Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (41)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (41)

I když práce šlechtí, jak nám i našim dětem vštěpovali do hlavy králíci z klobouku, nevím, jak přiblížit naše meteorologické pracoviště, abych příliš nenudil. Musím pečlivě vybírat jen ty nejzajímavější střípky. Třeba že v našem komořanském zámečku byl někdy za Marie Terezie dokonce uzavřen jakýsi separátní mír po nějaké bitvě, což kdesi „vyšťoural“ náš velký komořanský polyglot V. Bělohlávek. Že tam před námi byla politická škola, a že k němu ještě počátkem šedesátých let minulého století vedla vlastně jen často blátivá, téměř polní cesta, po jedné straně lemovaná stromořadím třešní, jejichž plody byly docela dobré.
I když nám pod okny vedla trať Posázavského pacifiku, okolí bylo krásné a klidné, zejména ve srovnání s letištěm. Šumění Vltavy bylo za letních nocí téměř slyšet až na pracoviště naší krátkodobé předpovědní služby a na oknech jsme kvůli komárům museli mít sítě.
U Vltavy měl náš ústav pronajatý pozemek, kde jsme brigádnicky postavili malou chatu s přístavkem na kanoe a kajaky, vybudovali hřiště na volejbal, na němž se dal hrát i tenis, a u vody vybetonovali malé molo pro ty lodičky. Později tu byla i windsurfingová prkna. No a to molo vzala povodeň v roce 2002.

(Hřiště u Vltavy – 1969)

Je až s podivem, jak se mohou ty střípky pracovní zamíchat s těmi osobními a dokonce i politickými. Život je prostě jeden z nejsložitějších, jak říkával asi náš nejlepší synoptik Honza Brádka.
Zde si dovolím jen krátce odskočit na současné největší téma klimatických změn. Klasická klimatologie původně pouze sbírala, třídila a statisticky zpracovávala data o počasí a vůbec nic nepředpovídala. A tak možná současní klimatologové nejsou zcela připraveni na ohromné lobbistické tlaky doslova ze všech stran a je jasné, že politici v tom umějí chodit lépe než oni. Meteorologové – prognostici byli v této situaci už od padesátých let minulého století, o čemž svědčí pár mých krátkých, doufám že zajímavých a módně řečeno - úsměvných příběhů z oněch let.

V šedesátých letech nebylo nejošidnější předpovídat na apríla, jak by se někdo možná mohl domnívat, ale na významný den o měsíc později. Předpověď počasí na 1. máje totiž musela být pokud možno optimistická, a tak termín zataženo se musel někdy měnit alespoň na oblačno a déšť bylo radno nahrazovat přeháňkami! Pamětníci si pak možná vzpomenou na 1. máj 1970, kdy ráno bylo kolem nuly, dopoledne se vyskytovaly četné sněhové přeháňky a soudruh prezident Husák na tribuně nazval toto počasí meteorologickou kontrarevolucí! No – přežili jsme to!
Další má vzpomínka se týká situací, kdy se na meteorolozích chtělo něco, co nebylo v jejich silách. V létě v roce 1982, za ministrování soudruha Hruzíka (to byl ten, který zakázal na našich přehradách užívání motorových člunů) bylo velké sucho, hrozila neúroda a ministerstvo mělo rozhodnout, zda bude nutné nakoupit pšenici za valuty v Kanadě, neboť náš velký východní „spojenec“, jako tehdy už často, nebyl po této stránce ve formě. Opět to připomínalo katastroficky suchý rok 1947, kdy jsme pomoc západu ve formě Marshallova plánu odmítli, a jak to za půl roku dopadlo, to všichni víme – vlastně jsme se z toho nevzpamatovali dodnes. Ale zpět k ministru Hruzíkovi.
Bylo to v době dovolených a představte si, že nikdo z vedení ústavu nechtěl jít na ministerstvo referovat o vývoji počasí. Nevím proč, ale odnesl jsem to já, a jako dnes vidím a slyším, jak mně náměstek nařizuje, abych se oholil a odjel „předpovídat“ ministrovi.
Samozřejmě mělo jít o dlouhodobou předpověď, na kterou tehdejší metody neměly a vlastně nemají ještě ani dnes. Nerad se chlubím, ale docela jsem to zvládl. Sibyla by ze mne měla radost a ani ministr, ani z ústavu mne nevyhodili. Mým největším problémem bylo odpovídat tak, abych nemusel použít slovo soudruh a aby ministr, který mi samozřejmě tykal, nepoznal, zda já mu vykám či tykám. Jak to dopadlo s nákupem pšenice, už nevím.

A ještě jedna vzpomínka z doby, kdy počítače byly v plenkách, tedy alespoň u nás. Jednou přišel zčista jasna požadavek, abychom pro OKD – Ostravsko–karvinské doly předpovídali tlak vzduchu na příští den. V současné době už nám modely dovedou slušně spočítat předpověď hlavních počasových prvků v síti jednotlivých bodů, ale tehdy to bylo nemožné. Štvalo nás, že naši vedoucí nedovedli nesmyslný požadavek odmítnout a jako na potvoru jsem první tuto předpověď „vyfasoval“ právě já. S drzostí sobě vlastní jsem na druhý den v poledne předpověděl z „hecu“ pro Ostravu tlak vzduchu 1015,5 hPa. Bral jsem v úvahu vše, co bylo možné – a ono to vyšlo na desetinu přesně! Samozřejmě to byla naprostá náhoda a po několika týdnech tento předčasný experiment vzal za své.

A když už jsme narazili na ministry, přeskočme do žhavé současnosti a pobavme se. Jistě už každý zjistil, jak se měnil, mění a asi i nadále bude měnit například postoj k jaderné energetice podle toho, jaký ministr je v čele resortu životního prostředí. Čímž samozřejmě nechci navozovat srovnání se soudruhem Hruzíkem! Nechtěl bych přilévat olej do ohně ve vyhrocené debatě o globálních klimatických změnách, a tak své vzpomínky trochu odlehčuji, a to prosím bez oxidu uhličitého, metanu, oxidů dusíku, těžkých kovů a snad už zapomenutých freonů a jiných známých či neznámých škodlivin.

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 11. 2010.