Ivan Rössler: Ve zpovědnici Karla Svolinského

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Karel Svolinský (* 14. leden 1896 Svatý Kopeček u Olomouce,   + 16. září 1986 Praha)
český malíř, grafik, ilustrátor a scénograf
K některým lidem jsem přicházel s ostychem, měl jsem pocit, že vyrušuji, že se nehodí mrhat vzácným časem vzácného člověka. Tento pocit jsem měl, když jsem dostal nabídku, abych udělal rozhovor s Karlem Svolinským.
Karel Svolinský mě přijal v místnosti, které dal jméno zpovědnice, protože v ní se většinou odbývaly rozhovory s novináři. Nejprve se ovšem ujistil, zda nepatřím k tzv. třítečkovým novinářům, kteří často nedokončují větu a ponechávají ji tajuplně otevřenou zmíněnými třemi tečkami. Když jsem ho ujistil o své nevraživosti ke třem tečkám na konci věty, uklidnil se a s rozhovorem souhlasil.
Jelikož jsem přišel o pár minut dřív, mohl jsem se v klidu seznámit s kočkami, kterých bylo u Svolinských skoro stejně tolik jako na pověstném Trajánově fóru v Římě. Kočky líně posedávaly na schodech anebo obcházely košík, ve kterém nebyla ani jablka, ani pletení, ale telefon.
Když jsem si začal prohlížet sloupořadí svícnů, které vystupovalo po schodech do prvního patra, vešel Karel Svolinský. Začal jsem opatrně univerzální otázkou: Vím, že jste hodně cestoval. Která země na vás zapůsobila nejvíc? Odpověď předznamenalo nepříliš nadšené gesto a zabručení: "Cestoval, cestoval, na tom přece nic není." Ale pak začal vyprávět:

"Odjakživa mne zajímaly jižní státy: Itálie, Řecko, Francie a Španělsko. Pro malíře to jsou asi nejzajímavější země. Pozoruhodný je i Východ. Například v Moskvě jsem viděl ikony, staré fresky, práce slavného Rubleva. Nedávno mi přišel ze Slovenska katalog; viděl jsem, že slovenské ikony mají svůj lidový a místní, tj. slovenský přízvuk, jsou méně byzantské než ruské. Obdobně ikony a fresky jugoslávské."

Než jsem stačil položit otázku, Karel Svolinský iniciativně změnil téma.

"Člověk nikdy neví, kde najde poučení. Někdy je najde na balvanu, který potká v lese. V Čechách, ať už člověk vystoupí kamkoliv, najde na vrcholcích lesnatých kopců celá skaliska a po lese roztroušené balvany. Na nich člověk vidí bohatství forem a barev. Co druhů lišejníků na balvanech roste! Někde vidíte kameny celé žluté, jako v povodí Vydry, jinde obdivujete na kamení měděnku, která předčí měděnku na kopuli Křižovníků.
Nádherný žulový balvan je na Sedlčansku, říká se mu Husova kazatelna. (Vsuvka: nedávno jsem tam byl a kámen jsem vyfotografoval). Žuly jsou i barevně velmi krásné, to jsem obdivoval ve Vysokých Tatrách, kde nacházíte kameny v korytech potoků a žula je světloučká, omílaná čirou vodou. A okolo je spousta vznešených horských květin. Luční květiny jsou ve srovnání s vysokohorskými ve své barevnosti i tvaru mnohem primitivnější. Ale vlastně ne: obojí jsou tvary i koloritem výtvory rafinované."

