Ivan Rössler: Na sklence červeného s Adolfem Bornem
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
| Adolfa Borna mám rád pro jeho baculaté dámy s ještě baculatějšími klobouky, dlouhé psíky a uťápnuté pány. Pak ho mám rád, protože má rád - stejně jako já - dobré víno. Pojďme si tedy s Adolfem Bornem při sklence červeného povídat o jeho dětství (shledáte, že i v tomto tématu to víno je obsaženo). "Narodil jsem se v Českých Velenicích," začíná vyprávět Adolf Born, "což je zajímavé městečko. Tedy bylo zajímavé. Patří k nejjižnějším místům jižních Čech a tehdy tam bydleli samí železničáři (ajznboňáci se jim říkalo). Půlka městečka byla česká, půlka rakouská. Hranice procházela městem a rakouská lokálka - kafemlejnek, přejížděla přes hlavní českovelenickou třídu. To vždycky přišel ajzboňák s  červeným praporkem a zastavil provoz. Obvykle to bylo jedno auto, mlékařský vozík a pár povozů. Na hraniční čáře stávala hospoda. Pamatuji se také na své výtvarnické začátky. Maloval jsem inkoustovou tužkou (hodně nasliněnou) přímo na kuchyňský nábytek. Maminka nad mým talentem spráskla ruce a hned hubovala. Nakonec mi rodiče koupili papír, abych si teda maloval a koza (vlastně nábytek) zůstala celá. Na rakouské straně měli levnější víno. Tak lidé chodili popíjet do Rakous. Jedné takové pitky jsem se zúčastnil jako tříletý a v nestřeženém okamžiku jsem ochutnal ze všech sklenic zbylé víno. Skončilo to velmi zle. Bylo mi špatně hezky dlouho. Naše rodina byla zámečnická. První dědeček zámečník a druhý dědeček a otec zámečníci na dráze. Já se zvrhl, porušil jsem tradici a dal se na malování. Obecnou školu jsem navštěvoval až v Praze. Byl jsem jedním z nejhodnějších dítek. Ovšem netrvalo to dlouho. Ve druhé třídě gymnázia jsem se podstatně zhoršil. Chodil jsem do školy na Vyšehradě. Úkoly jsme opisovali ráno před vyučováním na vyšehradských šancích (hradbách). Za války jsme školy moc neužili. V osm začalo vyučování a za čtvrt hodiny na to byl letecký poplach. Jenže my místo do krytů šli hrát fotbal. Tehdy jsem také zatoužil po kole. Nakonec jsem je dostal, ale hned po čtyřech dnech jsem o ně zas přišel. Rodiče je vyměnili za husu. Hodně nás ovlivňovala kovbojská literatura (dnes se říká western) a filmy. Hráli jsme si na desperáty a cvičili se v boji s kančíkem, což je bičík s krátkou násadou. Sráželi jsme jím z hlav "stetsony" nepřátel a podráželi jím cizí nohy. Nebo turnaje hlaviček. Hrávalo se s tenisákem až šest hodin denně. Nakonec jsme odcházeli úplně zničení a hlava nás od úderů míčkem děsivě bolela. V obchodech jsme si kupovali bouchací žabičky a kuličky, které jsme kladli ve škole na stupínek. Vzbuzovalo to velké veselí. A koupit se daly taky svědící a kejchací prášky a smradlavé bombičky. Ve škole jsme mívali katechetu (učitel náboženství). Byl to zajímavý člověk. Mamutí postava a v soukromí vždycky kostkovaná košile. Když se rozzlobil, křičel: "Zápis do třídní knihy nebo facka!" A jelikož měl ruce jako lopaty, každý rychle volil zápis do třídní knihy. Jeden čas jsem vášnivě četl. Obvykle o prázdninách na venkově, kde jsem byl nucen pomáhat při polních pracích. Mezitím co ostatní něco pleli, já ležel mezi řádky a hltal kovbojky, indiánky, mayovky a vernovky. Někdy se stalo, že jsem se začetl tak, že plející došli až ke mně a vypleli mě. |
Foto © archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 11. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jaroslav Vízner |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Milan Markovič |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Vladimír Just |
 |
Josef Fousek |
 |
Karel Šíp |
 |
Jan Vodňanský |