Vindobóna byla plná a kdo neměl místenku, měl smůlu a zůstal na nádraží. Petrova blondýnka mi dala dobrou radu. Seděli jsme s Frantou v kupé u dveří a prohlíželi si ostatní cestující. U okna z každé strany seděly dva pomladší páry a naproti nám plešatý pán se starší dámou, o níž jsem si nebyl jist, jestli to je jeho žena nebo maminka. Plešatý pán byl velice sdílný a vykládal nám, jak se na hranicích prohledávají kufry a kdo má něco jako cennosti, prostě cokoliv, co by mohlo třeba jen naznačit, že vyjíždí natrvalo, toho celníci promptně vyloží z vlaku. „Jó, já už toho viděl!“ mávnul pán rukou, „ti chytřejší si dají zavazadla s cennostmi do jiných kupé a pak se k nim nehlásí. Někdy jim to vyjde...“ „Já jedu za sestrou do Vídně“, řekla starší paní upjatě a já poznal, že k pánovi nepatří. „Jezdím tam každý rok od té doby, co jsem na penzi. My jsme sestry, víte?“ dodala zbytečně. Pomladší pár vedle se přiznal, že jede do Švýcarska lyžovat. Plešatý pán namítl, že ještě není sníh, ale dvojice se bránila, že je, že mají čerstvé zprávy. Ve Švýcarsku už sníh je! Druhý pár jel do Itálie a pomladší dáma zdůrazňovala, že si zájezd zaplatili už v květnu a jet prostě musí, protože by jim jinak propadly peníze. „Itálie je drahá“, prohlásil plešoun, „doufám, že sebou máte dost peněz?“ „Máme jen to, co nám dali v bance“, tvrdil partner dámy, „jen legální limit.“
„Moc toho nedávaj“, postěžovala si jeho partnerka, „ale my nejsme náročný, viď, Pepo?“ Pepa přikývl a odvrátil hlavu k oknu. Za oknem byla tma a nebylo nic vidět kromě občasného zablesknutí sloupů, které trať lemovaly. Pražce pod vlakem příjemně duněly uspávajícím stakatem ratata, ale na spánek neměl v našem kupé nikdo ani pomyšlení. Já jsem byl celkem v klidu a v duchu jsem si blahopřál, že s sebou nic nemám, ani papíry své chemické kvalifikace. V kufru jsem měl jen nejnutnějšé prádlo a Zpěvy Staré Číny. „A co vy, chlapci?“ otočil se na nás plešoun. Už jsem chtěl začít koktat něco o strýci Mockovičovi a dožínkách, ale Franta mě předešel. „A kam jedete vy?“ zeptal se drze. „Já se vsadím, že ne tak daleko, jako vy.“ odpověděl tazatel a lehce přihmouřil oko. „Já se sázet nebudu“, odvětil Franta. „Jedete mnohem dál, co?“ řekl tazatel rychle. „To nevím, vy jste mi ještě neřekl, kam jedete. Já jen vím, že těch pár šupů, co mi naše banka na tenhle výlet dala, nestačí ani na žrádlo, tak po mně nechtějte, abych se sázel.“ Nastalo trapné ticho, v němž se Franta pohodlně usadil v koutě a přetáhl si přes hlavu cíp pověšené bundy nad ním. Dělal, že se mu chce spát. Vstal jsem a vyšel na chodbu před kupé. Bylo zde dost lidí.Většina se nervózně opírala o stěny a pár lidí vystrčilo hlavy z otevřených oken a kouřilo. Zapálil jsem si a také vystrčil hlavu. Bylo to docela příjemné, jen jste se museli dívat dozadu, po větru, ale vidět stejně nebylo nic. Kouřil jsem jednu cigaretu za druhou až mi přestalo chutnat, ale do kupé jsem nešel. Stakato železničních pražců už nebylo uspávající, ale chvělo se nervozitou celého vlaku. Cestující v uličce se snažili vypadat lhostejně, ale do hovoru nikomu nebylo. Cítil jsem, jak se jejich nervozita zvětšuje, čím více jsme se blížili ke státní hranici. Pak prošel chodbou průvodčí a oznamoval, že za pět minut přijedeme do zastávky, kde bude celní odbavení a abysme zavřeli okna a vrátili se do kupé na svá místa. Většina lidí ho okamžitě