Vladimír Vondráček: Životní cesta (1/3)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

1.

I méně pozorný čtenář jistě pozná, že zde nepůjde o cestu životem, ale o opravdu nejbáječnější cestování, kterého jsme se ze známých důvodů sice dočkali až na prahu důchodového věku, ale díky bohu za ty dary! A tak se nyní mohu podělit se čtenáři o naše zážitky z cesty do Kanady a na Havajské ostrovy.

Toto cestování jsme podnikli v roce 1999 a to pouze a jedině „díky“ pohromě, která naši zem postihla v srpnu 1968, což si jistě zaslouží jistého vysvětlení. Tehdy totiž emigroval bratranec mé ženy i s rodinou do Kanady a hned od roku 1990 se pravidelně vrací do své staré vlasti.
V Kanadě se často stěhovali, začali na východě a skončili až u Pacifiku ve Vancouveru. Pravidelné cesty z takové dálky si mohli dovolit, protože téměř celá rodina nakonec pracovala v letecké společnosti Canadian Airlines, která se před několika lety spojila se známější Air Canada. Proto mají velmi levné letenky, některé dokonce grátis, a hlavně – po dvacetileté službě na letišti mohou dokonce získat slevy i pro příbuzné a přátele! Ty slevy byly tak zajímavé, že jsme na letenky měli i my, vzali jsme s sebou i babičku, tedy maminku mé manželky, a dokonce jsme po konzultaci s bratrancem naplánovali i týdenní „odskok“ na Havaj!

Kanadská víza jsme získali na tři měsíce, americká dokonce na 10 let a přivezl nám je v Praze do bytu kurýr na Harleyi! Ubytování jsme měli zajištěné v Kanadě u příbuzných a na Havaji v hotelu, který také poskytoval slevy zaměstnancům kanadských aerolinií a jen mírně nepříznivější i jejich příbuzným. Samozřejmě jsme pořádně provětrali rodinné konto, ale životní cesta určitě stála za to. To jen tak na okraj k financím, protože vím, jak v české kotlině bují závist! Ještě musím vysvětlit, proč jsme měli letenky tak levné. Neměli jsme totiž nárok na rezervaci a museli jsme čekat, až budou v letadle volná místa! Manželka bratrance to ale v Kanadě na letišti v práci sledovala, a protože přímá linka od nás k nim nelétá, v polovině září nám poslala tři zatím nedatované letenky na cestu Londýn – Vancouver a zpět. A teď už naostro cestopis!

