Nedělá mi ani tolik potíž těch pár řádek napsat,
jen mne vždy ochromuje vědomí, že je taky budu muset po sobě číst a co horšího, bude je číst i někdo jiný.

(Psáno v roce 1997)

Je horký srpnový den, do oken mi praží sluníčko a každý, kdo má rozum, leží někde u vody. Jenom já sedím doma a smolím tyhle sloupky, protože jsem to, blbec, slíbil. Kolem mne jsou hromady nevyřízených dopisů, stohy nepřečtených scénářů, spoustu nedopsaných vyjádření k těm scénářům, řada těch věcí čeká na dokončení už několik měsíců a já nejsem s to překonat svoji lenost, zadupat a umět si zakázat tu proklatou větu, větu která mne už od domácích školních úloh provází celý život. Větu, která zní: „až zítra“. Nade mnou jsou v regálech knihovny vzorně vyřízené svazky knih Karla Čapka. Jsou tam i knihy jeho sloupků. Žasnu nad tím, kolik toho dokázal ukázněně napsat, a to tak, že se to dá číst i dneska. Přitom pan Čapek neměl k disposici to co mám já, totiž Word for Windows 7 CZ, a to je hračka, která píše vlastně sama.
Čapkovy sloupky a knížky vůbec jsem hltal už jako kluk. Přibližovaly mi iluzorní dobu bájné první republiky. Jako čtrnáctiletý dorostenec jsem se dokonce chtěl stát novinářem a snad i spisovatelem netuše, s jakou řeholí je tato činnost spojena. K té řeholi jsem se teď, na stará kolena uvázal. Nedělá mi potíž těch pár řádek napsat, jen mne vždy ochromuje vědomí, že je taky budu muset po sobě číst, a co horšího, bude je číst možná i někdo jiný.
Můj tatínek mne učil, že se má prostě začít. Jedno jak, ale začít. Že nejhorší je ten strach z prázdného listu. Plná stránka se už snadněji škrtá, opravuje a přepisuje, člověk se otrká, a trochu ztratí stud z napsaného. Vždycky jsem obdivoval ty psavce, kteří si dovedli poručit a plnit denní penzum deseti, patnácti napsaných stránek. Tu jejich otrlost jsem jim záviděl. Později jsem poznal, že začátek je těžký u čehokoli. První natáčecí den, první zkouška v divadle, patrně i první tah štětcem - ke každému začátku je vždy třeba odvahy a taky kousek hroší kůže. Časem se potom člověk ve své profesi otrká a získá návyk, bez kterého by se dělalo těžko. Mne se ale ten ostych ze psaní drží pořád. Jenom strach z maléru, který by nastal, kdybych něco nedodělal, mne nutí k té mučivé činnosti, a proto taky teď se zaťatými zuby dokončuju tento sloupek.

Tak nevím.

Spočítal jsem řádky, jestli je jich dost a jdu se vykoupat.
Čáo!

(závěrečný díl SLOUPKŮ JIŘÍHO MENZELA)