Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb Od embrya po sklerózu (66)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena, ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (66)

K těm radostnějším a snad i smysluplnějším životním vzpomínkám určitě patří ty z různých cest a dovolených. Nemohu si zde odpustit to moderní slovo smysluplný, které jak se zdá, bohužel už v současné dnešní realitě pouze šustí papírem a skutek utek‘! Když člověka na stará kolena napadne, že by mohl něco vydolovat ze zapadlých koutů své paměti, je to vždy na pováženou. Opravdu jsem si nevedl žádné denníky a tak následujících pár střípků, které by se daly nazvat cestovními, nebude žádnými cestopisy, ale spíše roztěkanými vzpomínkami na různé kouty naší vlasti a potažmo i na cesty po světě. Mé líčení bude samozřejmě značně subjektivní a často i s osobními zážitky, které s cestováním souvisejí jen velmi vzdáleně! A ještě něco – sečtělý čtenář cestopisů jistě rychle pozná, že dávám přednost zeměpisu před dějepisem a tedy pozoruhodnostem spíše přírodním, než různým historickým památkám, které vytvořil člověk.

To první cestování z rodného Jičína po Českém ráji a první kratší či delší školní výlety jsem už vlastně dávno vylíčil. Počátkem padesátých let jsme pak jako parta kluků podnikli už z Vrchlabí vždy o prázdninách dva týdenní výlety na kolech. Poprvé do „mého“ Českého ráje a podruhé až na Vysočinu k rybníku se zajímavým jménem Řeka, který je poblíž mnohem známějšího Dářka. Pikantní vzpomínku mám ale na to první cyklistické putování. Cítil jsem se jako znalec rodného kraje, který nepotřebuje mapu. A jednou pod kopcem Táborem jsem zavedl náš malý peloton polní cestou k jakémusi starému hnijícímu stohu, kde cesta náhle končila a my se museli asi deset kilometrů vracet!

Přeskočme dlouhých asi dvacet let, během kterých se toho událo mnoho v našem životě společenském i osobním. Počátkem sedmdesátých jsme s manželkou po několik sezón jezdili autoturistické soutěže, při nichž jsme kromě jízd zručnosti poznali i různé kraje, české, moravskoslezské i slovenské, kam bychom se třeba sami nerozjeli.



Bohužel se musím přiznat, že to vlastně byla kolaborace se Svazarmem, ale bylo to v rámci „úniku“ před realitou doby. Ty soutěže byly docela zábavné, jezdilo se podle různých itinerářů, slepých i normálních map. Manželka šoférovala, já navigoval a děti mohly jezdit s námi. Zpočátku jsme jezdili klasicky Škodovkou 100 a potom Wartburgem. V jedné soutěži kolem Plzně jsme dokonce měli „fahrplán“ jedné etapy zašifrovaný na tehdy populární dálnopisné děrné pásce! A právě podle ní jsme měli opustit pohodlí autíčka a najít pěšky zříceninu hradu Radec. To jméno bylo pro nás naprosto neznámé a zmátlo nás, že na děrné pásce pochopitelně písmena s háčky nejsou. Přesto jsme se ale vydali ten hrad hledat. Turistickou mapu okolí Plzně jsme sice měli, ale byla složena tak nešťastně, že název Radeč byl v prošoupaném ohybu. A tak jsme pobíhali v lese pod hřebenem poblíž Kařezu snad hodinu, našli jsme mnoho různých nakupených kamenů, ale hrad nikde! Vzdali jsme to, tento úkol jsme nesplnili a až v cíli jsme se dozvěděli, že jsme sice kolem toho hradu museli jít, ale jaksi z druhé strany, kde žádné turistické značky nebyly. A tak dodnes nevíme, která z těch hromad kamení byla zřícenina hradu Radeč. Při této soutěži jsme navštívili i krásný zámek Kozel, ještě před tím, než tam byla natočena rozkošná televizní hříčka se Sovákem, Budínovou, Landovským a Vašáryovou. Možná se na ni pamatujete. Na sever od Plzně jsme projížděli nádherným údolím Střely kolem Rabštejna a dokonce jsme se nechali převézt autem na velké pramici, což byla povolená finta na pořádné zkrácení cesty.

