Anna Neborová - Ivo Fencl: Oskar byl mé vlastní psisko...
Rubrika: Publicistika – Rozhovory
| Rozhovor s výtvarnicí a ilustrátorkou Annou Neborovou Narodila se roku 1968, v letech 1987-94 vystudovala Akademii výtvarných umění v ateliérech Jiřího Ptáčka, Jiřího Sopka a Bedřicha Dlouhého a díky i zde vzniklému stylu malby bývá někdy řazena do tzv. neopopu, který připomíná plakátovou tvorbu hraničící s fotografií. Ovlivněna však je spíš jemně ženským neorealismem a blízka malíři amerického velkoměsta Edwardu Hopperovi (který se inspiroval filmy) a německému malíři Neo Rauchovi. Už koncem tisíciletí se proslavila cyklem Tiché útoky, jenž krásně dokládá její fotografické vidění (zparodovala kult umělé krásy modelek) a který možná i připomíná, že výtvarnice je dcerou fotografa Leoše Nebora. Annina autorská knížka Oskar a Mimi (2004) vyšla také v korejštině. Pozor však, knížka Golem, která jí bývá také připisována (vyšla i anglicky nebo německy), je ve skutečnosti dílem Anniny matky Hany Neborové. |
| • Anno, máte za to, že jste byla pro malování stvořena od dětství? Snad ano. Vždycky jsem si ráda kreslila, malovala, nebo něco vyráběla. • Měla jste tenkrát oblíbeného ilustrátora? Spoustu. Ale tenkrát jsem samozřejmě neznala ilustrátory. Byly to jednotlivé knížky, které jsem milovala. • A to? Děti z Bullerbynu a Z deníku kocoura Modroočka (Helena Zmatlíková), Neználek (Jaromír Zápal), Broučci a Zahrada (Jiří Trnka)... A taky jsem měla moc ráda Andersenovy pohádky, které jsem vlastnila v krásném vydání s kresbami Hanse Tegnera.  • Co jste si oblíbila později? Když jsem knížky pro děti přestala dostávat, začala jsem si je kupovat sama. Na gymplu, a to už jsem ilustrátory samozřejmě vnímala - Markétu Prachatickou a její Alenku v říši divů, Tove Janssonovou s jejími muminky (pišme s malým m) a taky se mi konečně začala líbit Květa Pacovská, kterou jsem v dětství vyloženě neměla ráda. • Kdybyste z toho měla dnes ohněm vynést jedinou knížku, která by to byla? Co za autora? Astrid Lindgrenová a Děti z Bullerbynu. Mám dnes pocit, že jsem to četla pořád dokola. • Ale k vaší tvorbě. Jak jste vymyslela holčičku Mimi a její toulavé psisko Oskara? Oskar nebyl ve skutečnosti toulavé, nýbrž mé vlastní rozmazlené psisko. Pořád se motal kolem a lehal si mi před malířský stojan, a tak bylo jen otázkou času, kdy se přesune do nějakého příběhu, Oskárek... • Mimochodem, a co asi dělá zrovna teď? Roste ještě? Už skotačí někde nahoře – s Nebeskou kočkou, ale vypadá to, že jeho nástupce Albert bude taky docela inspirativní. • Jak inspirativní byl třeba váš vysokoškolský profesor pan Sopko? Jak vzpomínáte na další pedagogy z akademie? Myslíte, že vás některý ovlivnil výrazněji? Obecně vzpomínám ráda na akademii a profesoři, ale i spolužáci mě určitě nějakým způsobem ovlivnili. Ano, rok jsem byla u profesora Sopka, ale nejdéle v ateliéru profesora Bedřicha Dlouhého, kde jsem i končila, takže měl na mě logicky největší vliv. • Jsou podle vašeho knihy, které se takříkajíc nemají ilustrovat, protože tím ilustrováním ničíte svobodu představivosti každého z jejich čtenářů? O takové knize nevím a spíš si myslím, že to je otázka citlivého výběru ilustrátora. • Vraťme se tedy raději do praxe. Jak jste přistupovala k práci na Slabikáři (2007) Petra Borkovce? Měla jste třeba před očima i dávný slabikář vlastní? Anebo slabikáře jiných dětí? To ani moc ne. Ale viděla jsem některé moderní zahraniční slabikáře, které se mi líbily. Nakladatelství chtělo mít v knize jak ilustrace, tak i fotografie, a já se pokusila tyto prvky propojit formou koláže, ale musím přiznat, že jsem k práci přistoupila se značnou dávkou naivity, jelikož jsem si nedokázala představit, co to znamená vyhovět všem požadavkům didaktických odborníků. • Co to vlastně znamená? Výtvarná stránka se musí podřídit na můj vkus někdy až příliš. • Byla jste mimo jiné oceněna i za knížku Červený panáček, což je soubor 366 pohádek Jany Pohankové (2002). Díky čemu jste se dostala k téhle publikaci a u kolika z těch příběhů jste obrázek prostě vzdala? Ke krátkým pohádkám Jany Pohankové jsem kdysi vytvořila jen několik ilustrací na zkoušku a když se textu ujalo nakladatelství Brio, zúčastnila jsem se konkursu na ilustrátora a vyšlo to. Nebylo ale zadáním ilustrovat všechny pohádky. Úzce jsme spolupracovaly s grafičkou Klárou Istlerovou, snažily se, aby jednotlivé dvoustrany vypadaly kompozičně dobře a jsem ráda, že dneska si už hodně nakladatelství uvědomuje, jak je postava dobrého grafika pro knížku klíčová. • Jaké další knížky byste si asi tak přála ilustrovat? Alenku v říši divů, Medvídka Pú anebo Čaroděje ze země Oz, což by ale byly velké výzvy. • Na čem pracujete místo toho, i když ráda? Právě ilustruju básničky Radka Malého pro nakladatelství Meander. Prvně v životě tak dokončuju ilustrace v počítači a baví mě to. Proč? Nerada dělám věci pořád stejně. Děkuji za rozhovor. |
| Video z vernisáže obrazů malířky a ilustrátorky Anny Neborové v říčanské galerii Kotelna najdete zde. Zdroj: Říčansko info |
Foto © archiv autora
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 09. 2009.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ondřej Suchý |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Vladimír Just |
 |
Jiří Menzel |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Milan Markovič |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Ivan Rössler |