Milan Turek: Vůně duše
Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...
„Táto, kup chleba, víš, jak bývá voňavý a dobrý,“ žadonil malý Martínek, když se vraceli od venkovské babičky. Nemuseli zajíždět, a když zastavili, do otevřených dveří proniknul zvláštní duch, praštil je do nosu a už zůstal v autě. „Ten voní, neukousneme si kousek?“ žadonil malý, když se táta vrátil s teplým a voňavým pecnem v ruce. „Nemáme nůž,“ odvětil dospělý a nemilosrdně pokládal chléb na zadní sedadlo. „Tatí, jen kousek,“ úpěnlivému žadonění se nedalo odepřít: „Musíš říct mámě, že to byly myši. Chleba jsme měli vzadu a nějak se k němu dostaly z kufru.“ Martínek vykousnul pořádný kus nádherně voňavé patky a laskal se s ní, až než přijeli domů. Pecen nesl jak vzácný dar a jeho vůně omámila cel ý panelák. Máma se rozzářila a s nadšením chléb brala z chlapcových rukou. Díra se ale zakrýt nedala: „Nemohu uvěřit,“ rozhořčeně pronesla, „že by vám prodali takhle okousaný chléb. Měli jste ho vrátit.“ „Mami, mami, táta říkal, že možná byly v kufru myši.“ Pecen, šiška, bochník, štrycle, cihla a jiná všelijaká krajová označení nese potravina všeobecně oblíbená a nikdy na stole nechybějící. Měkká a teplá barva hnědi odstíněné do celé řady tónů, okořeněná bělobou zbytků popela a mouky z pekařské pece lahodí oku i dlani, která by jen tu barvu chtěla pohladit. Zdaleka pohled zjihne a oko potěší, když chléb na stole se objeví neb jen skýva z ruky podaná. Pocit sytosti se dostaví jen při pohledu na barvu, jež září jistotou a jakoby prostředkem spásy byla. Ať šiška či bochník svým tvarem tu nenapodobitelnou krásu vyjadřují, vždyť co jiného v přírodě či rukou lidskou takový tvar dostalo? Proč oko, nos i dlaň tvar a vůně po staletí vzrušují? Na stole byť jen tak ležící je symbolem rodiny, matčiny péče a otcovy práce, jeho přítomnost stmeluje rod a tvoří jeho pokračování. Zrodil se z lásky, potu, krve a lidského tepla. Pohled naň mění i lidský charakter. „I řkou mu učedlníci jeho: Kde bychom vzali tolik chleba na této poušti, abychom takový zástup nasytili? I řekl jim Ježíš: Kolik chlebů máte? A oni řkou: Sedm, a málo rybiček. I rozkázal zástupům, aby se posadili na zemi. A vzav těch sedm chlebů a ty ryby, učiniv díky, lámal a dával učedlníkům svým, učedlníci pak zástupům. I jedli všickni a nasyceni jsou. A sebrali, což zbylo drobtů, sedm košů plných. Bylo pak těch, kteříž jedli, čtyři tisíce mužů, kromě žen a dětí. Kouzlo teplého a voňavého chleba, lákající malé i velké k zakousnutí působí po staletí. Stařeček jako voják císařské armády si liboval nad komisárkem, který dokázal zpucnout opečený na kamínkách za jeden večer a pak neměl tři dny co jíst. K pekaři Bařinovi, ochrnutému na obě nohy důsledkem rybaření v potoce, vozili selští mládenci ve slaměnkách doma zadělané těsto na trakaři. Na šest pecnů se zadělávalo v trokách a těsto často míchali chlapi velkými vařečkami, říkalo se jim kopistě. Hospodyně označovaly zadělaný chléb svým znamením, znatelným i po upečení chleba na jeho horní části. Odpoledne si hotový chléb opět vyzvedávali, trakaře odjížděly od pekaře se vzácným nákladem jako na slavnostní přehlídku nebo k sváteční hostině a po celé dědině se linula omamná vůně kouzla domova. Mouku mleli hospodáři přes zimu ve mlýně, už po celé minulé století fungovaly vedle větrných nové moderní mechanické, poháněné naftovým motorem, později elektrickým a za pomoci četných transmisí. Přiváželi zrno do mlýna s koňmi na vozech a byl-li sníh, i na saních. Sjížděli se z celého okolí a tak častokrát před mlýnem stávala řada