Slavomír Pejčoch- Ravik: V srdci Paříže (7)
Rubrika: Publicistika – Letem-světem
Koho jsem potkal cestou (25) |
MODLETE SE ZA NI Z půvabného výletu jsme se vrátili do Paříže, a já si zvolil jako svou "konečnou" justiční palác Conciergerie, zpevněný proti Seině čtyřmi masivními věžemi. Protože budova plní svou funkci dodnes, nepropustili mě bez zevrubné prohlídky. Conciergerie se těmto místům říká už dávno - to podle šéfa králova domu, pána zvaného Concierge , který pečoval o mnohé, mimo jiné i o vězně a tedy i o tento slovutný kriminál. Seděli tu lidé dosti významní. Montgomery, který při souboji smrtelně zranil Jindřicha II., seděli tu i vrazi Jindřicha IV. Pak se však Conciergerie stala jakousi předsíní guillotiny a přicházely i hlavy korunované. Z nádhery Versailles a z hrátek ve vesničce s mlýnem se sem dostavila Marie Antoninetta. Byla tu i sestra Ludvíka XVI. Alžběta. Též vražedkyně Marata, Charlotte Corday. Vraždila zbytečně - neboť nebýt jejího nože, ukončila by Maratův život dozajista guillotina. Nakonec sem přišli i strůjci tragedie přečetných, Danton a nakonec Robespierre, hrdina revoluce. A hle: dodnes mu nikdo ve Francii nepostavil pomník. Odcházel k smrtícímu noži s podvázanou bradou, protože mu někdo při zatýkání rozdrtil spodní čelist. Robespierre nakonec obýval ještě neútulnější světničku než sama královna. V budově soudního paláce jsou přenádherné a prostorné tři gotické sály ze 14.století - ale v těchto místech věru potěší méně, než by se dalo čekat. Pak jsou tu kobky, a také kaple, v níž je na mramorové desce vyryto pár vlídných slov. Diktoval je kameníkům "do dláta" osobně Ludvík XVIII.: "Na tomto místě byla Marie Antoinetta Josefa Jana Rakouská, vdova po Ludvíku XVI., po smrti svého manžela a únosu svých dětí uvržena do žaláře a zůstala zde 76 dnů v úzkostech, ve smutku a ode všech opuštěna. Avšak, neztrácejíc odvahy, dokázala, jak v poutech, tak i na trůnu, že jest větší než osud. Odsouzena zlosyny k smrti, napsala zde, v hodince své poslední, věčný pomník zbožnosti, odvahy a všech ctností dne 16.října 1793. Vy všichni, kdož sem přijdete, vzývejte ji, obdivujte ji a modlete se za ni." CESTA ZA JOHANKOU Z ARCU Notre-Dame, to je klenot mezi pařížskými chrámy. Už umístění na ostrově uprostřed Seiny je působivé. Také pár masivních věží, zvedajících se do výše 69 metrů podtrhuje důstojnosrt těchto končin. A postavíte-li se chrámu tváří v tvář, zjistíte, že tato katedrála by nám věru scházela ve sbírce evropských velechrámů. Je vlastně svým způsobem několikapatrová, a každé "patro" zvedá masivnost celé stavby. Nejprve jsou to tři překrásné portály. Nad nimi pás 28 královských plastik. Třetí patro představuje rozeta, růžicové okno o průměru 10 metrů. A nad tím ještě jedno patro, které se zvedá již nad konstrukci katedrály: krajkoví opěrného systému, který se proplétá, zdobí chrám jako královská koruna ve výši, kde se již zvedají jen věže s vysokými gotickými okny Královská galerie 28 soch zobrazuje izraelské a judské vladaře, vlastně starozákonní historii. Bylo štěstím, že tyto sochy přežily všechny války a revoluce, neboť komunardi tuto galerii pokládali za výstavu francouzských vladařů. Ozdobou chrámu jsou i bohatě profilované portály. Ten prostřední představuje Krista a anděla, který váží duše a odděluje vyvolené od zatracených. Protože