Nedávno jsem poslal SMS gratulaci Markovi Ebenovi k jeho narozeninám. Krátce na to mi přišla veršovaná odpověď:

Říká se – kdo lže, ten krade.
Přiznávám se. Dvaapade.
Už to není žádná pejcha,
ale jsem rád, že furt dejchám.
Frčí to, jak kasa v Tescu…
Díky za Tvou esemesku!

Přiznám se, že mám Marka rád. Nejen jako brilantního, vtipného a pohotového moderátora, ale i jako čestného člověka. Občas se potkáváme, někdy nahodile i na ulici a vždycky prohodíme pár slov.
Jsem rád, že Marek jako jeden z prvních přivítal zrod Novy, ve které jsem pár let pracoval. I jeho gratulace v Národním muzeu, odkud jsme vysílali historicky první show, byla vtipná.
Krátce na to jsme vysílali jako vůbec první zábavný pořad Ruskou ruletu, kterou moderoval, ve které Oldřich Kaiser s Jiřím Lábusem, pod taktovkou skvělého dramaturga Jana Czecha, improvizovali scénky na vylosovaná témata. A teď je Markovi „dvaapade“.
Kdysi jsem Marka požádal, aby přispěl do mé knížky „Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami“ krátkou vzpomínkou na svoje dětství. Mělo to svůj důvod, který prozradím, až si jeho vzpomínku přečtete. Zde je:

Jako dítě jsem byl lekavý a myslím, že mi to zůstalo. Patřím mezi ty diváky, kteří - jdou-li do kina na Vetřelce - vidí jen jednu třetinu filmu, protože zbytek času úporně hledí do podlahy, aby se z toho leknutí, až zase odněkud spadne kousek plazmy, netrefil šlak.
Nerad se lekám a nerad lekám někoho. V dětství to bylo asi ještě markantnější než dnes, a tak mi táta, s jehož pracovnou sousedil pokoj, kde jsem spal, vždycky nechával pootevřené dveře, kterými pronikal do pokoje proužek světla. Ale nebylo to jen světlo, které prosakovalo to škvírou ve dveřích, byla to i muzika.

Když jsem byl starší a viděl jsem některé filmy o hudebních skladatelích, vždycky jsem se hodně nasmál. Umělec sedí u otevřeného okna a přemýšlí o svém umění. Najednou se venku zatmí, přichází bouřka, uhodí první blesk a na umělce už to jde, už se otáčí ke klavíru, chvilinku přemýšlí, ale jen moment, víc to režisér nedovolí a šup, už hrábne do kláves a divák slyší známou skladbu v plné sazbě.
To je ovšem film, který se v ničem nepodobá tomu, co pronikalo škvírou ve dveřích do mého dětského pokoje. Velmi tiché, nenápadné útržky hudby, často se opakující a pomalu posunující vpřed. Asi jako kdyby někdo vyráběl něco ze dřeva, uřízl nějaký kousek, pak jej přiměřil, trochu připiloval, znovu přiměřil a pak přišrouboval k tomu ostatnímu.
Ze všeho nejvíc to připomínalo práci domácího kutila, navíc se to dělo velmi potichu. Táta totiž špatně snáší, když ho u psaní někdo poslouchá, na chalupě má sice pianino, ale jsme-li tam pohromadě, raději odjíždí dvacet kilometrů vedle do lidové školy umění, kde je večer sám.
Ale tehdy jsem byl dítě a to se tak nebralo.

Musím říct, že jsem tenhle zvláštní stud při práci úplně pochopil, když jsem přišel k divadlu. Taky jsem nejradši, když při zkouškách je v hledišti jen režisér a na scéně ti, co tam musí být. Zkouška je od slova zkusit si, ale to neznamená, že to, co si zkusíte, bude zrovna to pravé.
Na zkoušce je člověk pořád na hranici trapnosti - tedy, pokud opravdu zkouší a nechce se pohybovat jen v tom vyšlapaném prostoru, o kterém ví, že mu sedí. Pokud to chce zkusit jinak, nezbývá mu, než někdy udělat na scéně věci, které ještě nikdy neudělal, a to vždycky trochu zavání ostudou.
Často se o tom mluví jako o obnažování, ale když se člověk obnaží, velmi dobře ví, co těm druhým ukáže a taky to nemusí být vždycky něco hrozného.
Já mám ze zkoušení spíš ten pocit, jako bych šel k doktorovi a nebyl si jistý, jestli to prádlo, co mám na sobě, nemá díru. A taky, že velmi často má; doktor na mě znechuceně hledí a sestřičky se chichotají.
Znám spoustu kolegů, které na divadle ze všeho nejvíc baví právě to zkoušení, hledání, a když je po premiéře, už je to tolik nebere. Myslím, že se mnou je to opačně.
Stydím se za své neobratné pokusy při zkouškách a jsem šťastný, když se mi podaří najít klíč k postavě, kterou mám hrát a mohu si připadat trochu bezpečněji. Ale už nikdy ne tak bezpečně, jako s peřinou u brady, proužkem světla na podlaze a tichým zvukem klavíru od vedle, při kterém se tak nádherně usínalo.