Marie Formáčková: Zita Kabátová - o divadle a filmu
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
 „Herci, kteří získali Oscara, prý žijí v průměru o tři roky déle než ti, kdo byli na toto prestižní ocenění jen nominováni, ale nedostali ho. Takže já jsem ráda, že jsem nikdy na Oscara nebyla nominována a tudíž nemám stres z toho, že jsem ho nedostala. Nicméně souhlasím s tím, že když má člověk ve své práci úspěch, drží ho to při životě. Podle počtu mých let se tedy dá usuzovat, že jsem si úspěchu užila dost.“ Říká česká filmová herečka Zita Kabátová, která opravdu má nač vzpomínat. Je ročník 1913, byla u všech významných událostí našeho filmu a divadla v předválečných a válečných letech a ráda se s námi se svými zážitky už podruhé rozdělí. Minule zavzpomínala na své lásky, dnes to budou profesní úspěchy. ♦ ♦ ♦ Já jsem byla ve své profesi zcela uspokojená, troufám si tvrdit, že i úspěšná, a měla jsem ji jako celoživotní náplň. Divadlo jsem totiž začala hrát už jako dítě. Dokonce mám schovaný výtisk novin s článkem, ve kterém se píše, že „v představení ochotníků v Malostranské besedě pěkně hrála pětiletá Zita Kabátová“. Ano, začala jsem s divadlem záhy, dokonce tak brzy, že si na svá první vystoupení vůbec nepamatuji, protože jsem byla robátko v zavinovačce. Tatíček s mamičkou byli nadšení ochotníci a pochopitelně mě do her zapojili, poprvé to bylo v Našich furiantech Ladislava Stroupežnického, kteří mě provázeli prakticky celé dětství, protože do hry se hodilo dítě jakéhokoliv věku, krejčí Fiala měl dětí jako smetí a já je hrála postupně všechny. Hrála jsem v Malostranské besedě, což byla tak trochu naše domovská scéna, také jsem se objevila v divadle Deklarace na Žižkově Karla Želenského. ♦ ♦ ♦ Divadlo tehdy k životu patřilo neodmyslitelně, hrávali ho lidé všech profesí a samozřejmě i dítka školou povinná. Dodnes schraňuji plakátek, který zve k návštěvě „představení pohádky Bílé růže, kterou sehrají žákyně V. třídy dívčí školy v Josefské ulici v Praze III. Komparsy obsazeny žákyněmi I. třídy téže školy“. Premiéra se odehrála v sobotu 19. června 1924 v divadelní dvoraně Malostranské besedy a já se důležitě představila hned ve dvou rolích, hrála jsem dceru velkokupce Elišku a Bílou růži. Na mnoho svých dětských rolí jsem zapomněla, ale některé si vybavím díky fotografiím, které moje pečlivá mamička Anička lepila do rodinného alba. Na jedné fotografii jsem v roli Malého lorda, na další v úloze Práška ve hře Na kozlanském krpáči. Bylo to dílo typické pro tehdejší dobu – žádný složitý děj, trochu písniček, prostě podívaná pro širokou veřejnost. Také mám v paměti hru, v níž jsem hrála malého indiána a měla jsem tam říct jedinou větu: „Já jsem pan Palmer…“ Ale jak se ta hra jmenovala, to už z paměti nevydoluji a ani moje mamička to do alba nenapsala. Už jako malá bych pro divadlo udělala všechno na světě, brala jsem ho jako posvátnou věc, pro niž se musí trpět. Vzpomínám si, jak mi jednou vlásenkář upevňoval na hlavu paruku a rozedřel mi kůži na hlavě do krve, ovšem já ani nehlesla. Trochu bolesti pro divadlo jsem vytrpěla velmi ráda. ♦ ♦ ♦ Nemám tušení, proč moji rodiče divadlo hráli. Nikdy jsme se na tohle téma nebavili, protože divadlo prostě k Malé Straně patřilo a hráli v něm lidé všech profesí. Tedy i moje půvabná mamička a důstojný tatíček, velevážený pan stavitel a architekt, jehož si lidé považovali. Malá Strana k umění přímo vybízela, vždy tam působili ochotníci a hrálo se na několika scénách, dokonce v Lobkowickém paláci. Ochotnickými soubory prošla řada pozdějších profesionálních režisérů, herců, tanečníků, stepařů… Z některých se staly hvězdy, další upadli v zapomnění, ale tak už to v téhle profesi chodí… Když se podíváte do životopisu kteréhokoliv herce nebo herečky mojí generace, u každého najdete alespoň jeden ochotnický soubor, jímž prošli.  Užili jsme si u ochotníků i hodně legrace. Pamatuji si, jak se do jedné pohádky, kterou napsal můj tatíček, půjčilo z Národního divadla zlaté brnění z Lohengrina. Vypadalo nesmírně efektně, ale nadělalo takový rámus, že jsme všichni museli hodně křičet, aby nás bylo slyšet. Ke kostýmu patřila i dlouhá paví péra na helmě, která jsme jednou vyměnili za smeták a pak jsme nemohli smíchy ani hrát, jindy zase hrdina v brnění na jevišti upadl a byl to takový rachot, že děti z první řady vyděšeně utekly. Byla to báječná doba, i když trochu hektická. U ochotníků se totiž každé dva týdny konala premiéra, takže naše životy byly samé zkoušení a hraní a pak zase zkoušení. Bylo to rychlé, ale nádherné. Klid od divadla nebyl ani doma, protože můj tatíček byl plodným autorem her, zejména pohádek pro děti, k nimž jsem mu sloužila jako inspirace. Když jsem měla parádivé období, tak byla na repertoáru Princezna Fintilka, když jsem nechtěla poslouchat, hrála se Princezna Tvrdohlávka. ♦ ♦ ♦ Profesionálně jsem začala hrát divadlo ve svých dvaceti letech, kdy jsem dostala první smlouvu. Bylo to v tehdy populárním Pražském dětském divadle Míly Mellanové, kde jsem dostala v jedné pohádce roli lišky. Režisérka a herečka Míla Mellanová mě zaregistrovala ve hře Světapán v županu, kterou jsme hráli v Malostranské a později v Měšťanské besedě. Už jsem tehdy měla pověst, že mi to celkem dobře mluví a že mám zřejmě pro divadlo buňky. Pražské dětské divadlo nebo také Umělecká skupina Míly Mellanové, jak se někdy soubor nazýval, vystřídalo řadu působišť, v době, kdy jsem tam byla já, hrálo v prostorách, kde později otevřel svoji scénu Oldřich Nový. Hrálo se denně od 16 hodin a bylo pokaždé narváno. Ona totiž rozuměla nejen divadlu, ale také dětem a obchodu. Dostala jsem od ní 125 korun a byla jsem štěstím bez sebe. Na první vydělané peníze člověk asi v životě nezapomene. Byla jsem mladá holka, bylo mi kolem dvaceti a tehdy jsem si řekla, že by opravdu nebylo špatné divadlem se živit. Nebyla jsem nijak žánrově vyhraněná, dělala jsem operetu, veselohru, drama, konverzační hříčky… prostě všechno. Co já se naskákala, co naběhala. Ani se mi nechce věřit, že jsem v pohodě přečkala mnoho zranění, dokonce jsem skákala po jevišti se zlomeninou. Ale taková zranění opravdu nehrála