jde o Poslední soud, vstávají zde mrtví, najdeme tu světské i alegorické postavy, dvanáct apoštolů a na lomených obloucích stovky postaviček. Na sousedních portálech je pak Marie, králové a proroci, korunování Panny Marie v nebi, ale objevíme tu i Mariiny rodiče Jáchyma a Annu, i krále Ludvíka VII., starozákonní patriarchy, krále a královny... Tedy dost plastik na samostatnou galerii francouzské gotiky. K tomu připočtěme ještě Emanuela, zvon vážící 13 tun, který visí na jedné věži. Stavba katedrály, která se zařadila mezi symboly francouzského hlavního města, začala roku 1159 a byla dokončena roku 1345, tedy v dobách, kdy se k vládě chystal náš Karel IV. Od té doby, jak si dovedeme představit, prošla svatyně mnoha zkouškami, zejména za Francouzské revoluce, kdy oltáře přišly o sochy a liturgické náčiní. Jen stavební systém, konstrukce zůstala. Neboť i barbar pod klenutím chrámu a před systémem podpěr pochopí, že lze hnout čímkoli, jenom ne vlastní konstrukcí. Neboť tyto stavby jsou vyváženy tak, že i malá změna by způsobila zřícení celého díla. Ostatně o tom by mohl vyprávět i zvoník z kampanily na náměstí sv.Marka, o jehož historické zkušenosti jsme již hovořili na jiném místě. Sem, k Panně Marii, jsem přinesl čtveřici svíček, balených tak, jak to dovedou jen Němci. Zapálil jsem před sv.Petrem, abych si připomenul Vatikán, pod krásným krucifixem, a dvě u sochy Johanky z Arcu. Tu upálili v čase našich husitských válek jako devatenáctiletou dívčinu roku 1431. O 24 let později, jak bývá zvykem, byl zahájen rehabilitační proces, který ovšemže skončil svatořečením. A vzpomněl jsem si i na to, že v tomto chrámu si týden před Bartolomějskou nocí Margareta z Valois vzala Jindřicha Navarského, pozdějšího Jindřicha IV. Jejich příběh a dramata, jimiž tehdy prošla Francie, věru sotvakdo popíše mistrněji než Heinrich Mann ve svém Mládí a zrání Jindřicha IV. Je to příběh velkého člověka, který se dovedl přenést přes zdánlivě nezapomenutelné křivdy a příkoří, a který z výšin své ušlechtilosti odpustil viníkům. Tento příběh je evergreenem krutých období dějin a výsledek nebývá vždycky literární. Buď křivdy nebyly tak velké, jak se zdálo, nebo bylo příliš mnoho těch, kdož křivdili, a žádný z nich nenašel dost pokory k přiznání svých vin, anebo vůbec scházela ušlechtilost, která by pomohla zapomenout. Ale nejspíše se mezi spravedlivé zamíchali i někdejší viníci. Notre-Dame, místo vhodné k úvahám nad problémy všedních dnů, má také své zkoušky za sebou. Nejenom že byl vyloupen. Revolucionáři katedrálu i zneuctili, když si z ní vytvořili skladiště vína. Jenomže přišel čas romantismu 19.století, který si ze všech historických slohů oblíbil právě gotiku. Možná, že si cenili citu sochařů a stavitelů. Možná naopak rozumové, intelektuální zkušenosti architektů, kteří se dokázali vypořádat s téměř neřešitelnými problémy statiky. Tak či onak prošel právě v té době puristickou očistou náš Karlštejn, dobudovávali svatovítskou katedrálu a obnovili v plné kráse i interiéry a okna Notre-Damu. A my máme kam se vracet, když se nám ještě jednou v životě podaří zabloudit do těchto míst. Pokračování... Předcházející díly najdete zde |
Ilustrace z archivu autora a z volných obrázků internetu © Olga Janíčková
Copyright ©
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 09. 2008.