Ludvík Petr Rössler: Lodžské ghetto (2/2)

Rubrika: Publicistika – Historie

V roce 2000 vydal Ústav mezinárodních vztahů ve spolupráci s Terezínským památníkem knížku nazvanou Ghetto Litzmannstadl 1941-1944. Na více než třech stovkách stránek kniha seznamuje čtenáře se smutnou historií tohoto ghetta, a to nejen pomocí dokladů, statistik a fotografií, ale zejména svědeckých výpovědí několika desítek obětí, patřících k malé hrstce těch, kteří „konečné řešení židovské otázky“ přežili. Tato kniha vznikla z podnětu mezinárodního sdružení bývalých vězňů koncentračních táborů, kteří prošli ghetty Terezín a Lodž, společností „Terezínská iniciativa“.
Výpovědi bývalých svědků tvoří otřesnou mozaiku osudů, až smutně podobných jeden druhému, popisujících hlad, zimu a krutost nelítostné nacistické mašinérie, výběry do transportů končících zpravidla v plynových komorách. Výpovědi jsou seřazeny tak, že vždy zasahují určitou časovou rovinu a pokračují více méně v chronologickém sledu. A tak v prvních kapitolách knihy můžeme sledovat svědectví o rodinách, které se utěšovaly mylnou nadějí – „nám se přece nic nemůže stát, jsme Češi, proč bychom někam utíkali?“. Potom následují vzpomínky na nástupy do transportů, vzpomínky tak úzce osobní, ale v podstatě většinou tragicky podobné. A tak kniha pokračuje po etapách, až ke konečnému osvobození spojeneckými armádami.
Jedním z těch, kteří tyto zrůdné doby přežili je, pan Petr Rossler, jehož vzpomínky naleznete v násedujícím článku. 
K jeho článku bych chtěl jen přidat několik statistických údajů.
Od 16.října do 3. listopadu 1941 bylo do lodžského ghetta posláno pěti transporty 5000 pražských Židů.
Z tohoto počtu přežilo pouhých 276 lidí.

