Zdeněk Wachfaitl: Sraz MBX 2009 Mladá Boleslav
Sraz MBX 2009 v sobotu dne 1.srpna 2009 v Mladé Boleslavi se stal setkáním 21 automobilů MBX a dalších několika vozů řady MB. Československá legenda šedesátých let – dvoudveřový model MBX, který je dodnes technicky i sběratelsky ceněný nejen u nás, ale i v zahraničí. Snímky z Mladé Boleslavi vyvolávají opravdovou nostalgii ve stylu Abbey Road.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (12)
„Tady u nás kouřit nebudeš,“ řekla Kornelie, „my tě tady máme rádi, ale cigára rádi nemáme. Správnej chlap nekouří. Kouřeji jenom blbové, který si nevědí rady s životem. Hledají ňákou drogu a pak je stát musí živit, protože jsou samá choroba.“ Divil jsem se hodně. Takovouhle řeč jsem od Kornelie dlouho neslyšel.
Jan Řehounek: Broukoviště
Uvidět na vlastní oči v lese brouka roháče se dnes již podaří málokomu. Důvodem je likvidace starých stromů v lesích i v parcích, v nichž nacházejí tito krásní dřevní brouci útočiště k rozmnožování. Jedním ze způsobů ochrany ohrožených dřevních brouků, vedle roháče obecného např. páchník hnědý, zlatohlávek skvostný, tesaříci, nosorožík kapucínek, lesák rumělkový, zdobenec zelenavý…, jsou tzv. loggery. Taková „zařízení“ jsou běžná např. ve Velké Británii.
Jan Řehounek: Matěj Rössler - pokrokový kněz a slavný ovocnář
V závěru srpna uplyne 180 let od smrti Matěje Rösslera. Dnes už, bohužel, ani mnozí ovocnáři nevědí, že tento pokrokový kněz, který většinu života strávil v Poděbradech, se nesmazatelně zapsal mezi světově uznávané šlechtitele ovocných stromů. Stejně tak poděbradští občané a návštěvníci a lázeňští hosté nemají potuchy, proč se jednomu místu na okraji Poděbrad, nedaleko známého golfového hřiště, říká Sanspareil.
Stanislav Motl: Režisér Jan Sviták a jeho soudce Lynč
Kdo ví, jestli ten zkrvavený člověk tuší, že mu zbývají už jen poslední okamžiky života. Života, který byl plný dramatických zvratů. Přitom ještě docela nedávno se mu spousta lidí pokoušela vetřít do přízně. Bylo to v době, kdy byl ještě jedním z nejmocnějších představitelů české filmu. Úspěšný herec, režisér, producent. Jeho jméno – Jan Sviták.
Jitka Dolejšová: Fotoaparát (znovu) vypráví – Rakousko 2011 (1)
Vám, co mne ještě neznáte, se představím – jsem digitální fotoaparát Canon PowerShot A610 (přátelé mi říkají Can) a jezdím se svou paní Jitkou na různé akce, výstavy, výlety i na dovolenou. Už jsme toho nacestovali hodně. Mezi nejlepší dobrodružství určitě patřily dvě velké cesty do Skandinávie. Ale líbilo se mi i ve Španělsku, Chorvatsku, Itálii, Rakousku nebo Švýcarsku. Mezitím se přece jen něco změnilo. Moje paní se párkrát před svou rodinou zmínila, že jsem dost velký a těžký, a že když mne nosí na túry, nevejdu se jí do kapsy košile, musí mne tahat s ostatními věcmi v batohu a kdesi cosi. A tak rodina dala hlavy a peníze dohromady a moje paní dostala k narozeninám nový fotoaparát.
