Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (29)
Rubrika: Publicistika – Fouskův svět
| CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL (29) |
| Schody u sv. Antonína – Politická polívčička – Šumavské šerosvity – Chytání duší – Minulost se vrací Ta žena ležela na schodech před kostelem sv. Antonína v Holešovicích na Strossmayerově náměstí. Kostel byl postaven v roce 1908, a to byl rok narození mé maminky Boženy v Suchém Vrbně u Českých Budějovic. Maminka měla svůj domov v Nemanicích, nedaleko od „Budějc“. Tam jsem prožíval mnohé prázdniny. Ležící žena na schodech mi připomněla něčím moje dětství. Možná proto, že jsem podobný výjev již viděl. Před hospodou U Chromých v Nemanicích. Ležela tam opilá žena podobná té zde na schodech. Její táta ji odvezl na káře. Pomáhali jsme ji s klukama naložit. Voněla mateřídouškou a páchla rumem. Její táta byl pro nás tenkrát hodně starý a plakal. Nemohl jsem pochopit, že dospělí pláčou. Měl jsem velký vztek na tu ženskou, co ji odvážel. Ruce se jí kývaly dolů z káry. Vypadala jako mrtvá. Ten muž nám chtěl dávat peníze za to, že jsme mu s ní pomohli. „Dobře, že jste si nic nevzali,“ chválila nás babička Kristýnka. „Toho ožungra z ní udělal její fotr. Dával jí peníze, rozmazloval ji a jejich máma doma dřela jako mezek.“ Žena ležící na schodech v nepřirozené pozici se pohnula, trochu pootočila a na zem ji spadly krásné rzivé vlasy. Stejné, jako měla moje maminka. Proto ty vzpomínky na Nemanice. „Proč si myslím, že je opilá? Třeba se jí udělalo špatně.“ Kolem ní procházeli lidé ke stanici metra a do úřadů. Nikdo si ji nevšímal. Jen letmý opovržlivý pohled a šli dál. Chtěl jsem odejít, ale nedokázal jsem to. Vrátil jsem se. Do tváře jí nebylo vidět. Sedl jsem si vedle ni na schody. Nevěděl jsem, jestli ji mám vzbudit. Nehýbala se. Byl dusný květen a horko jako v červenci. Na krku měla velký kříž na koženém řemínku. Zakašlal jsem. Pootočila hlavu. Mohlo jí být asi čtyřicet let. Neumím věk odhadnout. Spala dál s hlavou podloženou rukou. Pod hlavou měla několik výtisků magazínu. Na titulní stránce vykukoval portrét Leony Machálkové. Najednou prudce otevřela oči a podívala se na mne.  „Co chceš, hajzle?“ vyjekla vykouřeným hlasem. „Nic! Jen jsem měl strach, jestli vám něco není.“ „Je mi hovno, vole! Nemáš cigaretu?“ „Už dvacet šest let nekouřím,“ omlouval jsem se. Namáhavě se posadila. Rozcuchaná a zválená. Přetáhla si sukni přes kolena. „Co čumíš?“ říkala, ačkoli jsem se díval jinam. Kolena mne nezajímala. Vstal jsem a chtěl odejít. Kolem mne přecházela paní z knihkupectví U veverky, kde jsem před nějakým časem křtil s Petrem Nárožným knihu Romana Cílka. Rychle jsem se otočil a sklonil, aby mne neviděla. Trochu jsem si nadával, že se stydím za tu rezavou na schodech. „Nemáš na jedno pivo, dědku?“ Dal jsem jí dvacetikorunu. Nepoděkovala, jen přikývla. Z kapsy vytáhla zadka vydrolené cigarety, škrtla sirkou a lačně nasála dým. Dostal jsem hroznou chuť na cigaretu. Tahle touha mne pronásleduje celou dobu, co jsem přestal kouřit. „Sedni si,“ vyzvala mne, „dej si pod prdel noviny. Starý dědkové chytnou vlka jedna dvě.“ Vyfoukla krásný kroužek dýmu. „Myslete na něco hezkýho,“ nabádal jsem zrzku. „Když se při kroužku z dýmu na něco myslí, tak se to splní.