Zdeněk Rich
.
Vzpomínky bývalého vězně lodžského ghetta: 1941-1944

V domku byla jen jedna místnost, kde nás všech šest spalo na primitivních postelích, na jiný nábytek si nepamatuji. Tenkrát jsme si sami vařili na primitivních kamínkách, která nás také alespoň trošičku v zimě ohřála, přes to jsme spali plná oblečeni. Dostávali jsme každých 14dní malý příděl potravin a uhlí ve formě briket. Na „vyfasovaní“ přídělu bylo potřeba stát ve frontě, dlouho, často i v zimě. Co bude v přídělu jsme si mohli vždy předem přečíst na veřejné vyhlášce. V přídělu bývaly zmrzlé brambory, tuřín, kedlubny, zelí, řípa, margarin, surový cukr, umělý med, „kafee-mischung ersatz“, málo chleba, někdy mouka. Nikdy vejce, ovoce, nebo maso, jen jednou a to koňské... Platilo se ghetto-markami, které nám přidělovali. Někdy se chodilo vařit společně do „Gas-küche“, kuchyně na plyn, kde si lidé také svěřovali „šuškandy“.
V srpnu roku 1942 proběhla v ghettu „Sperre“. To znamenalo, že vybírali z obyvatel ghetta některé pro deportaci do jiných ghett nebo vyhlazovacích táborů. Sbírali hlavně nemocné „arbeits-unfähig“ – práce neschopné staré lidi a menší děti. Maminka byla tenkrát už moc nemocná. Měla oteklé nohy, zánět pohrudnice, strašnou koliku a rychle hubla. Diagnozu určil český lékař, který ji navštívil, ale léky neměl a tak jí alespoň předepsal bramborové slupky, které se „fasovaly“ z obecní kuchyně. Ty slupky měly pomáhat proti podvýživě a oteklým nohám „Hunger Aedaeme“. Slupky se vařily v polévce a pro nás to byla lahůdka.
Myslím, že to byla „ghetto-policie“, která maminku, sotva na nohou stojící, bratra a mne tehdy vyhnala před dům, na ulici. Strýc Bedřich a teta nedávno předtím už v tom domku zemřeli z podvýživy, bratranci Herbertovi bylo už 18 let, pracoval v ghettu u hasičů a nebyl tehdy doma. Maminku sebrali a naložili na vůz, kde už byli jiní neschopní a nemocní lidé a chystali se ji odvézt. Nás tam chtěli nechat. Rozhodli jsme se maminku neopustit a dobrovolně jsme se k ní přidali. Odvezli nás všechny do budovy, provizorní nemocnice v Lagewniecké ulici, blizko školy kde jsme byli původně ubytovaní. Bylo to tam strašně přeplněné chorými lidmi. Potkali jsme tam Pavla Seidemanna, který se také dobrovolně přidal ke své nemocné matce. Nevěděli jsme co s námi bude, ale ošetřovatelky, zaměstnankyně ghetta, asi věděly, že tam shromažďují lidi k transportu a ze je čeká smrt. Po válce se zjistilo, že byli posláni do nedalekého vyhlazovacího tábora Chmelno, kde každý bez vyjímky byl okamžitě zavražděn výfukovým plynem v hermeticky utěsněných zadních odděleních specielně k zaplynování zařízených nákladních vozech.
Jedna z ošetřovatelek, když nás dva malé chlapce s maminkou viděla, se nad námi slitovala a naznačila nám, abychom ji následovali k jedněm postranním dveřím a pustila nás všechny tři zpět na ulici. Tam jsme také zase potkali Pavla. Tak jsme se zachránili a přežili „Sperre“. 
Bohužel maminka pak brzy nato 4.října 1942 zemřela, bylo jí 36 let. Byla pochována tak jako tatínek a ostatní naši příbuzní na hřbitově v Maryšíně v neoznačeném hrobě bez rakve. Byl to strašný rok...
Pamatuji se, jak jsme s bratrem jednou šli prodat na černý trh pár bot ještě z Prahy. Vyměnili jsme je za polévku, a tak jsme oslavili společně naše narozeniny. Měli jsme je jen dva dny a dva roky od sebe 2. a 4. června.
Živořili jsme bez maminky s bratrem v tom hrozně ubohém domku sami, nějak jsme stále dostávali ty příděly a sami si vařili. Často jsme ale celý den nejedli, když nám příděl došel.Byli jsme už docela sami, bratranec zmizel, byl později deportován, jak jsme po válce zjistili, i se sestřenicí Haničkou do Chelmna. V tom roce jsme také museli začít oba s bratrem pracovat v Schneider-resort, krejčovské továrně, kde se šily uniformy pro německou armádu, tehdy hlavně těžké zimní kabáty. Já jsem odnášel někdy jen rukávy, ale většinou celé kabáty od šicích strojů, kde pracovaly ženy, k žehličům. To byli povětšinou muži a používali těžké žehličky naplněné dřevěným uhlím. Moc mě těšilo pozorovat, jak žehliči navlhčovali uniformy tak, že na ně stříkali vodu, kterou si nabírali do úst. Takže tito pro Němce podřadní lidé vlastně plivali na jejich uniformy! To se mi moc líbilo!
Někdo nás nakonec našel živořící, zanedbané, ve špatném zdravotním stavu v tom hrozném domku a vzali nás oba do sirotčince v Gnieznienské ulici na kraji ghetta. Byl tam také Pavel Seidemann a pokud si dobře pamatuji i bratři Ledererovi z Prahy. Tam se nám vedlo lépe, vařili pro nás a my jsme někdy pomáhali v kuchyni loupat brambory nebo krájet zelí. Syrové zelí, to byla pochoutka, sem tam jsme si směli kousek vzít, třeba košťál. Sirotčinec byla velká budova, na dobré úrovni a čistá; v pokoji jsme spali čtyři, každý ve vlastní posteli, na umývání bylo umyvadlo a džbán na nalévání vody. To byl velký luxus. V sirotčinci byla také děvčata.  Tenkrát jsme už mluvili dobře polsky a jidiš a cítili se hlavně mezi polskými dětmi dobře. Děti tam byly ve stáří myslím od 12 do 15 let. Ředitelkou sirotčince byla paní Tabakova, která měla zkušenosti s vedením dětských domovů již z doby před válkou. Měla prý dobrý vliv na Chaima Rumkovského, „prasesa“ čili Judenaeltesteho ghetta, vedoucího židovské obce, který dětským domovům a sirotčincům přál (jinak se o něm nemluvilo hezky) a proto jsme asi měli určitá privilegia a snad i větší příděly jídla a chránil nás před předčasnou deportací z ghetta. Dokonce jsme tam měli možnost číst polské knihy z knihovny domova a v pátek bývala slavnostní večeře, i trochu zábava, přednášely se básně, zpívalo se, život byl na chvíli skoro normální.
