|
 LÁSKY ZITY KABÁTOVÉ
Herečka Zita Kabátová netají svůj rok narození. Naopak, je na něj hrdá a říká: „Ať to někdo po mně zkusí!“ Pravdou je, že být v šestadevadesáti letech v takové kondici, v jaké je ona, to se opravdu hned tak někomu nepovede. Narodila se v roce 1912, tedy ještě za Rakouska-Uherska, prožila dvě světové války, zažila začátek rádia, televize a především filmu – ve více jak šedesáti hrála, poznala spoustu osobností, které zanechaly v historii výraznou stopu. Má tedy nač vzpomínat a dělá to ráda. „Už stejně není nikdo, kdo by mě zažaloval,“ říká s úsměvem a dává se do vyprávění.
Pro čtenáře Pozitivních novin vzpomíná na své lásky.
♦ ♦ ♦
Láska se dá přirovnat ke gongu. Jeden z partnerů do něj udeří, a chvění zvuku i citu se přenese i na toho druhého, nebo také nepřenese. Když nepřenese, je to smutné, protože neopětovaná láska hodně bolí. Naštěstí moje lásky byly opětované. Milovala jsem svého manžela a on miloval mě, vážila jsem si toho, že můžeme být spolu. Byl mojí láskou od mládí a vydrželo mi to celý život. Miluji ho i dnes, i když už tady není.
Ale v mém životě nebyl pouze on, poznala jsem ještě pár dalších mužů. Se všemi jsem se rozešla po dobrém a hlavně čestně. Nelhala jsem, nepodváděla, nikdy jsem nehrála na dvě strany. Prostě jsem každému vysvětlila, že se cosi změnilo, a zpravidla se z nás stali přátelé. Neuznávala jsem ani žádné odskoky od lásky, buď jsem někoho milovala, nebo ne. Nikdy jsem neměla mozek od pasu dolů, naštěstí mi pokaždé zůstal tam, kde je jeho místo, v hlavě. Proto nepamatuji, že bych někdy provedla něco, zač bych se měla stydět. Kdybych spočítala léta, kdy jsem s někým žila a léta, kdy jsem byla sama se synem nebo pak docela sama, pak těch sólových let je většina. Ale nemám pocit, že bych o něco přišla, že bych byla o cosi důležitého ochuzena. Poznala jsem báječné muže a jsem pyšná, že právě je mohu označit za své partnery a lásky.
♦ ♦ ♦
Když jsem byla dospívající dívka, kluci si na mě moc netroufali, protože měli respekt z mého tatíčka. To by tak bylo, aby svedli panu staviteli jedinou dceru! Takže mě obcházeli obloukem. Ale v jedné hře v Malostranské besedě jsem hrála společně s lékárníkem od nás z Malé strany a ztratila jsem tak trochu srdce. Zakoukala jsem se do něho, okouzlil mě jeho nádherný hlas, jmenoval se Standa Ulrich a byla to moje první láska. Jenomže dlouho nevydržela. Pan lékárník mi byl nevěrný s jednou svojí kolegyní z lékárny a to byl konec. Nevěru jsem nesnesla. On si posléze onu kolegyni vzal a naše vztahy přešly do přátelství. Dokonce se na mě občas přišel podívat do divadla a bylo jasné, že se mu po divadelních prknech stýská. Když jim po roce 1948 lékárnu vzali, paradoxně mu to uvolnilo ruce a on mohl jít za svou vysněnou profesí. Stal se členem hudebního divadla v Karlíně, kde báječně zpíval a pokud vím, i jeho potomci jsou velmi nadaní.
Přiznám se, že největší slabost jsem měla pro sportovce. Jak jsem viděla jejich dlouhé svaly, hned se mi zatočila hlava, takže žádný div, že sportovců prošlo mým životem několik a toho nejhezčího jsem si vzala. Ale vedla k tomu dlouhá cesta.
