Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (21)
Když jsme pouštěli do těchto aliterací, vůbec jsme si nemysleli, na jak tenký led se pouštíme. No – držte nám prosím palečky, ať se na tom ledu nepropadnem! L: Lán louky letos ležel ladem. Lijavec logicky likvidoval lecco - len, lanýže, lužní les. Leckdo láteřil. Letec Láďa Líbal líbal Líbu. Líba ležérně ležela, Láďa lehkovážné lavíroval. Laciná loňská láska.
Vladimír Kulíček: Naše Květuška je poklad
Květuška nám rozkvetla do krásy. Není divu. Je jí nádherných šestnáct let a opravdu jí to sluší. Květuška je náš poklad, říkávala její maminka již od malička a dopřávala jí z prostředků dobře situované rodiny, čeho si její srdíčko přálo. Spíše by se ale dalo o Květušce říci: Je to perla! A to ze všech stran! Největší perla se houpe v pupíku odhaleném za každého počasí, jak móda velí.
Jitka Dolejšová: Setkání s obrazem (6) Vincent van Gogh
Vincent Willem van Gogh, hlandský malíř. Člověk inteligentní, citlivý a vášnivý. Jeho život byl ve znamení stálých neúspěchů. Při malování pracoval rychle v zoufalé snaze zachytit svůj bezprostřední dojem a cit. Ve svých autoportrétech vyjadřoval vnitřní emociální zápasy. Zajímal se o komplementární barvy (doplňkové barvy = skutečným protikladem k jedné ze tří barev – červené, modré a žluté - je kombinace zbylých dvou; použijí-li se na plátně vedle sebe, působí jasněji. Základní dvojice: červená a zelená, modrá a oranžová, žlutá a fialová).
Jitka Krpensky: Nečekaná pomoc / Othello
Zastavila na červenou a teď si teprve všimla, jak je dnes krásný večer. Měla dlouhý a těžký den, připravovala všechny možné a nemožné podklady a doklady na šéfovu zítřejší služební cestu. Ani na to, podívat se z okna, neměla čas. Vlastně se ani pořádně nenajedla. A co takhle dát si pizzu? Domů se jí stejně nechce – nikdo tam nečeká a tady za rohem je přece ta malá útulná pizzeria, kam chodívali s Petrem.
Milan Dubský: Profesor Jan Wiener - Neporažený člověk nežijící na odiv
Kolik asi prochodil Jan Wiener párů bot od chvíle, kdy si šel v roce 1939 pro dokumenty, které mu umožnily opustit protektorát Böhmen und Mähren? Ty mu za 10.000 tehdejších korun vyřídila a sehnala prozíravě jeho babička. Když si šel pro vystěhovalecké vízum, tak mu imigrační úředník pan Havránek řekl k jeho žádosti o čtyři páry bot: „K čemu čtyři páry bot, židáku?“
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (11)
Největší problém měla Rebeka. Milan se rozhodl, že se s výhrou vrátí domů a Jardovi nabídl, že mu dá 4 tisíce, když pojede s ním, ale jenom dva, kdyby zde chtěl zůstat. Jarda si spočítal, že dva tisíce z jeho výplaty nenašetří ani za tři roky a rozhodl se jet domů také. Rebeku chtěl vzít s sebou, ale to nebylo tak jednoduché.
Josef Krám: Na Betlém do Hlinska v Čechách a odtud pod Orlické hory
Do postupně obnovovaného a renovovaného souboru řemeslnických domečků Betlém v Hlinsku přichází ročně pět až šest tisíc návštěvníků, právě se rekonstruuje Pickova chalupa, z níž vznikne edukační centrum s celoročním provozem, kde budou realizovat výukové programy nejen pro školy, buduje se tu městské informační centrum, probíhají zde výstavy (tu o restaurátorech vystřídá koncem roku stálá expozice masopustních obchůzek na Hlinecku, nedávno zapsaných do dědictví UNESCO). Jedna z chalup byla obnovena s pomocí holandského partnerského města Wognum, citlivě tu je zasazena i hospoda U Huberta.