roli, jak se člověk nadechl té zvláštní jevištní vůně, fyzická bolest byla zapomenuta, prostě zmizela. ♦ ♦ ♦ Do divadla Akropolis jsem přišla v roce 1935, krátce před tím, než jsem začala filmovat. Divadlo se nacházelo na rozhraní Žižkova a Vinohrad, na rohu Libušiny a Veleslavínovy ulice, dnes jsou to ulice Kubelíkova a Víta Nejedlého. Lidé si ho velmi rychle oblíbili a vyšlapali si tam cestu. Šlo na tehdejší dobu o velmi moderní scénu. Vybudoval ho v roce 1927 architekt Rudolf Václav Svoboda jako velkoměstské moderní kulturní středisko, zajímavé je, že to udělal na svém vlastním pozemku a na své náklady. Všechno tam tedy bylo nové, krásné a velké – sál i jeviště. Ovšem když jsem tam hrála já, tak dům už panu architektovi nepatřil, ten se dostal v době hospodářské krize do problémů a palác byl nucen prodat Společnosti přátel žehu. Po válce už se tam divadlo bohužel nehrálo, v tom krásném sále byla zřízena dílna, kde se vyráběly jehly do gramofonu, později tam byl sklad. Až po listopadu 1989 palác koupili lidé kolem divadla Sklep a vdechli mu nový život. Mým prvním režisérem byl Franta Paul a prvním partnerem na jevišti Karel Máj. Franta Paul se stal mojí velkou láskou, dokonce jsme se chtěli brát, o to šťastnější jsem v tomto angažmá byla. Ale k láskám se ještě dostanu. V době, kdy jsem do divadla Akropolis přišla, tam právě došlo ke změně repertoáru, z činohry se přešlo na operetu, která začala být tehdy velmi populární, a diváci si ji žádali. Jak se jmenovala první hra, v níž jsem se objevila, to má paměť neuchovala, zato moc dobře vím, o čem byla a s kým jsem v ní hrála. Celý příběh se týkal sporu dvou generací. Starší generaci představovala Hermína Vojtová, sestra velmi populárního Jaroslava Vojty, a Franta Paul. Druhou, mladou generaci jsem představovala já s Karlem Májem. Starší generace obhajuje koně, mladší auta, z dnešní pozice je to legrace, ale tehdy šlo o velmi aktuální problém. V Akropoli jsem se poprvé dostala do profesionálního souboru a byla jsem hodně překvapená, když jsem například dostala na nastudování první role měsíc. Byla zvyklá na jiné tempo, v Malostranské besedě premiéra střídala premiéru a roli jsme museli umět za několik dnů, zpravidla za týden, protože premiéry bývaly v sobotu. ♦ ♦ ♦ Z Akropole jsem odešla k řediteli Jiřímu Sedláčkovi do Tyláčku, což je dnešní Divadlo Na Fidlovačce, dříve Hudební divadlo v Nuslích. Tohle divadlo postavil v roce 1921 na svoje vlastní náklady jeho první ředitel Stanislav Langer a od začátku se tam hrálo klasické divadlo i opereta. Já jsem tam byla angažována nezapomenutelným způsobem. Jiří Sedláček mě pozval k sobě na pohovor a já se zachovala jako nějaká primadona. Řekla jsem mu, že mám velmi málo času, protože spěchám na natáčení. On se neurazil, přijel, posadil mě k sobě do auta s tím, že mě na Zbraslav, kde jsem točila film, doveze a cestou to všechno probereme. Někde uprostřed trasy zastavil, vytáhl připravenou smlouvu, oba jsme ji podepsali a do cíle už jsem dojela jako členka jeho divadelního souboru. I když jsem člověk stálý, téhle změny jsem nelitovala ani minutu. V Tyláčku jsem byla profesně naprosto šťastná. Na jevišti jsem vystupovala s báječnými lidmi, kteří uměli nejen hrát, ale i zpívat, což bylo pro operetní repertoár podmínkou. Ráda vzpomínám na svoji kolegyni Ninu Ninon, vlastním jménem Marii Krtičkovou, která moc krásně zpívala, ostatně jejím tatínkem byl kdysi velmi slavný zpěvák Eduard Krtička. Užily jsme si spolu dost legrace, protože Nina byla naladěná na stejnou notu jako já. V jedné písni byl text: „Kde jsi, proč u mě nejsi?“ Zpívaly jsme dvojhlasně, ovšem text jsme si poněkud upravily: „Kde jsi, pro čuně nejsi…“ Pak jsme se bavily tím, jak diváci napínají uši v domnění, že mají sluchové šálení. Nina byla opravdu velmi nadaná a je škoda, že o jejím talentu není dost důkazů. Dostala roli jenom ve třech filmech, a to ještě epizodní. Dalším mým oblíbeným kolegou byl Oldřich Kovář, vynikající tenorista a herec. K hraní se dostal zajímavým způsobem. Pracoval jako sazeč v tiskárně a ve volném čase zpíval s trampskou skupinou Setleři, která byla často zvána k natáčení filmů i k vystupování v divadle. A Oldřich na sebe výrazně tak upozornil, že se dostal přes smíchovskou Arénu a Tyláček až do Národního divadla, kde se proslavil zejména jako Vašek v Prodané nevěstě, jehož zpíval dvacet let. Oldřich Kovář mi v jedné scéně dupnul na nohu tak vehementně, že mi zlomil malíček. Ale nedala jsem na sobě nic znát, scénu jsem dohrála a stejné to bylo i v dalších dnech. Zlomeninu jsem si pořádně stáhla, obula si střevíček a šla skotačit na prkna, která znamenají svět. V Tyláčku začal svoji pěveckou kariéru také Nora Stalich, s nímž jsem hrála v operetě Podej štěstí ruku. Byl to velmi pohledný chlapík, člověk s výborným hlasem, který se stejně jako Oldřich Kovář uplatnil později v opeře Národního divadla. Hvězdou Tyláčku ale byl Ferenc Futurista, vlastním jménem František Fiala. Jeho velkou rolí byl hajný Štětivec v operetě Na tý louce zelený, na kterou diváci chodili hlavně kvůli němu. Ferenc Futurista byl nejen herec a zpěvák, ale také režisér a dramatik. Hrál v kabaretech, byl autorem mnoha skečů a měl ho rád i film, protože byl výrazný a zapamatovatelný. V jedné hře byl mým kolegou další výrazný herec Jindřich Plachta, představovali jsme spolu protřelé špiony. Aby divák nebyl na pochybách, co jsme zač, na pódium jsme přišli v tyrolských krojích a sál vybuchl smíchy. Ferenc Futurista mi jednou řekl: „Kabátová, vy jste skoro tak hezká jako moje žena.“ A já věděla, že je to pro mne velká poklona, protože on svou ženu velmi miloval a ctil. ♦ ♦ ♦ Spolupráce s Oldřichem Novým a jeho Novým divadlem pro mne byla něco jako vyznamenání. Začala v roce 1939, kdy mě k sobě pozval, protože potřeboval náhradu za dvě členky souboru, které mu daly výpověď - Truda Grosslichtová a Ljuba Hermanová. Truda vzhledem k svému židovskému původu odešla do Holandska, protože pro ni přestávalo být u nás bezpečno. Ljuba zase dostala nabídku od Voskovce a Wericha z Osvobozeného divadla. Mojí první rolí byla Mamzelle Nitouche skladatele Florimonda Hervé. Opereta o rozverné klášterní chovance Denise, pronášející proslavenou větu „Taková jsem já, matinko!