Miluji vodu a do každé s velkou chutí vlezu, tím pádem jsem se často potkávala s lidmi, kteří měli něco společného s vodou. Jedním z nich byl Franta Vích, vynikající brankář v pólu, který hrával a trénoval na Občanské plovárně, a kromě toho jsme spolu účinkovali v Malostranské besedě. Měl kamaráda a spoluhráče v pólu Pepíka Tomáška, který se stal další mojí láskou. Jeho maminka měla studentskou vývařovnu a on mě pozval, ať se k nim přijdu někdy podívat. Tak jsem tedy šla, protože se mi líbil. Byl urostlý, opálený, bylo se na co dívat. Ale dlouho jsme spolu nechodili. Pepík byl zaměstnancem elektrických podniků a to se mému tátovi nehodilo do krámu. Byl proti mé lásce od samého začátku a tvrdil, že my dva si spolu nemůžeme rozumět, navíc jsem mu připadala pro vážnou známost ještě moc mladá, sotva plnoletá. Já jsem ale vzdorovala a dál se chodila stravovat k jeho mamince, tatíček se s tím postupně smířil a začala se plánovat svatba. Jenomže v mém životě se objevil někdo jiný…
U naší krásné vily u Roudnice nad Labem jsme měli vlastní tenisový kurt. Druhá tatíčkova žena Jožka Čepelová, emeritní členka Slovenského národního divadla, byla do tenisu blázen a každého návštěvníka hned táhla na kurt. Byla temperamentní, pořád něco organizovala, výborně se oblékala, myslím, že to tátu s ní bavilo. A na náš kurt začali pravidelně docházet dva kluci, kteří rádi a dobře hráli tenis. Jeden z nich, Gustl Voleský, syn velkého pražského knihkupce, se začal kolem mě točit.
Hrávali jsme čtyřhru, já s mojí nevlastní maminkou a oni dva. A pak mě tihle dva kluci pozvali mě na výlet autem do Alp. Zaváhala jsem, protože nabídka to byla velmi lákavá. Měli nádherné autíčko, úplně novou Aerovku padesát, stříbrnou a elegantní, kromě toho mě moc lákalo podívat se do Alp. Jenomže svatební přípravy byly v chodu, dokonce už nám tatíček připravoval byt a objednala jsem si velkou novinku – americkou kredenc, na kterou mi táta slíbil pět tisíc korun.
„Hele, tatí, co kdybys mi dal těch pět tisíc, cos mi slíbil na tu kredenc, na výlet?“ řekla jsem jednou opatrně tatíčkovi. Ten se jenom usmál, peníze mi okamžitě dal a bylo vidět, že ví své.
Zastavil úpravu našeho budoucího bytu, já zase zrušila svatbu a vyrazila jsem na výlet. Musím říct, že mě moje rozhodnutí vůbec nemrzelo, protože cesta do Alp byla nádherná a navíc Gustl Voleský se stal mojí novou láskou a to nejen proto, že krásně hrál tenis.
V Alpách jsem prožila překrásné chvíle uprostřed panenské přírody, koupali jsme se v jezerech s průzračnou vodou, kde jsme vůbec nepotřebovali plavky. Do vody vedla lávka, na jejím konci byla budka, do té si člověk vlezl, svlékl se, šaty pověsil na věšák a rovnou z budky se ponořil do vody. Měli jsme spolu dobrý vztah, za celou dobu nedošlo k žádnému konfliktu, jen jsme si užívali. Dodnes na ta krásná místa vzpomínám. Vyjeli jsme třeba k jezeru lanovkou a pak jsme se z výšky dívali do údolí na svět kolem sebe. Všude bylo nesmírně čisto, žádné odpadky, u jezer krásné kavárničky. V jedné z nich byla soutěž ve společenském tanci, kterou jsem s jedním ze svých společníků vyhrála.