Později v r. 1943 jsme oba s bratrem byli převedeni do jiného zaměstnání. Začali jsme pracovat v Metal Resortu, kde se vyráběly kovové součástky ke zbraním, hlavně puškám. Dohlížel tam na nás moc hodný polský inženýr, pan Satan, který nám dokonce vysvětloval leccos o oceli, hutích a snažil se tak udělat tu práci pro nás zajímavější. Shodou okolností se později dostal do Terezína, pamatoval si naše jména a podal o nás zprávu strýci Josefu, kterého tam potkal.
Potom nás přesídlili do jiného sirotčince. Bylo to v Maryšině na severním předměstí ghetta. Byl tam opět s námi Pavel S. I tady o nás bylo slušně postaráno.
Znovu nás poslali na novou práci, a to do továrny na obuv, spíše dřeváky, blízkého Schuster Resortu, v Maryšině, u židovského hřbitova. Dělaly se tam jednoduché boty podřadné kvality pro židovské vězně. Měly dřevěnou podrážku s hrubým plátěným svrškem, který byl hřebíky přibit k dřevěnému spodku.
V domově na Maryšině jsme s bratrem zůstali asi do srpna 1944, kdy se ghetto likvidovalo, protože se blížila fronta. Odvedli nás na nádraží, nacpali i s dospělými do „dobytčáků“ a odvezli do Osvětimi Birkenau, kde jsem jen zázrakem přežil selekci. Byl jsem malý a podvyživený a když jsem řekl, že mi je čtrnáct let, byl jsem doktorem Mengelem poslán doleva, tedy do plynu.  Já jsem však následoval bratra, který jako šetnáctiletý byl poslán doprava a nikdo mne na štěstí nezastavil. Byl to zázrak.
Odtud jsme se dostali až do „Arbeitslager Kufering IV u Landsbergu“ v Bavorsku a potom pochodem smrti do Allach-Dachau, kde jsme byli s bratrem osvobozeni americkou armádou 30.dubna 1945, v den kdy Hitler spáchal sebevraždu ve svém bunkru v Berlíně.
Po návratu do Prahy jsme bydlili se strýcem Josefem a tetou Annou, kteří přežili válku v Terezíně, až do června 1948, kdy už bylo jasné co se stane v Československu. Chodil jsem tři roky do realného gymnasia v Dušní ulici v Praze I.
Spolecnost Jewish Welfare Guardian Society nabízela moznost židovským sirotkům, kteří prežili holocaust odjet buď do Austrálie, Kanady nebo Jižní Afriky, myslim, že jsme správně vybrali, odjeli jsme do Australie.
Plavba trvala 10 týdnů, ale byli jsme mladí, nevadilo nám to, mě bylo 18 a bratrovi 20, na lodi bylo asi ještě 30 nebo 40 dětí v podobné situaci, nejenom Češi, ale také Poláci, Francouzi a Belgičané. Přijeli jsme nejdřív do Melbourne. Společnost, co se o nás starala, nám našla poručníky, poslali nás i s bratrem do Brisbane, já měl to štěstí, že mě nechali studovat. Petr Rössler v Osvětimi
Mezitím přijeli i strýc a teta, kteří opustili republiku v roce 1949 a usadili se v Sydney, kam jsme se za nimi pak s bratrem přistěhovali. Vystudoval jsem chemii a pracoval jsem jako výkumný chemik, posledních 23 let než jsem šel do důchodu, u mezinárodní firmy Unilever. Bratr se stal úspěšným architektem, ale bohužel před 18 lety zemřel, jakož i teta a strýc.
Byl jsem 40 let šťastně ženatý, bohužel manželka před dvěma lety zesnula. Mám dceru, zetě, a tři mladá vnoučata..
Od roku 1989 jsem několikrát s manželkou navštívil Prahu, kde jsem se opět dostal do styku s bývalými spolužáky z reálky 1945-48, do dnes si píšeme.
V roku 2001 jsem s manželkou, dcerou a zetěm navštivil Osvětim-Birkenau, kde v archivu tamnějšího muzea byly nalezeny záznamy o bratrovi a mně, z kterých jsem zjistil, že jsem se tenkát na radu spoluvězně udělal o dva roky starší ( bratr o jeden rok starší, nemohl být jen o dva dny starší než já) abych se dostal na transport do pracovního tábora. Podle jeho (jak se ukázalo moudré) rady jediný způsob jak se dostat z Birkenau a uniknout zaplynování, což se se nám podařilo. Moje uvedené vězeňské číslo bylo v Osvětimi 112,027, nemám je tetované na paži, ale bylo vyvoláváno každý den když nás nechali stát dlouhé hodiny na ‘Appelplatz‘ nádvoří a sčítali nás - nebyli jsme lidé, neměli jsme jména, byli jsme jen čísla...
Jsem již devět let v důchodu, od roku 2000 pracuji jako dobrovolník průvodce jednou týdně v Sydneyském Židovském Muzeu. Dokud mohu považuji to za mojí povinnost. Nejraději vyprávím o svém životě a válečných zážitcích středoškolákům, snažím se je učit rasové a náboženské tolerance. Ale moje priorita je věnovat veškerý volný čas svým vnoučátkám a rodině.