V polovině září nám zazvonil telefon a bratranec sděloval dvě data, kdy jsou linky volnější. Rychle jsme si zajistili letenky z Prahy do Londýna, kde jsme měli na přestup asi tři hodiny. Mrzelo nás, že po přistání jsme museli jít na letišti jinými východy než ostatní Evropané a také jsme museli něco vyplňovat! Ty tři hodiny byly tak akorát, neboť letiště Heathrow je rozlehlé a má dokonce svých několik linek podzemní dráhy. V kanceláři kanadské společnosti jsme si museli nechat potvrdit letenky a pak už jsme se „naletadlili“ na velký Boeing.
A protože zřejmě nic není jednoduché, nějak se stále oddaloval vlastní start. Asi po půlhodině nám dokonce dali malou studenou večeři a pak jsme ještě čekali se zapnutými motory už na runwayi. No - nakonec oznámili, že let se ruší a odvezli nás na noc do města, do hotelu Sheraton. Byl to také zážitek, neboť tak přepychově jsme dosud nikdy nikde nespali. Ráno, tedy spíše dopoledne, jsme po vydatné snídani ve formě švédských stolů opět byli odvezeni na letiště. Naprostá většina cestujících pak byla odbavena polední linkou, ale my jsme se dostali až na linku večerní.
Tentokrát byl start už bez problémový. Letěli jsme nikoliv podél padesáté rovnoběžky, jak by se dalo očekávat, ale mnohem severněji, přes jižní Grónsko, což je kratší. Vylétli jsme večer krátce po soumraku a letěli jsme stále proti Slunci, které bylo těsně pod obzorem, a ten soumrak trval podle našich hodinek téměř celých osm hodin. Ve Vancouveru jsme proto přistáli po 22 hod. tamního času. V příletové hale na letišti nás kromě normální procedury přivítaly i nádherné dřevěné indiánské totemy před asi patnáctimetrovým vodopádem! Pak si nás vyzvedli naši milí příbuzní, kteří nás čekali už den předem. Hned cestou autem do jejich domu nám prozradili, že o nás měli docela strach. Ten minulý večer byl totiž sice oznámen start našeho letadla z Londýna, to se pak ale tak nějak „ztratilo“ a dále se pouze až za značnou dobu dozvěděli, že let nepokračuje! A protože jako staří zaměstnanci letecké společnosti znali „své Papenheimské“, vysvětlili si to tak, že sice asi letadlo mělo na stratu malé potíže, ale posádka to trochu zveličila. A tak více než hodinu se „snažila“ o opravu a pak požádala o odložení letu, aby měla o den vyšší diety! Divili jsme se, že i tam je něco takového možné, ale dostalo se nám vysvětlení, že i kanadská vláda je pořádně socialistická /tedy tehdy!/ a dovedete si představit, jak přejmenovali tehdejšího premiéra Chrétiena! Naši přátelé si zejména stěžovali na to, že mají dvojí daně – federální a provinční. A ještě pro zajímavost, přesto mají celkové daně nižší než my! Nočním Velkým Vancouverem jsme pak asi za půl hodiny dorazili do našeho přechodného azylu.

Ještě cestou jsme se dozvěděli, že se trochu změní časový rozvrh našeho cestování. Už za dva dny totiž bylo v letadle na Havaj tolik volných míst, že naši přátelé si vzali dovolenou, neboť si byli jisti, že se nás všech pět do letadla dostane. A také samozřejmě zajistili na týden dva pokoje v hotelu na Havaji. Nyní mám velké dilema, zda pokračovat chronologicky, přerušit naše první dojmy z Kanady a pokračovat líčením cesty na Havaj, anebo přeskočit týden a pokračovat našimi dalšími příhodami v Kanadě. Asi bude lepší dát přednost chronologii a tak vzhůru na Havaj!

2.

Asi netřeba dvakrát zdůrazňovat, že pojem -„to je Havaj“- je tady u nás nějaký pojem! Představy o těchto tichomořských tropických ostrovech jsou možná i trochu ovlivněny více či méně známými písněmi – „Havaj – tam se ve čtrnácti letech holky vdávaj“, nebo – „Já nechci jet na Havaj, protože pivo tam nemaj!“ A dále zcela určitě i dosti četnými televizními seriály. Myslím však. Takže jsme to počátkem října odlétli prověřit.
Z Vancouveru jsme letěli tentokrát opravdu největším Boeingem s kapacitou 450 sedadel na jihozápad a celou cestu nad Pacifikem jsme mohli sledovat na obrazovce. Pětihodinový let se opět zásluhou časových pásem zkrátil tentokrát na dvě hodiny a po přistání v Honolulu jsme tedy byli proti našemu středoevropskému času posunuti už o 11 hodin!
O Havajských ostrovech se dá leckde leccos přečíst, ale, tak jako jindy, i v tomto případě jsou zkušenosti a vlastní zážitky většinou nesdělitelné a určitě nepřenosné. Takže nejprve něco obecnějšího. Stará rezidence královny Havaje mezi hotely
Z osmi velkých a jedenácti malých ostrovů jsou u nás pravděpodobně známé pouze dva největší, tedy Hawaii /Big Island/ a Maui, zásluhou známé písně. Mimochodem, už zde možná přinesu neznámý fakt, že píseň, kterou známe pod názvem „Maui moje krásná“, složila havajská královna a prosadila ji kdysi za havajskou hymnu.
Dále je jistě zajímavé, že název třetího největšího ostrova – Oahu – tak známý není, přestože je tam hlavní a největší město Honolulu, přístav Pearl Harbor, či jedna z nejznámějších pláží světa – Waikiki.
Jako meteorolog si nemohu odpustit několik klimatických údajů a zajímavostí. Havajské ostrovy mají tropické klima se zimními dešti, ale roční úhrn srážek je na jednotlivých ostrovech velmi rozdílný. Zatímco v Honolulu spadne za rok v průměru jen kolem 550 mm /asi jako v Praze/ tak na o něco severnějším ostrově Kauai na hoře Mount Waileale spadne za rok dokonce průměrně 12 344 mm, což je vlastně nejdeštivější místo na světě!
Jinak rtuť v teploměrech se zde po celý rok pohybuje mezi 18 a 28 st.C, odchylky jak nahoru, tak zejména dolů jsou jen zcela výjimečné! Tedy zcela paradoxně – tropických dnů s teplotou nad 30 st.C zde není mnoho, ale zásluhou velké vlhkosti vzduchu je pocit tropů dokonalý! No a teplota vody se po celý rok pohybuje od 24 do 27 st.C.