Jenomže nic netrvá věčně, výlet do Alp skončil, vrátila jsem se domů a říkala jsem si, jestli bych se přece jenom neměla vrátit k Pepíčkovi. Gustl měl málo času, skoro jsme se neviděli, takže jsem za Pepíčkem zašla a ještě na čas jsme se k sobě vrátili. Ale už to nešlo dál. Vztah už byl narušený a raději jsme ho po vzájemné domluvě ukončili. Navíc přišlo divadlo a lidé od něho a do mého života vstoupil někdo jiný.
♦ ♦ ♦
Nemohu říct, že bych se zamilovávala do svých hereckých partnerů. Měla jsem opravdu slabost pro sportovce a své kolegy jsem brala jako kamarády. Jen Jára Pospíšil byl výjimka. Toho jsem milovala tak, že bych si ho i vzala.
Když jsem byla v angažmá v Tyláčku u Jiřího Sedláčka, chodívali jsme po představení do baru U Zámečníka na Václavském náměstí, kde Jára Pospíšil zpíval. Také se tam tančilo, já byla celkem pohledné děvče, takže jsem byla na parketu dost často. Jednou mě vyzval k tanci Jára Pospíšil a jiskra okamžitě přeskočila.
Začali jsme spolu chodit v létě, kdy Velká opereta působila v Divadle na Vinohradech, šla jsem se tedy podívat na Lehárovu operetu Země úsměvů, kde Jára účinkoval, a byl tak skvělý, že jsem se totálně zamilovala.
Byl o osm let starší než já, měli jsme tedy ideální věkový rozdíl, i když na tohle já jsem nikdy nekoukala. Pocházel z kultivované, hudebně založené rodiny. Tatínek byl vrchní soudní rada v Čáslavi, maminka, coby dívka z bohaté židovské rodiny v Havlíčkově Brodě, přinesla velké věno, takže se jim žilo velmi dobře. Jára se začal učit drogistou, ale na doporučení rodinného přítele, skladatele Josefa Bohuslava Foerstra, přešel na pražskou konzervatoř studovat zpěv. Nazpíval lidové písně pro rozhlas i na gramofonové desky, byl v angažmá v divadle v Olomouci, kde na sebe upozornil právě v Zemi úsměvů, díky čemuž ho angažoval ředitel pražské Velké operety B. Jeřábek.
Sblížili jsme se ještě před rokem 1939, když jako žid musel Velkou operetu opustit a byl nucen pracovat manuálně. Odcestoval na Vysočinu, kde pracoval na statku v Novém Městě jako kočí, ale v podstatě dělal všechno, co bylo třeba. Například shraboval seno, sklízel úrodu, ale hlavně lidem z širokého okolí zpříjemňoval život svým uměním. Chtěli, aby jim zpíval a aby vyprávěl historky z pestrého uměleckého života, což on dělal s náramnou chutí. Vídali jsme se poměrně často, protože jsem měla na Vysočině tetu, takže jsem za ní jezdila a vždycky jsem si domluvila s Járou schůzku.
Na filmovém plátně jsme se také setkali. Hráli jsme spolu ve filmu režiséra Karla Špeliny Klatovští dragouni a museli jsme se kvůli tomu naučit jezdit na koních. Trénovali jsme v podstatě v centru Prahy, vyjížděli jsme z kasáren na náměstí Republiky, pokračovali Dlouhou třídou až do Stromovky. Opravdu jsme se to naučili, i když uznávám, že sošný Jára vypadal na koni mnohem lépe než já.
♦ ♦ ♦
Rádi jsme spolu jezdili do Tater, kde jsme měli oblíbený hotel Pavela na Štrbském plese. Vypravovali jsme se tam hlavně v létě, v zimě zřídkakdy, protože lyžování bylo pro nás oba riskantní. Když jsme se přece jenom někdy vypravili na lyže, tak nám režiséři kladli na srdce, abychom byli opatrní a proboha si nic nezlomili. Tak jsme se o to opravdu snažili a nakonec jsme z lyžování nic neměli.
