím kouřením nakonec dopadne dobře. Doufám, že s každým dalším rokem bude vítězit zdravý rozum. Tak jako teď v Americe, stejně i u nás se budou kuřáci vyskytovat čím dál tím vzácněji… (pokračování příště) |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 04. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Stanislav Motl |
 |
Jan Krůta |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Helena Štáchová |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Karel Šíp |
 |
Jan Vodňanský |