Marie Formáčková: Helena Růžičková a její muži - Velký Jirka

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

V případě herečky Heleny Růžičkové není pravda, že každý člověk je nahraditelný. Ona byla takový originál, že ji pořád nikdo nenahradil, i když v lednu uplyne už šest let od její smrti. Pořád na ni vzpomínáme, pořád se nám vybavuje její smích, její tvář, její energie. Jako by tady pořád někde byla. Ovšem Helena měla své zázemí, měla své dva Jirky, kteří tvořili její svět, její zázemí a byli oba tak trochu v jejím stínu. Manžel ještě o mnoho víc než syn. A protože jsem je oba dlouho znala, ráda na ně zavzpomínám. 
Velký Jirka

Velký Jirka byl senzační chlap, sečtělý a nesmírně vtipný, ale málokdo to věděl. Vedle Heleny neměl šanci se prosadit. Lidé ho zpravidla vnímali jako Helenin stín, který uvaří kafe, přinese chlebíčky nebo zákusky, uvaří, nakoupí, podá, obstará všechno nutné na úřadech. Stará se o složenky a občas vyjede se svými dvěma umělci na chalupu. Na dovolenou ve třech nejezdili. Vždycky měli nějakého psa a někdo se o něj musel starat. A táta se staral rád.
Jirka nesl svůj úděl rodinného stínu bez reptání. Byl v invalidním důchodu, měl už od mládí silnou cukrovku a musel se šetřit. Což bylo vedle těch dvou takřka nemožné.
Ostatně, Helena měla cukrovku také. Ale nikdy z toho nedělala vědu. Klidně si obklopena lidmi uprostřed věty vykasala tričko a píchla si do břicha injekci, aniž by přerušila řeč. To Jirka byl cudnější, ten nikdy nic takového neudělal a ani o svých bolestech a chorobách nemluvil. On vůbec málo mluvil. Byl to glosátor, kdo ho znal, tak potvrdí, že byl skvělý glosátor. Vtipný, inteligentní.
Mnohokrát jsem si říkala, jaký by asi byl vedle jiné ženy. Jednou jsem s ním na tohle téma mluvila a on mi řekl, že si jiný život nedovede představit. Do Heleny se zamiloval při prvním setkání a miloval ji pořád. Prý ho nikdy ani ve snu nenapadlo, že by se mohl nechat rozvést.
Poznali se, když Helena přišla do budovy DAMU na přijímačky. Jirka už tam studoval a při prvním setkání měl na sobě šermířský úbor a v ruce svíral kord. Začali spolu chodit a scházeli se ve vile Heleniny kamarádky ze zdravotní školy.
Že se vzali na popud Jiřiny Bohdalové, je dostatečně známé. Jiřina byla Jirkova spolužačka a Helenina kamarádka.
Protože byla už vdaná a měla malou dceru, rozhodla se, že i ty dva dožene k sňatku, protože se k tomu neměli. A tak Heleně vyprávěla, jak bez ní Jirka chřadne a jemu to řekla naopak.
Svatba byla v roce 1955 a Jiřina ji pochopitelně odsvědčila. I když až církevní sňatek, ten civilní odsvědčil její manžel inženýr Staš.
Jirka DAMU dostudoval s vynikajícím výsledkem, mohl si psát před jméno Mgr., ale on to nikdy neudělal. Na tituly si nepotrpěl.
Byl neokázalý, skromný a mně vždycky připadal jako poklad, který ještě bude objeven. Byl totiž neuvěřitelně sečtělý, měl výbornou jazykovou zásobu a jeho glosy byly tak vtipné, že jsem si ho dovedla představit jako autora například divadelních her.
Jirkovo první angažmá bylo v divadle v Mladé Boleslavi. Tam za ním denně dojížděla i Helena. Pak dostal Jirka nabídku od svého profesora z DAMU Antonína Dvořáka, aby za ním šel do příbramského divadla. Jirka nabídku přijal, také proto, že mu pan profesor Dvořák, který se stal v Příbrami ředitelem divadla, slíbil angažmá i pro Helenu.
Jelikož herecké místo pro Helenu zatím nebylo, mohla pracovat v technice. Jako osvětlovačka, někdy stavěla kulisy. Když se ale pořád nemohla hereckého místa dočkat, práskla dveřmi a Jirka šel s ní.
Vrátili se oba do Prahy a byli na volné noze. Naštěstí oba dostali brzy práci, Helena roli ve filmu Zdeňka Podskalského Spadla z měsíce, Jirka se stal asistentem režie na Barrandově.
Z téhle doby se datuje Helenina oblíbená historka, jak šla místo Jirky na vojenské cvičení. Jirka totiž byl ve zkušební lhůtě, a kdyby na cvičení nastoupil, o místo by přišel. Tak Helena sebrala povolávací rozkaz a vyrazila. Po mnoha peripetiích se dostala až k samotnému generálovi a Jirka už nikdy na žádné cvičení jít nemusel. Skončil jako nadporučík v záloze.

