Ivan Rössler: Pocta Markovi Ebenovi

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Nedávno jsem poslal SMS gratulaci Markovi Ebenovi k jeho narozeninám. Krátce na to mi přišla veršovaná odpověď:

Říká se – kdo lže, ten krade.
Přiznávám se. Dvaapade.
Už to není žádná pejcha,
ale jsem rád, že furt dejchám.
Frčí to, jak kasa v Tescu…
Díky za Tvou esemesku!


Přiznám se, že mám Marka rád. Nejen jako brilantního, vtipného a pohotového moderátora, ale i jako čestného člověka. Občas se potkáváme, někdy nahodile i na ulici a vždycky prohodíme pár slov.
Jsem rád, že Marek jako jeden z prvních přivítal zrod Novy, ve které jsem pár let pracoval. I jeho gratulace v Národním muzeu, odkud jsme vysílali historicky první show, byla vtipná.
Krátce na to jsme vysílali jako vůbec první zábavný pořad Ruskou ruletu, kterou moderoval, ve které Oldřich Kaiser s Jiřím Lábusem, pod taktovkou skvělého dramaturga Jana Czecha, improvizovali scénky na vylosovaná témata. A teď je Markovi „dvaapade“.
Kdysi jsem Marka požádal, aby přispěl do mé knížky „Přátelé jsou příbuzní, které si vybíráme sami“ krátkou vzpomínkou na svoje dětství. Mělo to svůj důvod, který prozradím, až si jeho vzpomínku přečtete. Zde je:

HUDBA A PROUŽEK SVĚTLA
Marek Eben
 

Jako dítě jsem byl lekavý a myslím, že mi to zůstalo. Patřím mezi ty diváky, kteří - jdou-li do kina na Vetřelce - vidí jen jednu třetinu filmu, protože zbytek času úporně hledí do podlahy, aby se z toho leknutí, až zase odněkud spadne kousek plazmy, netrefil šlak.
Nerad se lekám a nerad lekám někoho. V dětství to bylo asi ještě markantnější než dnes, a tak mi táta, s jehož pracovnou sousedil pokoj, kde jsem spal, vždycky nechával pootevřené dveře, kterými pronikal do pokoje proužek světla. Ale nebylo to jen světlo, které prosakovalo to škvírou ve dveřích, byla to i muzika.

Když jsem byl starší a viděl jsem některé filmy o hudebních skladatelích, vždycky jsem se hodně nasmál. Umělec sedí u otevřeného okna a přemýšlí o svém umění. Najednou se venku zatmí, přichází bouřka, uhodí první blesk a na umělce už to jde, už se otáčí ke klavíru, chvilinku přemýšlí, ale jen moment, víc to režisér nedovolí a šup, už hrábne do kláves a divák slyší známou skladbu v plné sazbě.
To je ovšem film, který se v ničem nepodobá tomu, co pronikalo škvírou ve dveřích do mého dětského pokoje. Velmi tiché, nenápadné útržky hudby, často se opakující a pomalu posunující vpřed. Asi jako kdyby někdo vyráběl něco ze dřeva, uřízl nějaký kousek, pak jej přiměřil, trochu připiloval, znovu přiměřil a pak přišrouboval k tomu ostatnímu.
Ze všeho nejvíc to připomínalo práci domácího kutila, navíc se to dělo velmi potichu. Táta totiž špatně snáší, když ho u psaní někdo poslouchá, na chalupě má sice pianino, ale jsme-li tam pohromadě, raději odjíždí dvacet kilometrů vedle do lidové školy umění, kde je večer sám.
Ale tehdy jsem byl dítě a to se tak nebralo.