vozů. Odváželi si mouku podle druhu zrna v krásných bílých pytlích, vedle nich pak i otruby, krmivo pro dobytek. Rodiny méně majetné nakupovaly chléb zadělávaný u pekaře. Velké pětikilové pecny zakrajovala hospodyně se znamením kříže a podělovala teplým chlebem celou rodinu. Suchý krajíc byl jídlem svátečním a nebylo tomu jinak ani v dobách těžkých, kdy bylo mnoho lidí, zvláště ve městech, nuceno péct chleba doma v normálních kamnech. Chutnal i ten z otrub jako nejlepší pochoutka. Častokrát nebylo v domácnostech ani nic jiného k nakrmení hladových krků. Tisíce receptů k pokrmu z chleba znaly připravit babičky a pohostit nenadálého hosta v mžiku dokázaly. A postiv se čtyřicedti dnů a čtyřicedti nocí, potom zlačněl. A přistoupiv k němu pokušitel, řekl: Jsi-li Syn Boží, ať kamení toto chlebové jsou. On pak odpovídaje, řekl: Ne samým chlebem živ bude člověk, ale každým slovem vycházejícím skrze ústa Boží. Řeč plyne-li přes půlnoc a vinař mezi sudy obrací list, mezi bílým a červeným, nabídne ke šrůtce špeku nebo jen tak skývu chleba, kterou odkudsi vyloví z kapsy. Zachutná lámaný ke sklence vína jak královská pochoutka, stejně jak ženám, když z nošky rozdělily krajíce při rytí postnice. Chlebem neopovrhli ani mlatci za horkého léta. Dělník v továrně k suchému krajíci bandasku s kafem při svačině za hostinu považoval. Dřevorubci krajíc vydržel chutný i za mrazu či horka, když ke svačině na pařez usednul. Turista v lese, na mezi, pod křížem, rozkrojí velkým nožem šišku z batohu a přiloží kolečko salámu, i ztvrdlý má v přírodě chuť posvátného pokrmu, dodávajícího sílu a chuť k další pouti. Stejně tak v pohádkách chleba má čarovnou moc a lze za něj vyměnit království, získat princezny, přemoci zlé bytosti a najít štěstí. Jindy zas důvodem k rozepři se může stát a kvůli krajíci i život ztratit lze. Byl-li někdy chléb potravinou, jež spolu se smrtícím prostředkem o život připravila, stalo se tak jen výjimečně ze zoufalství osoby nešťastné. Častěji radost milovanému dítěti krajíček z ruky matky život přinášel. Darovaná skýva, rozsypané drobečky i dospělým štěstí a radost přinášejí, jsou krásným darem, stokrát vráceným. Snad odtud plyne i hodnota pokrmu, jež největší poctou je při návštěvě hostí, jimž vládci a mocní prokazují vůli vstřícnosti a náklonnost k přátelství. Na uvítanou podává chléb a sůl, pro člověka symboly života, v slavnostním rouchu či historickém kroji zpravidla žena. Chléb podaný nejen vzácným hostům vyjadřuje úctu, přátelský vztah. Tehdy řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Ne Mojžíš dal vám chléb z nebe, ale Otec můj vám dává ten chléb s nebe pravý. Nebo chléb Boží ten jest, kterýž sstupuje s nebe, a dává život světu. I řekli jemu: Pane, dávejž nám chléb ten vždycky. Ježíš pak řekl jim: Jáť jsem ten chléb života. Kdož přichází ke mně, nebude nikoli lačněti, a kdož věří ve mne, nebude žízniti nikdy. Jáť jsem ten chléb života. V Žitavě na trhu otevře kufr auta s bochníky český pekař a za chvíli má vyprodáno. V studentské menze byl chléb zákuskem po chudém obědě. Má stovky podob, stovky chutí, ten z dětství je však nejchutnější a je vůní ducha domova. Jeho vůně je vůní dětství, vůní maminky, vůní vzpomínek. Může být i způsobem obživy, jak zdá se i malému podnikateli za obchodní zboží, jež je přitažlivým pro domácí i pocestné. Pekař je profesí nebeskou, dovede vykouzlit snad vůni pro celou zem a jeho dílo je vzácným požehnáním, stigmatem života. Jeho duchovní hodnota může být, jak dokazuje biblické podání, symbolikou pro daleko vyšší hodnoty, než je jeho původní