Karel Svolinský se mi jevil jako citlivý a vnímavý pozorovatel. Poslechněte si, co všechno lze vidět na obyčejných listech stromů, které většinou míjíme bez povšimnutí, pokud ovšem právě nepořádáme herbář.
"Javorový list je vespod růžový a nahoře žlutý s jemným zeleným nádechem. Na líci má několik temně hnědých až černých flíčků, které mu dodávají pikantnosti. Skupiny listů u jeřábů - to jsou hotové klenotnické kousky. Anebo metamorfóza kaštanového listu, když se rodí a vyvíjí, jak se mění jeho tvar i barva a jak ty listy vytvářejí náznaky lidských figur. V jedné fázi listy připomínají herce s rozhozenýma rukama. Nechci mluvit o kráse stromů, jejich architektuře, individualitě a tak dále, to bychom neskončili ani do rána."
Které roční období máte nejraději? Ptám se rychle.
"Tuhle otázku jsem čekal. Zimu bych si bezpochyby nevybral. Ačkoliv i ona má něco krásného do sebe. Odhaluje kresbu větví stromů, jejich konstrukci a pohyb. Zima je tak trochu neskutečný svět, má nejblíže černobílému grafickému listu.
Kdybych si mohl vybrat, vybral bych si nejspíš jaro, protože na jaře je v přírodě největší pohyb. Nemám rád statickou krajinu. Na jaře člověk vidí stromy obsypané poupaty, pak za pár dní jsou na nich listy, za chvíli květy a ta barevnost přírody se pořád mění. Na jaře je stráň narůžovělá, pole zvláštně hnědá, vidíte různé odstíny trav i listů stromů a barvy mají takový cudný charakter.
Léto - to je záplava zelené hmoty. V létě mám ovšem rád bouře - bouře jsou drama, velkolepé divadlo!
Zato podzim je vysoce zajímavý díky mlhám, mlhy jsou poezií podzimu. Jdete-li lesem, který prostoupen mlhou, zdají se vám kmeny stromů světlejší, jako odhmotněné. Že je podzim nejbarevnější? To se vlastně jen tak banálně říká a není to tak docela pravda.
I jaro je barevně bohaté, jsou to ovšem tóny a odstíny velmi jemné - je to komorní hudba. Jaro vyžaduje vnímavý pohled, na podzim to je, jako když troubí na trumpety, to každý slyší.

K té až příliš stručné charakteristice ročních období přece jenom vám musím ještě přidat pár slov. K té zimě: jak jsem mohl zapomenout na takové pohádkové zázraky, které vyčaruje jinovatka na stromech, na uschlých rostlinách, a jaké divy provádí mráz na zamrzlých plochách kaluží! A jaké pěkné kousky dokáže čerstvě napadlý sníh i v Praze, když na barokních plastikách, a zvláště na nich, zdůrazňuje tančící linie!
Ale jaro je přece jen jaro! Nechtějme vidět jenom ty barevné a tvarové proměny v krajině, ale vzpomeňme, co se děje v nás!"

Jelikož moje návštěva se odbývala v čase Vánoc, neodpustil jsem si možná banální otázku: Máte rád Vánoce?
"Mám-li být upřímný - byl čas, kdy jsem je neměl rád. Myslím na ty Vánoce, kdy jsem byl řezbářský učeň a v každoročně se opakujícím předvánočním spěchu - jako Figaro sem, Figaro tam - jsem pobíhal ve zvýšeném tempu nejen po dílně, ale roznášel až do poslední chvíle na Štědrý den naše práce - dárky.
Jako kluk u rodičů doma, na moravském venkově - to bývalo něco jiného! Vrátila se ta atmosféra Vánoc zase až potom, když jsem se oženil. To byly opět Vánoce, jaké měly být!
Teď, když sedíme se ženou sami dva o Štědrém večeru a vzpomínáme - jsme šťastni, že máme ten předvánoční spěch - a on je opravdu věrný tradici - za sebou. Ale to už je zase něco jiného."
Karel Svolinský se odmlčel. Poděkoval jsem za rozhovor a vyšel do začínající noci. Chtěl jsem počítat hvězdy, ale bylo zataženo.

S Karlem Svolinským jsem se setkal ještě jednou, byla to ale krátká návštěva. Požádal jsem ho, zda by mi nenakreslil do bibliofilie ex libris. Měl jsem sebou pro jistotu, ačkoliv jsem příliš nedoufal, bibliofilii, kterou vyzdobil třemi mědirytinami. Byla to Korespondence Bedřicha Smetany vydaná Lyrou Pragensis.
"Vy máte rád krásné knihy?" vyzvídal nejprve. Přiznal jsem se, že je kupuji, stejně jako kupuji grafické listy.
"Hm," zabručel. "Tak se podívejte!" a bibliofilii otevřel. Okamžitě se zase zaklapla.
"To není dobré řemeslo," řekl Karel Svolinský. "Kniha, když se otevře, má zůstat otevřená a ne se zase zavřít. Tak ji tu nechte a ozvěte se tak za čtrnáct dní."
Mimoděk jsem si vzpomněl, jak mi před časem Cyril Bouda nakreslil ex libris na schodech Reduty. Čekal jsem něco podobného. Nicméně knihu jsem u Karla Svolinského nechal a za čtrnáct dní jsem ji skutečně dostal zpátky. Ex libris tvořilo několik čar, ale každá z linek měla svůj hluboký smysl a žádná nebyla zbytečná.
"Važte si toho," řekl Karel Svolinský. "Nenávidím ex libris."
A když viděl, že mám z kresby radost, přidal mi malý grafický lístek. "Tumáte, když to máte rád."
Pak jsme se rozloučili a byl krásný, slunečný lednový den.

Foto © archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 09. 2009.