Ivan Rössler: EX LIBRIS Cyrila Boudy

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Jsou lidé, s nimiž se stýkáte téměř denně, a když se po letech zamyslíte a pokusíte se cokoliv o těchto lidech napsat, zjistíte, že není na nich nic zajímavého k zachycení. Jinými slovy: neuložili jste do své paměti jedinou věc, která by stála za zmínku. Naproti tomu jsou lidé, s nimiž jste se setkali jednou či dvakrát za život a oni vás za tak krátkou dobu dokázali obohatit natolik, že ze setkání s nimi žijete řadu let. Když se v myšlenkách vracím k jaru 1971 a k Cyrilu Boudovi, pak krátká návštěva v jeho půvabném domečku ve Vlaššské ulici, do kterého se vcházelo z dětského hřiště, patří k pokladům, které jsou pečlivě uloženy v trezoru paměti.

První, co mne při této návštěvě ohromilo, byla krásná, malá zahrádka. Jaká uspořádanost, souměrnost, čistota a harmonie. Uprostřed geometricky uspořádaných záhonů a skalek stála kopie Wurzelbauerovy Venuše.
Dveře jsou otevřeny, můžete vejít. Nad dveřmi visí zvonce. Ruka se mechanicky natahuje, aby zvonce rozhoupala, přichází Cyril Bouda a na vztaženou ruku se podívá nejprve trochu udiveně a nechápavě; pak sám předvede zvuk zvonců a krátce a ironicky se zasměje.
"Co budeme dělat?" ptá se přímo.
"Přišel jsem se podívat na vaši zahrádku."
Cyril Bouda otáčí vodovodním kohoutkem a krátce nato Venuše rozstřikuje pramínky vody na všechny strany.
"Zahrádka je malá, ale geometrická, to jí dělá větší. Vidíte, všechno je uděláno souměrně, na osu. Zahrádka je moje velká láska...a hudba, ta taky, trochu hvízdám na flétnu."

V duchu na chvíli odbočuji. Slyšel jsem Cyrila Boudu muzicírovat, hrál s velkým zaujetím. Ostatně v rozhlasovém archívu dodnes existují nahrávky. Je zajímavé, že Cyril Bouda vůbec neznal noty a nahrazoval je barevnými puntíky. Jestli se nemýlím, tak nota C byla modrá. Ale vraťme se zpět k Boudům na zahrádku.
"Miluji samé voňavé kytky," říká Cyril Bouda, "levandule, mateřídoušku… a také mám rád květiny, které se hejbají ve větru. Nemám rád kaktusy. Tohle je dobromysl. Láká k sobě spousty včel a čmeláků. Každá kytka, když ji rozemnete, má svou charakteristickou vůni. Čichněte si."