“ s cudně sklopenýma očima už měla svá léta, její pařížská premiéra se konala v roce1883, kdy bylo v Praze otevřeno Národní divadlo, ale pořád byla a je oblíbená. Myslím, že jsem pana šéfa nezklamala, protože se mnou počítal i nadále. Oldřich Nový byl totiž velmi náročný, nesnesl by v souboru někoho slabého nebo u diváků neoblíbeného. Navíc byl jako šéf precizní, po každé stovce repríz naplánoval novu generálku, aby si herci všechno osvěžili a stále podávali perfektní výkon. Neměl rád improvizaci, každé vybočení ze scénáře okamžitě pokutoval, právě tak trestal, když se herec na jevišti třeba zasmál. Ovšem je pravda, že takhle přísný byl i sám k sobě. Když se sám na jevišti neplánovaně rozesmál, dal pokutu i sobě. V Novém divadle se velmi dbalo o kostýmy, o nichž rozhodovala manželka Oldřicha Nového Alice, jíž se ale všeobecně říkalo Líza. Oblíbila si salón paní Kabátové vedle divadla Metro, který se později přestěhoval na Malou Stranu. U paní Kabátové jsem šila kostýmy pro filmy i svoje civilní šaty. Peníze na oblečení jsme ale od nikoho nedostávali, museli jsme si všechno hradit sami. Pravdou ale je, že Oldřich Nový nebyl lakomý a tyto naše vedlejší náklady zohlednil v honoráři. Divadlo Oldřicha Nového sídlilo ve Stýblově pasáži na Václavském náměstí, kde později léta působilo divadlo Semafor. Pořídil si ho díky své ženě Alici Wienerové – Mahlerové, která byla fotografka a hlavně dcera brněnského bankéře, který půjčil Novému potřebný kapitál. Divadlo nemělo šťastný začátek, ale spolu s filmovou slávou přišla i obliba divadla. Když jsem tam byla angažována já, bylo divadlo na vrcholu, měli jsme stále vyprodáno a já se tomu nedivila. Oldřich Nový byl velmi odpovědný a věnoval svému divadlu hodně energie. Navíc měl šarm, esprit, zvláštní kouzlo osobnosti, které se nedá ani nahrát, ani naučit, ani koupit. S tím se člověk musí narodit. Dokonce si poradil i s tak choulostivou situací, jakou bylo narození jeho jediného potomka – dcery Jany. Nový ji přinesl domů v peřince a nikdy nikomu neprozradil, kdo je její matkou. Sousedé vyprávěli, jak paní Líza honila milého Oldřicha po zahradě s deštníkem, ale nakonec se zklidnila, malou Janu adoptovala a vychovala ji. Bohužel nikdo z nich už není na živu. Nám hercům se žilo u Oldřicha Nového dobře, nepěstovaly se žádné intriky, vycházeli jsme spolu moc dobře. Po představení jsme si chodívali sednout do Maltézské vinárny, kde bylo báječné posezení a dokázali jsme si tam hodiny a hodiny povídat. Samozřejmě zase o divadle. ♦ ♦ ♦ Nové divadlo jsem považovala za svou druhou rodinu, přesto jsem ho opustila. Dostala jsem totiž nabídku na zájezdové představení hry Modrý démant. Mělo se hrát v létě, o divadelních prázdninách, tak mě Oldřich Nový pustil, ale varoval mě: „Tak si, Kabátová, jděte, ale kdybyste prohrála, tak se už nevracejte…“ Ovšem hra se rozjela, byl o ni tak velký zájem, že jsme s ní jezdili i po skončení divadelních prázdnin. Hrála jsem v ní se Svatoplukem Benešem a Medou Valentovou, s nimiž jsem si báječně rozuměla a nechtělo se mi tak výbornou a úspěšnou spolupráci přerušovat. Užívali jsme si na cestách, užívali jsme si i na jevišti. Ve hře byla scéna, kdy si představuji, jak spolu s hlavním hrdinou prožíváme svatební noc. On přichází s malou lahvičkou šampaňského, kterou na pódiu otevře a pak ji spolu vypijeme. Jenomže jednou Sváťovi zůstala v ruce klika, když otevřel dveře a neměl ji kam dát. Přitom potřeboval mít na otevření šampaňského volné ruce. Tak milou kliku dal do kapsy u kalhot, protože měl na sobě frak a ten nemá postranní kapsy. Klika se mu v kapse vzpříčila a vypadalo to opravdu velmi zvláštně, dokonce poněkud nepatřičně. I diváci v poslední řadě vše registrovali a měli pocit, že se ocitli na erotickém představení. Musela jsem se tomu smát, jenomže ten smích do romantické scény nepatřil, tak jsem si hodila přes obličej svoje dlouhé vlasy a nechala Sváťu, aby se trápil sám. Jindy jsme zase se Sváťou Benešem na Moravě dostali každý láhev slivovice. Schovali jsme si ji, protože tehdy to byla velká vzácnost. Já si ji zabalila do šatů v kufru a ta slivovice mi tam vytekla. Druhý den jsem hrála a lidé si mysleli, že jsem pěkně namazaná, byla jsem cítit jako kořalna. Muselo to být hrozné. Měla jsem tehdy na jevišti na sobě svatební šaty a ten slivovicí nasáklý závoj vlál a alkoholový odér se zvolna šířil po celém sále. Možná si tam dodnes říkají: „Kabátová, jo to je ta alkoholička…“ ♦ ♦ ♦ Během protektorátu jsem natočila dva filmy v němčině, ovšem pro společnost Pragfilm, ve které pracovali Češi. Čeští režiséři, kameramani, kostyméři, herci, a herečky, technický personál… Vzala jsem si pseudonym Maria von Buchlow, stejně jako si jméno měnili všichni ostatní, protože si vedení společnosti nepřálo mít v titulcích česky znějící jména. Filmy to byly neškodné, ani stín politiky v nich nebyl. Přesto to po válce bylo chápáno jako velký škraloup a měla jsem zákaz hrát v pražských divadlech a točit filmy. Tohle ovšem nepostihlo jenom mě. Takové problémy jsme měli všichni, kteří jsme za války točili a hráli. Nejvíc postižená byla Lída Baarová, která ztratila srdce kvůli říšskému pohlavárovi, ministru propagandy a osvěty Josephu Goebbelsovi, zákaz měla i Adina Mandlová a mnoho dalších. Nataše Gollové bylo přičteno k dobru, že po válce šla pomáhat do Terezína likvidovat v koncentračním táboře tyfovou epidemii, Hance Vítové zase pomohl Werich s Voskovcem, když se vrátili z exilu. Ale za mě se neměl kdo postavit, a tak mě postihl zákaz bez pardonu. Ale když nejde o život, tak se vždycky nějaké řešení najde. Pomohla mi Růženka Vinklerová z fotografického ateliéru Karola, i když trochu mimo moji profesi. Zaměstnala mě ve svém ateliéru jako koloristku fotografií. Mě to moc bavilo, protože jsem vždycky ráda malovala, jako dítě jsem se učila malovat v klášteře, později jsem absolvovala kurs malování na porcelán, což se mi velmi hodilo. Setrvala jsem tam až do roku 1950, kdy si na mě vzpomněl František Smažík, který jako pracovník Ministerstva zemědělství dával dohromady