Muzeum českého a slovenského exilu a emigrace 20. století, nestátní nezisková organizace, placená jeho zakladateli, výtvarníky Janem a Sabinou Kratochvilovými s případnou pomocí lidí z exilu a emigrace, vzniklo v prostorách kdysi pivovaru na Štefánikově ulici 22 (předtím tam býval klášter, zrušený za Josefa II.), vráceného v restituci rodině Kratochvilových.

První výstava věnovaná českému, slovenskému a rusínskému exilu a emigraci byla realizována v letech 2000–2001 v Domě umění města Brna, Moravském zemském muzeu, Moravské zemské knihovně a v Národním divadle v Brně za účasti několika set návštěvníků z exilu, ministrů kultury a školství a řady dalších osobností. Poté proběhla snad stovka výstav po celém světě prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí ČR i Českých center a před šesti lety také v Evropském parlamentu v Bruselu pod názvem III. odboj v Československu. O její uskutečnění se tehdy zasadil společně se dvěma dalšími europoslanci za ODS i Oldřich Vlasák, který se pak postaral o představení této expozice v mnoha městech České republiky.

Muzeum se stovkami dokumentů i trojrozměrných předmětů se vztahem ke všem třem odbojům z archivů jednotlivců i institucí z celého světa v budově se čtyřmi podlažími od 17. do 19. století (z toho dvěma postupně odkrývanými podzemními, za komunistického režimu zavezenými sutí) se zazděnou chodbou z doby karmelitánského kláštera nabízí ucelený a kvalitně zpracovaný obraz českého a slovenského exilu a emigrace 20. století v kontrapunktu s fakty z komunistické éry u nás. Zřízení muzea exilu předurčilo osud rodiny Jana Kratochvila – Masaryk totiž sliboval, že založí Čechoslovákům ve světě muzeum exilu; Alice to řekla jeho otci a Jan se Sabinou Kratochvilovou tento nápad uskutečnili. Nemluvě o tom, že Jan Kratochvil s kolektivem vydal roku 2003 v grafické úpravě své manželky Sabiny výbornou 229stránkovou česko-německou publikaci Český a slovenský exil 20. století.

Po roce 1948 Janův otec odešel do exilu, tam ho Alice Masaryková podporovala v jeho práci při zakládání českých škol v exilu. Svým jménem a svým významem pomáhala při získávání kontaktů (ty vznikly v 1. republice, kdy ona byla první dámou) a prostředků pro zakládání českých škol a podporu jeho práce v exilu. Stal se známou postavou českého exilu – spolupracoval s protikomunistickým odbojem, byl činný v zahraničním skautském hnutí, vystupoval ve Svobodné Evropě a stal se poslancem Evropského parlamentu. Po roce 1989 se vrátil do Československa, ale po čase opět odešel do zahraničí a zemřel v roce 2001.

Janův dědeček, docent dějin umění na Karlově univerzitě, Josef Kratochvil, který patří v dějinách české filozofie 1. poloviny 20. století k nejvýraznějším představitelům novoscholasticismu, byl jako filozof – oponent, ale zároveň i žák prezidenta Tomáše G. Masaryka Alicí zván na Pražský hrad. Právě on připravoval pro Tomáše G. Masaryka myšlenku o potřebě náboženského založení Československa. O potřebě náboženského založení československé státnosti mluvíval T. G. Masaryk, E. Radl a jiní; zatímco však zejména u Masaryka zůstávaly takové myšlenky neurčitými fragmenty, pokusil se jim Kratochvil dodat poukazem na jejich filozofické kořeny pevnější myšlenkovou souvislost.

V muzeu exilu tak najdeme např. profesorský klobouk i peněženku TGM, kazetu s prstí z Masarykova hrobu a stuhu, kterou mu na něj daly jeho děti (to si s sebou vezla do exilu dcera Alice). Vidíme tu čepici diplomata, divizního generála a generalissima československé branné moci Maurice Pellého, osobní předměty (mj. šavli) slovenského politika a generála francouzské armády Milana Rastislava Štefánka, ale i kousek ohořelého oblečení pilotů z havarovaného letadla (jím se v květnu 1919 Štefánik vracel z emigrace). Dále tu je prapor, který visel na Pražském hradě, než přišel TGM do republiky (to on ho nahradil praporem s kalichem) či skautský prapor, s nímž vítali Masaryka při příjezdu z exilu. Ve sbírkách je 80 praporů exilových organizací, z nichž ten nejstarší - orelské organizace - je z doby před vznikem Československa. Moc se neví, že v únoru 1948 bylo 1 300 000 členů Orla a Sokola 900 tisíc, a nemluví se o tom, že sedm z parašutistů, kteří se podíleli na zabití Heydricha, byli orlové. K vidění je i Benešův dopis z roku 1919, kdy se s generálem Pellé domlouvá, že když Francouzi pomohou zbavit republiku Italů, dostanou větší podíl na našem území...

