Ivan Rössler: Jak jsem Josefu Sukovi přinesl jeho dědečka
"Když tuto řeč dědeček pronášel, tak mi byly tři roky. Já sám jsem žil skutečně s rodiči v krásné vesničce, která se jmenuje Křečovice, kde se dědeček narodil. Mám na něj - bohužel - jen matné vzpomínky, protože zemřel, když mi bylo pět let. Pamatuji se na něho jen z doby prázdnin, když měl dovolenou a přijel za námi do Křečovic.
Co se děje v Botanické zahradě hl. města Prahy?
Skleník Fata Morgana je stále plný života. Jak by ne, když se v něm vedle „zdomácnělých“ motýlů druhu Caligo memnon z původních kukel líhnou a stále množí i motýlí obři: Attacus atlas (to je ten, o něhož kráčí) je noční motýl, který pochází z jihovýchodní Asie. Tam se vyskytuje zejména v tropických pralesích velké části Indie a Číny, Srí Lanky, Malajsie a Indonésie.
Michal Dlouhý: Za císaře pána
Hlavními podezřelými byli Petr Novotný a Jiří Kolda. Petr Novotný, nedávno vystudovaný právník, trávil dobu ve vazbě studiem trestního zákoníku a trestního řádu, které si vyžádal prostřednictvím vězeňského učitele Aloise Thumy. Připravoval si vlastní obhajobu. Kromě toho si ještě na obhajobu najal vlastního právníka, se kterým se radil. Ve volném čase přepisoval správci věznice listiny. Byl ochotný a úslužný.
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (25) Luděk Sobota
Komik burianovského rodu LUDÉK SOBOTA (1943), rozesmávající nás svým důsledně dodržovaným osobitým hereckým projevem, si v dědictví po našem králi komiků vybral něco z jeho stylu mluveného projevu, hry s češtinou i kouzla improvizace. Se vším tím pracuje promyšleně a zdaleka ne tak lehce a bezděčně, jak by se mohlo zdát.
Mojmír Soukup: Jakub Krčín z Jelčan ve službách Viléma Trčky z Lípy a Viléma z Rožmberka.
Významný český rybníkář Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan se narodil před 475 lety, 18. 7.1535 v Kolíně nad Labem, kde byl rod Krčínů „osedlý“ již koncem XV. století. Původním rodovým sídlem bylo městečko Krčín, ležící u Nového Města nad Metují. Jakub Krčín z Jelčan (z Jedlčan a později i Sedlčan) je znám především z doby, kdy sloužil u pana Viléma z Rožmberka (1535–1592) na jeho panství v jižních Čechách.
Ivan Kraus: Tajná znamení
Poslala otci do vězení kalhoty s páskem, do kterého vložila peníze. Zároveň odeslala zprávu: PAN PÁSEK UŽ ODJEL. Když otec napsal, ŽE SE S PANEM PÁSKEM NESETKAL, matka pochopila, že peníze nedostal. Později se otci podařilo poslat další zprávu, v níž sděloval, ŽE PAN PÁSEK SICE DORAZIL, ALE STÝKÁ SE S NĚKÝM JINÝM. Matce bylo jasné, že se stalo něco nepředvídaného a že se zásilka s penězi zřejmě dostala do rukou někoho jiného. Uklidnila se, až když dostala zprávu, že PAN PÁSEK JE NA MÍSTĚ.
Josef Krám: Hrabalení aneb Blecha z Rychnova
Cože by tedy měl mít společného slavný spisovatel Bohumil Hrabal s Rychnovem nad Kněžnou a Blechovými z toho města? Tomáš Mazal zmiňuje ve své knize „Bohumil Hrabal“ příjmení spisovatelova biologického otce Bleha (s písmenem h) a František Cinger v „Prokletí slavných“ (vyšla 2006) uvádí víc v kapitolce „Bohumilem po otci, ale považoval za něj Francina, vlastně Pepina“.