Jirku měl každý rád, neznala jsem jediného člověka, který by proti němu něco měl. Helena na něho sice často nadávala, ale jedním dechem říkala, že ho opravdu miluje. Bylo zač ho milovat.
Když 6. září 2003, při svém sedmém infarktu, zemřel, řekla Helena:
„Podívej se do kalendáře. Svátek má Boleslav. Víš, proč si Jirka vybral právě tenhle den? Protože chtěl, abychom nebyli smutní – i bolest může být slavná nebo by se měla slavit.“
Jirkův popel byl v neděli 19. října rozptýlený na zahradě jeho milované chalupy ve Slatině. Chalupě věnoval i svou poslední myšlenku. Bylo ráno, Jirka se probudil s úsměvem a řekl Heleně, jak je rád, že už mají hotovo. Že chalupa je konečně zkolaudovaná a že tedy zase spolu mají opravdový domov... Předtím totiž opustili navždy svůj pražský byt a teprve poté, když se chtěli na chalupě přihlásit nastálo, vyšlo najevo, že chalupa papírově vůbec neexistuje. Ale tak to u Heleny chodilo, po ní nikdo nikdy žádné povolení nechtěl. A tak trvalo docela dlouho, než to dali do pořádku.

***

Když Jirka zemřel, byli jsme z toho všichni zdrcení. Ti dva totiž tvořili jednu bytost. Co nemohla Helena, to mohl Jirka a naopak. Helena nemohla pořádně chodit, dlouho ležela v nemocnici, a když se k tomu přidá cukrovka, pak jsou s chůzí problémy. Jirka chodil výborně. Ovšem po šesti infarktech byl Jirka poněkud roztěkaný a informaci dlouho v hlavě neudržel.
Helena si z něho dělávala legraci, že ho poslala na nákup pro tři věci. On opravdu tři věci přinesl, ale úplně jiné.
A tak Helena za Jirku myslela na tisíc nezbytně důležitých věcí, on za oba jezdil autem, přinesl, odnesl, obstaral... Dohromady tvořili naprosto soběstačnou rodinnou jednotku, jak to jednou Jirka nazval.
Když Jirka odešel, báli jsme se, že to Helenu zlomí. Byli spolu osmačtyřicet let, den co den. Jirka byl léta v invalidním důchodu a vedl Heleně a „malému“ Jirkovi domácnost. Byli prostě tým.
Helena se snažila být statečná. Všechno překonávala humorem, jen tak se jí zdála zřejmě bolest snesitelná.
„Představ si, jak je ten Jirka mazanej, aby to neměl tam nahoru daleko, nechal se tam dopravit helikoptérou.“
Jirku opravdu na jeho poslední cestu dopravila helikoptéra rychlé záchranné pomoci. Namířeno měla do plzeňské nemocnice, ale Jirka už asi zpátky dolů nechtěl.
„Jsem šťastná, že odešel přede mnou, kdyby tady zůstal sám, byl by zoufalý,“ říkala. „Dobře věděl, že já jsem na poslední kontrolu před odchodem spolehlivější. Já nikdy nezapomněla zhasnout, na rozdíl od něho. A nevím, proč si všichni myslí, že člověku nějak pomůže, když s ním druzí truchlí. To nemám ráda. Já naopak myslím na všechno pěkné a veselé, co jsme prožili, vracím se k okamžikům, kdy jsme byli šťastní.“
Když mi tohle říkala, tak jsem měla zapnutý diktafon, takže to i dneska můžu citovat doslova.

