Všecko začalo tím, že 1. srpna 1974, tedy v období tuhé normalizace a roce i měsíci 6. výročí Srpna, vyšla v okresních novinách Jiskra Rychnovska kresba zahradníka, jemuž někdo pošlapal zahrádku a on to komentuje slovy „Kterýpak zvíře?“ Podepsáno šifrou JP. Byl to tehdy malér non plus ultra – stačilo tuto kresbu pootočit vlevo o 90 stupňů a hned bylo jasno: Tou zahrádkou byla Československá republika a ony šlápoty udělaly okupační armády Varšavské smlouvy.

Hledal jsem autora, ptal se po něm a v polistopadové době ho našel, a tak podávám svědectví: Pod onou značkou JP je neustále aktivní Josef Poláček, v roce 2011 šestaosmdesátiletý rodák z Chábor u Dobrušky (*27. 3. 1925), žijící ve Varnsdorfu, výtvarník, humoristický kreslíř a člen České unie karikaturistů. Je zakladatelem Syndikátů novinářů Klubu novinářů Pražské jaro, ustaveného 26. listopadu 1989. V roce 1993 k 25. výročí Pražského jara vydal spolu s Miroslavem Síglem publikaci Byli jsme při tom, jejíž součástí je i seznam rehabilitovaných novinářů Pražského jara. V roce 2009 přijal čestné občanství Varnsdorfu za celoživotní přínos ve výtvarné oblasti.

A teď nechť ke kresbě Šlápot hovoří on sám: „Tvorba kreslených vtipů mi přinášela nejen radost, ale i mnohá trápení, například když můj vtip nebyl pochopen a vykládán jinak, než jsem měl na mysli, zejména povýšenci a funkcionáři, kteří podezírali každý smích. Jo, byla doba, kdy i humor byl usměrňován. Zlá doba, která přinášela všelijaké potíže. Ten můj vtip Šlápoty, otištěný po příchodu nevítaných hostů do naší republiky, měl sice značný ohlas, ale já ho odnesl odvoláním z funkce redaktora závodního časopisu, zařazením do dělnické profese s platem nejméně o tisíc korun nižším a později do přádelny v místnosti bez okna, kde místo pevných dveří byly železné mříže. V době normalizace mi byly zakazovány výstavy, nemohl jsem ani uvádět výstavy svých kolegů. Pro negativní postoje jsem byl nedobrovolně odvezen služebním vozidlem SNB na stanici, tam vyslýchán a sepsán protokol o mých aktivitách, o kterých už vyslýchající věděli, zejména o besedě s letci z pražského letiště. Z dotazů jsem měl pocit, že byl odposlouchávány moje telefonické rozhovory, navíc jsem se dozvěděl, že na poradě příslušníků SNB projednávali, proč bylo povoleno umístění telefonní linky na mou chalupu. “

Co o sobě ještě řekl? „Mým rodným krajem je orlické podhůří, kraj českých spisovatelů Boženy Němcové, Aloise Jiráska a Karla Poláčka. Často podle posledně jmenovaného mě v tisku přejmenovali na Karla a Karlíčkem mě oslovoval i František Filipovský, který v rozhlase četl z knihy Bylo nás pět. Ta mě podnítila k napsání knihy „Cháboráci a Podbřezáci“ [otiskoval ji na pokračování Dobrušský zpravodaj]. Jinak píšu Paměti – je toho už několik obsáhlých svazků, ale to by bylo na dlouhé povídání. Obdivuji umění nejen výtvarné, ale i dramatické. Miluji herce, Národní divadlo a Prahu. Seznámil jsem se s mnoha herci a pěvci ze Zlaté kapličky. Vznikla překrásná přátelství mj. s Karlem Högerem, Jaroslavem Vojtou, Vlastou Matulovou, Josefem Kemrem, Gabrielou Vránovou, Josefem Bekem a Marií Podvalovou. S víc než stovkou umělců jsem uskutečnil pořady v České Lípě a ve Varnsdorfu, abych lidem ze všedního dne udělal kousek neděle. Tím, že jsem si mohl na herce „sáhnout“, vzniklo KARIKALBUM. Zpodobnil jsem Jana Wericha [ve werichovské soutěži získal 1. místo za Werichovu karikaturu], Miroslava Horníčka, Ljubu Hermanovou, Vladimíra Menšíka, Danu Medřickou, ale i Waldemara Matušku, Jitku Molavcovou, Martina Růžka, Josefa Kemra a desítky dalších. První samostatnou výstavu jsem měl v dobrušském kině v roce 1944 a při bilanci šedesáti let výtvarné činnosti v mé osmdesátce jsem mohl uvést 35 vlastních výstav a 232 společných.“ V srpnu 2008 mně ještě došel od něj dopis, v němž mj. psal, že připravuje svoji stou samostatnou výstavu a potom jubilejní ke své pětaosmdesátce a kromě toho "šedesátipští" od první výstavy, kterou měl v roce 1944 v Dobrušce.

Po studiu písmomalířství na Živnostenské škole v Náchodě a na Státní grafické škole v Praze, kartografie na Vojenském zeměpisném ústavu v Praze odchází do České Lípy, kde se stal v roce 1949 ředitelem Okresního osvětového domu. Od roku 1959 byl vedoucím ZK Velveta Varnsdorf, redaktorem podnikového časopisu Velvet, textilním výtvarníkem a organizátorem výstavní činnosti místních galerií. Vydal několik sbírek exlibris, kreseb, aforismů a básní, ilustroval řadu svých i cizích publikací.

Dostalo se mu uznání na našich i mezinárodních soutěžích, v italské Anconě získal zlatou medaili a pět stříbrných medailí, skoro sedm tisíc kreslených vtipů mu otisklo víc než dvě stě časopisů a novin. Ceny za exlibris má mj. z Japonska, Polska, Belgie, Brazílie a Holandska, jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách Karlovy univerzity, Národního muzea a Památníku písemnictví v Praze, ilustroval publikace pro univerzity v Ústí nad Labem a Liberci atd.

Čím zakončit? V telefonu se vždycky ozve svým typickým Tady u Poláčků, tyká mně, říká hochu, milý příteli a Pepíku, mám z toho radost, a tak končím aforismem z jeho „Kaněk“: Vývoj člověka trval velmi dlouho. Nyní vypadá jako já. Mimochodem – těch kaněk, tedy perliček ze školních lavic – sesbíral přes 3000. Nedávno jsem dostal od něj dopis, který končí Na mě se můžeš spolehnout. Tvůj Josífek. Tak na zdraví a dík za Šlápoty!