Byla to vážná známost, dokonce mě představil jako svou nastávající rodičům. Chtěl se ženit, toužil po dětech, jenomže já byla k takovým nabídkám zdrženlivá. Takže naše láska po dvou letech skončila, byť jsme už za sebou měli předsvatební cestu, na které jsme se lodí plavili kolem Španělska, Portugalska a pak dál kolem celého Středozemního moře. Byla to nádhera a zažívali jsme tam překrásné chvíle. Vzpomínám si, jak jsme jednou jeli na výlet v otevřeném voze a temperamentní Španělé mi házeli do auta hortenzie, kterých tam kvetly celé koberce. Líbila jsem se jim, protože na blondýny tehdy tolik jako dnes zvyklí nebyli a polichocený byl i Jára. Dělalo mu dobře, že žena po jeho boku má takový úspěch.
Dokonce jsme se ještě chystali na výlet do Švédska, ale to už jsme nestihli. Cestování bylo omezené, zvlášť pro židy, takže jsme to odložili. Jak se ukázalo, navěky. K žádnému dramatickému rozchodu ale nedošlo, prostě náš vztah odešel kamsi do ztracena, neměli jsme na sebe čas a vídali se čím dál méně. Ale jako kolegové jsme si rozuměli i dál, dokonce jsem se k němu ještě jednou chtěla vrátit, ale nakonec jsem to neudělala. Řekla jsem si, že jednou zapálená cigareta už se nemá zvedat.
On se pak velmi brzy oženil. Už nehledal mezi herečkami, protože s nimi neměl dobré zkušenosti. Přede mnou byl totiž krátce ženatý s Hanou Vítovou. Nakonec si vzal dívku, která s filmem a divadlem neměla nic společného, měli spolu dvě děti a byli šťastní.
♦ ♦ ♦
Když jsem začala hrát v divadle Akropolis, setkala jsem se tam s Frantou Paulem, který tam působil jako herec a režisér. V té době se divadlo Akropolis přeorientovalo na operetu, mělo to velký úspěch a bývalo vyprodáno. Franta Paul hrával většinou menší role, ale byl v nich velmi výrazný a nezapomenutelný, spousta diváků chodila do divadla právě na něho. Ráda jsem s ním hrála, příjemná byla spolupráce s ním i při filmování. Hráli jsme spolu několikrát, například ve filmu Vladimíra Slavínského To byl český muzikant představoval jednoho z muzikantů, já měla roli manželky Františka Kmocha, o němž film pojednával.
Byli jsme si velmi blízcí a chodili jsme spolu poté, když se rozvedl se svou první ženou a než poznal svou druhou ženu. Dokonce jsme uvažovali o svatbě a já ho proto přivedla k nám domů, aby se poznal s tatíčkem. Jenomže ten se zhrozil: „Kam jsi dala rozum, děvče?“ spustil na mě. „Vždyť to nemá žádnou existenci, navíc je to pro tebe starý a vůbec - jeden komediant v rodině stačí!“
Franta byl o patnáct let starší než já. Pocházel z Pardubic, studoval hru na klavír a varhany a během první světové války začal hrát u vesnických divadelních společností. Poté hrál v několika divadlech, například v Českých Budějovicích, v Ostravě, pak dostal angažmá ve Velké operetě v Praze, v Novém divadle, ve Švandově a Tylově divadle, dokonce hostoval v Národním divadle. Vedle toho hrál téměř ve stovce filmů.
Naše cesty se vzdálily, když odešel do divadla v Olomouci a já zůstala v Praze. Nicméně přátelské vztahy jsme spolu měli celý život. Byl úžasně lidský, vždycky nad věcí, měl charakter, prostě to byl príma chlap, který uměl. Kdykoliv vidím v televizi nebo někde ve společnosti jeho milou a krásnou dceru Janu Paulovou, tak si řeknu: „Holka, tys mohla být mojí dcerou!“
♦ ♦ ♦
Několik let patřilo mé srdce JUDr. Vladimíru Čeřovskému. Seznámili jsme se v Lucerně, kam jsme si chodívali s kolegy sednout a pobavit se po divadelních představeních. Tehdy jsem točila jeden film za druhým a pomalu jsme si začínala zvykat, že si mě muži všímají víc, než dřív.