“ „Na takový kecy nevěřím. Starej mi vzal roha s mojí kamarádkou, můj byt prodal a mě vystěhovali. Když jsem začala chlastat, vzali mi i děti.“ Vstala, protáhla se a odplivla si. Odcházela beze slova. Vzal jsem noviny a dal je do koše na odpadky. V metru na dveřích zářil plakát – Udělejte si dovolenou na ostrově RHODOS – . Zavřel jsem oči. Procházel jsem starým hradem johanitů. Měl jsem tři měsíce po operaci srdce. Johanité pečovali o nemocné. Ve své době by-pass neznali. Příznivci řádu sv. Antonína se s johanity spojili, píše se v moudrých knihách. V kině duše se objevila rezavá. Ležela zkroucená na schodech. Vlasy jako moje maminka, která v celém své životě vypila několik sklenek vaječného koňaku. Upíjel jsem ho od dvanácti let a doléval vodou. Maminka to nikdy nepoznala. Dělala jej jen na Vánoce. „Božka, tenhle rok jsi na tom svým koňaku šetřila rumem,“ káral ji můj táta. Maminka seděla na dřevěné stoličce, kterou udělal táta, a mlčela. Maminka nikdy neodešla ze svých Nemanic v Jižních Čechách. V Kladně jen žila, protože tam byl náš domov, táta, bratr Bohouš a já. Táta občas hodně pil, křičel, vracel se domů druhý den, ale maminka na něj hleděla jako na obrázek. Nemohla mu ale odpustit kamarády a alkohol. Můj táta byl prvním maminčiným milým a zůstal jím až do své smrti. Když mu selhalo srdce, bylo mu padesát sedm let. Nenáviděl jsem politiku, protože obloudila tátovu hodnou mudrckou hlavu. Stále mne něco táhne k lidem, kteří jsou na dně. Miluji PRAHU. Dala mi ochutnat úspěchu, odměnila mne za mou práci, vrátila mi zdraví a těší mé oči svou krásou. Poznal jsem desítky hospůdek a restaurací, navštívil stovky výstav, setkával jsem se s výjimečnými lidmi, kteří svou pílí a talentem překonali laťku průměrnosti. V kavárně knihkupectví Academia piju kávu, ač bych si dal raději metaxu, a hlavou se rojí otázky, co je to slabost. Poblíž mne si vybírá knihy muž, který je v seznamech Státní tajné bezpečnosti jako agent. Prohlíží si pečlivě velkou knihu o Národním divadle. Setkávám se s těmito označenými lidmi všude, kde se nalézá kultura. Vím to o nich a přemýšlím pokaždé, jaké měli osudy. Co je donutilo? Strach? Vydírání? Touha po kariéře? Peníze? Tajné hříchy? A kladu si otázku, jak bych se zachoval já, kdybych se dostal do kritické situace. Na Prodanou nevěstu se dívají celá staletí statisíce diváků. Libreto napsal konfident Rakousko-Uherského mocnářství Karel Sabina. Život je plný paradoxů. V Kladně, v ulici Milady Horákové, která byla popravena komunistickou justicí, sídlí Okresní výbor komunistické strany. Za komunistů byly volby jednoduché, vždy na 99,89 %. Čtvrtina volila z víry, tři čtvrtiny ze strachu a z lhostejnosti. – Stejně je to marný! To už se nezmění! – Hesla doby. Ve stádu se lépe kluše. Bohužel si nemůžeš vybrat směr. POLITIKA je podobna herecké profesi. Záře reflektorů, sladké mikrofony, potlesk, pěkná auta, obdiv žen a nohsledů, skvělé pití, dobré „papú“ a důležitost. To pravé herectví je ale mnohem těžší. Je to povolání a nikoli hraní si na něco. V pravém herectví není možné jen tak beze smyslu blafat a chrlit líbivé věty. Bylo by spravedlivé, kdyby strany nalezly odvahu a řekly veřejně: „Děláme všechno kvůli svému vlastnímu prospěchu, kvůli dobrým korytům. Něco z našeho stolu také odpadne vám! Volte nás!