| O pravdě – Filozofie chorob – O zrádcích – Paměť lidská – Zelení diváci
V MALENOVICÍCH, v malém bistru, mne vzpomínky na rok 1987 neodbytně a téměř vlezle, znovu navštívily. Zavřel jsem oči a začalo to stokráte opakované kino. Byl to pro mne první životní dotek s paní, která nás navštíví a řekne: „Už jsi dohrál, kamaráde!“
„Ty myslíš na svůj infarkt, že?“ přikývl jsem a Jarmila mávla rukou.
„Máš pravdu,“ pochopil jsem, „jsem tady a jsou horší věci. Venku je krásně a na malenovickém kostele bimbají zvony.“ Ale k té mé kávě ke stolu přisedly vzpomínky. Jarmila netušila, že s námi pije kávu bubeník Vladimír Brodský, Bróďa, jak jsme mu v Semaforu říkali, ve dveřích se objevil Slávek Šimek a Jirka Krampol. TENKRÁT! To slovo by mělo někdy zmizet ze slovníku. Je varováním. Hráli jsme ve vyprodaném sále, a na konci se objevily příznaky. Skončil jsem v Kroměříži. V té nemocnici jsem myslel na všechny kamarády z divadla jako na stébla naděje. Všechny spory a ponorkové konflikty jsem zapomněl. Myslel jsem jen na všechno milé a krásné. Nechci se rouhat, ale začal jsem vidět o trochu dál. Po tom infarktu. Mám sice dodnes strašidlo v zádech, ale nutí mne pracovat, protože při práci zapomínám. Název této knihy – CO JSEM ANDĚLUM NEŘEKL – jsem zvolil nedobře. Mohlo by to vypadat jako epitaf. Proto teď sám sobě slibuji, že napíši ještě jednu knihu. V té samozřejmě sdělím, že napíši další (pak, že nejsem pověrčivý).
Vzpomínky se ztratily a seděli jsme s Jarmilou u stolu sami. Dva lehce ovínění pánové vedle nás, se bavili o pravdě. Byli jsme nuceni naslouchat.
„To se nevyplácí, říkat pravdu.“
„Jak, kdy.“ ozval se druhý muž, který měl na tričku nápis ZLÍN.
„Chtějí vůbec lidi pravdu slyšet?“ rozumoval druhý, který měl obrovské upracované ruce.
„Pravda je věc, která i ublíží. Já řeknu své ženě, že zapomněla podojit kozu a ona lže, že tam chce zrovna teď jít. Nikdy se nepřizná k chybě!“
„Jak by to tady na tom světě vypadalo, kdyby všichni lhali?“
„A jak by to tady vypadalo, kdyby všichni mluvili pravdu?“ ušklíbl se Velká ruka.
Muži odešli a mé vzpomínkové kino začalo hrát druhý díl.  PRAVDA je často zmiňované slovo naší mluvy. Říká se častěji než láska. Neměl ten muž v tričku s nápisem ZLÍN pravdu? Je vhodné říkat pravdu? Není lépe žít v iluzích o světě, který si dělá co chce. Tu svou pravdu si můžeme říkat sobě. Stejně má každý svou a druhému nevěří. Vyjdu ráno z paneláku a podvědomě si nasazuji masku občana.
„Jak se máš?“ slyším a vím, že odpovím: „Výborně!“ S někým se rozdělím opatrně o starosti. A oběma je nám jedno, co jsme slyšeli. Říkám – výborně – a stydím se přiznat, že na mne působí počasí, že mne trápí koleno, na srdci občas slyším divné zvuky. Denně si říkáme stovky frází a je z nich guláš kocoviny. Kulisy jsou postaveny a my hrajeme tu výpravnou tragikomedii zvanou ŽIVOT. A nápověda? To je to všechno, co spatřujeme, co se nás dotýká.
Slyším, že mne někdo pomlouvá a okamžitě zahořknu a místu, kde mi „perou prádlo“ se vyhýbám. Nechci nechat na sobě pást pohledy, které bolí. Za pár dní téměř zapomínám. Čtenáři, prosím, zapomeň na mé citové výlevy. A také se omlouvám těm, které tahám do svých úvah. Škytání a zvonění v uchu. – Někdo o nás mluví. Někdo nás pomlouvá! – Možná se to dozvím. – V kterém uchu mi zvoní? –
Ta paní chtěla možná opravdu jít tu kozu podojit. Byla to třeba nevinná lež. S pamětí je to složité. Zapomínáme na to, co chceme zapomenout. Ale stejně je to někde v koutku jako kaz a občas se to samo připomene. Se svou špínou chodí každý sám.