Byl to kultivovaný a společenský mladý muž a moc dobře jsme si rozuměli. Byl velice pohledný, pocházel z báječné karlínské advokátní rodiny, měl vytříbené chování a vynikající vzdělání. Navíc jeho rodina byla majetná, vlastnili velký rohový dům na hlavní třídě. Měli jsme spolu hezký a poměrně dlouhý vztah.
Vladimír byl sportovně založený a nikdy se ničemu nebránil. Užili jsme si i výlety, často jsme jezdívali do Krkonoš, kde měl vedle hotelu Hořec krásnou velkou chatu. Tam jsem s ním pobývala moc ráda, protože jsem tato místa znala ze svých školních let.
Chodili jsme spolu nejdřív dost intenzívně, pak ale nastal útlum, protože jsem začala jezdit s Vesnickým divadlem a věčně jsem byla pryč. Navíc i v divadle byli sympatičtí kolegové a mužská společnost mi nescházela.
Jednou jsem přijela domů do našeho společného bytu na Smíchově a tam byla tmavovlasá nohatá dívka. Jmenovala se Judita, byla mladší než já a byla to zpěvačka. Známá se stala až jako Judita Čeřovská, když si ji Vladimír vzal.
Ani mi nemusel nic vysvětlovat. Jen jsem mu řekla, že byt je můj, tak ať si najde něco jiného a on tedy šel. Nechal rozchod galantně na mě a musím říct, že jsem posléze dospěla k závěru, že bychom se k sobě stejně nehodili. Měl naprosto jiný styl života, určitě bychom si vzájemně nevyhovovali. Pak už jsme se nevídali, bohužel dost brzy zemřel.
♦ ♦ ♦
Poté se stal mým partnerem František Juhan, který byl součástí mého dětství a vlastně mě provázel celý život. V době, kdy jsme uvažovali, že své osudy spojíme, patřil k nejslavnějším evropským motocyklovým závodníkům, například v roce 1948 získal titul mistr Evropy Grand Prix. Ale tohle mi bylo dost jedno, pro mne bylo hlavní, že to je úžasný chlap.
Vyrůstali jsme vedle sebe. Jako dítě jsem denně chodila kolem jejich domu na Janském vršku a často jsme se pošťuchovali. Byla jsem o rok starší, takže jsem měla pocit, že bych ho
měla trochu vychovávat a nic jsem mu netolerovala. Když jsem chodila ze Sokola, vždycky jsem roztočila nad hlavou cvičky, které jsem měla svázané dlouhými tkaničkami a jimi jsem ho odháněla, když si na mě chtěl dovolovat. Prostě jsme se pořád spolu škádlili…
Už jako dítě byl miloval motory, motocykly a auta, vzpomínám si na jeho nádherný kabriolet, v němž mě často pronásledoval, když jsem jezdívala Karmelitskou ulicí na kole. Byla to taková naše oblíbená hra. Byli jsme si zkrátka odjakživa blízcí.
Sblížili jsme se v době, kdy jsem chodila s Vladimírem Čeřovským, který byl mezi skupinou mladých lidí zatčených při studentských nepokojích. Tehdy za mnou František přišel s nabídkou, jestli nepotřebuji pomoc, že má spoustu známých, kteří by mohli Vladimíra dostat ven. Byla jsem dojatá a všechno opravdu dobře dopadlo. Tak jsme se vídali s Františkem stále častěji, a když můj vztah s Vladimírem skončil, začali jsme spolu chodit.