Vesnické divadlo, aby přiblížilo kulturu pracujícím zemědělcům, jak se tehdy říkalo. Byla jsem mu velmi vděčná, protože jsem se díky němu mohla vrátit ke své milované profesi. Růženka mi pomohla ještě jednou. Měla jsem tehdy velký byt a hrozilo mi, že z něj budu vystěhována, protože tehdy byla o byty velká nouze. A tak se Růženka ke mně nastěhovala a byt mi zachránila. To můj tatíček takové štěstí neměl. Sice ho nevystěhovali, ale jeho byt byl rozdělen na dva a do druhé půlky přišla další rodina. Táta to snášel celkem statečně, jen mu vadilo, že se musí dělit o koupelnu s úplně cizími lidmi. Ale taková tehdy byla doba… ♦ ♦ ♦ S šéfem Vesnického divadla Františkem Smažíkem jsem se znala jsme ještě z Malostranské besedy, kde působil v dobách mého ochotnického hraní. Byl z umělecké rodiny a divadlo měl nade vše rád. Věnoval se mu i jeho bratr, který šéfoval Velkou operetu. František Smažík znal všechny ředitele malých divadelních společností a z nich dal po druhé světové válce dohromady Vesnické divadlo. Byli to Červíčkovi, Růžičkovi, prostě spousta rodů, kde se herecké řemeslo dědilo z generace na generaci. Základnu jsme měli v krásném zámečku v Hloubětíně, kde byly složeny všechny rekvizity a kulisy a také tam parkovaly autobusy, jimiž jsme vyráželi na cesty. Byly červenožluté s přívěsem, aby se nám tam všechno vešlo. Obstarat několik souborů, zorganizovat pro ně divadelní šňůry, aby bylo kde spát, kde se najíst, to opravdu nebylo jednoduché a člověk na to musel mít talent. František Smažík ho měl, všechno klapalo a vypadalo to velmi jednoduše. Nikdy nebyl žádný problém, v Praze jsme zkoušeli podle libosti, měli jsme k dispozici několik zkušeben. V zámečku se vyráběly kulisy, nábytek, šily kostýmy a paruky, někdy jsme při tom pomáhali, protože jsme za to měly body k dobru, což se pak projevilo na výplatě. Byla to taková továrna na divadlo, odkud jsme vyjížděli s kompletními rekvizitami, s veškerým vybavením a všemi kostýmy. Všechno bylo na místě, nikdy nic nechybělo, každý popelník, každý hrneček musel být tam, kam patří, protože jenom při vynikající organizaci se dal takový kolos zvládnout. Bylo to perfektní a moc mi to vyhovovalo, protože jsem k preciznosti byla vychována z Divadla Oldřicha Nového. Ať jsme hráli kdekoliv, vždycky jsme měli kompletní scénu. Ta byla udělána tak, aby byla mobilní. Třeba pro Moliérova Tartuffa byla scéna složená z perských koberců, což bylo efektní a dobře skladné. Bylo to vůbec vydařené představení, pro které jsem měla ušité elegantní černé šaty, které všude vzbuzovaly pozornost. Vzpomínám si, jak ženy v hledišti vždy vydechly obdivem, když jsem v nich vyšla na scénu. Tehdy po válce skoro nic nebylo k dostání a takové šaty by si všechny určitě přály. Měli jsme vždycky vyprodáno, protože po válce byl po kultuře hlad. Hráli jsme vždy odpoledne pro děti, večer pro dospělé. Na repertoáru bývaly hry s menším obsazením, abychom se všichni včetně rekvizit do autobusu vešli. Vesnické divadlo mělo několik skupin, v každé byla vždycky nějaká hvězda, kterou lidé znali z filmů, a té nahrávali méně známí herci z venkovských scén, z kočovných divadelních společností, ale také další lidi, jimž František Smažík dal chleba. A tak s námi na jevišti vystupovali někdejší ředitelé a další potentáti, kteří si život bez divadla nedovedli představit a nový režim jim nedal šanci. Myslím, že mnohým z nich Smažík zachránil život. Šatny jsme měli většinou improvizované a vlastně se o žádných šatnách nedalo mluvit, někdy to byla stodola, někdy nás někdo pozval k sobě domů. Jednou jsme se připravovali v jakémsi statku, jako šatnu nám nabídli vejminěk babičky. Ta měla v místnosti kočky, psy a také čerstvě vylíhlá kuřata. Měla jsem dlouhou toaletu, několik nařasených sukní, a když jsem pak vešla na pódium a sukně rozhodila, vypadlo z nich jedno pípající žluté kuřátko. Bylo celé vyděšené, rozběhlo se po jevišti a zoufale pípalo, k mému údivu a k pobavení publika. I pódia, na nichž jsme vystupovali, byla všelijaká, většinou jen narovnaná prkna, často bylo hraní velmi krkolomné a hraničilo s akrobacií. Ve hře Okřídlená paleta, jejímž autorem byl František Smažík, jsem představovala Marynu, manželku Mikoláše Alše, o němž hra pojednávala. Hráli jsme ji po vesnicích s velkým úspěchem, protože lidem byl děj velmi blízký. Jednou během představení přiletěla spousta chroustů, které přivábilo světlo. Kroužili kolem našich hlav s takovým hlukem, že diváci neslyšeli jediné slovo. Tak jsem popadla paraple a začala se po chroustech ohánět. Tehdy jsem měla za svůj výkon obrovský aplaus na otevřené scéně. Lidé byli šťastní, když jsme k nim s divadlem přijeli. Zvlášť vítání jsme byli v pohraničí, kde jsme často hráli ve školách na stupínku. Pamatuji si na jednu skupinu Rusínů, kteří přijeli osídlovat pohraničí, přišli na představení v krojích, velmi si považovali toho, že k nim přijelo divadlo a sledovali nás takřka s nábožnou úctou. Podmínky bývaly často tristní, ale byla to doba plná dobrodružství. Nic jsme nešidili a hráli vždy naplno, což lidé dovedli ocenit a často se dočkali nevídaných věcí. Například když hlavní hrdinka hry vyskočila o přestávce z okna, vykasala si sametové sukně a sedla si v zahradě za keřík na bobek… Ach ano, na záchody málokde pamatovali. Na druhé straně jsme si užili čerstvý vzduch a kdo ví, jestli právě tomu nevděčím za svůj poměrně svěží zdravotní stav. V divadelní budově se totiž hrozně práší. Když se rozzáří reflektory a s čímkoliv se pohne, nebo se zadupe, zvednou se mraky prachu. A toho jsme byli na své pouti po venkově ušetřeni. Hráli jsme ve vedru, v mrazech. Často diváci seděli kolem jediných kamen v hledišti a nám na pódiu šla od úst pára. Divila jsem se, že jsem nenastydla, když jsem měla toaletu z lehké látky a s hlubokým výstřihem. Některé hry měly dost pochybnou kvalitu. Vzpomínám si na jednu, jmenovala se Hádali se o rozumné, a tím rozumným byla vlajka. Některé hry měly snahu přiblížit se vesnickému prostředí a pořád dokola se v nich mluvilo o úrodě, o domácích zvířatech. Ale lidem se to stejně líbilo, bavili se, tleskali, jen neradi se s námi loučili. Nedovedu si