Ve svém zápisníku mám napsaný starodávný recept na paměť. Na její zlepšení.
Dvě lžíce jasanových větviček. Jedna lžíce šípkových větviček.
Do 3/4 litru vody – vařit 8 minut – scedit. Pít po jídle asi tři týdny.
V roce 1998, půl roku před operací srdce, jsem pil poctivě tři týdny ten zvláštní čaj. Chuť byla asi taková jako umakart s hořčicí. Pil jsem ten čaj proto, že často zapomínám své texty, klíče, dokumenty, notýsky a další drobnosti. Bohužel i sliby někomu dané. Ráno jsem dopil poslední šálek „paměťového elixíru“ a řekl jsem jedno sprosté slovo. Bylo to v říjnu. Mám to zapsáno ve fermanu, notýsku, kam zapisuji program budoucího konání čehokoli.
Procházel jsem SUŠICÍ. Den před tím jsem hrál v KLATOVECH. Měl jsem upřímnou radost z úspěchu. Začínal jsem se potulovat sám se svou kytarou, a tušil, že budu brzy z divadla Jiřího Grossmanna pryč (tušení bylo správné). Každé vystoupení bylo pro mne těžké. Lidé v klubu v Klatovech byli příjemní a zvyklí chodit na klubová představení. Začínal jsem ve svých padesáti devíti letech sám. Elév s šedivou hlavou, artrózou, špatně slyšící kardiak. Klatovy mám rád. Často jsme hráli v místním divadle. Katakomby mně nahánějí strach. Procházel jsem jimi a zeptal jsem se nahlas: „KAM ZMIZELY DUŠE?“ Starší člověk za mnou, který zaslechl mou otázku zašeptal do ticha:
„Toulají se nad náma a je jim jedno, že jim čumíme do rakví!“
Zasazovala se deska uctívající americké vojáky z roku 1945. Stáli jsme na schodech kostela s Petrem Spáleným, Miloslavem Šimkem, Jiřím Krampolem a Honzou Hrdinou. Vedle nás kamarádi z klatovského divadla. Zářily reflektory jeepů, poprvé v životě jsem spatřil pravé americké důstojníky. V té době se „nosilo“ OBČANSKÉ FÓRUM a my všichni věřili v přicházející svobodu a spravedlnost. Bylo to 18. dubna 1990. Že to nesouvisí s pamětí?
Ten recept jsem opsal po několika letech u Pačejova z nějaké knihy Madlenky Šimkové. Ale zpět k Sušici. Po té paměťové kůře jsem měl, jak jsem napsal, vystoupení v Sušici. Myslel jsem na dlouhé roky spolupráce s Miloslavem Šimkem a jeho divadelní skupinou. Mnohému mne naučil, i výrazy, které občas říkám, voní Semaforem, který měl své osobité nářečí. S Miloslavem Šimkem, Jiřím Krampolem, Uršulou Klukovou, Zuzanou Buriánovou, jsem poprvé v životě spatřil Rakousko, Německo, Švýcarsko, Austrálii a na tyhle vzpomínky paměťový elixír nepotřebuji. To se zkrátka nedá zapomenout. Čaj, který měl působit, měl prodlení. První, co jsem doma zapomněl, byl stojánek na texty. Půjčili mi ho v Klatovech. V hospůdce v Sušici, kde voněla dršťková a čerstvé housky, jsem zjistil, že mám v kapse devatenáct korun. Řidičský a občanský průkaz jsem nechal v Kladně.
Po přestavení jsem došel s kytarou ke svému Peugeotu 205 a zjistil jsem, že světla, která jsem nechal zapnutá, jen mžourala.
Roztáhl mě traktor. Když jsem vytáhl hrst drobných na odměnu, mávl traktorista rukou a řekl:
„Nechceš půjčit?“ Zasmál se a odjel. Benzin mi došel u motorestu za Plzní. Zjistil jsem cenu piva a dal jsem si nealkoholické GAMBRINUS. Z košíčku na stole jsem ukradl dva krajíčky chleba a tajně jsem je snědl. Zhltal.
„Ty dva krajíčky vám nebudu, pane Fousku, počítat!“ řekl klidně číšník. Zeptal jsem se zčervenalý studem, odkud se známe.
„Já vás neznám, ale v autě za oknem máte plakát. Rozbalil se a tak jsem se dozvěděl, že jste hrál v Klatovech.“
Odvážil jsem se a svěřil jsem mu své trable.