Antonín Suk: Pes tahací
Dan byl německý krátkosrstý ohař velikosti menšího telete. Pes nesmírně dobrý a oddaný, hlavně našemu malému Honzíkovi. Dostal jsem ho už jako staršího pána od kastelána Sedlecké kostnice v Kutné Hoře. Už to, jak pochopil, kam patří, nebylo myšlením psa, ale Někoho. Stal se jedním z nás, co bydleli, nebo spíše žili na hájence. Podle toho se také choval. Bylo z toho cítit spoustu vděčnosti, ale vůbec ne podlézavost některých jeho soukmenovců. Byl to Někdo, jeden z nás, Dan!
Egon Wiener: Vlastenectví | Zdeněk Burian | Obdiv k dobré práci… Obří sud
S paní Bahníkovou došla řeč i na někdejší a současný vztah k jazyku, k národu a to především v dobách ohrožení státu, kdy vlastenectví nebylo prázdnou frází. Jedním ze symbolů vztahu k českému a moravskému národu byl národní kroj. Psal se rok 1935 a paní Bahníková, tehdy mladá slečna, chtěla, jako mnozí ostatní, ukázat se na oslavách v národním kroji. Ale ten nebyl zadarmo. Doma na něj nebylo. V té době psaly noviny, že manželka prezidenta republiky dostala darem dva kroje. Napsala tedy paní Haně Benešové prosbu o jeden z nich. Rozběhlo šetření, dotazování, zakončené darem první dámy republiky.
Naděžda Munzarová: Nápad
Jednou jsem slyšela, že přílišná jistota a rychlost řešení zádrhelů jsou podezřelé. Vysvětlení, proč pomalejší metoda by měla být věrohodnější a správnější, se mi ale nedostalo. Jako odchovanec Rychlých šípů jsem se totiž donmnívala, že odpovědný jedinec, prosazující jakékoliv zlepšení domácnosti, obce a státu, mluví pravdu, říká-li, že dokonale rozumí problému, a proto že může najít rychlou odpověď a nápravu.
Stanislav Rudolf: Chystáte se na dovču?
Myslím tedy už na dovolenou! Chápu, že vy, kdo máte doma školáky, pochopitelně ještě pár týdnů počkáte, ale pro nás ostatní je květen možná tím nejkrásnějším měsícem, kdy dovolenou strávit. Většina z nás pochopitelně pálí na jih za sluníčkem a mořem. Už se nemůžeme dočkat, až se po dobré snídani typu švédského stolu rozvalíme na pláži a dáme sluníčku možnost změnit moučnou barvu naší pleti na zářivý bronz, ááách!
Helena Dohnalová: Pes nepřítel Slovana?
Už jste někomu nasadili psí hlavu? Nebo jste naopak měli pocit, že ji někdo nasazuje vám? A jak vám při tom bylo? Vždyť na nasazování psí hlavy není nic příjemného. Ono to vlastně nijak nebolí, dokonce vás nasazená psí hlava nebude nijak tlačit, ani se vám v ní nebude špatně dýchat.
Miroslav Sígl: Krajem lidí a kamenů
Básník Vladimír Stibor (*1959) z malé obce Nechvalice v podhorské oblasti zdejší vrchoviny, je srostlý s tímto krajem, který vždy přinášel obyvatelům těžké živobytí. Již potřetí se mu podařilo ve svízelných podmínkách shromáždit ucelený sborník, nazývaný od prvopočátku Krajem lidí a kamenů. Aniž by v něm chybělo kalendárium, může být v rukou čtenářů celoročním místním kalendářem pro potěchu a ke čtení.
Milan Markovič: Negramotným na stará kolena
No a už se zase obávám, doslechl jsem se, že na jakési výběrové základní škole pro mimořádně nadané děti se už neučí psaní. Psaní rukou. Písmem psacím, ne tiskacím, abych byl pochopený. Bojím se, že při vší upřímné snaze to nepochopím a budu nadosmrti zhlížet na ty, kdo dopustili, abychom zase šmahem ruky zrušili, co tady bylo po staletí.