Ivan Rössler: O nejpodivuhodnějším dobrodružství
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
|
|
| HLEDÁNÍ SAMARY Na světě se rodí podivné příběhy, nad nimiž někdy žasneme a jindy zaslzíme a ještě jindy moudře pokýváme hlavou. Nechci tvrdit, že příběh, který hodlám vyprávět, je právě z nich, že je ohromující anebo dojemný anebo propastný jako lidská duše. Ne, jde o pošetilou historii pošetilé honby za něčím dávno zapomenutým, za tělem obrazu, za stínem, který kdesi žije… Nasmál jsem se té historii již dosti v myšlenkách - proč bych ji tedy jednou nevyslovil nahlas? Mám se stydět za to, že je bláhová a že právě já v ní hraji hlavní úlohu? Ne! I bláhovosti vedou někdy k velkým objevům. Kdysi jsem našel v Káhiře malou knížku. Ležela na stolku v hotelové hale na kupě jiných cestovních brožur, měla otrhané rohy a nesla anglický nápis "Blízký Východ". A byla plná popisů cest po Egyptě, Palestině, Sýrii, Iráku i zemi, která se dnes nazývá Írán, byla plná obrázků, svůdností i krasořečí, jenomže to nejkrásnější  nevysvětlovala. To nejkrásnější se skvělo na její přední desce, přímo nad titulem. Byl to snímek města fotografovaný z letadla: koldokola pláň jakoby rozrytá křivolakými stíny… uprostřed město sevřené oválnou hradbou a převýšené kupolí, která se jistě leskla jako bronz… stranou města trosky velikého chrámu a po jejich boku věž vinutá jedním dechem od základů k vrcholu, k hrotu, ke špičatému konci. Tehdy v Káhiře jsem hleděl na onen snímek dlouhé minuty a pak mne přemohla zvědavost a listoval jsem v knížce hledaje zemi, v níž leží to město, ale nenašel jsem nic, ani zmínku, ani stín vysvětlení. A tu ve mně vzrostlo rozčilení a ještě jiný pocit, jemuž dodneška dobře nerozumím. Ale snad není ojedinělý. Snad jej mnozí znají, snad mnozí prožili tu divnou touhu, ten pocit jistoty, že toto je nejkrásnější cíl, střed, k němuž tíhne smysl života, že toto není obraz, ale představa, kterou někdo cizí uzmul jejich myšlenkám, ale která je jejich a kterou milují. Ano! Jistě již mnozí prožili toto omámení, vždyť mnozí již zbožňovali obraz a hledali ženu, která stála modelem. Ovšem neznámou ženu lze milovat a hledat ji z lásky k její tváři. Ale zde nebylo ženy, nýbrž jen divná věž v neznámém městě uprostřed neznámé pouště! Jaká pošetilost zahledět se do něho a zatoužit po něm, po bezejmenném, ztraceném městě a chtít je spatřit živoucí. A přece se to stalo a ona touha mě přepadla a byla prudká jako stesk. Šel jsem proto k vrátnému hotelu, ukázal mu obrázek a ptal se ho na jméno města. Ale on je neznal, nikdy je nespatřil, nevěděl - a ten vrátný přece věděl všechno. Tehdy jsem strčil potají knížku do kapsy, vzal jsem si ji a pak jsem ji ukazoval ve všech cestovních kancelářích a vyptával se. Ale nikdo neznal tu divnou věž poblíže lesklé kupole, nikdo neznal ono město, nikdo nic nevěděl. Marné hledání. Brzy nato jsem odjel do vlasti, ovšemže se svým městem v kapse a doma jsem znovu pátral v knihách, ilustrovaných časopisech, ale nic jsem nenašel. A přece to město žilo někde na blízkém Východě, ano, žilo, fotografie dávala jistotu, ten obraz, jejž kdosi spatřil z paluby letadla. Kde? Marné dohadování. - Vše v člověku časem zaniká, jen snad zvědavost a touha časem sílí. V roce 1933 jsem jel znovu na východ. Praha - Atény, dlouhá unavující cesta vlakem. Atény - Bejrút, čtyři dny na špinavé lodi. Ale na té lodi pluli lidé, kteří znali Orient. Znali všechno, všechno - jen moje město s divnou věží ne. V Bejrútu spadalo pobřeží k moři příkře jako zeď. Za ním se prostírala deska Asie vroubená libanonskými vrchy, za nimi ležel damašek uprostřed zelené pláně, za Damaškem počínala poušť. Projel jsem Libanonem se snímkem v kapse. Ptal jsem se kdekoho. Zbůhdarma. Zůstal jsem v Damašku a hledal znalce pouští. Našel jsem ho; bohužel nepoznal můj cíl. Projel jsem pouští