A ještě alespoň pár povšechných informací. Že jsou Havajské ostrovy 50. a nejmladším státem USA, je asi známo. Polynézané je však osídli už někdy kolem roku 1000 a první setkání s naší civilizací jim zprostředkoval kapitán Cook v roce 1778. Kmeny na jednotlivých ostrovech pak buď po dobrém, ale také po zlém postupně sjednocoval náčelník Kamehamea až do roku 1819.
V polovině 19. století působil na ostrovech belgický misionář otec Damian, otec malomocných a patron Havaje, který má svou velkou sochu nejen zde v Honolulu před sídlem vlády, ale i před Kapitolem ve Washingtonu.
A jako velkou pikantérii musím uvést, že tu sochu zná kdekdo, aniž byl na Havaji či v hlavním městě USA. Vídali jsme ji totiž často pod titulky známého seriálu Jake a tlusťoch, který se odehrával zde na Oahu!

pláž Waikiki Ale zpět k našemu pobytu. Přilétli jsme pozdě večer, a i když naši přátelé byli na tomto letišti téměř jako doma, přesto po „menším“ zádrhelu nám ujel městský autobus a tak jsme jeli taxíkem. Přestože to byl ohromný šestimetrový Lincoln, jízda pro nás pět stála asi jen o dolar více, než kdybychom jeli autobusem! Ubytovali jsme se ve dvanáctipatrovém hotelu Aston Coral Reef, který byl vzdálen od pláže Waikiki asi 600 metrů. To jsme ovšem zjistili až ráno, neboť jsme šli ihned na kutě.
Ráno jsme si dali v přízemí hotelu rychlou minimální snídani a vyrazili na pláž Waikiki, která je dlouhá asi 3,5 km. Je lemována palmami i skupinou mohutných baobabů a podél vede jedna z hlavních místních avenue, po které jezdí elektrický vláček.Panorama končí horou Diamond Head s kráterem bývalé sopky.
Protože naši kanadští přátelé to tu dobře znali, šli jsme podél dosti plné pláže „kousek“ dál do míst, kde bylo volněji. Cestou jsme nevěřili svým uším, ale během necelé čtvrthodinky jsme kolem sebe zaslechli hned dvakrát češtinu! Jednou to byli další naši emigranti z Kanady a podruhé už nefalšovaní Češi! Prostě když to jde, Češi si cestu do světa najdou!
Na pláži se nacházejí asi každých 150 metrů menší restaurace a bufety, písčitá pláž přechází v travnatou a zde jsme u jednoho z kamenných stolů a sedaček rozvinuli své deky. Kolem nás poletovali a poskakovali zajímaví a krotcí, našim datlům podobní ptáci s červenou Waikiki, v pozadí Diamon Headhlavičkou a zkušeně čekali, až budeme něco papat! Pak nám doslova lezli po našich nohách či po břiše – docela to lechtalo - a zobali z ruky!
A ještě jedna – s prominutím - bulvární záležitost. Jen o pár desítek metrů dále jsme zjistili, že tuto část pláže obývají výhradně dvojice stejného pohlaví. Bylo nám potvrzeno, že to jsou opravdu gayové a lesbičky, často na „svatební cestě“.
Protože k největšímu světovému oceánu se asi hned tak znovu nepodíváme, museli jsme si jeho vln pořádně užít. Chodili jsme sem celý týden, koupání je tu nepopsatelné, jen naší babičce hned první vlna bohužel podrazila nohy, a tak potom chodila opatrně do vody o kousek zpět, kde bylo za vlnolamem klidnější místo pro děti. Nádherné jsou večerní procházky buď po zářících ulicích a ještě lepší s botami v ruce po písečné pláži. Ve dne i večer jsme denně obdivovali starodávný, nízký, růžový hotel Sheraton Waikiki s jakousi zvonicí, který tak kontrastoval s okolními téměř mrakodrapy! Vyfotil jsem si ho z našeho balkonu i s krásnou duhou! Jednou večer jsme navštívili místní kulturní centrum a zhlédli jsme folklórní představení s tanečnicemi hula-hula a s domorodými bubeníky. Rytmy jsou to fantastické!