Sloupky Jiřího Menzela (37)
Je horký srpnový den, do oken mi praží sluníčko a každý, kdo má rozum, leží někde u vody. Jenom já sedím doma a smolím tyhle sloupky, protože jsem to, blbec, slíbil. Kolem mne jsou hromady nevyřízených dopisů, stohy nepřečtených scénářů, spoustu nedopsaných vyjádření k těm scénářům, řada těch věcí čeká na dokončení už několik měsíců a já nejsem s to překonat svoji lenost, zadupat a umět si zakázat tu proklatou větu, větu která mne už od domácích školních úloh provází celý život.
Jitka Dolejšová: Nic nanic?
Bylo jednou jedno nešťastné NIC. Trápilo se: „Jsem k ničemu, vůbec nic neznamenám. Lidé o mně mluví často, ale jen proto, aby se vyhnuli odpovědi. To je pořád: „Co ti je?“ „Nic.“ „Co dávají v televizi?“ „Nic.“ „Co jste dnes dělali ve škole?“ „Ále, nic.“ NIC si připadalo opuštěné a zbytečné. Bloumalo po světě, až potkalo NULU.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (24)
S profesorem Stanislavem Reinischem jsem se poprvé setkal v Kanadě. Při besedě s exulanty v ST. JACOBS v roce 1994. Káťa Kuběnková, majitelka restaurantu – kde lišky dávají dobrou noc – a duše kulturních podniků, mi nalila velkou sklenici kanadské whisky. Samozřejmě, že v okamžiku, kdy jsem ji ochutnával, objevila se za mnou Jarmila. Neřekla nic, jen lehce zakývala hlavou.
Ivo Jahelka: Dobrá rada nad zlato
Advokát je od toho, aby člověku, který se ocitnul v nějakých nesnázích, poskytnul právní služby. Klienti proto od něho očekávají dobrou radu, která je však někdy, jak praví přísloví, doslova nad zlato. Za takovou radu se ovšem taky musí platit, což se lidem někdy moc nechce. I proto se v naší branži říká, že největším nepřítelem advokáta je právě jeho klient.
Milena Buriánková: Schválnosti života
Znáte ten pocit, když se na vás valí halda žádostí, přání a potřeb okolního světa, které nemají téměř nic společného s tím, co se vám právě v tento okamžik chce žít? Ať se přihlásí ta duše, co to nezažila a jdu k ní do učení, přestože jsem už kategorie nehájených seniorů, co si musí vybojovat místo na slunci, zasloužit přízeň osudu a ohlídat kvalitu svého zdraví za nastřádané peníze ...
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (32)
Ta tři slova zvládnu to sama!, která jsem jen tak nezávazně k Simoně ve Slávii prohodila, jsem si ve dnech a týdnech, které potom přicházely, musela připomínat častokrát. Zdánlivě mi začal běžný, nijak nevzrušený život. Jako obvykle jsem ráno vypravila děti do školy, trochu poklidila ten jejich úděsný binec v dětském pokoji, a pak se věnovala pochůzkám po městě. V souvislosti s Lubošovou smrtí bylo třeba zařídit spoustu věcí
Milan Turek: Vůně duše
„Táto, kup chleba, víš, jak bývá voňavý a dobrý,“ žadonil malý Martínek, když se vraceli od venkovské babičky. Nemuseli zajíždět, a když zastavili, do otevřených dveří proniknul zvláštní duch, praštil je do nosu a už zůstal v autě. „Ten voní, neukousneme si kousek?“ žadonil malý, když se táta vrátil s teplým a voňavým pecnem v ruce.
Stanislav Moc: Mráz přichází i v srpnu - Psal se 21. srpen 2003
Není to slavné datum, pouze památné a takových je v českých dějinách spousta, ale přece jenom to je datum moc živé na to, abych jej přešel stejným způsobem jako třeba výročí bitvy na Bílé Hoře nebo upálení Mistra Jana Husa. Však patřím do generace „osmašedesátníků“ stejně jako můj otec patřil mezi „mnichovany“ a konec konců ten rok mě ovlivnil mnohem více než Mnichov jeho, protože jsem „vypadl“ z celého toho kolotoče českých dějin a průserů a stal se Australanem.