Musím říct, že jsem tenhle zvláštní stud při práci úplně pochopil, když jsem přišel k divadlu. Taky jsem nejradši, když při zkouškách je v hledišti jen režisér a na scéně ti, co tam musí být. Zkouška je od slova zkusit si, ale to neznamená, že to, co si zkusíte, bude zrovna to pravé.
Na zkoušce je člověk pořád na hranici trapnosti - tedy, pokud opravdu zkouší a nechce se pohybovat jen v tom vyšlapaném prostoru, o kterém ví, že mu sedí. Pokud to chce zkusit jinak, nezbývá mu, než někdy udělat na scéně věci, které ještě nikdy neudělal, a to vždycky trochu zavání ostudou.
Často se o tom mluví jako o obnažování, ale když se člověk obnaží, velmi dobře ví, co těm druhým ukáže a taky to nemusí být vždycky něco hrozného.
Já mám ze zkoušení spíš ten pocit, jako bych šel k doktorovi a nebyl si jistý, jestli to prádlo, co mám na sobě, nemá díru. A taky, že velmi často má; doktor na mě znechuceně hledí a sestřičky se chichotají.
Znám spoustu kolegů, které na divadle ze všeho nejvíc baví právě to zkoušení, hledání, a když je po premiéře, už je to tolik nebere. Myslím, že se mnou je to opačně.
Stydím se za své neobratné pokusy při zkouškách a jsem šťastný, když se mi podaří najít klíč k postavě, kterou mám hrát a mohu si připadat trochu bezpečněji. Ale už nikdy ne tak bezpečně, jako s peřinou u brady, proužkem světla na podlaze a tichým zvukem klavíru od vedle, při kterém se tak nádherně usínalo.

Ta Markova vzpomínka vznikla proto, že jsem před mnoha lety napsal článek o jeho otci Petru Ebenovi.
V té době jsem spolupracoval s Lyrou Pragensis a psal seriál článků o dětství slavných lidí. A protože jsem se – právě díky Lyře Pragensis – dostal do blízkosti skvělého hudebního skladatele a vynikajícího člověka Petra Ebena, oslovil jsem i jeho.
BOLEST A HUDBA

Hudební skladatel Petr Eben je velmi jemný a kultivovaný člověk. A hravý, jak dokázal například na Salónu Lyry Pragensis, který dostal název DÍTĚ V NÁS a na němž donutil všechny přítomné, aby si zahráli jednoduchou skladbičku ve stylu Carla Orffa pomocí dřevěných paliček, malých xylofonů a bůhví čeho ještě.
Bylo to takové předstivínovské.
Pak se tam četl Medvídek Pú a zpívala se písnička Láda, láda čokoláda, která se málem stala hymnou toho večera. Ebenova jednoduchá melodie mi jako neodbytný hit šla hlavou ještě několik dní poté.
Petra Ebena jsem rád poslouchal i jako mistrného varhaníka. Chodíval jsem na jeho varhanní improvizace mimo jiné i k sv. Martinu ve zdi, kde kdysi dávno recitovával legendární Jiří Ostermann (jinak neodbytně spjatý s Violou) či tam zpívala Eva Olmerová. Prostory tohoto odsvěceného kostela a snad i občasného skladiště však nejlépe rezonovaly varhanní hudbou.
Při jedné Ebenově varhanní improvizaci se mi zdálo, jakoby mezi velebné tóny lehce pronikaly jazzové synkopy. Ptal jsem se po produkci Petra Ebena, zda je to možné. Chvíli se zamyslel a pak pravil: "Hudebník nikdy neví, co všechno ho inspiruje, takže možné to docela je."

Syn Petra Ebena, Marek, mi jednou vyprávěl, když ještě pravidelně se svými bratry muzicíroval na Portě, že jim tatínek složil rockovou skladbu, ale bohužel ji nikdy nehráli, protože neměli potřebné elektrické nástroje.
Jelikož jsem kdysi zachytil vyprávění Petra Ebena o jeho dětství, dostal jsem po letech jeden nápad, ale o něm až za chvíli.

Teď vypráví Petr Eben:

"Moje nejranější vzpomínka je z doby, kdy jsem ještě spával v malé dětské postýlce se síťkou. Aby se mi dobře usínalo, sedával tatínek vedle mne a zpíval mi Brahmsovu ukolébavku "Dobrou noc, sladce spi."
Když zpíval, držel mne přitom za ruku, kterou jsem měl prostrčenou jedním okem toho sítěného pletiva. Líbilo se mi to tolik, že jsem vydržel i bolest, když se mi pletivo začalo zařezávat do zápěstí.
To první setkání s hudbou bylo pro mne směsicí pocitů blažených i bolestných; a ta už pak provázela všechna moje setkání s hudbou: cvičení, při kterém mě těšilo, že se nějaké skladby mohu zmocnit, ale zároveň jsem cítil, kolik jí zůstávám dlužen; a později i skládání, kdy jsem byl nadšen nějakou hudební myšlenkou a zároveň nešťastný z toho, jak málo se z této představy podaří zachytit na notový papír.
Do šesti let jsem byl v Žamberku. Je to hezké městečko v půvabné krajině, ale svět dětí je neuvěřitelně malý. I kdyby některý chlapec vyrůstal v Benátkách, v Salcburku nebo Paříži, bude znát z těchto měst asi přesně totéž, co já v Žamberku: zahradu a půdu, dvorek a sklep domu, ve kterém jsem bydlel, prostě malé království dětí.