Waikiki s „růžovým“ hotelemDalší dopoledne jsme vynechali koupání a udělali jsme si procházku po pobřeží, kde jsou vily i rezidence různých VIP. Nás však více zajímaly různé vyhlídky na oceán. Dívali jsme se k jihozápadu směrem k Austrálii, kam jsme pochopitelně nedohlédli, neboť je vzdálená přes sedm tisíc km. Zato jsme téměř všude viděli surfaře na vlnách. Pak jsme obešli Diamond Head a zpět kolem zoologické zahrady jsme se vrátili na Waikiki a do hotelu.
Ještě než se pustím do popisu celodenní okružní cesty kolem Oahu, měl bych se alespoň trochu zmínit o tom, jak jsme s stravovali. I to byl totiž velký zážitek, který jsme si několikrát dopřáli.
Nedaleko našeho hotelu byla fantastická restaurace, kde se jedlo jak pod střechou tak i pod volnou oblohou. Snídani zde podávali denně od 8 hodin do 11, oběd od 12 do 15 a večeři od 19 do půlnoci. Vím, že už je to docela známá záležitost, ale zde byla dle našeho názoru dovedena k naprosté dokonalosti. U vchodu dostal každý svůj lístek a mohl zde (tedy v roce 1999) za 4 dolary posnídat doslova co hrdlo ráčilo a žaludek snesl.
Každý si vše nabíral sám, dokonce i teplou šunku jsme si sami odřezávali z vepřové kýty! Oběd, na který jsme ale nikdy nešli, nePohled z hoteluboť to bylo zbytečné, byl za 5 dolarů a večeře za 6 dolarů. Na snídani jsme zde byli čtyřikrát, na večeři dvakrát. Jinak jsme večeřeli hned vedle našeho hotelu v malé čínské restauraci, kde na velikých pánvích u baru připravují jídla před vašima očima.
A je to tu samozřejmě ještě levnější. Co se týče placení – téměř všude jsme platili úplně bez problémů a bez jakéhokoliv psaní svých pinů kartou Visa! A tou jsme si i zaplatili celodenní velkou okružní jízdu kolem ostrova, neboť naši přátelé nás ujistili, že je to mnohem pohodlnější a uvidíme opravdu to nejzajímavější.. A jako vždy – měli pravdu. 

Pokračování ... 
   

Foto © Vladimír Vondráček

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 11. 2007.