až do Bagdádu. Věru, byly to bláznivé dny bludné honby. Ale stojí za vzpomínání. Ubíhaly v nepořádku, v překvapeních, a snad právě proto byly tak nádherné. "Mistr Franc", český pianista v bagdádském hotelu Great Eastern, hrával zvečera na terase nad proudem Tigridu. Ani on ovšem neznal mé začarované město, třebaže žil na blízkém Východě již dvě desítky let. A neznal je ani nikdo jiný - až se zdálo, že i zde bude pátrání zbytečné a že budu muset bloudit ještě dál. A dny v Iráku letěly jeden za druhým a všechny byly jasné. Bagdád žil, mručel jako zvíře, holubi létali nad kopulemi z emailu, kulaté čluny z rákosu pluly po řece. Pontonový most královny Maud duněl pod nárazy nesčetných kroků jako bubny. Bubny Asie! Když někdy, ve vedru a v poledne na chvíli utichly, bylo slyšet sykot biblické řeky, valící se ve svém korytu z hlíny. A pak přišel úžasný pocit, že to není hlas vody, nýbrž hlas pouště, která se kolkolem svírá... Tehdy se rodila touha pít alkohol, že se tělo vznáší nad pouštěmi nad jednou podivuhodnou věží v jednom ztraceném městě… A pak se to stalo: Před večeří přišel mezi nás drobný domorodec. Vrátili jsme se právě s Francem z vyjížďky do Ktesifonu, my dva osamělí bagdádští Češi, a kdosi ho přivedl k našemu stolku na terase v Great Eastern. Nevím už proč a nač. Najednou seděl s námi. "Hassan Saffar od společnosti Nairn," představil se. Potřásl jsem mu rukou a pak jsem mechanicky vytáhl z kapsy obrázek, již jen tak ze zvyku, bez vzrušení, bez očekávání, bez naděje. A Hassan Saffar se usmál. Ukázal na město. Samara," řekl. - Ukázal na věž: "Maluja." Haha! To jméno znělo slovansky a musel jsem se nedůvěřivě smát: "Maluja! Maluja! Kde to je?" - "Na cestě do Mosulu. Tam." Hassan mávl rukou někam k řece. - "Jak daleko?" - "Blízko. Jeden, dva dny autem." A já jsem musel křičet v bláznivém, šťastném smíchu: "Tak zítra jedeme!" - Jeli jsme. Hned za Bagdádem se prostírala poušť, tvrdá jako kámen. Jeli jsme jejím středem na sever. Cesta se ztrácela v rýhách, vyrytých do útrob země. Jako rty byla rozpukaná ta poušť, jako rty v horečce. Jako v horečce letěl horký den. Okrově zbarvený prach padal do očí a na tváře. Obzor byl jak z opálu, měnivý, barva za barvou v něm mihotala. Pak se objevil most. Stál sám uprostřed pouště, bez vody, bez proudu, který by pod ním tekl. Tak osaměle tam stál, tak zbytečně… tak jako stařec, který brzy zemře, protože již vykonal svoje dílo. A my jsme jeli dále k Samaře, a já jsem se smál, protože už brzy se obraz stane tělem a já snad vystoupím na Maluju, na tu neobjevitelnou věž, kterou jsem přece jen objevil, a právě ve chvíli, kdy už jsem přestal doufat. Smál jsem se jako ten, kdo po letech dosáhl nesmírně vzdáleného cíle. Dvě ženy Hassana Saffara seděly přede mnou a mlčely, celé zahalené v černém, dva černé přízraky bez tváře. A pak se nám zjevila řeka. Tekla v hluboké kotlině. Byl to Tigris, ale zde tekl jinak než v Bagdádu - vůbec všechno bylo jiné. Jako kdybychom byli sestoupili do jádra toho, co minulo a co je zapomenuté. Na břehu čekal převozník. Když jsme usedli na jeho dřevěném plavidle, vstoupil na lano napjaté nad řekou a šel po něm tlače před sebou svůj prám. Na druhém břehu čekali lidé z jiného světa a měli zelené turbany potomků prorokových a dlouhé hedvábné pláště. Kráčeli jsme do svahu. Půda pálila jako rošt. Při každém kroku se z ní drobil horký písek. Dvě ženy Hassana Saffara nyní hovořily pod svými závoji, ale nebylo slyšet slova, nýbrž jen nesrozumitelné šeptání. Vystoupili jsme na ten nekonečný břeh. Spatřili jsme obrovské zkamenělé moře. A v něm moje město. A za ním mou věž. Konečně. - Často jsem si představoval, co učiním, až budu u tohoto cíle. Myslel jsem si, že vykřiknu k nebi toto jediné slovo: "Konečně! Konečně!" Anebo že budu tiše stát a jenom v duchu říkat: "A přece! Přece jsem tě