uposlechla a chodba se vyprázdnila. Stál jsem u zavřeného okna sám a snažil se dívat ven. Musel jsem si rukama zaclonit hlavu kolem očí a přitisknout se ke sklu, abych viděl, ale vidět nebylo stále nic. Pak náhle vlak vjel do zastávky plné světel a s trháním se zastavil. Na nástupišti stáli vojáci pohraniční stráže se psy a okamžitě se rozešli podél vlaku. Věděl jsem, co to znamená. Obklopovali vlak, aby se nikdo nepovolaný nedostal ven a hlavně dovnitř. Za mými zády klaply dveře našeho kupé. Myslel jsem, že to je Franta, aby zjistil, kde jsem, a dál jsem se mačkal na okenní tabuli. Někdo se kolem mne protáhl a já jsem se otočil, ale už jsem viděl jen jeho záda. Byl to plešatý pán z našeho kupé s aktovkou. Pomalu došel k vlakovým dveřím, otevřel je a vystoupil. Přešel koleje k nástupišti, kde ho zastavila pohraniční stráž. Chvíli s nimi rozmlouval a pak jim ukázal něco, co vytáhl z náprsní kapsy. Zase to zastrčil a ještě chvíli se bavil, přičemž několikrát mávl směrem k vlaku. Zdálo se mi, jako by přímo ukazoval na náš vagón, ba přímo na naše kupé a mne přitisknutého k oknu. Okamžitě jsem se odlepil a vrátil do kupé. Snažil jsem se vypadat ležérně, ale něco na mně muselo být vidět, protože ostatní pasažéři na mne dost vyjeveně zírali. „Co je?“ zeptal se Franta, „co se děje?“ „Nic.“ „A co ten pán?“ a Franta kývl k prázdnému sedadlu. „Ten vystoupil. Baví se na nástupišti s pohraničníkama a ukazuje na náš vagón“, vydechl jsem. V tu ránu ostatní cestujíci zbledli a v kupé se rozhostilo hrobové ticho. Jen starší paní naproti prohlásila, že ona se nemá čeho obávat, že skutečně jede do Vídně k sestře. I lyžaři do Švýcarska řekli, že se nemají čeho obávat. Pomladší paní z páru, který jel do Itálie, oznámila, že musí na toaletu. „Ve stanici se nesmí.“ upozornila ji dáma do Vídně. „Já si jen opláchnu obličej“, odpověděla upozorněná a povzdechla si. Její objemné poprsí se zavlnilo při tom povzdechu a dáma se protáhla ke dveřím. Opatrně vyhlédla do chodby a teprve pak vyklouzla z kupé. Když se vrátila měla obličej mokrý a já jsem si nebyl jist, jestli to je potem nebo proto, že v českých vlacích neexistují papírové utěráky. Také se mi zdálo, jako by její poprsí bylo mnohem níže než před tím. Paní šla zřejmě strachem do sebe. Stáli jsme ve stanici přes dvě hodiny. Celníci šli systematicky od kupé ke kupé a pohrabali se ve všech kufrech. Než došlo na nás, potili jsme se všichni jako paní, která si umyla obličej. Zkusili jsme otevřít okno, ale ze tmy /nádraží bylo na druhé straně/ se ozvalo zaječení: „Zavřít! Okamžitě zavřít!“ „Všechna okna musí být zavřená...“ přeskakoval neviditelnému pohraničníkovi hlas do fistulky. Okamžitě jsme uposlechli. Celní prohlídka byla náročná, ale nikoli nepřátelská, i když celníci chtěli vědět, kam jedeme. Blábolil jsem o strýci jménem Mockovič, a že jedu na dožínky, však jsem strýci v létě pomáhal o žních, byl jsem totiž v Jugoslávii už o žních, víte... ale celníka to naštěstí vůbec nezajímalo. Zkontroloval můj pas, víza a pak mi dal štempl. Když bylo po prohlídce, nálada se trochu uvolnila, ale napětí viselo nad celým vlakem, dokud se nedal do pohybu. Nikdo nemluvil, až teprve když prošli vlakem rakouští celníci a všichni jsme si byli jisti, že jsme mimo dosah českých úřadů a pohraničníků se psy, se celý vlak rozjásal. Úplně neznámí lidé se objímali, gratulovali si a vykřikovali, kam že vlastně jedou. Do Ameriky, do Kanady, do Německa a my do Austrálie. „Do Austrálie? Co tak daleko?