Cyril Bouda chodí po zahrádce, trhá lístky jeden po druhém, mne je v prstech, voníme k nim a je to jako kdybyste se ocitli v zahradě na Měsíci, tak jak ji popsal Cyrano de Bergerac nebo po něm Svatopluk Čech.
"Už v patnácti letech jsem měl kreslený herbář," řekl Cyril Bouda a hned se odmlčel, hned stočil řeč jinam, aby to snad nevypadalo, že se chce chlubit. Nerad mluví o sobě. Ptal jsem se ho, jak vznikají jeho postavy k ilustracím, ale posměšně se na mě koukl a odpověděl: "Žijou v knize. Tu si přečtu a namaluji je."
Ale není to tak docela pravda, protože Cyril Bouda není pouhým ilustrátorem, on knížky dotváří po svém, svébytně, boudovsky, jeho postavy nežijí v knihách, ale v něm. On jenom vybírá ze svého vnitřního světa tu nejvhodnější figuru, která se k textu knihy nejlépe hodí. Ostatně prozradil se sám tím, když mi ukazoval ilustrace ke kapitánovi Fracassovi.
"Tady na začátku jsem namaloval zpustlou zanedbanou zahradu a zpustlý a zanedbaný zámek. A na konce knihy jsem nakreslil tutéž zahradu, ale upravenou a čistou… vidíte, taky je geometricky řešená."
Chodíme po zahradě. Na šňůře v koutě zahrady visí prádlo.
"Tady ten záhon posunu celý víc ke zdi a tady ten roh udělám jako samostatný, bude řešen trochu jinak. Oblázky jsem navozil až z Tróje," Cyril Bouda vykládá, rozhazuje rukama a ukazuje, kde která kytka má mít své místo a jak budou spolu barevně a tvarem ladit.
"Nenávidím žížaly a slimáky," řekne najednou zničehonic, "ničí zahrady. A trávu dám také pryč, těžko se udržuje. Na zahrádce se musí stále něco dělat. Každý den, i kdybyste na ní měl položit jen jeden kamínek.
Já už mám druhou zahradu, tu první jsem si udělal, ještě když jsem bydlel Na ostrohu. Slzičky panny Marie jsem si přivezl z Hladné u Albrechtic. Mateřídoušku jsem si tam vydloubl také. Lesní protěž mám zase z jednoho lesa na Českomoravské vysočině.
Loni jsem si po padesáti letech zajel k hradu Kumburku, jezdíval jsem tam dvacet let ke své babičce Suchardové - sochař Sucharda byl můj strýc - a tam na zříceninách jsem si vydloubl vratič; roste na všech zříceninách. Znáte řebříček? Vratič vypadá podobně, ale nemá okolo ty bílé lístky, má jenom žlutý prostředek.
Nejraději mám, když je jeden druh kytek pohromadě a přitom je jich hodně... ale nesmí to být pampelišky. Pampelišky jsou krásné na louce, ale nepatří na zahrádku. Jak vidím pampelišku, hned ji ze zahrádky vyrýpnu. To už psal Čapek, jak se zbavoval pampelišek. Psal, že je vyhodil dynamitem, a přece mu vyrostly znovu. Já je dynamitem nevyhazuji, ale vyrýpnu je špičatou lopatičkou. Vyrostou mi sice také znovu, ale alespoň chvíle je tu nevidím."

Cyril Bouda mi ukázal i svou sbírku knih o zahradě. A hodně zahrad také viděl.
"Nejraději mám renesanční zahrady. To jsou právě ty geometricky řešené. A nejhezčí zahradě na světě je Boboli ve Florencii.
Cyril Bouda Boboli zobrazil na rytině "Florencie ze zahrady Boboli".
Vždycky, když přijedu do nějakého města, kde jsem ještě nebyl, hledám na plánku zámek, protože tam, kde je zámek, bývá určitě i nějaká zahrada.
Ve Fiesole u Florencie je klášter, kde je nádvoříčko… asi pětkrát pět metrů... a to vám je nádhera, jakou zahrádku si na tomto nádvoříčku zbudovali tamější františkáni. Je to snad nejmenší, kterou jsem kdy viděl. I u nás, je-li někde zámek, hned se to pozná podle rázu krajiny. Tam, kde je zámek, jsou i aleje, které k zámku směřují… a u nás jsou zámky stejně krásné jako v Itálii. V Praze je nejhezčí Valdštejnská zahrada. Zahrada na Dobříši je také krásná… ta je jako malé Boboli.

Cyril Bouda mně ukazuje svou zahrádku z prvního patra domku. Její harmonie je z nadhledu ještě patrnější a výraznější. Jen nerad se loučím. A později, kdykoliv jsem šel okolo, měl jsem chuť u Boudů zazvonit, projít se po zahrádce, promnout v prstech voňavé lístky a vnímat intenzivní vůni a nabírat z nich sílu. Ze setkání s Cyrilem Boudou, bylo nahodilé a došlo k němu na schodech v Redutě, kde tehdy sídlila Lyra Pragensis. Odnášel jsem si odtamtud čerstvý výtisk bibliofilie s rytinami Cyrila Boudy.
Poprosil jsem o malou kresbičku, jakési exlibris do knížky. Čekal jsem odmítnutí, výmluvy na spěch. Cyril Bouda však mlčky vzal bibliofilii do ruky, vytáhl z kapsy plnící pero a načrtl do knížky zdánlivě jen několik čar. A já se vzápětí na to stal majitelem půvabného originálu, který dnes patří k mým nejcennějším relikviím.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 09. 2009.