Lodžské ghetto (1/2)

KONEC

OHLASY NA ČLÁNEK

 

Vážený pane Rösslere,

 

ano, tak bych Vás měla oslovit, ale mám takové vnitřní nutkání napsat „Milý Petře“, neboť mám před očima toho chlapce, kterému krutý osud v podobě nacistické mašinérie rozmetal dětství, připravil jej o domov a uvrhl do tak absurdního a zničujícího kouta světa, jakým byl koncentrační lágr.

 

Protože jsem se narodila necelé tři roky potom, co se můj tatínek po skoro pěti letech pobytu z takového místa vrátil, provázely mne jeho hrůzné vzpomínky a  vyprávění od útlého dětství. Později jsem každé prázdniny opisovala na stroji rukopisy jeho pamětí, vždy po deseti kopiích přes kopírák, abychom pak ty sešity mohli darovat příbuzným a půjčovat známým a každému, kdo měl zájem si o těch hrůzách páchaných na člověku číst. Tatínek po roce 1989 také navštěvoval školy, kde vyprávěl své zážitky žákům a pomáhal provázet výpravy v Malé pevnosti v Terezíně. Tím plnil svůj slib, který si dal, když mu osud dopřál dočkat se osvobození.


„Léta nesmírného utrpení v koncentračních táborech jsou za námi. Jsme z  mála těch, kteří mají to štěstí spatřit znovu světlo svobody. My, živí, kteří se vracíme do vlasti, budeme podávat svědectví proti těm, jejichž zvěrstva nemají v dějinách lidstva obdoby. Jsme tím povinni těm nepřehledným zástupům mužů, žen a dětí, kteří v příšerných mukách a utrpení umírali…“

 

Pane Rösslere, jsem moc ráda, že jste napsal své vzpomínky na události v Praze a celou další anabázi Vašeho dětství tolik poznamenaného holocaustem. Není to vůbec veselé čtení, ale troufám si napsat, že přesto pozitivní. Má silný náboj autentického svědectví tehdy mladého chlapce a mělo by se dostat hlavně k mladým lidem, které má velikou šanci oslovit. Takových svědectví je v dnešní době nesmírně zapotřebí. Denně se z médií dovídáme, že zase někde, bohužel už i u nás v republice, po dlažbě dupou mladí neonacisti, popírači holocaustu a různí krajní extrémisti zasévající rasovou a náboženskou nenávist. Jak víme, dějiny mají tendenci se opakovat, a proto je nutné takové plíživé zrůdné ideologii bránit všemi prostředky a stále připomínat, připomínat a zase připomínat.

 

 Za to, že jste na tomto poli stále činorodý, Vám posílám do krásné Austrálie  veliký dík a přeji do dalších let pevné zdraví a hodně radosti prožité s vnoučátky.

 

Se srdečným pozdravem

Jarmila Zídková, roz. Kolaříková

Roudnici nad Labem 
28.04.2009

jarmila.zidkova(a)seznam.cz
 

Ohlas autora článku Petra Rösslera na ohlas paní Jarmily Zídkové:

Milý pane Židku,
ohlas – krásné a dojemné psaní paní Jarmily Zidkové mne víc než potěšilo, měl jsem až slzy v očích a věděl jsem teď, že jsem dobře udělal, že jsem esej napsal a že Vy jste ji uveřejnil. Adresu paní Jarmily mám, odepíši přímo jí. Shodou okolností máte podobné příjmení, ona má jen “Z”  bez háčku.
Ještě jedna zajímavost - zítra budu v našem muzeu promítat film/DVD Pavla Stingla “Lodzske ghetto Baluty” z roku 2008, ve kterém mimo otřesných záběrů z okresu bývalého ghetta se povídá o smutných zážitcích deseti pražských účastníků deportací do Lodže v říjnu/listopadu 1941, kteří přežili, já jsem jedním z nich. Producentovi  Stiglovi film vyhrál filmové ocenění.

Zdraví Vás
Petr Rössler,
29.04.2009

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 04. 2009.