Měl krásnou chatu na Kačáku u Nahorub, bytelný srub s několika pokojíčky a vyhlídkovou terasou. Bylo to tam nádherné a já byla šťastná, když mě tam odvezl a nechal mě chvíli na sluníčku relaxovat. Ráda jsem tam odpočívala od filmování, od lidí, od věčného shonu. Už samotná cesta na chatu byla překrásná a vždycky mě dokonale naladila. Byla to pro mne injekce, která mě bezpečně postavila na nohy.
Měli jsme se opravdu rádi, kdyby nebylo roku 1948, asi bychom spolu zůstali, ale rozdělila
nás doba. Byli jsme spolu dlouho, dokonce i tehdy, když jsem prožila své první fiktivní manželství, které mě mělo uchránit před postihem kvůli rolím ve dvou německých filmech. On to také měl složité, s účastí na závodech v zahraničí byly stále větší problémy. A tak se rozhodl, že zůstane ve Švýcarsku, kam ho na závody pustili. Samozřejmě mi o tom řekl a přišel se se mnou rozloučit. Tehdy jsem byla v klášteře ve Štěkni, kde jsem se učila anglicky. Důvodem byla moje plánovaná cesta do Indie, ale i když z cesty sešlo, angličtinu jsem si chtěla dokončit. On mě tam vyzvedl, prožili jsme spolu nádherný den a noc a ráno přišlo loučení. Odjížděl ode mne silnicí lemovanou stromy, já ho pozorovala a moc mě to bolelo. A bolí dodnes…
Setkali jsme se až po mnoha letech, přijel se po listopadu 1989 podívat na svou starou vlast z Vancouveru, kde léta žil. Přišel za mnou spolu se svým bratrem, manželem Jiřiny Steimarové a automobilovým závodníkem. Moc jsem se na něho těšila, ale už to nebyl on. Mlčky se na mě díval a já měla chvílemi pocit, že mě nevnímá. Později jsem se dozvěděla, že se u něho rozvinula Alzheimerova choroba, na kterou v roce 1992 v Kanadě zemřel.
Ale v mé paměti zůstává pořád jako ten báječný kluk, co sáňkoval na futrálu s houslemi, dobře řídil auto a miloval rychlou jízdu na motorce…
♦ ♦ ♦
Ještě na dva muže svého života chci vzpomenout, než se pustím do vyprávění o svém manželovi. Tím prvním byl František Kožík, báječný chlapík, s nímž jsme si byli jeden čas blízcí. Byl o čtyři roky starší, tedy jsme byli vrstevníci a rozuměli jsme si, protože nás spojovala láska k divadlu a mluvenému slovu.
I když František vešel do historie především jako spisovatel, méně se o něm ví, že byl také velký propagátor esperanta a rozhlasový redaktor, v třicátých letech byl dokonce režisérem programu Verda Stacio v Brně, vysílajícího v esperantu. Jelikož vedle práv a filosofie vystudoval také konzervatoř, tu a tam se objevil na jevišti jako herec, ovšem pravdou je, že mu víc vyhovovala role autora. Napsal spoustu rozhlasových her, dokonce se pustil do operního libreta.
Já se s ním poznala v době, kdy ho proslavil román Největší z pierotů o česko-francouzském mimovi Jeanu-Gaspardu Deburau, který vyšel v roce 1939. Byl to příjemný chlapík, žádný divoch, takový uvážlivý a vlastně celý život jsme byli přátelé a vždycky jsme se rádi viděli, i když příležitostí později příliš mnoho nebylo. František pracoval jako dramaturg u filmu, chvíli učil na DAMU, ale od sedmdesátých let už jenom psal. Zemřel v roce 1997, ale jako by se to nestalo. Když si s ním chci popovídat, sáhnu po některém jeho báječném románu, nejčastěji právě po tom o Největším z pierotů.
♦ ♦ ♦
Tím druhým byl Eduard Ingriš, chlap jako jiskra. Všude ho bylo plno, stihl neuvěřitelné množství aktivit. Byl o osm let starší než já, ale kam já se na něho s energií hrabala. On byl k neutahání. Skládal, dirigoval, cestoval, točil filmy, fotografoval. Napsal šedesát operet, byl autorem mnoha písní, z nichž nejznámější je Teskně hučí Niagara, psal hudbu k filmům... Také o mně jednu písničku napsal. Jmenuje se „Paní má s šedýma očima“.
