Vladimír Cícha: Jan Ámos u toho nebyl...
V téměř pravidelných intervalech sděloval pan učitel Vydra (jazyk český), jak to s námi v životě dopadne, kam to v budoucnu dotáhneme nebo nedotáhneme. Dle jeho předpovědi byla většina třídy předurčena k pohromám, blamáži, menšímu či většímu nezdaru. Jen malé skupince pan učitel předpovídal, že v životě prorazí, že se slušně uplatní... Pan učitel, machr na poezii, miloval klasiky, ovládal latinu. Z koncentráku se vrátil s nadějí na spokojenější život, ta se ale rychle rozplynula. A snad ještě více nežli z vězení, měl pocuchané nervy z toho, co nalezl po návratu.
Ctirad Pánek: Jak vzniká prales?
Ke vzniku pralesa je potřeba jenom spousta času. Když se les nechá po dlouhá století v klidu, bez jakéhokoliv lidského zásahu, vznikne krásná přírodní rovnováha. Rostliny a stromy se generaci po generaci doplňují a vzájemně vyživují – ty starší podporují svoje děti, ty úplně staré odumírají, dělají místo mladším a slouží jako výživa těm žijícím.
PhDr. Josef Krám: Do Muzea českého a slovenského exilu a emigrace 20. století
Muzeum českého a slovenského exilu a emigrace 20. století, nestátní nezisková organizace, placená jeho zakladateli, výtvarníky Janem a Sabinou Kratochvilovými s případnou pomocí lidí z exilu a emigrace, vzniklo v prostorách kdysi pivovaru na Štefánikově ulici 22 (předtím tam býval klášter, zrušený za Josefa II.), vráceného v restituci rodině Kratochvilových. První výstava věnovaná českému, slovenskému a rusínskému exilu a emigraci byla realizována v letech 2000–2001 v Domě umění města Brna, Moravském zemském muzeu, Moravské zemské knihovně a v Národním divadle v Brně za účasti několika set návštěvníků z exilu, ministrů kultury a školství a řady dalších osobností.
Michal Dlouhý: Maženty
Četnická stanice v Ledvicích se v létě 1924 zabývala již třetím případem podezřelého onemocnění hovězího dobytka, ke kterému došlo v době jednoho měsíce. Pro majitele dobytčete, které onemocnělo, to znamenalo nutnou porážku, označovanou v řeznické mluvě "maženta". Velitel stanice vrchní strážmistr Antonín Němeček v rámci pokračovacího výcviku aktuálně opakoval s podřízenými četníky všechny trestní předpisy týkající se dobytčích nemocí.
Adam Lorenc – Ivo Fencl: Volný styl na horském kole podle Adama Lorence
Adam Lorenc se narodil 4. března 1989 v Klatovech, kde taky žije. Vystudoval tu i střední zemědělskou a potravinářskou školu a pracuje jako doručovatel balíků pro stejnou poštu, kam jsem kdysi balíky vozil (už zrušenou) vlakovou poštou z Plzně. Adam Lorenc se aktivně věnuje volnému stylu na horském kole (Freestyle MTB). Adame, napadlo tě někdy zkusit podobné kousky, jako provádíš na kole, třeba na motocyklu? Určitě mě to napadlo. A co si o podobných kaskadérech myslíš? Musím říct, že mi to přijde jako až moc velký hazard s životem.
František Mendlík: Ale, to jsou k nám hosti
Náčelník železniční stanice Zadov Jindřich Budín neměl nikdy daleko k silným slovům. Jednou byl předvolán na ředitelství. „Soudruhu náčelníku, je tady na vás stížnost, že jste sprostý při jednání se stranami!“ „Já sprostý na strany, to je nesmysl. A která svině si na mne stěžovala?“ Jinak to byl zlatý člověk. Vizáží silně připomínal slezského barda Petra Bezruče ve zralém věku. Nakrátko ostříhán, opatřen šedivým ježkem, postavou plnoštíhlou, připomínal ouřadu z dob mocnářství. Jakmile se výpravčí Lojzík Bernát jako čerstvý absolvent přihlásil o práci, tu Budín zavolal někam do hloubi drážního bytu: „Andělko, dostaneme novýho kluka!"
Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (6) Každodenní život na palubě
Posledním členem posádky, o kterém dosud nebyla řeč, je radista. Vlastně byl, protože v dnešní době už tato profese téměř zanikla. V názvosloví oné doby byl nazýván radiodůstojníkem, ale v běžné mluvě námořníků to byl prostě „radiák“. Ze všech profesí na palubách námořních lodí to byl právě on, kdo byl odjakživa v mých představách obestřen tím fantazii jitřícím, tajemným závojem romantiky, uchovaným z dětství. Nevím, kdo přesně to způsobil.
