Jaroslav Hrubý - Zdeněk Pošíval: Poněkud skryté zázraky
Přestože dnešního hosta znám teprve od neplánované červnové návštěvy, těším se z tohoto osobního a neobyčejného setkání: výrazně mi připomnělo často opomíjenou pravdu, že kulturní hodnoty nevznikají toliko z usnesení úřadů či politicky motivovaných orgánů, ale hlavně a především z veliké vůle, iniciativy, kromobyčejné snahy a talentu jediného odhodlaného člověka.
Renata Šindelářová: Příběh lidstva v dopisech
ROK V DOPISECH nám odhaluje starosti typické pro tu kterou dobu a pomáhá nám si uvědomit, nakolik jsou podobné těm, jež prožíváme dnes. Že lidé před mnoha stoletími se strachovali, stejně jako my, o zdraví své a svých bližních, o šťastný osud dětí, o lásku, ale také o mír, který my považujeme za samozřejmost a pokud by některý z nás takovou obavu spontánně vyslovil, snad by to vzbudilo i posměch.
Michal Dlouhý: Žně
Vpodvečer 4. července 1938 se na četnické pátrací stanici v Ružomberoku rozezvučel telefon. Četnická stanice Párnica v politickém okrese Dolný Kubín hlásila případ domovní krádeže v obci Komjatná. Neznámý pachatel vnikl do bytu rolníka Adama Mikloše otevřeným oknem a odcizil 200 Kč, zlatý dámský prsten, pánský oblek, košili, pánské boty, cestovní kufr a další drobnosti v celkové hodnotě přes 2.500 Kč.
Stanislav Moc: Vnučka
Vnučku miluji bezmezně, i když si to vlastně ani nijak nezaslouží. Je to prostě taková malá ženská, která si mě omotala kolem prstu jako kdysi její babička. Její babičku samozřejmě miluji také, ale už dávno ji nenosím všude v náručí, jak se o tom zpívávalo v jedné z našich národních písní. Ne, že bych ji už neunesl! Věkem mně sice síly ubylo a babička navíc trochu přibrala, ale i tak bych ji unesl, i když faktem zůstává, že už ne tak daleko, jako kdysi.
Adéla Muchová: Tři roky prázdnin na vancouverské univerzitě
Je léto 2003 a já stojím ve frontě u celní přepážky a pozoruji pestrobarevnou směs lidí, na kterou nejsem z Čech zvyklá. Jsem unavena po devítihodinovém letu z Frankfurtu do Vancouveru a přitom teď potřebuji působit opravdu dobře, svěže a sebejistě, neboť přichází zkouška ze všech nejdůležitější. Pomalu se dostávám k okénku, kde se na mě zvědavě culí šikmooká úřednice v uniformě.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (17)
Jel jsem podél pobřeží na sever a byl sám se sebou maximálně spokojen. Za rok a dva měsíce jsem se naučil v Sydney celkem slušně anglicky, vyučil zlatníkem, měl svoje auto a jel za dobrodružstvím. Co více jsem si mohl přát? Připadal jsem si ovšem více jako kovboj než zlatník. Na hlavě jsem měl slaměné sombrero, za pasem nůž na házení, který jsem celkem slušně ovládal a vzadu v autě pár věcí na campování.
Antonín Galatík: Kamenné sedadlo velkomoravského vládce (Sáma?) v Chřibech
Vážená redakce Pozitivních novin. V Chřibských kopcích jsme nalezli objekty s runovým (futharkovým) znakem, který jejich používání spolehlivě datuje na 6 - 8 století po Kristu. Jsou to tedy nepochybně objekty z období vznikajícího útvaru Velké Moravy. Je to pro nás velmi pozitivní zjištění, a tak se s ním chceme rozdělit i s čtenáři Pozitivních novin. S přátelským pozdravem
Pavel Pávek: Město pana Preclíka
Poutník přešel svažité náměstí, minul renesanční radnici a dlouhou rovnou třídou kráčí jakoby východním směrem. Jde jen tak, co noha nohu mine, ve městě kamenné krásy nemá cenu spěchat, poutník ví, že pár ušetřených minut nenahradí pohled na krásu kamene, kterou by jinak mohl minout bez povšimnutí. Nejen kamene.
Jitka Vykopalová: Eva Pilarová a Josef Fousek - Pohlazení
Tyto dva velikány české populární scény netřeba nikomu představovat. Jsou veřejně známí z televize, rozhlasu, filmu, divadla a nesčetných koncertů a veřejných představení. Jsou zárukou kvality veškeré své produkce; ba co víc, zárukou píle, úspěchu, člověčenství, rovných a čestných mezilidských vztahů. Známe je ale i z knihkupectví - z velkého množství úspěšně vydaných knížek a z výstavních galerií, kde vystavují své umělecké fotografie. Každého z nich vždy zvlášť. No právě, každého zvlášť…
Vladimír Vondráček: Prázdniny s vnoučaty
Letos naše tři více než čtyřicetileté děti usoudily, že je na čase, abychom převzali prarodičovskou prázdninovou štafetu a poradovali se alespoň týden společně se všemi pěti vnoučaty najednou. Nakonec naštěstí bylo moudře usouzeno, že nejmladší holčičce, které ještě nejsou ani tři roky, by se stýskalo po mamince a tatínkovi více, než po její desetileté sestřičce. A tak se chrástecká chalupa a její okolí stalo na první prázdninový týden malým dětským táborem.
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (3)
Na loďce by to trvalo krátce. Po řece byla vesnice vzdálená sotva pět mílí. V sedle Bělky jsem se však plahočil k pohanům celý den, protože jízda podél břehu byla nemožná. Musel jsem objíždět dlouhé ostrohy, ztrácel styk s hlavním tokem a brodil se potoky. Překonával jsem rokliny i vršky v neprůchodném lese s nesčetnými padlými stromy. Vzal jsem s sebou obě klisny, aby se jim nestýskalo, i když Lilka jako soumar na hřbetě téměř nic nenesla.
Jan Jurek: Neděle
Děti se šly koupat k řece, s kamarády mají program na celé dopoledne. Jejich synové jsou už velcí, a tak mají teď více času sami pro sebe. Jakoby ale po patnácti letech manželství nevěděli, jak s ním správně naložit. Sleduje Kláru, jak strká špinavé oblečení do pračky. Do oken se opírá ostré letní slunce. Cítí vůni z čerstvě vypraného prádla. Zvenčí slyší halekání z mikrofonu. Každou neděli přijede před jejich dům vůz s nabídkou čerstvých vajec.
Antonín Suk: Doba honů
Byla doba honů. Soboty, které tehdá vyšly jako klouzavé, tedy volné, a neděle jsme s Danem věnovali myslivosti v okolí Červených Janovic až po Tupadly. Nějaká ta stovka zajíců nebo bažantů – to nebyl žádný problém. Bývaly to prelimináře, tedy počty byly předem určené. Byl jsem pozván právě k sousedům do Červených Janovic. Parta myslivecká to byla výborná.
Ondřej Suchý: Příběh muže v domácnosti
Přišla domů jako obvykle až za tmy. Manžel právě utíral v kuchyni nádobí. Chvíli bylo ticho, jak už to tak před bouřkou bývá. Zůstala stát ve dveřích a jedním pohledem zkontrolovala, zda je všude uklizeno. Teprve nyní se od dřezu ozval poněkud nejistý, přesto však vyčítavý hlas: „Promiň, Drahuš, víš, že ti ponechávám volnost, ale co je moc, to je moc!