Reprodukujme volně našeho průvodce expozicí majitele muzea exilu, výtvarníka a sochaře v jedné osobě, Jana Kratochvila: „Už v roce 1919 Beneš trošičku intrikoval a pak v roce 1938 dělal ústupky, které se stát neměly. V té souvislosti se zapomíná na našeho prvního armádního generála Lva Prchalu. Když Beneš podepsal anexi našeho pohraničí 1938, jel se Sergejem Ingrem (při mobilizaci 1938 byl v hodnosti divizního generála velitelem III. armádního sboru) a dalšími generály sesadit Beneše - jsou o tom svědecké záznamy – a řekl: "Pane, vy jste zradil Československou republiku, nejste prezidentem, odstupte a odejděte." Do toho přišel náčelník generálního štábu generál Ludvík Krejčí se slovy: "Pane armádní generále, odejděte, nedělejte to, budete obviněn." Prchala (jeho manželkou byla dcera Alexandra Fjodoroviče Kerenského, v roce 1917 předsedy prozatímní ruské vlády) uposlechl, obával se totiž, že se Beneš spojí s bolševiky. Málo se ví, že za 2. světové války byly tři exilové vlády – v Polsku (tu řídil Prchala), ve Francii (velvyslanec Osucký) a třetí v Londýně (Benešova). Můj osobní názor na Beneše je, že když abdikoval oficiálně, neměl právo prohlásit se za prezidenta v zahraničí, to on donutil Háchu, aby se po něm stal prezidentem. Po ataku na Beneše byl Prchala degradován a zbaven generálských funkcí. Při té návštěvě u Beneše byl i Jan Antonín Baťa, skutečný vlastník Baťových závodů, a ten řekl za průmyslníky, že vydání pohraničí považuje za vlastizradu a ať Beneš odstoupí, že zradil svou vlastní zemi. Tehdy mu Beneš řekl: "Ševče, drž se svého kopyta," a v roce 1945 se mu pomstil, obvinil ho pak z kolaborace s nacisty - přitom Jan Antonín Baťa celou válku financoval londýnskou vládu. Ve 45. roce Beneš potřeboval zabavit velký průmysl a dohodl se s Tomášem Baťou, že podepíše on. Že byl Jan Antonín Baťa rehabilitován, víte.“

V té souvislosti doporučuji přečíst si knihu Jiřího Gruši (byl také na slavnostním zahájení přítomný), předsedy světového PEN CLUBU a ministra školství po roce 1989, která se jmenuje Beneš jako Rakušan, a onu problémovou postavu prezidenta Beneše přesně popisuje.

V expozici se mj. dozvíme, že Velen Fanderlík (žalobce v norimberském procesu, část jeho archivu je v Kanadě, část zde) objevil, že podřízení komunistických ministrů vnitra a obrany byli gestapáky, a napsal to Benešovi. Ten mu odpověděl, aby se už nevracel. Jsou tu vystaveny z policejních archivů fotografie zastřelených, i v kůži vázaná kniha Pohotovostního pluku na obálce s rudou hvězdou a s věnováním (kolem kytičky a stromečky) „Svému milému ministrovi jeho věrní“; v ní jako první jsou fotografie zavražděných. Z archivu policie je tu také služební instruktážní film s ostnatými dráty a reálnými lidmi na bavorské hranici, se psy v železných klecích a mezi nim tenká ocelová struna. Na přelézajícího člověka, který když nohou zavadí o strunu, vyběhnou hladoví a žízniví psi – jeden z nich byl stopař a druhý trhač.

Dost. Toto je osobní záznam z cesty především pétépáků a členů Klubu politických vězňů ČR z východních Čech 4. října 2011 do tohoto muzea, která byla završena u pomníku věnovaného protikomunistickému odboji, obětem komunistické zvůle a zničeným starým Bohunicím v Brně-Bohunicích, jehož autory jsou opět Sabina a Jan Kratochvílovi. O jeho realizaci a umístění se významnou měrou zasloužil také bývalý starosta této městské části Brna a dnešní první náměstek brněnského primátora Robert Kotzian, se kterým jsme měli možnost se setkat v Muzeu exilu a následně znovu u samotného pomníku.

K této cestě, kterou zorganizoval europoslanec a královéhradecký zastupitel Oldřich Vlasák, dodal: „Muzeum českého a slovenského exilu a emigrace 20. století vzniklo především proto, aby mladá generace nezapomněla na dramatické události 20. století, které vyhnaly ze země miliony Čechů i Slováků. Bez prostředků, v mnoha případech bez znalosti jazyka a bez kontaktů začínali tito lidé v těžkých podmínkách budovat znovu svou existenci. Jsem proto velice rád, že jsem mohl využít pozvání majitelů muzea, manželů Kratochvilových a uskutečnit zde návštěvu společně se svými přáteli z Královéhradeckého kraje.“

P.S. Pro Východočechy malá poznámka. V muzeu jsou vzpomenuti i dva lidé z československé vojenské zpravodajské služby (jejím vedoucím byl František Moravec) s přímým vztahem k Rychnovu nad Kněžnou: František Fryč a Jaroslav Šustr, nemluvě o tom, že v Rychnově žije 91letá Moravcova švagrová.