našel." - Nic z toho jsem neučinil. Smál jsem se tak bláhově jako již často během oné směšné honby za stínem. A šel jsem k městu přímo, téměř úprkem. Nad jeho zdmi se leskla kupole a nebyla z bronzu, nýbrž z ryzího zlata jako tak mnohé kopule šíitských mešit v Iráku, které jsem už dříve spatřil, ty v Kazimein, v Nadžáfu, v Karbale. Ale město pod ní jako by ani nežilo, či jako by se během věků seschlo z obrovských rozměrů na drobnou hmotu a žilo dnes jen svým nejvnitřnějším zrnem: všude vůkol práchnivěly trosky a město v jejich středu bylo nepatrné. Tehdy jsem již věděl, že Samara bývala metropolí této země - Mezopotámie - v době před Harun-al-Rašidem. Když se později panovníci přestěhovali do Bagdádu, upadla Samara a počala odumírat. A dodnes umírá a jen jediné ji drží při životě: posvátná mešita, poutní místo šíitů, nad níž se leskne zlatá kopule. Šel jsem napříč městem. Bylo vedro jako v nejhlubším pekle. Za městem ležel pruh pouště a zdálo se mi, že puká před mýma očima. Ve vedru trčela věž, spirála z kamene, taková spirála, jaká vznikne, když svineme řemen a vytlačíme jeho střed do výše. Šel jsem k ní ve stínu ruin velkého chrámu. Slunce bičovalo. Teď už jsem jen klopýtal jako ve snách. Ano, ve snách! Což toto nebyl dlouhý, těžce vybojovaný sen? Vystoupil jsem po spirále, jež se vine kolem Maluje až k hrotu. A obraz, pro který jsem křížem krážem bloudil po světě, ležel pode mnou. Skládal se z obzoru, pouště a města. Obzor tvořil kruh, poušť tvořila vypuklina jako štít, na jejím vrcholu stála Maluja a na vrcholu Maluje já. V té chvíli jsem si připadal nesmírně veliký a nakonec jsem vykřikl: "A přece jsem tě objevil a dostal! A přece tě mám!" A bylo mi do jásotu a vzal jsem fotografii, tu z Káhiry, která mne zavedla až sem, a roztrhal jsem ji na kousíčky. Již jsem ji nepotřeboval. V té chvíli jsem byl nadšený jako dítě a už jsem hledal po kapsách nůž, abych poprvé v životě vyryl do starého zdiva své iniciálky… Ale tu se něco pohnulo kolem mne. Anebo ve mně, nevím, ale nechal jsem nůž nožem a musel jsem usednout na vrcholu své věže, protože mě přemohla hrůza, že se zřítím… protože se mi zdálo, že svět se propadá, že náhle není vypouklý jako štít, ale vyhloubený jako mísa, že hrany obzoru rostou do výše kolem mne, kolem člověka, který se propadl do hloubky a je tak osamělý, křehký, maličký. "Hle… Hle!" To slovo bylo vše, nač jsem se zmohl ve své úzkosti. Rty se mi třásly. Vtom skončilo hroucení prostoru a poušť byla opět nehybná. Strašná poušť Irák. Jizvy, klikaté a ostré jako stopy drápů ji brázdily křížíce se v obrazec pavučiny. Kdesi v té poušti a v dálce trčel starý most, pod nímž vyschla řeka tak jako život vysychá v těle smutného starce. Kdesi ještě mnohem dále, hlučel jiný svět. Ale zde umírala Samara, obklopená oválem hradeb a nesmírným polem zřícenin. Zlatá střecha dómu nad ní bleskotala. A vnucovala se myšlenka, že je to veliká koule zlata, jež se bez hlesnutí valí… A tehdy se někdo zvysoka, jásavě zasmál. Byly to děti, které si hrály u paty Maluje ve zbořeništi chrámu - a pojednou bylo vše jasnější, jako kdyby město přestalo umírat, jako kdyby poušť ztratila svůj děs. Pojednou byly jen dálky. Klid a velkolepost: Nastal okamžik krásy, ten rozlehlý a šťastný okamžik, v němž jsme dosáhli jednoho cíle a v němž dosud myslíme na další cíl. - Tak skončilo hledání Samary - chvilenkou štěstí. A mne se opravdu zdá, že celý tento příběh za ztracenou věží a městem zní téměř jako příběh honby za štěstím. I štěstí je vzdálené a málokdo je zná. I štěstí se skrývá až na konci dlouhé bludné pouti. I k němu vede někdy čirá bláhovost. Tak skončila pravdivá historka, kterou jsem kdysi považoval za jednu z nejlepších, ale kterou bych dnes asi napsal docela jinak, střízlivěji, úsporněji, ne tak nadneseně. Člověk se prostě léty mění, vyvíjí, a nejen člověk. Celý