Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (34)
Rubrika: Publicistika – O slavných lidech
|
Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (34) |
A nyní bych si dovolil velmi nostalgicky vzpomenout na pár (doslova) zajímavých kolegů z fakulty. Jeden střípek bude krátký, druhý delší. Na přednášky s námi v prvním ročníku chodila slepá matematička Kárka, která nám pak bohužel brzy zmizela „z očí“. Nevím, zda studia dokončila, myslím, že ano a každopádně jsem se později od jejích kamarádek dozvěděl, že se z ní stala učitelka. Dalším jinak postiženým kolegou byl také matematik, který měl obě ruce amputované v loktech. Ačkoliv byl Pražák, chodíval na „náš“ kolejní dvůr hrávat fotbal. Docela to válel, neboť nohy měl samozřejmě naopak pořádně vytrénované. Mnohem obdivuhodnější bylo, jak dovedl hrát ping-pong. Vůbec jsme pak nemohli pochopit, jak se naučil tak krásně psát a jak si stíhal na přednáškách vše zapisovat. Navíc – nomen-omen - měl první výkonnostní třídu v šachu a jeho jméno bylo téměř shodné s jménem tehdy nejslavnějšího amerického šachisty Fishera. No a také hrál samozřejmě výborně bridge. O hezkých pár let později jsem se s tímto svým kolegou častokrát potkal na bridgeových soutěžích, kde jsme všichni - samozřejmě potají - obdivovali, jak briskně dovedl zařadit své karty do speciálního prkénka se třinácti šikmými rýhami tak, že na ně ostatní hráči neviděli. No a pak jsme asi jednou nebo dvakrát proti sobě hráli nohejbal v jakési soutěži pražských ústavů. ![]() Chodíval tam na příklad table-tenisový mistr světa Ivan Andreadis, bývalý letec RAF pan Šefl, který nám vyprávěl, jak při náletech vyhazovali z letadla prázdné láhve coca-coly, které v pádu vydávaly zvuk, který strašil a rušil německou protiletadlovou obranu. S dojetím a úctou vzpomínám na tehdy více než osmdesátiletého pana Voňavku, který byl dokonce jednoho večera mým partnerem a o němž jsem se dozvěděl, že byl v roce 1911 mistrem Čech ve skoku vysokém. A samozřejmě bridge vždy hráli a hrají naši výborní šachisté a šachistky jako třeba Vlastík Jansa nebo Květa Eretová. V těch letech byl bridge ideologicky poněkud nevhodná karetní hra a domnívám se, že i dnes je třeba tuto karetní hru propagovat. Stále asi mnoho lidí neví, že co se týče exaktního myšlení, je to hra, která hravě konkuruje šachu, uplatní se v ní i různé finesy a navíc proti královské hře je mnohem společenštější. Dá se při ní na příklad i mírně konverzovat a také leccos konzumovat. A že se v ní konají i různá mistrovství Evropy a světa, to už je snad známo. Když jsem jako mariášník s bridge začínal, žasl jsem nejen nad jeho variabilitou, propracovanými licitačními systémy, ale při turnajích i nad jeho přesnými a objektivními pravidly. Všechny dvojice na turnaji sehrají postupně naprosto stejná rozdání, a tak je vyhodnocení turnaje výsostně objektivní. Pro ty, kteří „do tohoto“ trochu vidí – mohu přidat dvě tradující se bridgeové perličky ze staré dobré Anglie. Známý lord XY vydědil svého jediného syna proto, že v jedné jejich společné partii nevytrumfoval. A z podobného soudku: Po londýnských ulicích prý chodí mnoho žebráků a prodávají zápalky, protože v bridgeových partiích, když hráli o peníze, nevytrumfovávali příliš často. ![]() A nastává čas „proletět“ naposled naší matematicko-fyzikální fakultou. V prvních dvou či dokonce třech semestrech jsem bral prospěchové stipendium, pak však začalo přituhovat. Sice jsem „dělal“ všechny zkoušky v prvním termínu, ale zejména na konci pátého semestru to bylo jednou o prsa. Na zkoušce z mechaniky u profesora Brdičky to bylo s přimhouřením obou jeho očí za tři. Byla to má první trojka a ten milý profesor mi dokonce nabízel, ať přijdu ještě jednou, neboť tou trojkou přijdu o možnost získání červeného diplomu. Protože jsme ale v té době razili „hrdé“ heslo – nejsme žádní filatelisti, tu mimořádnou nabídku jsem bohužel odmítl. Mimochodem – ze syna tohoto výborného profesora se pak vyklubal vynikající hokejista pražské Sparty. Přesně v polovině studií se pak rozhodovalo o tom, na jakou specializaci půjdeme. Jako obyčejně i zde se vše plánovalo, a zřejmě i proto, že jsme se stále nacházeli ve studené válce, nejvíce studentů, včetně mé maličkosti, bylo zařazeno na atomovou fyziku. Někteří studenti, zejména „ádékáři“, dokonce odjeli studovat tuto specializaci do Moskvy a Dubny. Atom se mi rozbíjet nechtělo a rozhodl jsem se, že budu bojovat o geofyziku. S kamarádem Vladimírem jsme si napsali žádost o přeřazení a osobně ji donesli na ministerstvo nějakému referentovi. A světe div se – ono nám to vyšlo! Udělali jsme moc dobře, neboť studium bylo lehčí, na té specializaci nás bylo jen šest a v posledních dvou ročnících se opět v mém indexu sem tam objevila i jednička. ♦♦♦ Pokračování příště... Další díly najdete zde |
Copyright ©
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 09. 2010.
Další články autora
- Vladimír Vondráček: Eliášovy pranostiky (43) 22.10.-28.10.
- Vladimír Vondráček: Eliášovy pranostiky (29) 14.7.-20.7.
- Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (19)
- Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (14)
- Vladimír Vondráček: Eliášovy pranostiky (32) 4.8.-12.8. *
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
![]() |
Zdeněk Pošíval |
![]() |
Ivan Kraus |
![]() |
Dáša Cortésová |
![]() |
Jiří Menzel |
![]() |
Stanislav Motl |
![]() |
Jaroslav Vízner |
![]() |
Ivan Rössler |
![]() |
Milan Lasica |