Ondřej Suchý: Ztratil se nám Petr Adler? (1)
Novinář, překladatel, známá postava pražského uměleckého světa šedesátých až sedmdesátých let. Původně nadšený spoluzakladatel několika zapomenutelných divadélek malých forem, posléze jeden z nezapomenutelných redaktorů Mladého světa a spolupracovník Miloslava Šimka v divadle Semafor, všudybyl s ďábelským smíchem, kamarád, ochotný vždy a se vším pomoci, Petr Adler. Opustil v roce 1980 republiku, aniž by to širší veřejnost zaznamenala – díky jménu Petr Adler, které patří známému režisérovi Českého rozhlasu, mohl se leckdo domnívat, že se Petr Adler nevypařil, nýbrž jen změnil profesi z redaktora na režiséra…
Ivan Rössler: Škrtl jsem dnes zápalkou...
Ještě než jsem se stal překladatelem, byl jsem knihkupcem a dodnes jsem přesvědčen, že je to jedno z nejhezčích povolání vůbec, neboť vám umožňuje fantastické zážitky, například, že klempíř se může živě zajímat o archeologii a shánět příslušnou literaturu ve francouzštině, nebo že může existovat mostecký kombajnér s profesionálními znalostmi v oblasti astronomie – zkrátka, že lidé jsou schopni ve svém volném čase a ze záliby dosáhnout neuvěřitelného rozhledu v libovolném odvětví.
Jaromír Matoušek: Fotografové války 1914–1918
Žádná země na světě se nemůže pochlubit tím, že by vlastnila fotografický archiv z 1. světové války. Je pravda, že se najdou v rodinách jednotlivé fotografie dědečků ve vojenských uniformách pózujících ve fotografických ateliérech, aby získali na památku obrázek, který by pak rozesílali svým drahým rodičům, děvčatům a kamarádům. Ti je pak ukazovali dál, dalším lidem, kteří dotyčného znají, nebo bohužel též znali. Ve válce se především střílí a kde se střílí, tam umírají lidé…
Antonín Suk: Srnec (2/3)
A zase pršelo. Tentokrát nenapršelo jen na Zelené aleji, ale i na vnitřní výstelku mého žaludku. A nebyla to voda, bylo to něco hutnějšího – nejspíše Becherovka. Skončila totiž nějaká velká sláva na lesním závodě. Maminka vrčela, tak jsem vzal kulovnici a hajdy ven. Šlo o čerstvý vzduch a hlavně o klid! Takový urputný ženský proslov dokáže zacloumat s daleko silnějšími jedinci, než jsem já.
Milan Dubský: Jen tak na okraj - Oslovování a oslovení občanů
Nejen východní Němci, ale i my jsme chtěli po velkém „středoevropském třesku“ v 80.letech hned mít vše, co jsme vídávali ve výlohách obchodů na západ od našich hranic. Ale nešlo pouze o materiální věci. Mysleli jsme, že nabytím svobody získáme a nabudeme snadno, ne-li automaticky, toto materiální bohatství.To byla velká iluze, jejíž důsledky pociťujeme dodnes na každém kroku.
Milan Markovič: Je to stále lepšie
Musím sa pochváliť, že mi nerobí problém všeličo si doma opraviť, vyrobiť či prispôsobiť. Nič extra, nijaký urýchľovač častíc ani kozmické plavidlo, iba predmety dennej potreby. Predsa len však ostali trináste komory, do ktorých z rozličných príčin nevstupujem. Existujú totiž hranice mojej „odbornosti“, a tak nerozoberám programátor práčky, nevŕtam sa v palubnom počítači auta a nesnažím sa pochopiť katódovú trubicu v televízore...
Ing.Miloslav Křížek - Zdeněk Pošíval: Ten, jenž nemá rád bezvětří
K nejkrásnějším vzpomínkám z dětství patří zšeřelá místnost, praskající oheň v kamnech a táta předčítající mi ty nejkrásnější dobrodružné knížky. V těchto chvílích jsem nebyl pouhým posluchačem, ale patnáctiletým kapitánem, korzárem, případně jsme se s Robinsonem snažili přežít na pustém ostrově. Vyvolalo to ve mně celoživotní touhu ta místa navštívit, případně zkusit zde žít.