“ V různých stranách znám lidi, kteří jsou mi sympatičtí, ale jejich strany mne nezajímají. Pokaždé, když jsem začal věřit nějaké straně, zjistil jsem, že jsem pouze využíván. Obchodovat se svědomím se nemá. V kavárně hraje jazz. Klavír je nádherně smutný. Nevadí, že to hraje z přehrávače. Káva se mi mění v louži vody. Je po dešti. Démon vzpomínek mne vrací na Šumavu. Z jazzu se stává pochodová píseň. Z rozmlácené kapličky u silnice do Vimperka vyčuhuje rameno zlámaného kříže. Krista někdo odnesl nebo zahodil. Je to již 47 let, co jsem byl zemědělským brigádníkem v pohraničí ve Strážném. Patnáctiletý človíček s lacinou kytarou, s fotografií mámy a táty v kapse. V peněžence jsem si schovával otrhanou čtvercovou fotografii svého mladšího bratra Bohouše. Mojí pokračovací školou byla hospoda ZLATÁ STEZKA na hranici s „nepřátelským“ Západem. Uprostřed podivných romantických existencí, několika zemědělců a pohraniční stráže jsme seděli my, kladenští brigádníci. Abych se vyrovnal starším klukům, stahoval jsem svůj přeskakující hlas do hloubky pravého muže. Vyslovoval jsem drsná slova, která se ztrácela jako mlha v šumavských hvozdech. Čarokrásný strach tajemné Šumavy. Cestičky prošlapané pašeráky a uprchlíky z poúnorového Československa. Stopy skryly kapradiny a v potůčcích zrezivěly plechovky od hovězích konzerv. V polorozbořené a vypálené budově se povalovaly cáry novin – 1948. Před sedmi lety zde zatkli některé členy naší předúnorové vlády. Tenkrát jsem si neuvědomoval, co se stalo v naší zemi, jaký to bude mít dosah na život každého z nás. Přesto jsem chodil okolo vyhořelé boudy s divným pocitem neznámé tragédie. Bál jsem se černých stínů šumavského lesa. Kráčel jsem po osamělé cestě nahoru na „REMBERG“, několik kilometrů v kopcích, kde mne čekal dobytek, který jsem pásl. Bál jsem se tam být sám. Nikdy jsem to nemohl přiznat. Bylo mi přece už patnáct let. Na svůj vzor, Jacka Londona, jsem vzpomínal ostýchavě. Výstřely od hranice, ozývající se občas v noci, sovětské GAZY ženoucí se po cestách s pohraničníky se samopaly, – uvědomovali jsme si, že jsme v rozděleném světě, za drátěnými ploty, v jiné zemi Světa. Pod námi, v dálce na druhé straně hranice, tiché a hezké bavorské vesničky, zvony bimbaly poledne. Náš kostel ve Strážném rozmlácen, vykraden a uvnitř počmárán nápisy. „Oni jsou za drátama!“ ukazoval můj kamarád Václav Procházka dolů do vesničky. Mladí lidé jako my, shrabovali seno, zpívali a smáli se. Vítr k nám přinášel úryvky. „My jsme za drátama. Ne, oni!“ znovu poznamenal Václav. Naši pohraničníci nás při práci „za drátama“ v zakázaném pásmu hlídali. Nikoli proti napadení Němci, ale aby z nás někdo nedostal chuť nadýchnout se svobody. Měl jsem rád svačiny. Někteří pohraničníci se chlubili svými zážitky. Seděli jsme opřeni o kopky sena. Myslel jsem na holky, jaké by to bylo pěkné, kdybych nějakou povalil do sena, které omamně vonělo. Dodnes, vidím-li kopku sena, myslím na jediné. Z várnic jsme dostali guláš s knedlíkem a nebo hustou polévku s brambory a masem. V té době jsem jedl všechno s obrovskou chutí. Vojáci byli většinou normální kluci ze všech koutů naší země. Někteří nám naháněli strach. Jeden z těch vejtahů nám několikrát vyprávěl svůj příběh. Po návratu z pohraničí jsem jej líčil svým spoludělníkům v Poldi Kladno na noční směně. Četař Vlado, povídal o nočním poplachu na hranici. Leželi v Jižní strži a čekali na narušitele naší hranice. Prchajícím z naší republiky se tak říkalo. Narušitelé! Vlado s dvěma vojáky leželi celou noc v mokré trávě. „Měl jsem pěknej vztek,“ vyprávěl, „to mi zaplatíš, hajzle!