Byl to tramp tělem i duší a měl nádhernou chatu ve Svatojánských proudech. Tam jsem se s ním jednou vypravila a on usedl k harmoniu, že mi pro začátek naší schůzky zahraje. Jenomže z harmonia nevyšel ani tón a ukázalo se, že mu během jeho nepřítomnosti kůže, jimiž byly upevněny jednotlivé klapky, sežraly myši. Ten rok totiž byla tuhá zima. Eduarda to tak rozladilo, že nakonec to radostně plánované rande za moc nestálo.
V roce 1947 odjel do Jižní Ameriky a po únoru 1948 tam zůstal až do své smrti. Usadil se v Peruánské Limě a dál filmoval a fotografoval, dokonce vyhrával mezinárodní fotografické soutěže, publikoval v renomovaných časopisech a spolupracoval s Ernestem Hemingwayem při natáčení filmu podle jeho románu Stařec a moře.
♦ ♦ ♦
V naší venkovské vile v Dobříni u Roudnice nad Labem se na tenisovém kurtu scházela spousta zajímavých lidí a díky tomu jsem se poznala se svou největší životní láskou.
Kolem vily teklo moje milované Labe a já jako milovnice vody jsem u řeky byla pořád. Když Labe zatáčí, dělá takové velké S. V Labi proto byla vystavěna zeď, aby půda z polí neutíkala do řeky. Právě na tom tarasu jsem jako dívka sedávala a sledovala tréninky na skifu našeho olympionika Jiřího Zavřela. Byl to skvělý sportovec a pohledný mužský. Když jel kolem mne, tak vždycky přibrzdil a povídali jsme si spolu. To byla naše první setkání.
Občas k nám přijel na kole zahrát si tenis, ale nikdy jsme hranice slušnosti nepřekročili, jednak jsem byla velmi mladá a pak žila ještě moje mamička, která mě držela zkrátka a fungovala v mém životě jako brzda. Ale když mamička zemřela, dveře do života se mi otevřely, brzda přestala brzdit a tatíček mě neuhlídal.
♦ ♦ ♦
Po čase jsme se opět s Jiřím Zavřelem setkali při nějaké kulturní akci a tam už to mezi námi zajiskřilo. Bylo to za protektorátu, kdy pracoval jako tajemník pro kulturu, za což pak tvrdě pykal po roce 1945. Byl odsouzen na deset let a také si je v uranových dolech v Jáchymově odseděl a hlavně těžce odpracoval. Já jsem se také dostala na černou listinu a až do roku 1950 jsem nesměla hrát, ale on to měl rozhodně horší.
Nicméně díky Jiřímu jsem se za protektorátu zúčastňovala kulturních večerů, které se konaly například v Rudolfínu, hráli na nich věhlasní virtuózové na housle či klavír a já recitovala. Točila se kolem mne tehdy spousta mužů, byla jsem děvče pohledné a navíc jsem byla i pracovně nepřehlédnutelná. Dneska už klidně mohu říct, že jsem uměla, protože ve svém věku už si nemusím na falešnou skromnost hrát.
Jiří byl o tři roky starší, báječně jsme se k sobě hodili. Oba jsme měli rádi sport, on v té době už sportoval jenom pro radost, nikoliv závodně, oba jsme se živili kulturou.
Že je zavřený, jsem se dozvěděla od jeho manželky. On byl totiž v té době ženatý a měl malou dcerku. Rodinu si pořídil v době, kdy působil jako sportovní zpravodaj v Londýně, protože jako svobodný by vyjet nemohl. Vybral si dívku velmi reprezentativní, která pocházela z dobře situované ředitelské rodiny v Roudnici. Uměla se chovat, vyznala se, ovšem s Jiřím dlouho nezůstala, rozhodla se odjet s dcerkou do Ameriky. O mé existenci věděla a svým způsobem mi Jiřího odkázala. Řekla mi, ať se o něho starám, že nám dává svoje požehnání.