svět se od té doby změnil. Bagdád je dnes významné, hlučné velkoměsto, na Tigridu už neplují starodávné rákosové čluny, které se prý nezměnily od biblických časů, ale nepřečkaly rok 1950. Ani obě primitivní pontonové lávky tam už dávno nejsou a neduní… a vsadil bych se, že dnešní převozník v Samaře má motorový člun; je-li tam ovšem ještě přívoz a ne moderní most. Samara už asi neskomírá, nicméně zlatá kopule šíitské mešity tam dozajista stále ještě září v slunci a poblíže jistě stojí moje osudová věž Maluja. Dlouho hledaná a ještě déle zapomenutá. Desítky let jsem na ni ani nevzdechl, až do roku 1973. Tehdy jsem jel autem z Karlových Varů do Mariánských Lázní a bezprostředně za Bečovem odbočil vpravo na okresní silnici směr Nová Ves - Prameny, kterou jsem doposud neznal. Občas si tak zpříjemňuji a zpestřuji cestu, obzvláště když mám před sebou kolonu čadících vozů, které v zatáčkách nelze předjet. Někdy se taková zajížďka vyplatí, a nejen kvůli čistému vzduchu. Tehdy se mi vyplatila dvojnásob. Jak jsem stoupal serpentinami stále výš a výš, otevíral se vůkol český kraj jako nesmírná obrázková kniha. Bylo to velice krásné. Tak krásné až člověk zatoužil nesedět za volantem, ale jít pěšky, anebo ještě líp být v sedle a prohánět se po zvlněných loukách jako v chlapeckých snech. A snad jsem se opravdu trochu zasnil… snad se mi vskutku na okamžik zdálo, že jsem opět takový, jaký jsem býval, tak impulsivní, plný romantických tužeb - například té najít v Asii podivnou věž a zlatý chrám. A hle, ta věž náhle vystoupila přede mnou nad obzor. Zázrak? Přelud? Selhání smyslů unavených příliš dlouhou cestou? Zastavil jsem. Vystoupil jsem a proběhl se kolem vozu, jak se řidičům doporučuje, když si nejsou jisti sami sebou. Obrátil jsem se směrem k přeludu. Maluja tam dosud stála. Nebyla to iluze, nýbrž skutečnost. Opět jsem vyjel. A Maluje přede mnou rostla a blížila se, a byla to do všech podrobností ona, klasicky jednoduchá nádherná spirála z cihel, vinoucí se k obloze. Ale stále zůstávala nedostupná, neboť strměla stranou od silnice, poněkud vpravo, a nevedla k ní ani polní cesta, ba ani mez, po níž bych se mohl pěšky vydat. Nezbylo tedy než jet dál až k první trochu sjízdné odbočce do prava, a ještě jednou odbočit. Nakonec jsem se dostal do obce jménem Krásno, kde jsem cestičku k věži našel. Tak jsem se podruhé v životě probojoval k Maluje. Ukázalo se, že je o něco nižší než ta Samarská, a nikoli z cihel, nýbrž z balvanů. A že vypadá velmi staře. Kdo ji zde postavil? Kdy? Podle jakého vzoru? Nemám tušení. Vím jen, že na mapě je označena jako rozhledna a že bych se k ní dostal snáze, kdybych před Bečovem odbočil na Sokolov. Vím také, že z jejího vrcholu je půvabný rozhled, ryze český - žádná poušť, ale zalesněné kopce; žádná mešita, ale na severu komíny Horního Slavkova; žádné ruiny, ale zoraná pole. A posléze vím to nejdůležitější: Dlouho jsem hledal v dálkách to, co jsem měl po celou dobu na dosah ruky. Za humny. Doma. Tím skončilo druhé dějství mého nejpodivuhodnějšího dobrodružství. Někdo snad namítne, že ze všech příhod, které mne v životě musely potkat, vyprávím právě tu nejméně vzrušující. Omyl. pro mne bylo a jest objevení Maluje to nejpřekvapivější, nejpozoruhodnější, co se mi kdy přihodilo. Nadlouho mně dalo látky k přemýšlení. Ve světle této zkušenosti opravuji proto poslední řádky přes padesát let starého textu, jež zněly: "I štěstí je vzdálené… I štěstí se skrývá až na konci dlouhé, bludné pouti." Není to pravda. Štěstí je všudypřítomné. Je ovšem třeba vědět, kde je hledat. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 06. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jaroslav Vízner |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Jiří Menzel |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Vladimír Just |
 |
Jan Krůta |