“ K ránu konečně zaslechli tichý praskot větviček. „Nekřičel jsem – stůj! ale ihned jsem pokropil samopalem zem před dvěma mladými lidmi. Kluk začal utíkat, a tak jsem mu to pustil do nohy. Padl na zem a křičel na mě: vrahu! Tak jsem ho kopnul do tý nevymáchaný huby a byl tichej jak ryba.“ Vlado vyprávěl, že ta holka říkala, že chtějí do Ameriky k tetě. „Dal jsem jí facku, aby poznala, co je to Amerika! Ten kluk, i když měl díru v noze, se na mně chtěl vrhnout. Jeden z mejch podřízenejch ho pohladil pažbou a byl klid. Přijel Gáz a odvezli jsme je na útvar. Toho kluka jsme pěkně naklepali. Byl to nějakej student, co štval lidi proti našemu zřízení. Byl jsem za to povýšenej na četaře!“ „Co se stalo s tou holkou?“ zeptal se Láďa Klouček. Četař Vlado se rozchechtal. „Klucí si jí trochu půjčili, než jí odvezli k bezpečákum. Potom vypadala, jako když se zcvokla.“ „Je mi na blití,“ řekl tenkrát Láďa Klouček. „Asi jsi něco sněd‘“, smál se četař a nabízel Kloučkovi čutoru s rumem. Klouček, v civilu krejčí a bývalý dělník v ocelárně, mu ji vyrazil a zašeptal: „Ne z jídla, z tebe!“ Bylo nás tenkrát asi osm. Všichni jsme se koukali bez úsměvu na četaře. Poodešel a už si nás nevšímal. Nikdy už s námi nešel za dráty jako velitel stráže. Později na vojně jsme my, obyčejní vojáci z útvarů, neměli rádi pohraničníky. Říkali jsme jim „fialovej mor“ nebo „SS“. Nosili fialové výložky a příslušeli pod Ministerstvo vnitra. Blíží se volby 2002. Koho volit? Rozhodně nebudu volit ty, kteří dávali dráty na hranice a jejich pokračovatele. Ty, kteří mně a mé generaci udělali ze života šedou klec průměrnosti. Ty, jenž z nás vytvářeli poslušné farizeje vyprávějící si za rohem v hospodách „odvážné“ anekdoty. Ty, kteří vládli za pomoci udavačů, milic, státní bezpečnosti, posudků, kádrování a stranických odznaků – v ochranném stínu Sovětského svazu. Svého živitele milovali více, než svou rodnou vlast. Dnes je 30. září 2002. Svobodná Evropa vysílá naposledy. Celá desetiletí jsem s uchem na rádiu hledal naději a pravdu, kterou mi „Svobodka“ posílala přes dráty naší hranice. Skončila své vysílání v době, kdy si značná část voličů zvolila levicovou vládu. V době, kdy komunisté ztrácejí stud za svou minulost. V době, kdy se dělá vše pro to, aby se na minulost zapomnělo. Nikdo z těch, kteří z nás udělali poslušné kýválky zbavené vlastního názoru, z těch, kteří pozvali do vlastní země cizí armády na dočasnou „dovolenou“, jenž trvala 21 let, nenese odpovědnost. Odcházejí od soudů a obhájce je přirovnává k Ježíši Kristovi. Děkuji všem zaměstnancům Radio Free Europe. Ještě vás měli nechat v Dykově ulici. A americkému šéfovi vzkazuji: „Ještě není všechno u konce. Ještě je tu práce. Stále se vyrábí dort s rudou marmeládou a s Marxovou polevou.