Antonín Hančl: Exkurze do historie kouzelnictví
Milí čtenáři, jistě jste se někdy obdivovali elegantnímu a efektnímu umění kouzelníků — manipulátorů. I když víte, že je to všechno jen dílem nesmírně obratných a vycvičených rukou, dokonalého postřehu a precizní souhry všech pohybů a úkonů, nemůžete odolat a propadáte v kouzlení. Být kouzelníkem je povolání stejně krásné jako obtížné a náročné, což potvrdí jistě každý artista tohoto lákavého oboru.
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (18) Harpo Marx
V 8.dílu tohoto seriálku jste se před časem seznámili s vůdčí osobnosti slavné trojice filmových komiků, bratří Marxů — Groucho Marxem. Ještě jednou si připomeňme některé z jejich komedii, které natočili ve třicátých letech a které jsme viděli také u nás: „Kobylkáři", „Kachní polévka", „V cirkuse“ a „Noc v opeře". Na počátku bylo bratrů Marxů pět: Groucho, Harpo, Chico, Gummo a Zeppo. Světovou slávu si však vydobyli jen první tři.
Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (5) Každodenní život na palubě
Dalšími nepostradatelnými pracovníky hotelového oddělení jsou stewardi. Nevím, jak to na palubách obchodních lodí chodí dnes, ale za časů mé aktivní služby byli tři. První a služebně nejstarší byl steward kapitánův. Ten pečoval o pohodlí a spokojenost našeho velitele a zajišťoval obsluhu osazenstva důstojnické jídelny. K tomu nemám co dodat, do styku jsem s ním nikdy moc nepřišel. Druhý steward, kterého jsme jako posádka měli víc na očích, měl na starosti jídelnu mužstva včetně obsluhy jejího osazenstva a úklidu v jejich prostorách. Každý z nich k tomu vždycky přistupoval zodpovědně, a tak kultura stolování, obsluha i čistota byly na všech lodích na velmi vysoké úrovni.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (19)
V MALENOVICÍCH, v malém bistru, mne vzpomínky na rok 1987 neodbytně a téměř vlezle, znovu navštívily. Zavřel jsem oči a začalo to stokráte opakované kino. Byl to pro mne první životní dotek s paní, která nás navštíví a řekne: „Už jsi dohrál, kamaráde!“ „Ty myslíš na svůj infarkt, že?“ přikývl jsem a Jarmila mávla rukou. „Máš pravdu,“ pochopil jsem, „jsem tady a jsou horší věci.
Jan Jurek: Dobře míněná rada
„Tak tedy dobře,“ pronesl. „Není mi to sice dvakrát příjemné, ale budeme muset učinit změny.“ Souček se posadil za svůj stůl a mlčky se chvíli díval do prostoru, který ještě před chvíli připomínal bitevní pole. „Asi uznáte, že není docela dobře možné, abych byl před vámi za pitomce, který si ve vlastní třídě neumí sjednat pořádek. Berte proto má následující slova velice vážně,“ řekl Souček naprosto klidným hlasem. A záhy pokračoval. „Vy tu jste proto, abyste se něco nového naučili a já tu jsem proto, abych vám to přinejmenším umožnil. Tak se věci mají ať se vám to líbí nebo ne. Z toho tedy budeme příští dny vycházet.
František Mendlík: Pozor, nepřítel naslouchá
Desetkrát deset dírek.Třetí dírka v šesté řadě je major Skála a osmá dírka v sedmé řadě je plukovník Kocbaba.Tohle pexeso si musí vojenský spojovatel vojín Rendl pamatovat. Je to nutné. Nad dírkami jsou utajené nápisy jako Keřík 88, nebo Javor 33. Největší průšvih by nastal, kdyby dotyčného důstojníka spojovatel neupozornil, že volá meziměsto. To by se pak místo „tady Kocbaba“ ozvalo „tady Keřík 88“. Špion v telefonní budce na rohu by si určitě zamnul ruce.
Blanka Kubešová: První dojmy (1/3)
Už se vám stalo, že jste po čase našli svůj starý zápisník? Nebo poznámky pořízené před lety a teď se nestačíte divit, protože to vypadá, jako byste je ani nepsali vy, ale jako by to všechno prožil někdo úplně jiný? Právě to se přihodilo mně, když jsem náhodně objevila deníkové záznamy z několika prosincových dnů roku 1989, ve kterých jsem se pokoušela zachytit své dojmy při první cestě do Čech po víc jak dvaceti letech.