předurčení. Stává se vlastně základem víry, základem životního názoru milionů lidí. Je jejich oporou nejen jako potravina. Není výjimkou, že chléb sloužil i jiným účelům než ideovým a pro zachování života. V chlebu našli oporu i vězňové koncentračních táborů, když si dovedli z něho udělat malé šachové figurky, aby ve hře měli psychickou oporu. Stařeček vyprávěl jak komisárek v Itálii na Piavě fasovali hladoví císařští vojáci v světové vojně, bochníček na několik dní. Tvrdý chléb nebyl k jídlu a tak nezbývalo než opékat krajíčky na kamínkách a dělat si topinky, jenže bochníček dlouho nevydržel a pak následoval po nasycení velice brzy hlad. Jenže granáty létaly a oni schovaní v kavernách často na jídlo neměli ani pomyšlení, když ale dostali komisárek, byl to přece jen svátek. Leč přec jen se někdy do auta nasákne vůně, neodolatelně přinutí zastavit, a i kdyby doma pět bochníků bylo, musíte tu čerstvou vůni zakoupit. Liberecký býval po léta už čerstvý hutný a rozmělňoval se jak seno v ústech bez vůně a jakékoliv chutě. Pekl se snad jen dvakrát do týdne, protože teplý nebyl nikdy k dostání. Možná byl jedlý, když prodávali v Hanychově z okýnka mimojdoucím, či schválně sem lidem přišedším. Pochoutkou stále je křižanský, stály se fronty a byl nedostatkovým zbožím. Nejinak je tomu i dnes, i když tam pod Ještědem snad jen v neděli teplý chléb nemají. Provoní celé údolí a ves je hned pro každého milejší. Dát přednost všednímu pokrmu, když k Tanvaldu na hlavním tahu stojí plno aut značek i holandských a v krámku u silnice se i jiná pochoutka kupuje? Bochníky hoví si na sedadlech tuzemských aut, jiné putují až do Německa či Polska a možná až neznámo kam. I v Berlíně jej znají. Obdivu tolik nemá chléb šumavský či jizerský, dobrý je v nouzi poslední. V bahnitých loužích na kraji silnice již před několika léty stávala auta, když jejich řidiči zastavovali na cestě k semilské nemocnici, i tam zaváněl převzácný a lahodný domova duch. Není člověka, který by si kulatý pecen odtud i dnes neodnášel. Kdo nezná pekařky u kostela v České Lípě, neví jak chutná skrojek i odpoledne zakoupený. Po celém kraji lze putovat a pochoutku domova vyhledat po všechny dny i pozdě večer je k dostání. A když oni jedli, vzav Ježíš chléb, a dobrořečiv, lámal, a dal učedníkům, a řekl: Vezměte, jezte, to jest tělo mé. Jezdíme do supermarketů a nakupujeme chléb už vystydlý, mezi všemi těmi krámy bez vůně, i bez oné milé vůně domova. Zabalený, nakrájený a stane se, že i padělaný, kdy mouku zčásti nahradí soja nebo kukuřice. Doma putuje do mrazáku nebo v igelitu zabalený spočine v kuchyňské lince. K snídani, svačině, obědu, k večeři. Střídavě každý den, nikdy se nepřejí, i když už dávno ztratil své kouzlo, svého ducha domova. Ne však všude, ale přece možná, že je daleko víc, kde chléb chutná jako sváteční pokrm. Po celém kraji lze putovat a pochoutku domova vyhledat po všechny dny i pozdě večer je k dostání. I kdyby supermarketový bochník byl levnější, byl v zlatě zabalený, nikdy už vonět jak duch domova nebude. Važme si těch pekařů, z jejichž pece je chléb nejvoňavější a připomene nám krásné chvíle našeho dětství. Chléb božím znamením označený, z voňavého kvásku vykysaný, v trokách kopistí zamíchaný a v slaměnky uložený. Na trakaři jak svátost k pekaři, kde za tajemného obřadu v peci upečený a zase na trakaři zpět vezený. Požehnaný chléb z maminčiny ruky byl nejchutnější, dával nám život i ducha, denně se za Boží dar modlila „chléb náš vezdejší dej nám dnes…“ |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 08. 2009.