představit, co by se stalo, kdyby si něco podobného zařadil do repertoáru některý z dnešních souborů. Ale kdo ví, třeba by to lidé brali jako recesi a také by se bavili… Cesty Thálie jsou prostě nevyzpytatelné! Stalo se nám také, že jsme jeden čas dostávali k obědu i večeři stále stejné jídlo – sekanou a pečené vepřové maso. Bylo nám to divné, že se strava neustále opakuje a vyšlo najevo, že se pořadatelé mezi sebou domlouvají, co rádi jíme. Takže se jim povedlo nám tato dvě jídla na dlouho znechutit. Jak my se těšili na škubánky s mákem nebo bramboráky, to si nikdo nedovede představit! Byla to zvláštní doba, žili jsme trochu primitivně, vzájemně jsme si viděli do talířů i do peněženek, ale vytvořilo se mezi námi pevné, takřka rodinné pouto. Naše herecká parta pro nás znamenala jistotu, bezpečí a vlastně jsme se pořád na něco těšili. Když jsme jeli z divadelní šňůry, těšili jsme se domů a pak zase jsme se těšili na kolegy a lidi od divadla, když jsme někam vyráželi. Těšili jsme se na diváky, protože byli báječní, těšili jsme se ze života, protože skončila válka. Měli jsme mezi sebou hezké vztahy a zásluhu na tom měl především František Smažík, který dokázal celou tuhle početnou partu držet při životě. A dokázal všechno zařídit tak, abychom si vzájemně nepřekáželi a naopak se doplňovali. A to jsme byli hodně různorodí - deset hereckých part, každá asi po dvanácti lidech - herci, technici, výrobci rekvizit, řidiči autobusů, úředníci... S Vesnickým divadlem jsem prožila čtyři krásná léta, od roku 1950 do roku 1954. Kdybych nepotkala Yvettu Simonovou, asi bych s ním jezdila mnohem déle. Yvetta dodnes netuší, jak změnila můj život. ♦ ♦ ♦ Byla jsem čtyři roky permanentně na cestách, pořád jsem jenom balila a vybalovala kufr, často jsem vůbec nevěděla, kde jsem se ráno probudila. Začala už jsem z toho být trochu unavená a osud mi shovívavě přivedl do cesty zpěvačku Yvettu Simonovou. Potkaly jsme se v Hudebním divadle v Karlíně, kam jsem se přišla podívat na jedno představení. „Jak se máte?“ zeptala se mě. Vyprávěla jsem jí, jak jsem uježděná, že jsem pořád na cestách, jak se někdy líčíme málem na hnoji, jak někdy nastupujeme na pódium oknem, protože to jinak nejde. Jak často mrzneme, protože sály bývají nevytopené… Prostě jsem se jí vyplakala na rameni, aniž bych tím cokoliv zamýšlela. „Hele, udělej s tou Kabátovou něco,“ obrátila se pak Yvetta na svého manžela Františka Spurného, uznávaného manažera, který uměl zařídit všechno na světě. Opravdu nepřeháním, protože tento člověk byl nejen pravou rukou Karla Gotta, ale přivezl svého času do Prahy Louise Armstronga, Ellu Fitzgeraldovou, dokonce jednal o vystoupení se slavnými Beatles… Co pro takového kouzelníka bylo postarat se o jednu českou herečku? Netrvalo dlouho a já dostala nabídku z pražského kabaretu Alhambra, kde se konaly pravidelné estrády, v nichž vystupovalo mnoho známých umělců. Kabaret se nacházel v suterénu hotelu Ambassador v dolní části Václavského ná městí. Byl postaven před první světovou válkou jako obchodní dům a na hotel byl přestavěn v roce 1922. Architektonicky je považován za skvost pozdní secese s přechodem ke stylu art deco. Jako dcera architekta jsem si považovala, že pracuji v tak nádherné budově. V tomto nočním kabaretu jsem vystupovala s Jaroslavem Šterclem, Vlastou Průchovou a orchestrem jejího manžela MUDr. Jana Hammera. Hra, v níž jsem tam začínala, se jmenovala Z vesmíru do Makotřas. Byla to neuvěřitelná blbina o lidech, kteří putují v raketě vesmírem a několikrát přistanou na Zemi, kde se ocitnou v různých historických dobách. Například v době starého Říma nebo ve středověku. Alternovala jsem s Hanou Vítovou, která byla subtilnější než já, a Jaroslav Štercl to jednou na jevišti okomentoval, když se o mě opřel: „Hergot, dneska mám nějak hodně pod hlavou.“ Alhambra měla venku na Václavském náměstí zahrádku, kde jsme se vždycky v noci po představení posadili, dali jsme si něco k pití a Jaroslav Štercl se co chvíli zvedl a šel se podívat směrem nahoru na Václavák. „Kam se pořád díváš?“ ptali jsme se ho. On se jenom usmál: „To já jenom kontroluju, jestli už se svatý Václav nerozjel. Když to udělá, tak vím, že mám dost.“ ♦ ♦ ♦ Estrády byly dalším fenoménem poválečného období. Konaly se při různých příležitostech a scházela se na nich spousta lidí – jak v hledišti, tak na jevišti. Velmi často jsem na nich vystupovala s fantastickou harmonikářkou Bertou Stýblovou a lidovým vypravěčem, který si říkal Stréček Křópal. Cestovali jsme většinou vlakem, my dvě s Bertou ve druhé třídě na měkkých sedadlech, ale Stréček Křópal dával přednost dřevěným lavicím a měl pro to své důvody. Trápily ho totiž problémy s prostatou, takže se mu na tvrdém sedělo lépe, kromě toho kouřil viržinka, a to by si v uzavřeném kupé druhé třídy nemohl dopřát. Stréček Křópal se jmenoval Valentin Šindler a svého času vystupoval společně se svým bratrem Václavem, který si zase říkal Jozéfek Melhobó. Oba byli vystudovaní tenoristé, ale upsali se estrádě a byli v tom výborní. S námi začal Stréček Křópal vystupovat poté, když jeho bratr náhle zemřel, byť byl o osm let mladší. Berta Stýblová byla výborná holka, která dovedla se svou harmonikou kouzla, zvedala lidi ze sedadel, okouzlovala je, zapojovala je do vystoupení. Byla o dva roky mladší než já, ale bohužel už léta mezi námi není a já si na ni často vzpomenu. Její maminkou byla známá pražská subreta Marie Šamonilová, uměleckým jménem Šanovská, tatínek byl kabaretiér, literát, pěvec Národního divadla, Max Bedřich Stýblo. Berta byla zázračným dítětem, hrála skvěle na klavír, který velmi brzy vyměnila za harmoniku, protože ta jí připadala pro umělecký život vhodnější. Jezdili jsme pod firmou Estrády a lunaparky, která sídlila v Obecním domě. Vystupovali jsme s různými čísly, program se dával dohromady podle konkrétní objednávky. Když šlo o větší město, vystupovali jsme s cirkusovými umělci, například s Berouskovými, nebo s Kůrovými. Některá cirkusová čísla jsem měla obzvlášť ráda, když se třeba žonglovalo s pochodněmi, nebo tzv. antipo – kdy jeden leží a druhý na něm cvičí. Vzpomínám také na dvojici, kde on byl při