Tak jsem se starala.
Svůj desetiletý trest si začal odpykávat ve věznici na Karlově náměstí v Praze a já tam za ním chodila s balíčky. Tehdy jsem se do něho opravdu zamilovala a vydrželo mi to v podstatě do dneška.
Když se vrátil z vězení, neměl vůbec nic. Jeho bývalá manželka společný byt zlikvidovala, všechny věci prodala a on neměl ani pyžamo. Tak se nastěhoval ke mně a žili jsme spolu v naprosté pohodě.
Svatbu jsme měli v roce 1956 v chrámu Svatého Víta na Pražském hradě. Byla to nádherná svatba, kterou nám organizoval Jiřího kamarád, který byl i jeho svědkem. Mojí svědkyní byla moje celoživotní a nejlepší kamarádka Mikitka.
Ovšem nebylo to moje první manželství. Poprvé jsem se vdala v roce 1945 za Jerryho Krále, zástupce firmy Zeiss Ikon v indické Kalkatě. Seznámil mě s ním režisér Ladislav Brom, který mi chtěl po válce pomoci. Kvůli svému účinkování ve dvou německých filmech jsem měla zákaz umělecké činnosti a on byl přesvědčený, že v cizině by se mi vedlo líp. Jerry byl jeho kamarád a opravdu mu slíbil, že v Indii budu moci točit a dokonce už mi to tam předjednal. Souhlasila jsem, protože moje situace vážně nebyla vůbec radostná a navíc Jerry byl velký fešák. Tak jsem si ho vzala, úřady mi však vycestování nepovolily.
Jerryho poté přeložili do Londýna, jenomže naše úřady mě nepustily ani tam. Nebyl tedy důvod setrvávat v manželství, a tak jsme se dohodli na rozvodu. K němu však nedošlo, protože Jerry náhle zemřel. Ovšem jedno plus tahle moje anabáze měla, získala jsem příjmení Králová, v papírech jsem se ztratila a mohla jsem jezdit s Vesnickým divadlem. Kabátové by to dovoleno nebylo.
♦ ♦ ♦
Jiří se po svém propuštění živil jako grafik a ilustrátor. Většinou ilustroval knížky a kvůli jedné nás, mě a našeho tehdy dvanáctiletého syna Jirku, opustil. Odjel na Lipský knižní veletrh a už se nevrátil. Věděla jsem to, protože mi mnohokrát říkal:
„Jak najdu nějakou skulinku, zmizím.“
Odjížděl z Kouřimi, kde mi na náměstí řekl, že kdyby se to povedlo, tak toho využije. Z Lipska se pak dostal do Ameriky a možná by byl rád, kdybychom ho se synem následovali, ale já odejít nemohla. Nedovedla jsem si představit svůj život bez Malé Strany, bez míst svého dětství a mládí, bez atmosféry Prahy, kterou prostě k dýchání potřebuji.
A tak zůstal ve světě, občas se nám podařilo vidět se, například v Německu, kde navrhoval pro jeden hotel jídelní lístky a propagační materiály, ale moc těch rodinných setkání nebylo.
Nikdy jsme se nerozvedli, manžel dost brzy zemřel, nešťastnou náhodou ho přejelo auto. Šel do kopce proti slunci a v protisměru vyjel vůz, který na horizontu nebyl vidět. Byl na místě mrtvý, vůbec nepřišel k vědomí. Krásná smrt, ale bohužel předčasná. V mém srdci však stále žije, pořád ho miluji, mohu říct, že byl největší láskou mého života. Byla jsem s ním opravdu šťastná a díky jemu mám báječného syna, který se mi postaral o čtyři vnoučata.
|
