Austrálie - můj osud (2)
Vindobóna byla plná a kdo neměl místenku, měl smůlu a zůstal na nádraží. Petrova blondýnka mi dala dobrou radu. Seděli jsme s Frantou v kupé u dveří a prohlíželi si ostatní cestující. U okna z každé strany seděly dva pomladší páry a naproti nám plešatý pán se starší dámou, o níž jsem si nebyl jist, jestli to je jeho žena nebo maminka.
Miroslav Sígl: Naše nespisovná hantýrka a čeština vůbec
Tak si dnes listuji právě tím nejnovějším Slovníkem nespisovné češtiny, který v těchto dnech vyšel v 2. rozšířeném vydání (hlavní editor Jan Hugo, vydal Maxdorf, Praha 2007, 460 stran). Celkem je v něm přes 14 000 hesel a považte – polovina z nich pochází z internetových stránek díky spolupracovníkům, mezi nimi i četným amatérům, kteří doslova sbírají slangové výrazy.
Jan Jurek: Hořkosti dospívání
John Maxwell Coetzee, dnes již světoznámý autor a nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 2003, je autorem prózy s příznačným názvem Chlapectví. /Vydalo nakl. Metafora 2007, přeložila Drahomíra Michnová/ Příznačným proto, že právě chlapectví a potažmo dospívání je hlavním, neřku–li stěžejním tématem tohoto díla.
Kamila Urbanová: Cesta za duhou
Babí léto – Hrst plnou démantů navléknu na stéblo, blýskavý šperk je ranní rosa. A abych netančila bosa, střevíčky z pavučinek nazuji si jemně. Snad podzim stejně, voní po létu, rty zbarví do červena. Jen vlastní ozvěna navrácena zpět už doznívá. Tak zrána ozývá se podzimní slunce, jež vpletu si do vlasů.
Jitka Dolejšová: Co dokáže chlap
Bylo před Vánocemi a já se poprvé pustil do pečení vanilkových rohlíčků. Nemohl jsem už poslouchat, jak si kolegyně v práci stěžují na to, jak je to obtížné. Teď uvidíte, co dokáže chlap – řekl jsem si. Za spolupráce mých dospívajících dcer, které připravily těsto, jsem láskyplně tvaroval malé žížalky a formoval je do požadovaného tvaru. Kolem desáté hodiny večerní už mě dcery nechaly napospas všem záludnostem kuchyně.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (28)
Nejraději jsem měl večery, kdy jsme seděli kolem ohně už vykoupaní a jen kecali, pili pivo nebo hráli na kytaru a zpívali. Pili jsme celkem střídmě, nikdo nechtěl druhý den jít na lajnu s bolehlavem, ale vynahrazovali jsme si to v sobotu. V neděli jsme nepracovali, nýbrž chodili na lov nebo psali dopisy domů, takže případný bolehlav ze sobotního večera měl větší šanci na pořádnou léčbu.
Ivan Kraus: Zpráva
Tak vám teda píšu. Jsem tady v obci nejstarší, ale říkají mi, že mám pěknž rukopis. Taky nechodím na pole, takže mám dost času. Matěj Sklenář v.r., kronikář v Horní Dolní. Ze scénáře Ivana Krause „Zahrajte si kabaret“ - Dilia 1964. My tu žijeme v horách, trochu stranou, tak se nedivta,, když dostanete dopis až zjara. Ale tak stranou zase nejsme, aby k nám neproniknul tenhleten duch sicialismu. Právě o úspěších toho socialismu vám chci podat zprávu.
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (4)
Seděli jsme na zdi ohrady a klátili nohama. Na balkónech bylo mrtvo, jenom inženýr Baborský schovaný za Rudým právem pokuřoval čibuka a paní Kaufmannová naklepávala na zábradlí peřiny. Z přízemního okna se za sítí proti mouchám ozvalo: "Ferďásku, skoč mi nakoupit!" Jdeme s Ferdou.
Stránkování
Každý člověk má některé dobré stránky a některé horší. Na rozdíl od stránek knižních však nejsou ty lidské číslovány. Je v nich obtížná orientace. Nevíme, kolik stránek ten který člověk má. Dokonce ani přibližně. Tedy zda jich má hodně, nebo málo. U knihy to lze poznat okamžitě - podle obsahu. Případně už podle objemu.
Egon Wiener: První lyžník Království českého | Mnich v kutně | Dub
12. prosince roku 1912 zemřel šlechtic, jehož nahradit není kým. To psala většina dobových novin. Jan Nepomuk František hrabě Harrach, jeden z nejvýznamnějších představitelů české šlechty, mecenáš, poslanec Zemského sněmu a Říšské rady. Člověk, který napomohl i kraji v Podkrkonoší k nebývalému rozmachu a prosperitě. Jeden z mála, který se Čechem nejen cítil, češství proklamoval, ale choval se jako Čech na veřejnosti i v soukromí.
Bleskově
Dosáhne-li vědec mimořádných výsledků, bývá to obvykle až ve vyšším věku. Teprve pak si ho (možná) všimnou média a obdaří ho (opět možná) trochou slávy. Když badatelovo jméno vejde v obecnější známost, může se stát, že tu a tam začne být (ještě jednou možná) zván i na sledované společenské večírky.
Jak jsme se v kultuře rozšoupli
Běžel začátek padesátých let, když jsem „ordinoval“ na vojně v Kujebině u útvaru, patřícímu našemu letectvu. Šlo tehdy především o to, aby voják byl bojeschopný a mohl tak ochránit socialistický řád před rejdy prožluklých imperialistů.
Egon Wiener: Vojenské manévry na severu Čech
„Hrát si na vojáky, na to vás kluky užije!“, tak nějak znělo vesnicí z úst mé, nebo sousedovic maminky. Hrát si na vojáky. Nevím, zda si současné děti hrají na vojáky, policajty, zloděje, nemám tušení, jak se chlapci vyrovnávají s tím, že dnes nemusí na vojnu. Tradice mnoha století se ale nedá shodit ze stolu administrativním rozhodnutím. Minulé století bylo stoletím dvou světových válek, občanských válečných konfliktů, planých mobilizací, okupací, her i reálných vojenských střetů.
Jarmila Moosová: Ta naše mládež...!
Co svět světem stojí, slýcháme: „Ach, ta dnešní mládež! Kam ten svět s ní spěje? To my jsme byli jinačí…“ Troufám si tvrdit, že nebyli, nakolik jsem se již dostala do kategorie oněch „nostalgických posudkářů“. Navíc jsem jenom v poslední době zaznamenala pár úsměvných situací, které mě přesvědčily o naprostém opaku. Na trase Břeclav – Pardubice je v kupéčkách poměrně těsno. Lidé přicházejí a odcházejí, při příchodu někteří z nich promluví, to aby se zeptali, je-li místo k sezení.