těle, ona velmi subtilní, s krásnými dlouhými vlasy a překrásně spolu tančili. Na závěr si on její dlouhé vlasy omotal kolem ruky a tak ji roztočil, až lítala ve vzduchu, lidé žasli a já také – nikdy bych nevěřila, jaká je ve vlasech síla. Párkrát jsem přímo v šapitó vystoupila, dokonce jsem tam zpívala, ale nevyhovovalo mi to. Pro můj zpěv byl cirkusový stan málo akustický, nejsem totiž majitelkou silného hlasu a ve velkých prostorách se ztrácím. Proto jsem vedení podniku požádala, aby mě posílalo jenom na vystoupení v menším sále, kde to svým rozsahem utáhnu. Vyhověli mi, protože ostatní umělci měli zpravidla požadavky opačné. Ovšem zpěv nebyl mým hlavním estrádním oborem, postupně jsem se přeorientovala na recitaci. Vymyslela jsem si číslo s panenkami, které jsem si nechávala pro ten účel u jedné lidové umělkyně šít. Panenku jsem vždycky hodila do publika a kdo ji chytil, si ji jednak mohl nechat a také jsem od něho chtěla tři čísla od jedné do třiceti. Podle toho jsem otevřela svůj sešit s básněmi a scénkami, a zvolené dílo jsem pak divákům předvedla. Měla jsem na repertoáru básně neobvyklé, málo známé, abych divákům nerecitovala něco, co znají ze školy a lidem se to líbilo. Byli jsme prazvláštní parta. Jezdíval s námi kouzelník, tanečníci, lidé od múzy vážné i té lehkonohé. Vystupovala s námi sestra Rafaela Kubelíka, houslistka lázeňského orchestru v Teplicích, která měla velmi dobré srdce. Kdykoliv jsme někam přijeli vystupovat, zjistila, kde tam je cikánský tábor, nakoupila dárky a šla obdarovat cikánské děti. Dělala to zejména na Slovensku, kde žila početná romská komunita. Na cestách jsme byli stále, nepamatuji si, že bychom někdy měli období, kdy by nebylo do čeho píchnout. Někdy jsme cestovali v početných skupinách, jindy nás vyrazilo pár – záleželo na akci a také na peněžence pořadatelů. S kým vším já tenkrát nevystupovala! Třeba se cvičenými psy, nebo s oslem, který celé zákulisí považoval za toaletu, a podle toho to tam během chvilky vypadalo. Ale přesto vzpomínám ráda, potkala jsem se s báječnými lidmi, pro které kumšt byl nade vše a opravdu uměli. ♦ ♦ ♦ Také jsem občas jezdila s kapelou slavného Karla Valdaufa jako konferenciérka a byla jsem u toho, když se zamiloval do půvabné Zorky Kohoutové, s níž jsem se skamarádila. Zorka vystupovala v mikrokomediích se stepařem Pepíčkem Peckou, jehož jsem znala ještě z Malostranské besedy a vždycky jsem jeho umění obdivovala. Byl opravdu výborný, světově uznávaný, v cizině ho znali pod jménem Jarský. Karel Valdauf byl ze Zorky Kohoutové celý pryč, aby také ne, byla velmi milá, půvabná, navíc brzy zjistil, že krásně zpívá. Tak z ní postupně udělal zpěvačku, začal pro ni skládat a nakonec si ji vzal za ženu. Narodili se jim dva krásní kluci, Jan a Dan, kteří byli věkově blízcí k mému synovi, takže jsme se často vídali i mimo pódium společně s našimi dětmi. Karel Valdauf působil nejdřív u vojenské hudby, vlastní orchestr založil v roce 1942 a udělal z něj velmi žádané a kvalitní těleso, jemuž vládl železnou rukou. Nikomu z muzikantů nedovolil improvizovat, dbal, aby měl v kapela pouze prvotřídní hudebníky, které si pečlivě a dlouho vybíral. Měl přehled o talentech na konzervatořích, pamatuji si, jak si pro jednoho absolventa jel přímo do školy v Roudnici. Měl obrovský respekt, já jsem ho ctila také a až slepě jsem mu důvěřovala. Jednou jsme kamsi přijeli a on mi těsně před mým vystoupením řekl, abych nezapomněla divákům zdůraznit, že v jejich městě účinkujeme velmi rádi, hlavně také proto, že se tam narodil Karel Hašler. Ačkoliv moc dobře vím, že Hašler se narodil v Praze na Zlíchově, bezmyšlenkovitě jsem odříkala to, co mi poručil pan šéf a utrhla jsem si pěknou ostudu. Lidé mě samozřejmě opravili a Valdauf se královsky bavil. Ale on byl taková autorita, že jsem o jeho slovech prostě nepochybovala. Jeho muzikanti měli jednotné oblečení - vlastní bílé košile a černé kalhoty, k tomu jim pan kapelník nechal ušít červené vesty, které opatroval on sám a vždycky jim je před vystoupením rozdal. Nechtěl riskovat, že by vestu někdo zapomněl doma. Většinou jsme na koncerty vyráželi z nábřeží od Právnické fakulty, kde jsme se posléze i rozcházeli. Karel Valdauf jezdil se Zorkou autem, ovšem při odjezdech a příjezdech asistoval, aby měl všechno pod kontrolou. Jednou si řidič autobusu postavil hlavu a odmítl odvést vesty k Valdaufům domů do Střešovic. Tak Karel Valdauf popadl kufr, v němž byly vesty uložené, a hodil ho z mostu do Vltavy. Kufr se během pádu otevřel, vesty vypadly a lidé, kteří se procházeli po nábřeží tiše žasli, co to ve Vltavě plave. Takové reakce byly pro něho typické, byl prudký, dalo by se říct cholerický. Jejich manželství nevydrželo, ovšem nebylo to tím, že by Zorka už nemohla snášet jeho prchlivost. Naopak, Karel Valdauf si našel jinou, jak to tak u pánů v letech někdy bývá. Ani Zorka nezůstala sama, zahleděla se do zpěváka z jejich kapely, který jí pomohl syny vychovat. Musím říct, že chlapci se opravdu povedli. Vyrostli z nich krásní a báječní mužští, Zorka je na ně právem pyšná. Stýkali jsme se jako přátelé léta, můj manžel Karla Valdaufa dokonce portrétoval. Bylo to fajn, pánové si v klidu pracovali, my se Zorkou povídali a naši chlapci si hráli. Často na to vzpomínám a jsem ráda, že jsme na sebe se Zorkou nezapomněli ani dnes. Jezdila jsem s nimi na zájezdy moc ráda, užili jsme si hodně legrace, jediným mráčkem byly pozdní návraty, někdy až nad ránem, a to býval pro mě jako maminku malého dítěte problém. Proto jsem uvítala, když se mi naskytlo jiné zaměstnání, kde jsem mohla s časem lépe hospodařit a mohla jsem se více věnovat svému synovi. ♦ ♦ ♦ Nabídku, zda bych nechtěla pracovat v některém pražském kině, mi udělal Miloš Hercík, s nímž jsem se znala z Vesnického divadla, kde působil jako dramaturg, pak dostal na starost pražská kina a poté se z něho stal ředitel Státního divadelního studia. Praha byla rozdělená – pokud šlo i kina - na čtyři části. V každé bylo jedno kino hlavní, které bylo největší, a k němu patřila menší kina v jeho blízkosti. Pod kino Alfa spadala kina od dolní části Václavského náměstí až k Vltavě, pod