„Mám jen devatenáct korun, benzin mi došel, dokumenty jsem zapomněl doma v Kladně, a to jsem po třítýdenní paměťové kůře.“
Díval se na mne, prohlížel si mou tvář a pak mi podal ruku:
„Já jsem Viktor. Hrál jsem proti Kladnu jako dorostenec hokej. Přerazili mi tam nos.“ Hovor se stočil na slavné kladenské hráče Bacílka, Lidického, Hořavu, Ryse, Termera, Karase, Volfa, – ten číšník všechny znal a zářily mu oči. Šel obsloužit další hosty, ale vrátil se ke mně.
„Máte nějakou svou kazetu?“
„Mám! Rád vám ji dám!“
Dal mi dvě stě korun, ačkoli jsem chtěl osmdesát a loučil se.
„Možná si tu vaši kazetu nepustím, mám rád Nedvědy, ale jen abyste měl na benzin!“ Odcházel s kazetou, která byla z roku 1992 a jmenovala se Já jsem blbec, ty jsi blbec, aneb přišel ke mně na návštěvu Pán Bůh. Opravdu ke mně přišel a převlékl se za toho číšníka. Načerpal jsem benzin. Ještě za mnou vyběhl a podával mi čtyři krajíčky chleba se sýrem. Na poděkování nečekal. Od té doby Viktory ctím. Jednoho znám v Torontě, je to šestiletý kluk moudrý a hudebně nadaný, druhého znám v Českých Budějovicích, je to kytarista a dobrý člověk, třetího znám v Kladně, je to vynikající umělecký kovář. Také jsem si vzpomněl na Viktora Apruzzeseho, který mne v roce 1961 porazil v boxerském ringu. Ale ten, který rád poslouchá Nedvědy, mně pomohl v nouzi. Na řece Berounce poskakovaly měsíční víly a nedaleko mostu plál na břehu táborák. Jasně jsem viděl siluety trampů s kytarami. Pocítil jsem smutek, že jdu jinou cestou, že hraji za peníze, a že už nikdy nebudu mladý.
Policie mne zastavila na křižovatce před Kladnem. Bylo půl třetí ráno. Než stačili něco říci, odevzdaně jsem spustil:
„Nemám peníze, nemám dokumenty, je mi špatně z kyselého chleba, mám hlad a žízeň a je mi všechno jedno. A mám v sobě jedno nealkoholické pivo.“
Mladší policista myslel, že jsem opilý, ale ten starší se usmál:
„Nám je to jedno, chtěli jsme vás jen upozornit, že na příští křižovatce je havárie. Dávejte si pozor.“
„Můžu odjet?“ ptal jsem se nedůvěřivě.
„Můžete, pane Fousek, „přikývl policista. „Můj táta s vámi dělal v plynárně. Vypráví o vás pořád.“
„Pozdravujte ho a řekněte mu, že má slušnýho syna!“
Jarmila nespala. Podala mi dopis. Nějaký muž z Moravy mi psal, že jsem zrádcem národa, komerční umělec, kterému je jedno, jestli zpívá a kecá pro komunisty, ódéesáky nebo socany. Hlavně, když jsou za to jidášské groše. Ten muž chtěl ze mne udělat mučedníka. Jeho minulým dopisům jsem neporozumněl. Je to divný pocit vědět, že někdo, koho neznáte, si vás vybere za tlampač svých myšlenek.
Usnul jsem v křesle, oblečen, v botách a s korespondenčním lístkem v ruce. Probudil jsem se kolem osmé ranní.
„Ahoj, Jarmilko. Ten čaj na paměť je úplně na h...o!“
Mému nevidomému kamarádovi Pachmanovi jsem slíbil, že udělám 23. listopadu 1998 vystoupení v Libochovicích, pro nevidomé. Ptal se, jaký chci honorář.
„Skleničku vody a podání ruky,“ řekl jsem. Slib jsem splnil. Další den jsem přednášel své básně v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí pro rodiče a přátele postižených dětí. V kostele jsem poslouchal děti ze Speciální školy ve Stochově. Zpívaly celým srdcem a mne to odneslo v myšlenkách do čistých krajů.
Doma mne čekal strohý lístek: „Zítra, na lačno, krev, moč, výsledky s sebou.“ Čekala mne katetrizace v nemocnici na Bulovce. Neboli prohlídka cév u srdce. Podvědomě jsem tušil, že mne čeká operace srdce. Začal jsem cítit úzkostné stavy, takové, jako v roce 1987 na Moravě. A do těchto starostí – měl jsem strach –, mně běhaly před očima věty z korespondenčního lístku z Brna.