Přesto, že se pohybuji v říši zvuků, hrozně rád se dívám na celý okolní svět, od krajin a lidí až k obrazům a sochám. Zřejmě jsem měl pozorovací talent už od mládí.
Pamatuji se, že jsem jednoho dne - byly mi asi tři roky - začal kulhat. Rodiče se mne zpočátku snažili všelijak přelstít. Třeba někam něco položili a řekli mi: "Utíkej pro to!" Jenže já kulhal, i když jsem běžel.
Tak se vylekali doopravdy a vzali mne k lékaři, který neshledal nic vážného. Nakonec na to přišli: vzpomněli si totiž, že jsem několik dní předtím potkal pána, který kulhal. Já jsem si toho povšiml a začal ho napodobovat.
Snad pro tuto chuť pozorovat a poznávat byla mým největším klukovským pokladem - lupa. Všechno jsem si mohl prohlížet - pletený svetr, lístečky, kamínky, motýly. Později lupu vystřídal mikroskop, který mi přinesl nové objevy a spoustu dobrodružství.
Podobně jako neviditelná a přece pro mne tak významná říše tónů, i tento báječný přístroj mě od mládí upozorňoval na to, že jsou podivuhodné věci tam, kde je netušíme, zázračná kouzla skrytá našim zrakům.

Ohromné zážitky jsem prožil u varhan. Bylo mi devět let, to už jsme bydleli v Českém Krumlově, kdy jsem k nim sedal prvně. Rukama jsem se opíral o klávesy manuálů (na pedály jsem zatím ještě nedosáhl) a protože lavice varhan byla dost daleko, skoro jsem na varhanách visel. I později, když jsem po setmění sedával sám v obrovských prostorách kostela - všude byla tma, jen světýlko nad hracím stolem svítilo - byly pro mne varhany a šero gotické architektury nezapomenutelným zážitkem.

Ale vedle těch nádherných okamžiků přišly i pocity křivdy. Otec byl školním inspektorem. Já jsem se docela dobře učil a u svého učitele jsem byl oblíben. Také já ho měl rád a vzhlížel jsem k němu s obdivem, jako k největší autoritě mládí.
Přišla okupace a můj otec okamžitě místo školního inspektora ztratil. A tu náhle, doslova přes noc, se úplně změnilo chování učitele ke mně, náhle byl chladný, odmítavý, někdy až zlomyslný. Trvalo dlouho, než bezelstný dětský mozek mohl vůbec pochopit, že to všechno předtím byla jen přetvářka a vypočítavost. Tehdy byla silně otřesena moje důvěra v upřímnost a pravdivost dospělých.

Z ranějšího mládí si vybavuji událost, která obdobně otřásla mou důvěru v sílu a moc dospělých. Stalo se to ještě v Žamberku, na strmé ulici vedoucí od rohu náměstí, kde je radnice, s kopce dolů. Byla zima, ulice zledovatělá, a já šel s maminkou na nákup. Viděl jsem, jak na té ulici upadl kůň; ležel na zemi, těžce oddychoval a marně hrabal kopyty, aby se opět postavil. Kolem něho shluk lidí, bezradných a neschopných mu pomoci. Nevím, jak to dopadlo, myslím, že mne maminka táhla stranou. To, co ve mně však utkvělo, bylo pro mne nové, zarážející poznání: vedle bezmocnosti toho velkého zvířete jsem náhle poprvé zažil i bezmocnost velkých, dospělých lidí.
V mých dětských představách byli do té doby dospělí lidé představiteli neomezené moci, budící ve mně bázeň i důvěru: dokázali všechno, mohli mi tedy také vždy pomoci, bylo možné se k nim kdykoliv utéci.
A najednou jsem je zastihl bezradné a neschopné zasáhnout. Pamatuji se na ten velký, hluboký údiv z této chvíle a myslím si, že jsem snad od tohoto okamžiku začal podvědomě hledat autoritu silnější a mocnější….“ 

Foto Marka Ebena převzato ze stránek  ©  www.bratriebenove.cz
Foto Petra Ebena převzato ze stránek kulturuní revue  ©  http://atemporevue.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 01. 2010.