Blaník zase kina v horní části Václavského náměstí a další směrem nahoru. Kino Lucerna mělo ve svém revíru smíchovskou stranu Vltavy a kino Letka, v jehož prostorách dnes je Divadlo Jiřího Grossmanna, zase Žižkov a okolí. K takovému rozdělení bylo přikročeno hlavně z finančních důvodů, velké kino vždycky dotovalo malá kina, protože mnohá z nich byla opravdu velmi zastrčená a nikdy by si na sebe nevydělala. Kromě toho dobrých filmů nebylo zase tolik, aby se dostalo na všechna kina. A tak se trháky hrály ve velkých sálech, filmy horší kvality nebo nepříliš divácky atraktivní dostávala kina zastrčená a m alá. Byla jsem přidělená jako pomocná síla ke kinu Blaník. Byla jsem nadšená. Protože kino sídlilo, a dosud sídlí, v paláci Fénix, který je funkcionalistickou perlou Prahy a to já coby stavitelova dcera vždycky dovedla ocenit. Jeho autory byli v roce 1927 dva vynikající architekti Josef Gočár a Bedřich Ehrmann, autorem mozaiky v pasáži je slavný malíř Rudolf Kremlička. Moje začátky v Blaníku ovšem příliš radostné nebyly, protože tamní pokladní, která tam pracovala už léta, mě prostě nerada viděla. Nebylo mi to příjemné, ale zacvičila jsem se tak rychle, že jsem zanedlouho mohla jít pracovat samostatně do kina Letka.Takže jsem jenom přešla na druhý chodník Václavského náměstí a zase jsem měla radost z toho, v jak nádherné budově mohu pracovat. Palác Letka, jemuž se dříve říkalo Avion, postavil v roce 1926 architekt Bohumír Kozák a je to další perla stavebnictví, a sice ve stylu konstruktivismu. Přišla jsem tam v době, kdy se kino rekonstruovalo, takže jsem dostala všechno na starosti a opravdu jsem stavbu hlídala jako ostříž. Načapala jsem řemeslníka, který si chtěl ukrást kus látky na tapetování stěn, nebo dalšího, který si odnášel domů žárovky… Lidé tam kradli jako straky, ale já je to postupně odnaučila. Velmi se mi hodila průprava, kterou jsem měla od tatíčka, když jsem mu pomáhala v jeho práci. Byla jsem tam jako ryba ve vodě, nic mi neuniklo a tak trochu jsem se dostala k profesi, kterou jsem tolik milovala vedle herectví. Už jako dívka jsem totiž váhala, zda bych se neměla dát ve stopách svého tatíčka, protože architektura pro mne vždy byla krása a dobrodružství zároveň. Poté jsem přešla do Bia Illusion, kde se hrály především pamětnické filmy. Tohle noblesní kino na Vinohradské třídě postavil v roce 1930 velkopodnikatel Emanuel Maceška, který se coby věhlasný uzenář proslavil svojí pomazánkou, které se říkalo podle něho maceška a dneska existuje jako čajovka. Protože byl šikovný a měl hodně peněz, rozhodl se dát Praze krásnou budovu a to se mu povedlo. Palác Maceška, jehož součástí bylo kino, opravdu Vinohradskou třídu zdobil a ani dneska jí nedělá ostudu. Kino se jmenovalo po panu uzenáři Maceška, po roce 1949 dostalo název Bystrica a ještě téhož roku bylo přejmenováno na Illusion. Tohle jméno má i dnes, i když kino v pravém slova smyslu už to není. Začala jsem tady organizovat před odpoledními představeními, kam chodili za zlevněné vstupné penzisté, besedy s herci a režiséry pamětnických filmů. Premiéry byly vždy ve čtvrtek a když jsem znala některého z hlavních představitelů, pozvala jsem ho. Nikdy mi účast nikdo neodmítl, dokonce přišel můj někdejší divadelní šéf Oldřich Nový, který se společenského života už nezúčastňoval. A to tam chodili všichni bez honoráře, na ten nebylo, tak jsem dala vždy ženě kytičku a muži láhev vína. Přišla také dcera Martina Friče Marta, kterou jsem znala léta, protože jsme spolu jeden čas hrály v Novém divadle. Bývala to moc hezká holka, ale herectví ji nezajímalo natolik, aby u něho zůstala, a tak ho pověsila ha hřebíček. A přitom těch hereckých genů, co se v ní sešlo! Její maminkou byla hvězda němého filmu Suzanne Marwille, jejím tatínkem režisér Václav Binovec a druhým otcem režisér Martin Frič, jehož si Zuzanne pro rozvodu s Binovcem vzala a on Martu i její sestru adoptoval. Plánů a nápadů jsem měla spoustu, ale musela jsem rozumě hospodařit, protože prostředky byly velmi omezené. Besedy jsem si mohla dovolit proto, že jsme zavírali balkon, čímž jsme ušetřili za uvaděčky a šatnářky – zkrátka jsem při práci byla nucená velmi přemýšlet, aby za něco stála. Pracovala jsem v kině Zvon v Erbenově ulici na Smíchově, a to mi přišlo vhod, protože jsem kousek odsud bydlela, pak přišlo na řadu kino Sofie, rovněž na Smíchově… Říkala jsem, že mě dají vždycky tam, kde jsou v nepořádku záchody. Věděli zřejmě, že já to dám brzy do pořádku. Takže jsem si opravdu užila, protože mnohdy se člověk musel starat nejen o čistotu kina, ale také chování diváků. V kině Zvon jsme se pustili i do převýchovy romských návštěvníků. Stávalo se totiž, že se děti vyčůraly přímo v sále a maminky si jich ani nevšimly, protože jim to nepřišlo divné, byly tak zvyklé. Když uvaděčka viděla dítě, které vyběhlo ze svého místa a v uličce si sedlo na bobek, hned k němu přiběhla a odvedla ho na záchod. Zafungovalo to a během velmi krátké doby jsme měli návštěvníky natolik vychované, že by si něco podobného už nikdo nedovolil. Velké problémy byly s promítači. Vykonávat tuhle profesi není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Není to jenom o tom, že člověk založí film do promítačky a má klid. Kdepak, filmy, zvlášť ty pamětnické, nemají občas potřebnou kvalitu a občas se přetrhnou. Když byl promítač lempl, tak film pořádně neslepil a příští promítání nestálo za nic. Mně se poštěstilo získat jednoho skvělého promítače, jehož jsem si opravdu hýčkala. Měl svoji práci rád a cokoliv jsem od něho potřebovala, vyhověl mi. Nikdy by mě bývalo nenapadlo, že poznám film tak důkladně. Nejen jako herečka, ale také jako člověk, který se zabývá jeho promítáním. Ale to věčné dohadování s lidmi a obavy, zda finančně vyjdeme, mě přece jenom časem unavilo. Po pár letech jsem řekla dost a zažádala jsem si o důchod. Pak už jsem jezdila jenom tu a tam na estrády a začala jsem žít život aktivní důchodkyně, která se ráda s někým sejde nebo se vypraví někam na výlet. ♦ ♦ ♦ Začala jsem jezdit s pěvkyní Taťánou Molendovou a klavíristou doktorem Hoškem s hudebně dramatickým vystoupením, o něž byl mezi pořadateli velký