“ Karel Kryl začal zpívat v nebi andělům staré písně. V červenci 2001 jsme stáli se synem Tomášem v kapli na hradě Český Šternberk. Kázal Otec Karel Otčenášek, biskup královéhradecký. To nebylo oficiální povídání. Bylo to setkání s nadějí a opravdovou vírou. Zapomněl jsem na ctižádost, na nicotné problémy, na spěch za světskými statky. Slova člověka, který poznal život z té nejtrpčí stránky. Nepodlehl malomyslnosti a neztratil víru v konečnou spravedlnost. Otec biskup byl vězněn v komunistických lágrech a teprve po deseti létech v roce 1962 amnestován. V tomto roce se narodil můj syn Tomáš, který stál vedle mne se sepjatýma rukama. Díval jsem se všechny ty, kteří ztratili značnou část života v komunistických věznicích, v jáchymovských lágrech – naslouchali slovům, která hladila a povznášela svou upřímností. Hrabě Zdenko Sternberg a jeho paní se tiše modlili. Tenkrát mi Tomáš šeptal: „Táto, mně je jako bych se omyl v čisté bystřině.“ Přemýšlel jsem o tom, zdali této nové svobody využijeme k tomu, aby se čisté bystřiny už nikdy nezkalily. V roce 1999 jsem měl malé vystoupení v Literární kavárně nakladatelství Academia na Václavském náměstí. Křtila se kniha profesora Stanislava Reinische SÁZKA NA KULHAVÉHO KONĚ. Tato kniha by měla být povinnou četbou ve všech školách. Stanislav Reinisch mi napsal do ní toto věnování: „Tohle jsme prožívali, ale snad se to nebude opakovat.“ Po volbách 2002 vyhráli sociální demokraté a komunisté byli třetí. Stanislave, máme u nás zase socialismus. A dál? To nikdo neví. Dovolím si napsat jednu myšlenku z tvé knihy: »V okolních zemích občas postkomunistické strany vyhrávají volby. To není náhodné. Jednou z příčin těchto vítězství je, že bývalí komunisté vytvářejí nový mýtus, že jejich ideologie je správná a určitě by dávno zvítězila, kdyby ji lidé správně použili. Teď, podruhé, když k ideologii přibereme počítače a faxy, se to musí povést, tvrdí.« (Sázka na kulhavého koně) A občané, které potkávám říkají: „Vono to tu nebylo tak špatný. Lidi se na svobodu vykašlou. Hlavní je mít vepřový, pivo a dobrou partu. Ty, co chtěli nějakou svobodu, těch bylo málo. Byli to rejpálkové!“ A ti samí vepřoví hrdinové spílají Americe: „Co se do všeho plete? Ať si každej národ dělá, co chce! Když se chtěji pobít, tak ať se pobijou! Nám do toho nic není! Co nepálí, nehas!“ A tyhle duté hlavy nechtějí nic než klid a smrádek. Že se dějí křivdy, že se někde umírá za demokracii, že někde trpí lidé v lágrech diktatur, to je jim jedno. „Sloužili jsme nacistům, komunistům, a dál? Hlavně, že je VEPŘOKNEDLOZELO a studený LAHVÁČ! O to jde! A co je důležitý kluci – SRANDA!“ A hned se ke mne vtírá výsměšný hlas: „A co jiného mám dělat? Naslouchá nám někdo?“ Pokračování příště... |
Josef Fousek CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL Copyright © Josef Fousek 2002 V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE jindrichkraus@volny.cz www.pragoline.cz © Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE web Josefa Fouska - www.pepafousek.cz |
| Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 11. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ondřej Suchý |
 |
Vladimír Just |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Jan Krůta |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Milan Markovič |
 |
Karel Šíp |