| Cítíte, jak nám dneska voní ta stařičká kouřící lokomotiva z minulých dob? Když jsme slavili sto padesát let železnice v Čechách a sto dvacet let pražských tramvají, posadily se ty staré mašinky na chvilku znovu do kolejí a sdělovacími prostředky proběhla vlna nostalgie. A tak jsme mohli znovu vidět, a někteří z nás dokonce zblízka osahat, tyhle staré rachotící elektriky a kouřící parní hračičky. Pamětníkům opět zavoněl ten důvěrný pach spáleného uhlí, kouře, jako hudba mládí zněl pískot stařičkých lokomotiv, cinkání starých tramvají. Hlavou mi proběhlo to, co znám už jenom z literatury. Jaké to bylo za těch pionýrských dob, jak ty čertovské vynálezy byly kdysi přijaty. První reakce našich pradědečků na ty nebezpečné elektrické a parní příšery byla záporná. Neshledávali žádný půvab na těch čoudících a hlomozících krámech, měl hodně daleko do půvabu vůní kobylinců a rachotu kočárů a koněspřežek. Našim předkům lokomotivy páchly. Jak tehdy asi musel být čistý a nezkažený vzduch. Cítíte, jak nám dneska voní ta stařičká kouřící lokomotiva z minulých dob? Jakpak asi budou našim potomkům vonět naše dnešní silnice a ulice, až budou se stejnou nostalgií vzpomínat na ty dnešní smrady trabantů, motorových lokomotiv a neseřízených náklaďáků? Co asi proboha budou muset dýchat v těch příštích dobách, až i oni budou mít na kolenou vnoučata a vyprávět jim o mašinkách svého mládí? A co asi bude o pár desítek let později smrdět zase jejich dětem a jejich vnoučatům.... Tak nevím... Hrůza domyslet. |
| S nepružným mozkem, ale zato s dobrou pamětí, se dá udělat slušná kariéra
Už od školních let jsem povahou lenoch, vždycky jsem se nerad podroboval té odporné disciplině - učit se nazpaměť. Drmolit a opakovat texty bez snahy o jejich porozumění. Umět odříkávat nejen básničky, ale mít v paměti i obsahy knih a odstavce z učebnic - to na nás chtěli bláhoví pedagogové v dobách školství pana ministra Nejedlého. Naučit se vyňatá slova, nebo malou násobilku, to snad mělo smysl, ale učit se věty z učebnic slovo za slovem, to byla hloupost, já to nenáviděl a podle toho taky vypadala má školní vysvědčení.
Při jedné z prvních Nejedlého školních reforem se přestaly školy dělit na dívčí a chlapecké a byla zavedena koedukační výchova. V páté obecné se objevily v naší třídě nakadeřené hlavičky spolužaček, neustálý zdroj mého trápení. Ony ty dívenky, alespoň v dobách, kdy jsem chodil do školy já, byly na to šprtání náramně talentované. Byly vyvolány, postavily se vzorně a spustily kolovrátek slov. Z dějepisu, z chemie, z češtiny, vždycky ze sebe dokázaly vychrlit naučené odstavce z učebnic, téměř slovo za slovem. Dost málo rozuměly tomu, co vlastně říkají, ale přesto dostaly jedničku. Jak já jsem je tenkrát nenáviděl! Byly nám klukům neustále dávány za příklad. V matematice a všude tam, kde se požadovalo taky trochu myslet, byly ty šprtky bezradné, uvažovat jim nebylo dáno. Jejich mozečky byly připraveny jen na navrčení příslušného počtu vět a to jim k úspěchu stačilo. I později jsem se v životě stále setkával s tou smutnou skutečností, že s nepružným mozkem, ale zato s dobrou pamětí, se dá udělat slušná kariéra.
Svět se mění. Už není třeba se učit nazpaměť. Místo násobilky v hlavě stačí kalkulačka v dlani. Místo vyňatých slov textový editor s příslušným programem na pravopis. Znalost dějepisu, chemie, literatury nahradí encyklopedie na CD-romu. Hlava se může a má používat k jiným věcem, než jen k učení zpaměti.
Tak nevím…
Asi nemá cenu to dál nějak rozvádět. Už pan Werich to formuloval přesně: Blbej má čas si pamatovat! Chytrej musí vymejšlet! |
| Od narození Ježíška nás dělí asi tak osmdesát generací
Hraju si s takovou absurdní představou, jaké by to bylo, kdybych si mohl zasednout za jeden stůl se svými nejbližšími předky, dejme tomu s předky po meči. Seděl bych vedle svého otce, který se narodil na začátku tohoto století. Jeho otec, můj děd, přišel na svět někdy kolem roku 1860. Čtvrtým u našeho stolu by byl jeho otec, můj praděd, narozený, řekněme v roce 1830. Všichni mimo mne žili za vlády Františka Josefa I. Pradědeček znal jen flinty předovky, můj dědeček pamatoval Masaryka, první ponorky a dalekonosná děla, otec se dožil vodíkové bomby a éry Husákovy, já bych jim mohl vyprávět o renesanci demokracie, internetu a genetickém inženýrství. O čem bychom si mohli povídat tak, abychom si navzájem rozuměli?
Představme si, že u vedlejšího stolu by seděli další čtyři dědečkové. Otec, děd, praděd, a prapraděd mého pradědečka. Pro zjednodušení počítejme na každou generaci pětadvacet let, tak by se ti čtyři mohli narodit v rozmezí jednoho sta let. 1805, 1780, 1755 a 1730. Ti by si asi mezi sebou rozuměli více, ale stejně je to závratná představa: jenom osm lidí v jedné místnosti. Někteří by seděli jen v košili, protože kabáty tehdy vydržely déle a dědily se. Všichni mí dědové by už znali střelný prach a ti nejstarší by pamatovali vládu Marie Terezie.
Kdyby tu mohlo být s námi ještě dalších dvaatřicet pradědečků, ten nejstarší by byl současníkem Svatého Václava. Oněch čtyřicet mužů, pouze čtyřicet generací by ztělesňovalo vývoj tohoto státu. Představme si je všechny vedle sebe v jedné místnosti, je jich o málo víc, než žáčků v jedné školní třídě. Každý jinak oblečen, každý odlišné životní i historické zkušenosti. Od meče přes halapartnu až k atomové ponorce.
Od narození Ježíška nás dělí asi tak osmdesát generací. Během těch dvou tisíc let se rozvíjel a rozvíjí vědecký a technický pokrok stále zběsilejší rychlostí. Přistavme k těm osmdesáti pradědečkům ještě jeden stůl obsazený čtyřmi příštími generacemi. Můj fiktivní syn a stejně fiktivní vnuk, pravnuk a prapravnuk.
Tak nevím…
Když si představím tu pravděpodobnou proměnu světa, jaká během příštích sta let pravděpodobně nastane, jsem tak trochu rád, že ti moji fiktivní potomci jsou jenom fiktivní.
Pokračování... |