zájem. Taťána s doktorem Hoškem obstarávali hudební část, já jsem celý pořad moderovala a mezi jednotlivými pěveckými výstupy jsem recitovala českou klasiku. Vystupovali jsme zejména v lázeňských městech, například v Karlových Varech nebo v Jáchymově, kam jsme jezdili opakovaně a velmi rádi, protože tam bylo nádherné prostředí a vnímavé publikum. ♦ ♦ ♦ Když jsem odcházela do důchodu, nenapadlo mě, že si ještě zahraji nejen ve filmu, ale také na divadelních prknech. Roli v klasické hře Christophera Hamptona Nebezpečné známosti jsem dostala jako bělovlasá kmetka od režiséra Jana Hřebejka v Divadle pod Palmovkou v roce 1998. Byl to vlastně dárek k narozeninám, i když to určitě záměrem pana režiséra nebylo. Na jevišti jsem tedy oslavila pětaosmdesáté narozeniny a připadala jsem si v tom báječném kolektivu moc dobře. Od kolegů jsem tehdy dostala kytici s pětaosmdesáti karafiáty, které mi při děkovačce na pódium přinesla Vilma Cibulková s Marií Málkovou. Mými dalšími partnerkami byla Linda Rybová a Miloslava Pleštilová. Samé mladé holky, mezi nimiž jsem také trochu omládla. Aspoň mi to tak připadalo. Báječný byl i pan režisér Hřebejk. Nic mu neuteče, je precizní a v jeho práci se zřetelně odráží filmová praxe. Představení bylo ucelené, celý děj se odehrával kolem jedné velké postele, což bylo nesmírně zajímavé. Jan Hřebejk je klidný a dovede poslouchat i ostatní, což je u režiséra poměrně vzácná vlastnost. Ví, co chce a umí své okolí o svých představách přesvědčit, proto se mu v práci tolik daří. ♦ ♦ ♦ Velmi mnoho v mém životě znamenal film. Natočila jsem jich přes šedesát. Některé už se nedají promítat z technických důvodů, jiné zestárly natolik, že se na ně nedá koukat. Ovšem najdou se mezi nimi takové, na něž se dá dívat i dnes, zub času jim tolik neublížil. Naopak, existují lidé, kteří pamětnické filmy milují. Moje herecká kariéra začala v roce 1935, kdy jsem šla na konkurs do svého prvního filmu a skončila vlastně nedávno – před kamerou jsem naposledy stála v roce 2004 v televizním filmu Zlatá brána a rok předtím jsem si s mým milovaným kolegou Sváťou Benešem zahrála i ve filmu Želary. S filmem jsem tedy prožila takřka sedmdesát let… Kdo může něco takového říct? Můj první film se jmenoval Světlo jeho očí, k těm dosud promítaným patří například filmy Muži nestárnou, Přednosta stanice, Lízin let do nebe, Kdybych byl tátou, Její hřích, Madla zpívá Evropě, Artur a Leontna, Provdám svou ženu, Pantáta Bezoušek, Počestné paní pardubické… Měla jsem štěstí na hlavní a větší role, hrála jsem po boku těch největších hvězd, jako byl Vlasta Burian, Lída Baarová, Otýlie Beníšková, Ladislav Boháč, Terezie Brzková, Rudolf Deyl mladší i starší, Věra Ferbasová, Ferenc Futurista, František Filipovský, Nataša Gollová, Hugo Haas, Karel Hašler, Ljuba Hermanová, Rudolf Hrušínský mladší i starší, Josef Kemr, Vlastimil Brodský, Eduard Kohout, Jára Kohout, Otomar Korbelář, Jaroslav Marvan, Adina Mandlová, Dana Medřická, Antonie Nedošínská, Oldřich Nový, Franta Paul, Theodor Pištěk, Jan Pivec, Jiří Plachý,Jindřich Plachta, Jára Pospíšil, Raoul Schránil, Jiří Steimar a jeho dcera Jiřina, Zdenka Sulanová, Jiřina Šejbalová, Růžena Šlemrová, Zdeněk Štěpánek, Jiřina Štěpničková, Jaroslav Vojta, Hana Vítová, Jiří Vondrovič, Rolf Wanka, Jan Werich, Stella Zázvorková a mnoho, mnoho dalších. Tak jako dneska dělá hercům popularitu televize, tak ji za mých mladých let dělal film. O filmových hercích informoval tisk, objevovali se v reklamách. Fungovalo to v podstatě stejně jako dnes. Každý producent se snažil, aby se o jeho filmu hodně psalo, protože pak se dobře prodával. Premiéry byly obrovskými společenskými událostmi, lidé se na ně dlouho chystali a pak o nich ještě déle mluvili… Herecké hvězdy byly zahrnovány dárky a květinami, fanoušci stávali v dlouhých frontách na autogram. Navíc populární herci účinkovali v reklamách, které se promítaly před začátkem filmového představení. Také jsem jich několik natočila, například na pleťový krém, nebo na oboru bílých daňků v Žehušicích. Honoráře byly přiměřené, záleželo na tom, v jaké pozici člověk byl. Začínající nebo epizodní herec dostal pár korun, hvězda pochopitelně víc. Za svůj první film - Světlo jeho očí jsem dostala 3500 Kčs, to si dobře pamatuji. Bralo se to tak, že můžeme být rádi, že nás do filmu obsadili, protože díky filmu jsme se stali známí a přineslo nám to další možnosti. V divadle jsem dostávala měsíční plat, tu a tam jsem mohla vystoupit někde na estrádě, ovšem když to pan šéf laskavě dovolil. Gáže v divadle nebyla nikdy větší než 5000. Když jsem pak dostala za jeden film 80 tisíc, to už bylo něco a byla jsem z toho úplně vedle. Přitom to nebylo za hlavní roli. Ale to byla výjimka, zpravidla byl honorář tak tři a půl až pět tisíc a většinou jsem celou částku dala za šaty do dalšího filmu. Oblékali jsme se totiž za své. Šatů bylo potřeba hodně, protože se točil jeden film za druhým. Někdy bylo hotovo za dva týdny a točila jsem tak pět filmů za rok, v roce 1939 jsem jich natočila dokonce deset. Nepoznala jsem tedy, co to znamená čekat na roli a doufat. Já šla z jedné práce do druhé a moc dobře si uvědomuji, že to bylo moje velké štěstí. Byla jsem ve své profesi naprosto spokojená. Dostávala jsem krásné role, hrála jsem v báječných divadlech. Nestalo se mi, že bych marně čekala na nějakou roli nebo že bych doufala v nabídku angažmá, která ale nepřišla. Naopak mě osud pokaždé příjemně překvapil a osud mi toho daroval víc, než bych si sama mohla představit. Takovou fantazii jsem ani neměla, co všechno jsem nakonec prožila, s kým vším se poznala a jaké zážitky jsem si odnesla. Vždycky jsem byla ve své profesi šťastná, ať už jsem dělala cokoliv. Nestalo se mi totiž, že bych na úkol nestačila, že bych se s ním příliš trápila. Že by právě v tom bylo tajemství mého požehnaného věku? |
Foto © archiv autorky
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 07. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Milan Markovič |
 |
Josef Fousek |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Karel Šíp |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Vladimír Just |