„Proč jsem zrádcem národa?“ zeptal jsem se Jarmily. Rozčílila se a vytrhla mi lístek z rukou. Udělala z něj vlaštovku a než jsem jí v tom stačil zabránit, hodila ji z okna. Přistála v louži.
„Tak a teď už se na toho fanatika vykašli. Takových dopisů ještě dostaneš, že z nich uděláš letku vlaštovek!“ pohladila mne.
Druhý den mi přinesla dopis. V té chvíli jsem již věděl, že 5. března budu operován. Miloslav Šimek nechal sepsat na Šumavě v restauraci U sv. Antoníčka charitativní petici. Trochu se mi třásl dojetím hlas, když jsem Jarmile předčítal slova naděje. Psali mi přátelé, kterým jsem v minulosti zpíval a vyprávěl. Miloslav Šimek psal úvodem:
„Tak jsem si dnes vyzkoušel U Antoníčka – jestli bych také uměl zorganizovat petici. Jak vidíš, jde mi to. Mají tě tady prostě lidi rádi...“
Jeden úryvek z dopisu za všechny ostatní:
„Milý, milý pane Fousku,
moc Vás zdravím. Je to dost, že zase dáte nám doktorům-chudákům trochu vydělat. Při Vašem elánu a optimismu vsadím svůj krk (a to mám jen jeden), že všechno dopadne na jedničku a že nás budete ještě dlouhá léta bavit svým vtipem a písničkami. A doufám, že jedna z Vašich prvních cest po nabrání sil povede k „Antonínovi“, abychom to patřičně oslavili. Držím palce a přeji po našem: Poser vás pes!
Zdraví MUDr. Eliška Hrachová - 6. 2. 1999“
Ten dopis jsem měl s sebou v nemocnici a s ním podkovu a svatý obrázek sv. Josefa, který jsem dostal v Montrealu od Ládi a Jitky Křivánkových.
2. prosince 1998 jsem byl hostem v klubu Čs.armády na „Kulaťáku“ vedle kina Kyjev, které se nyní jmenuje EVROPA. Pozval nás Jožka Zeman. Na pódiu jsme seděli v obsazení: paní Stella Zázvorková, Jiří Krampol, Miloš Skalka. Obecenstvo bezvadné. Nikdy před tím (jedině jako voják), jsem nehrál pro diváky v zelených uniformách. Paní Stellu jsem znal z divadla SEMAFOR, kde často hostovala. Vždy jsem se těšil na její kouzlo. Obyčejné věty a diváci „jeli“ s ní. Je skvělé potkat dámu, která dámu ze sebe nedělá.
„Jirko, ty zraješ jako víno na dobrém svahu,“ říkal Jiřímu Krampolovi Miloš Skalka. Dvě krabice LP Andělé, s písněmi Petra Spáleného a s mými, byly prodány v mžiku. Cestou z Prahy jsem myslel na vojnu.
Když mne viděl kapitán Slávik držet pušku v Hranicích na Moravě, prohlásil s dukelským přízvukem:
„Jsou vojaci, jako tady ten Fúzik, kteremu date kvera a je nutno vyhlasit stav obecneho ohroženi!“ Nebyla to pravda, protože jsme později stříleli s Františkem Klozem nejlíp z brigády.
S Františkem jsme se museli ve svém volnu učit píseň Přes spáleniště, přes krvavé řeky, jdou mstící pluky, neochvějně dál…
Zpívali jsme – …jdou spící plky neochvlejně dál… – Nejhorší bylo, že když jsme to potom zpívali s Františkem správně, kluci, kteří pochodovali vedle nás, to zpívali jako my před tím. Kapitán Slávik to rozřešil po svém:
„V boji neny čas na kecy a opravy. Vyměnime pisničku. V jednoduchosti je spasa!“ Zpívali jsme Kolíne, Kolíne, a nikdo se nespletl. Kapitán Slávik, který prošel peklem Dukelského průsmyku, nebyl zlý. Nadával, říkal, co si myslí, a nebyl oblíben ani u svých kolegů. Jsem dodnes přesvědčený, že věděl, že „kurvíme“ píseň schválně. Když se v Armě (obchod pro vojáky) napil, zpíval tu „naší sloku“. František říkal, že měl z toho průšvih a byl na koberečku u velitele brigády. Nikdy nás „nepráskl“.
Pokračování příště... |