“ smál se Pepa a hned si sám odpovídal, „všude dobře, ale co nejdál od domova nejlíp, co? Ha ha ha!“ Lyžaři do Švýcarska sice do Švýcar jeli, ale nikoliv lyžovat, nýbrž natrvalo, zatímco italský pár přiznal, že mají namířeno do Kanady. Pepa radostně vykřikoval, jak celníky oklamali, že mají zašité dolary v manželčině podprsence a „Ukaž!“ křičel, „ukaž jim náš malej poklad.“ Načež manželka zbledla a řekla, že musí na toaletu. „To vydržíš“, utěšoval ženu manžel a hrábl jí do výstřihu. Jenže podprsenka tam nebyla. Pepa ztuhnul a jeho partnerka koktala, že se tak polekala té zprávy, jak ten plešatý pán ukazoval na náš vagón, že raději zašla na záchod a podprsenku si sundala. „A kams ji dala, ty náno?“ zbrunátněl Pepa. „Já jsem ji zastrčila na záchodě za tu mísu s vodou.“ „A marš!“ Pepa popadl manželku za loket a vystrkal ji z kupé. Sotva zmizeli, pán, co jel do Švýcar, vstal a vyndal z náprsní kapsy velice tlustou propisovačku. Jenže to nebyla žádná propisovačka, ale silný šroubovák a on jím začal odšroubovávat černý věšák nad svou hlavou. Pak se shýbl a zpod stolečku u okna, u kterého celou cesu seděl, odloupl stejný věšák. „Měl jsem ho tam přilepenej“, jal se vysvětlovat, „a celou cestu jsem ho musel držet kolenem, páč naše lepidla stojej za hovno. To mi udělal kamarád zlatník, to od originálu nerozeznáte!“ dodal pyšně a nabídl mi oba věšáky k porovnání. „Abych vám je nepomíchal“, obával jsem se. „To nemůžeš“, zasmál se pán, „tenhle je ze zlata. No, potěžkej si to!“ A skutečně. Zlatý věšák byl mnohem těžší než ten normální ze slitiny. Pán milostivě dovolil, aby oba věšáky potěžkal i Franta a jal se přišroubovávat ten obyčejný zpět nad svoji hlavu. Při tom vysvětloval, že v tomhle věšáku je jeho veškeré jmění. „Všechno jsem prodal“, říkal pyšně, „auto, nábytek i dekret na byt jsem prodal a všechno mé šetření je zataveno v tomhle malým kousku zlata.“ „To by jinej nevymyslel“, usmívala se budoucí Švýcarka, „jak převést veškerej majetek na západ, co? Ale Jindra je koumák.“ „To jsou mi dneska lidi“, brumlala paní, která jela opravdu jenom do Vídně, „a já si vezu jenom penzi. Já nic jiného nemám.“ „Máte tam sestru a ta vám do začátku pomůže, ne?“ „Do jakého začátku? Já jedu opravdu jenom na dovolenou. Jo, to by se komunistům hodilo, abych tam zůstala a vzali mně penzi. Tůdle! Já se do republiky vrátím!“ „A co máte vy, chlapci? Na tu cestu do Austrálie?“ přerušil ji Jindra. Bylo mně trapné přiznat, že s sebou mám jen tátův tisíc korun, ale pod dojmem jeho exhibice se zlatem jsem se přiznal. Franta na tom nebyl o nic lépe. Jindra svraštil čelo a ač to byl dle své ženy koumák, bylo vidět, že neví jak nám poradit. S tisícem korun se opravdu nedalo moc poradit, natož dělat. Po chvíli se Jindra usmál a řekl, že jsme mladí a to má možná větší cenu než tři věšáky. Což byla pravda, ale tenkrát jsem to ještě nevěděl a ani neocenil. Bylo to v době, kdy jsem vůbec nepřemýšlel, že i já jednou zestárnu. Dveře do kupé se otevřely. Nejprve dovnitř vletěla uřvaná rádoby Kanaďanka a hned za ní rozčilený Pepa. „Někdo nám tu podprsenku ukrad“ oznamovala Kanaďanka plačtivě. „Nám? Nám, ty náno pitomá? Tobě ji ukradli! Mně by se to v životě nestalo! Ježiši, já bych tě nejradši přerazil!.... Vona má kozy, že bez podprsenky nemůže udělat ani krok, aby si neublížila a teď, když v ní má zašitý peníze, tak si ji sundá a strčí ji na hajzlu za kanystr s vodou.“ „Když já jsem myslela...“
