Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (63)

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...


Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce,
umí-li to říci, potažmo napsat.
A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy.
Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím,
platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď
- nejen na stará kolena, ale vlastně na staré všechno -
jsem začal riskovat.
Někde jsem četl, že šťastný je národ, který nepotřebuje hrdiny!
Tak všechny prosím, abychom se snažili být alespoň trochu šťastným národem. Myslím, že si to zasloužíme.


Vladimír Vondráček

Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu  (63)

Múza tance Terpsychoré se mě pokoušela získat na svou stranu asi od mých patnácti let. Prvně jsem provozoval pohyby podobné tanci v aule vrchlabského gymnázia a pak jsem byl nucen navštěvovat taneční kurzy v místní Sokolovně, což byla pro nás kluky pěkná nuda. Zejména Česká beseda se snad nedala vydržet. Pak ale po maturitě jsme chodili na zimní odpolední čaje každou neděli, a na různé plesy a bály jsme dokonce jezdili se „svým“ orchestrem Severákem autobusem po širém okolí a do sálu se většinou dostávali zadarmo, a to tak, že jsme muzikantům nosili jejich nástroje, tedy zejména basu a bubny. Byli jsme tehdy nucení šetřílkové a jednou jsme s kamarádem, mimochodem jedním z bývalých „Racků“, vymysleli velkou fintu na „levné osvěžování“. Na jednom maškarním plese, byly to tuším šibřinky, s ohlášeným rázem – meziplanetární rej – jsme vymysleli jednoduchou, ale rafinovanou a hlavně „účinnou“ masku. Šli jsme stylově za mimozemšťany, docela jsme se vyjímali mezi všemi těmi obligátními cikánkami a různými elegány, kteréžto masky vlastně na tom plese neměly co pohledávat. Teda – alespoň dle našeho názoru. Svou masku jsme pojali černobíle – bílé plátěné kalhoty, černé boty i černý rolák, bílé rukavice a na hlavě bílý válec s otvorem pro oči, který byl ale ještě zakryt průhlednou gázou. Na tom válci byla ještě malá anténa, na straně nakreslená sluchátka a nejdůležitější malý otvor před ústy. Kouřili jsme dlouhou špičkou a občas jsme do toho otvoru zasouvali gumovou, asi třiceticentimetrovou hadičku. Vše bylo promyšleno do nejmenšího detailu, na malých kartičkách jsme měli v několika jazycích napsáno – smím prosit? - a na druhé straně – děkuji! A tak jsme vůbec nemuseli mluvit, při výzvě k tanci stačilo pouze ukázat správnou stranu kartičky. No – možná tušíte, že tu kartičku jsme používali i k tomu, abychom si dovolili ponořit ty své gumové hadičky občas do sklínek na cizích stolech! Rozjaření plesající to zřejmě považovali za dobrý nápad, a tak jsme se zadarmo docela poměli! Museli jsme si ale dávat pozor a hadičku zasouvat do správné sklínky, tedy z těch dvou, které jsme brzo viděli! Chtělo to prostě zavřít jedno oko. Přežili jsme to a moc nás mrzelo, že ačkoliv jsme dle našeho názoru byli jednoznačně nejlepší, soutěž o nejlepší masku vyhrála samozřejmě nějaká „cikánka“! Terpsychoré mne opustila asi v mých třiceti letech a pak lechtala mé nohy a tělo už jen zcela sporadicky. A kupodivu - malíři a výtvarníci žádnou múzu prý nemají. Já osobně to mohu potvrdit!

Mé „výtvarné výkony“ si opravdu opět zaslouží ty uvozovky, jak poznáte sami. Dosti brzy – už ve školce - jsem kupodivu uměl známý domeček jedním tahem i malé prasátko se zakrouceným ocáskem. Pak ovšem až po letech jediným výtvorem, na který se snad dalo koukat, byl Klement Gottwald, kterého mě naučil kreslit jičínský kamarád Děpold podle novinových karikatur v roce 1947. Pro nepamětníky – ten zmíněný výtečník je na této karikatuře O.Sekory kupodivu zcela vpravo!