Při jiných soutěžích jsme projeli i další krásné kouty naší vlasti. V jižních Čechách okolí Českých Budějovic a Krumlova, kde se dětem samozřejmě líbili medvědi v hradním přikopu, Strakonicko, kdy na příklad na hradě Rábí jsme se krátkovlnnou vysílačkou dozvěděli cíl další trasy.



A to, že nám v té době svěřili pořadatelé do rukou na tu dobu ideologicky tak nebezpečný přístroj a poměrně blízko ostře střežených hranic, nám dodnes trochu vrtá hlavou! Při dvoudenní Rallye Lázně jsme prorajzovali všechny západočeské lázně a byli jsme hrdí na to, že si naše auta polepená čísly domorodci pletli s profesionální Rally Wiesbaden, která se v této oblasti také občas jezdívala. Severně od Prahy jsme pak prokličkovali třeba okolí Kokořína a Doks. I tento Máchův kraj mohu samozřejmě vřele doporučit! Moravsko-slezské Beskydy jsme soutěžně projeli už bez dětí. Zde v okolí Radegasta – samozřejmě ne piva, ale sochy - už na podzim ležel sníh a já tam při malém orientačním pěším závodě uklouzl a poničil vypůjčený drahý letecký gyroskop. Ale zvládli jsme to nakonec i bez něj. Povedené bylo i několikadenní putování při Rallye Slovakia od Levoče přes krásné Bojnice s doslova pohádkovým zámkem až do Bratislavy. Tuto rallye jsme absolvovali s velkou partou několika rodin s auty nejrůznějších značek.

A jaké střípky z domácího cestování ještě mohu dát k lepšímu? Určitě sem ještě patří další cestování po Slovensku, už bez „závodění“. Tehdy koncem sedmdesátých let vyjely dva Wartburgy a jedna Cortina. Ty značky zdůrazňuji proto, že se východoněmecký výrobek ukázal být odolnějším, než auto anglické. Ovšem pouze zdánlivě, neboť kamarád Michal prostě neměl nacouvat na jednom parkovišti na kus uražené kovové trubky a palivová nádrž by jistě vydržela. Postižený byl ale koumák a dalších téměř 800 km odjezdil s nádrží zalepenou obyčejnou žvýkačkou, kterou pochopitelně každý den měnil. Z této týdenní cesty máme ještě dva „hezké“ zážitky. První je z kempu pod Vysokými Tatrami, kde jsme v Tatranské Lomnici poprvé vztyčovali velký stan s konstrukcí. Když se nám to po velkém úsilí podařilo, zjistili jsme, že stojíme na velmi mokrém místě. A tak jsme opatrně vytáhli stanové kolíky, vlezli do stanu a za hlasitého navigování přátel a škodolibých posměšků ostatních přihlížejících, které jsme naštěstí neviděli, pochodovali kolem, až jsme našli sušší místo. Připadali jsme si přitom, jako rodina Homolkovic ze skvělých známých filmů. Další neopomenutelný zážitek je z Kováčové u Bánské Bystrici. Tamní kemp se nacházel u termálního venkovního koupaliště, a protože právě nastala slušná vedra, ten největší a nejteplejší bazén byl uzavřen, neboť teplota jeho vody přesáhla hodnotu 45 st.C. a hrozilo nebezpečí infarktů. A tak musel být jedno celé dopoledne ochlazován cisternami. Domnívám se, že to také zažilo jen málo dovolenkářů. Opět by toho bylo ještě mnohem více, na co by se dalo vzpomínat, ale …..ta – nó
skleróza … nebudu se opakovat. Pozoruhodností ale zůstává, že cestování po Slovensku se v současnosti – tedy od roku 1993 - změnilo v cestování po cizině! Což mi nahrává na stylový přechod ke střípkům z cest do zahraničí. Nejprve ale bude třeba opět notně porušit tok času a vrátit se do dob, kdy cesty do ciziny byly pro nás velkým dobrodružstvím, spojeným s různými problémy, které naši vnuci už ani nemohou pochopit.

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 09. 2011.