Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (4)
V řeckém parku za školou jsem si našel svoje místo a kolem mne byl podivný shluk roztodivných existencí. U kamenného stolu, pod sochou Sokrata, sedávala Američanka v černých brýlích. Přinášela dva sendviče a kolu. Její známý, v krátkých sportovních šortkách, v bílých botách a v tričku s nápisem I LOVE N. Y., se zakusoval do sendviče. Měl na uších exklusivní sluchátka, u pasu magnetofon. Podupával nohou a hluboce prožíval hudbu.
Dobromila Lebrová: Úsměvný miniprůvodce rostlinnou říší podruhé
Vážená paní Dolejšová! Dost dlouho se bavívám vyhledáváním zvláštních nebo legračních názvů rostlin, obzvláště květin. Podotýkám, že rostliny nebyly nikdy mojí pracovní náplní. Přijala jsem tedy s nadšením Vaši výzvu v Pozitivních novinách ve Vašem následně článku Úsměvný miniprůvodce rostlinnou říší a vyhledala jsem uvedené rostliny, včetně té muchomůrky.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (29)
Ta žena ležela na schodech před kostelem sv. Antonína v Holešovicích na Strossmayerově náměstí. Kostel byl postaven v roce 1908, a to byl rok narození mé maminky Boženy v Suchém Vrbně u Českých Budějovic. Maminka měla svůj domov v Nemanicích, nedaleko od „Budějc“. Tam jsem prožíval mnohé prázdniny. Ležící žena na schodech mi připomněla něčím moje dětství.
Egon Wiener: Jeho Excelence Kůň | Obchod u nás na vsi
Ze hřbetu koně je vidět celičký svět. Kolik romantiky v sobě skrývá tahle věta! Posoudit by ji měl ten, kdo se v sedle narodil. Ten vám i poví, jaká je to dřina. U nás doma je život s koněm posuzován jako sport. Ano, kůň je víc než ušlechtilé zvíře. Je urostlý, má slušnou postavu, umí zabrat, je věrný, všestranný. Kůň. Z domova mám před očima ty tažné s chlupatýma nohama dole u kotníků, co vážným krokem chodili z Machnína do lesa na Bedřichovku. Ty koně, co ořou, vláčí, tahají za sebou „čerta“ a vyorávají brambory.
Elena Paclová: Z chřadnoucí trosky se stala opět dominanta
Když se v naší zemi změnily poměry, v té krátké době prvního nadšení a nových nadějí, byl ten prozíravý muž už znalým historikem kraje a starostou obce. Jednoho dne mu na stole zazvonil telefon: „Dobrý den, tak konečně jsem vás vypátral! Celá léta co jezdím po republice se snažím vzpomenout, kde jsem to tehdy byl na nějaké svatbě a vzal si z vašeho kostelíčka něco do úschovy.
Blanka Kubešová: Deník Leošky K.
V podobě divadelní hry se bestseller Blanky Kubešové, Deník Leošky K., dostává k divákům poprvé. 10letá Leoška, školačka pětapadesátých let a hrdinka biografického vyprávění, se vyrovnává statečně a po svém s následky dětské obrny.
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (18)
První sníh napadal už na led. Řeka pozvolna zamrzala, loďka byla vytažena na břeh a uložena dnem vzhůru pod starý přístřešek vedle hromady sena. A mně začínala práce. Sněhový poprašek jsem uvítal. Usnadňoval mi odhalovat stopy kožešinové zvěře, na niž jsem líčil pasti, nejrůznější nástrahy a případně si i vyhlížel vhodný posed pro střelbu. Byl jsem pryč celé dny a leckdy i přespával v lese, neboť za norky bylo nutné ubírat se hodně daleko.
Jiří Suchý: OD PRAVĚKU K ZALOŽENÍ SEMAFORU (2)
Než se vůbec pustíme do Egypta, řekněme si otevřeně, co jsou to ty dynastie. Nemá cenu, aby nám cizí slova kalila dorozumění. Dynastie je panovnický rod. Ovšem v případě Egypta je to taky zároveň vítaná možnost, jak si rozčlenit jeho historii. Jakýsi pan Manento, kněz egyptský, rozdělil dějiny své země na třicet dynastií, a bylo to.
Pavel Vaculík – Ondřej Suchý: O cirkusových klaunech
Ač jsou všechny pozice v celkovém výsledku v cirkuse stejně důležité, je třeba se také v českých podmínkách poklonit jedné, přece výsadní, kdy je za krále manéže, jindy za duši cirkusu označován klaun, který je nejzobrazovanějším cirkusovým symbolem a určitě jedním z nejžádanějších očekávání nejen dětských diváků, mnohdy indikátorem úspěšnosti celého podniku.
Ondřej Suchý: Z pohádky do pohádky s Annekathrin Bürgerovou
Vážení čtenáři POZITIVNÍCH NOVIN! Dovolte abych se s vámi podělil o jednu z mnoha malých pohádek, které se odehrály v mém životě. Předkládám vám článek, který potřebuje úvodem dvě vysvětlivky: Za prvé: Článek, původně s názvem „Z pohádky do pohádky (pokračování s Annekathrin Bürgerovou v hlavní roli“), vyšel letos v 5.čísle časopisu SYNCHRON - Zpravodaji Českého filmového a televizního svazu FITES – a proto se k širšímu okruhu čtenářů nemohl dostat.
Marie Formáčková: Helena Růžičková a její muži - Malý Jirka
V případě herečky Heleny Růžičkové není pravda, že každý člověk je nahraditelný. Ona byla takový originál, že ji pořád nikdo nenahradil, i když v lednu uplyne už šest let od její smrti. Pořád na ni vzpomínáme, pořád se nám vybavuje její smích, její tvář, její energie. Jako by tady pořád někde byla. Ovšem Helena měla své zázemí, měla své dva Jirky, kteří tvořili její svět, její zázemí a byli oba tak trochu v jejím stínu. Manžel ještě o mnoho víc než syn. A protože jsem je oba dlouho znala, ráda na ně zavzpomínám.
Jitka Dolejšová: Rodičovská škola
Být dítětem je složité: …Se učit; se učit; se učit. // Být rodičem je složité: ..Učit, učit, učit. // Rodič si myslí, že všechno ví nejlépe. Dítě ví, že si rodič myslí, že všechno ví nejlépe. Rodič si myslí, že dítě neví, že si rodič myslí, že všechno ví nejlépe. Toť originální škola rodičovská.
Luděk Horký: Jak jsem začal psát a jak to dopadlo (4)
Tímto pokračováním končí malý seriál, který napsal člověk těžce a doživotně postižený, který se ani ve snu nedomníval, že by mohl kdy literárně tvořit. Stal se lidovým písmákem a vydal již nejméně desítku svých knih. Nejprve jsem do Pozitivních novin napsal o něm 13. 7. 2011 „Co všechno prožil po svém úrazu“, potom 9. 8. 2011 další článek „Prázdniny vnoučat v sedle na koních“, a tento malý seriál sepsal již pro Pozitivní noviny on sám.
Petr Kubíček: Tunelář
Je zajímavé, jak občas pod tlakem doby změní některá slova ze dne na den význam. Před několika málo lety jsem byl hrdý na to, že si mohu říkat tunelář. Lidé si sice pod tím přízviskem představili otrhaného barabu, který v podzemí buší do skály, ale aspoň věděli, že své peníze nedostávám zadarmo. Natož pak nepoctivě.