Chlapi

Jak by se mýlil ten, kdo by se domníval, že neměla úspěch u mužů! Měla.
S chutí tvrdívala, že svému muži byla celý život věrná. Že ho ani jednou nepodvedla. A jedním dechem dodala, že mu byla věrná duševně, tělesné nevěry nepočítala, protože je nepovažovala za hřích.
„Ty jsou pro udržení kondice, kvůli hormonální rovnováze.“
Smála jsem se tomu, jako se tomu vždycky zasmáli i ostatní. Když onemocněla, dozvěděla jsem se o jejím soukromí víc, než za celá léta předtím. Nebyla z těch, kdo vypráví o svých vztazích. To nikdy neudělala, ale byla jsem svědkem, když s některým ze svých bývalých kolegů, obdivovatelů a přátel na nádherně prožité chvíle vzpomínala.
Překvapilo mě, kolik krásných chlapů ji chtělo a kolik z nich bylo bohatých, úspěšných, ba i světově proslulých. Není nutné je jmenovat, určitě by si to nepřála, nebyla z těch, kteří mají potřebu právě tyhle detaily zveřejňovat.
Helena šla na všechno přímočaře, neztrácela nikdy čas zbytečnými řečmi, ani v těchto případech to nedělala.
Chovala se jednoduše jako chlap. Žádné zbytečné upejpání, žádné trapné okolky.
A nikdy nikomu nekomplikovala život, protože by nesnesla, aby ho někdo komplikoval jí. Žádné sliby, žádné tajné telefonáty, žádné dopisy, vzkazy, návraty. Stalo se, co se stát mělo, a život jde dál.
„Nejlepší je, když se jedním vrzem odbude premiéra i derniéra,“ řekla mi, když jsme se na tohle téma bavily.
Taky ráda říkala, že do svého Jirky se něco nahučela, aby si pořídil občas nějakou milenku, že menší žárlivost manželství utužuje. On prý nechtěl.
Ovšem, že by byla až takhle tolerantní, to jsem jí jsem nevěřila. Jirka mi totiž jednou vyprávěl, jak mu v zárodku zničila jeho jedinou plánovanou nevěru.
Před mnoha lety, ještě když byl v angažmá v Příbrami, našel zalíbení v jedné své kolegyni a protože sympatie byly oboustranné, domluvili si spolu schůzku. Jirka si obstaral přesvědčivé alibi – měl být na schůzi, ale Helena to prokoukla. Asi na Jirkovi něco divného poznala. Okamžitě věděla, že žádnou pracovní schůzi nemá, že se chystá na úplně jinou schůzi.
„Nezapomeň se vykoupat, a vezmi si čisté prádlo – a kup kytku,“ kladla mu na srdce a šla ho vyprovodit až před dům.
Svým chováním ho tak rozhodila, že z rande nebylo nic. Jirka na něj sice šel, ale dychtivé rozechvění a okouzlení bylo pryč, takže se omluvil a šel zase domů.
„Radši už jsem to nikdy nezkoušel.“
Jeden hudebník mi při jiné souvislosti vyprávěl, jak byl za mlada do Heleny šíleně zamilovaný.
„Chodila s malým Jirkou v létě na koupaliště, byla sošná, mezi ostatními ženskými nepřehlédnutelná. Skákala šipky z věže a krásně plavala. Při každém tempu ponořila hlavu a pak se vynořovala – bylo to snové. A potom se vystavila slunci a po pár dnech byla čokoládová a byla to nádhera – tolik krásně čokoládové kůže a na ní se třpytily kapky vody. Moje fantazie to někdy ani nemohla zpracovat.“
Miloval ji slavný ruský herec i charismatický americký zpěvák. Ona je měla taky ráda, často na ně vzpomněla, ale jen jako na kamarády, s nimiž si v jednu chvíli byla blízká. I když – dopisy od nich si pečlivě uschovala.
O chlapech se bavila zřídkakdy. Typicky holčičí hovory nevedla. Móda ji zajímala jenom jako spotřební záležitost, byla náturou víc chlapská než ženská. Ostatně to o sobě často tvrdila:
„U nás doma jsem já za chlapa a Jirka je za ženskou,“ říkávala a bylo to tak. Ona s cigaretou a bandou lidí v pokoji a Jirka věčně v kuchyni. 

***

V roce 1971 vznikl film Psi a lidé, který natočil Evald Schorm. Kdo by pochyboval o tom, že Helena byla inspirující bytost, kterou muži milovali a obdivovali, nechť se na tenhle film podívá.
V povídce Hry lásky se Helena objevuje v roli venkovské ženské „krev a mlíko“, která sedává modelem profesorovi na penzi a naivnímu malíři, kterého hrál Josef Hlinomaz. A je tam neuvěřitelně krásná. Všichni chlapi se na ni dívají se zalíbením, profesor je z ní naprosto unešený. Všichni ji chtějí a každému je jasné proč. Je sice při těle, ale sluší jí to, má nádherné oči a je půvabná v každé situaci. Když škube husu, když ji pak na ohni peče, když upíjí červené víno. Dokonce i tehdy, když leží zabalená v šátku a s věncem na hlavě v neckách a kolem ní stojí několik venkovských dědků, což má znázorňovat biblický výjev Zuzana a starci.
Helena si občas na tenhle film vzpomněla. Jednak proto, že v něm hrálo plno psů a ty ona měla vždycky ráda. Pak taky kvůli svému milovanému kolegovi Josefu Hlinomazovi a zejména proto, že film roztočil Vojtěch Jasný, jenomže uprostřed práce odešel do emigrace a film narychlo dokončil Evald Schorm. A Jirka ho měl ze všech Heleniných filmů nejraději a často si ho doma pouštěl, když byl sám doma.

 

Foto © archiv autorky

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 10. 2009.