Další výkres, který jsem dlouho uchovával ve svém „školním archivu“, byl obraz kohouta – pastel podle předlohy. Hlavu a krk tohoto krasavce mi nakreslil učitel, já to pak dočmáral a trochu se mi povedla jen jedna noha. To už ovšem bylo ve Vrchlabí a výsledek byl nevídaný! Jinak mé výkresy a podobné výtvory nestojí za komentář. Domácí rysy z deskriptivní geometrie jsem běžně kazil, většinou až při popisu či podpisu šablonou, a tak někdy dokonce pomáhal i tatínek. A tím bych opravdu mohl se svým výtvarným „uměním“ skončit!

Thálie jako múza komedie lákala kdekoho z nás. O jejím pasivním lákání jsem se už sice zmínil, ale právě jsem si uvědomil, že bych si neodpustil nepřipomenout ještě tři malá divadla, která hrála tak říkajíc na mé vlně. Asi tušíte, že jde o Divadlo Na zábradlí, Semafor a Divadlo Járy Cimrmana. V tom prvním jsem sice nějak nestihl Kdyby tisíc klarinetů, ale Autostop a Fialkovu pantomimu včetně Ljuby Hermannové už ano. Semaforské hry jsem pak viděl téměř všechny, můj bratr byl dokonce členem Semaforklubu a ani nevím, proč já také ne? Malá vzpomínka – na představení Kytice jsme kupodivu seděli v první řadě a Věra Křesadlová s námi tak trochu z jeviště laškovala! A Cimrmanovci mne inspirovali natolik, že jsem je tady ve střípkách už vlastně také plagioval.
A nyní bych se měl pochlubit o svých aktivních „úspěších“ na prknech, která znamenají svět.

Ve Vrchlabí byl ochotnický soubor Šír, který počátkem padesátých let každoročně připravil jednu hru. A my, studenti a studentky gymnasia, jsme v jedné z nich vystupovali jako sbor a v druhé jako kompars. Byly to naše klasické kusy – Kutnohorští havíři Josefa Kajetána Tyla a Maryša bratří Mrštíků. K těm havířům dokonce složil originální hudbu místní ředitel hudební školy a náš učitel zpěvu, takže jsme pod jevištěm zpívali jeho sborové písně. A na ta avizovaná prkna jsem se dostal jako rekrut v Maryše. Byl to zážitek velký, protože při premiéře místní pivovar věnoval do divadelní hospody soudek dvanáctky a my jsme tu opravdovou pípu nešanovali! Byli jsme správně odvedenecky rozjaření, režisér si to pochvaloval, ale nelíbilo se to moc naší třídní profesorce. Ona totiž pod námi na jevišti praskla hospodská lavice a my půl dějství „seděli“ ve vzduchu. Pořádně nás bolela stehna a já osobně si v duchu skládal nějakou repliku, jako že půjdeme do jiné hospody, kde mají lepší lavice! Ona je ale Maryša psána v dialektu, a protože už jsem byl o pár let starší, než při svém „dialektovém“ extempore v primě jičínského gymnasia, tentokrát jsem si netroufl.

Jinak musím tehdejší vrchlabské ochotníky pochválit, neboť si pak troufli i na muzikálovou novinku Zdeňka Petra a Vladimíra Dvořáka, Sto dukátů za Juana s nádhernými písničkami, z nichž nejznámější byla Kristýnka. Och – jak byla ta „naše“ Kristýnka na jevišti krásná …



Když jsem narazil na ty ochotníky, napadá mě, že se možná o nich dozvěděl i Miloš Forman, protože právě oni hráli asi o patnáct let později sice ne hlavní, ale vlastně nejdůležitější role účastníků hasičského plesu v jeho slavném filmu Hoří, má panenko, který obletěl celý svět.

Ten film se odehrával v sále na Střelnici, kde se konala i ta naše zmíněná ochotnická představení. A tak na příklad má spolužačka, už jako učitelka, měla se svým manželem v tomto filmu slušně dlouhý detailní záběr přes celé plátno! Kam se na ni hrabu, mně se „povedlo“ dostat do filmu pouze hlasem mimo obraz v české detektivce Smrt stopařek, kde vrah poslouchá mou předpověď počasí před televizorem a záběr je pochopitelně na něj a nikoliv na mne…

A nebyl bych to já, kdybych to tu teď opět nezamíchal a nepřidal, že právě se Zarou jsme si jako „čestná stráž“ zcela nepietně vyprávěli vtipy na školní chodbě u busty našeho prvního dělnického prezidenta den před jeho pohřbem v březnu v roce 1953.

♦♦♦
 
Pokračování příště...
Další díly najdete zde

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 07. 2011.