„Drž hubu nebo se neudržím!“ Po chvíli se Pepa skutečně neudržel a vztekle se praštil přes stehno. „Snad nebude tak zle“, poznamenal majitel zlatého věšáku a snažil se potěšit skleslou dvojici informací, že my s Frantou jedeme až do Austrálie a máme každý jenom tisíc korun. „Jenže my v tý podprsence měli tisíc dolarů.... americkejch! Jak teď budeme začínat?“ „Prodáme to zlato, co máš v botách...“, začala ubrečená paní. „Drž hubu!“, zařval Pepa, „já ti řeknu, jak začneme! Ty pudeš na ulici a budeš se kurvit!“ Venku už bylo jasno, vlak začal pomalu zmírňovat rychlost a za chvíli zastavil na Franz Josef Banhoff. Byli jsme ve Vídni. Stačili jsme si všichni popřát vše nejlepší a pak jsme vystoupili z vlaku. Nejprve se nám ztratil v davu, vycházejícím z vlaku, Pepa s ženou bez podprsenky a bez tisíce dolarů, a pak i dvojice se zlatým věšákem. Šli jsme s Frantou schválně pomalu podél vlaku směrem k lokomotivě a hledali Petra. Stál až u východu a místo blondýnky, která mně v Praze předávala jeho pokyny, kde se sejdeme, s ním byly dvě dvojice, které jsem neznal. Jedna byla mladá a jedna kolem čtyřicítky. Petr nás hned představil. Mladí byli novomanželé Láďa s Mášou a starší pár se představil jako Honza s Věrou. Honza byl bývalý číšník a uměl trochu německy, takže hned převzal organizaci naší skupiny a vláčel nás na australskou ambasádu. Což byl proces, kterým už všichni prošli, takže věděli, co a jak. Běhali jsme mezi ambasádou a zdravotním střediskem, kde nás rentgenovali a prohlíželi, zda jsme zdraví, a pak přišel finální pohovor s imigračními úředníky australského Commonwealthu. Tam jsem už Honzu nepotřeboval, protože jsem mohl mluvit anglicky. Mluvení mi celkem šlo, ale nerozuměl jsem úředníkům ani slovo, což mě dost deprimovalo. Kde bych já tenkrát věděl, že Australané mají jiný přízvuk a trochu i výslovnost. Brzo odpoledne, díky naším novým přátelům, jsme měli vyběhanou emigraci do Austrálie. Teprve pak nás Honza vzal do pronajatého pokoje v penzionu, kde jsme měli tu noc zajištěnou postel. V tom pokoji jsme spali všichni, takže když jsem si lehl, Petr s Frantou vlezli do postele ke mně. A stálo to třicet šilinků na osobu, což se mi zdálo strašně drahé, protože v bance mi dali za tátův tisíc jenom čtyři sta šilinků. Jenže jsem byl unavenej a nevyspalej, takže jsem ani neprotestoval. Už mě nic nezajímalo, jen jsem se Petra zeptal, kde má svou dívku? Sklopil hlavu a řekl, že se s Honzou a ostatními seznámil před týdnem ve vlaku. Měli podobnou zkušenost jako my. Sotva přejeli hranici, celý vlak vypukl v jásot a každý se kamarádil s každým. No a v nejlepším přišel do kupé pán středního věku, také se veselil a pak vytáhl peněženku. Měl jí narvanou dolary a tvrdil, že má v Kanadě ještě víc. Ve Vídni na nádraží se pak Petrova blondýnka do toho pána zavěsila a prostě s ním odešla. „Byla to kurva...“, povzdechl si Petr. Mohl jsem říci, že byla, protože když jsem s ní byl v jejím pražském bytě sám a díval se na zápas Bohemka – Slávie, tak pode mnou vykřikovala: „Jebej pořádně, nebo ti tu televizi vypnu!“ Ale neřekl jsem nic, byl jsem moc unavenej a tvrdě jsem usnul... - Pokračování příště…
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 12. 2006.
