Martin Hrubeš: Roztržitost a sníh
Povím vám příhodu. Nerad, protože je o mé roztržitosti a netrpělivosti, jež ve střetu se sněhem vytvořila hodně rizikovou směs. Setkal jsem se však přitom s přívětivými a ochotnými lidmi, a tak chci potěšit pozitivně naladěné čtenáře. Mezi Vánoci a Silvestrem jsme s manželkou vyrazili na Šumavu. Sníh je i v Praze, a tady na Šumavě leží skoro metr čerstvého prašanu.
Emília Molčaniová: Nerozumiem tomu... / Žiadosť
Upratovala som mužovi šuplíky nočného stolíka, keď mi zrak padol na hrubý zošit v modrej väzbe. Len som tak letmo prelistovala zopár stránok a zistila som, že je to jeho denník. Vôbec som netušila, že niečo také existuje. Môj muž a denník! To by skôr pristalo našej dcére, puberťáčke. Viem, že sa to nemá, ale nedalo mi, aby som si zopár stránok neprečítala.
Anastázia Mahovská: Tý brďo! Tam ti maj kluky!
Renda mluvila bez nadechnutí o tom, jak už měla dost těch okoukaných zákazníků, co ji nestydatě vydírali, že dostane tu zakázku, až když s nimi půjde na večeři, že bývalý šéf už byl taky pořád a pořád víc a více dotěrnější a začínal být nezvladatelný, protože už jej odmítala celou věčnost.
Fialové slunce
„Platící truchlíci! Neplatící všiváci! Dohromady diváci! Což nemáte nic na práci – jen slídit po mé legraci? Jmenoval se Tonda! Tonda po nebožtíku tátovi. Po nebožtíku ujovi z tátovy partaje. Po nebožtíku strykovi z máminy partaje. Víte nejlíp: žádná díra na světě nemiluje zrcadlo. Tak i v Malém Poříčí byl Tonda jenom pitomeček, vysušený mozeček, na hřišti však pán – Antonio král!
Vladimír Kulíček: O Valdovi a chlapečkovi se štětečkem
Bylo sváteční nedělní odpoledne, spokojeně jsem dojídal oběd, když z rohu pokoje, kde se způsobně usadil můj Kolja, aby dal najevo, že nežebrá, se najednou ozvalo: „Můžu?“ „Co, můžeš? Nic nedostaneš!“ „Já nic nechci, já se chci jenom na něco zeptat!“ „Nemůžeš!“ „Proč nemůžu?“ „Protože teď jím a při jídle se nemluví. To bys už mohl vědět.
Jitka Krpensky: Slohová práce na téma "Moje Vánoce"
Když maminka pár týdnů před Vánocemi vyzvídala, co bych si tak asi přál, tak jsem se nejdříve zeptal, jestli si myslí, že jsem ještě malé dítě. Se smíchem mě ujistila, že samozřejmě né, ale že i takové velké dítě si jistě něco přeje. A tohle přiznání se mi moc hodilo. Já totiž jedno velké přání mám – psa. Jenže maminka pořád tvrdila, že jsem ještě malý a že bych se o něho nemohl pořádně starat. „No mami, tak to je príma, to už bych tedy mohl dostat psa,“ zajásal jsem.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (36)
- Víš to jistě?! zeptal se mě přísně při mé příští návštěvě v jeho bytě. Mlčky jsem mu předložila těhotenský průkaz. Letmo jsem mu jednu možnost navrhla: interrupci! Skoro hněvivě ji zamítl. – Nesmysl…! vykřikl a s cigaretou v ústech začal v tom panelákovém obýváku kolem mne kroužit. Pak se nade mnou zastavil a prohlásil rozhodně: - Vezmeme se, když budeš chtít! Podívala jsem se na něho vzhůru, a když jsem zachytila jeho úsměv, poznala jsem, že mě asi miluje. Přesto jsem se ho ještě opatrně zeptala: - Myslíš, že děláme dobře?!
Michal Dlouhý: Hloupost horší než zlodějství
Nadešel Štědrý den roku 1927. V kasárnách šestimužové četnické stanice ve Volovci v politickém okrese Nižní Verečky se vše chystalo ke sváteční večeři. Jindy přísný staniční velitel vrchní strážmistr Josef Bína rozhodl, že celé osazenstvo stanice zůstane na večeři pohromadě a noční hlídka tvořená strážmistry Karlem Matějíčkem a Františkem Lukešem vyrazí až o dvaadvacáté.
Milan Lasica: Blížia sa Vianoce
Blížia sa Vianoce. A, predstavte si, začalo snežiť. To nie je normálne, pomyslel som si, na Vianoce má predsa pršať, snežilo keď som bol malý chlapec. Aj to možno len raz, dva razy za celé detstvo, ale v spomienkach sa mi to znásobilo a keď sa blížia Vianoce vždy hovorím svojim deťom „Vianoce, keď som bol malý, tak vždy na Vianoce snežilo, a teraz prší“. Deti ma zbožne počúvajú a rozmýšľajú o tom, aké to muselo byť krásne, keď na Vianoce snežilo.
Miroslav Sígl: Čtyři předvánoční příběhy s „ř“
Ředkvičky k večeři měl stařičký Říha z Řeže. Přijeli příbuzní. Přivezli řepu a řádkovač. Vytvoří třicet řádků pro řepu, příště přijedou do příjemného prostředí. Říkali, že po ředkvičce se říhá, přičemž řepa, řapíky, řebříček přinášejí stařečkům přece jen střevní střídmost. Stařičký Říha neříhal, ale řval, vyřítil se s řetězem a řemenem, příbuzným se podařilo přikrýt na střeše pod řešetem s ředidlem.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (8)
Pominu-li maličkost, že chlap, jako byl Luboš, by si snad dokázal uvařit snídani sám, měla jsem to být přece já, a ne jeho matka, kdo měl brzy ráno vstát, láskyplně mu uvařit čaj a přistrčit pod nos dva včerejší rohlíky a trojúhelníček sýra! Jenže vstávat takhle brzy jen proto, aby se milovaný manžílek nemusel obtěžovat napustit do konvice vodu a zapnout sporák, jsem pokládala za jistou formu rozmazlenosti, a nikoliv lásky.
Stanislav Rudolf: Hospodáři štědrovku
Kde jsou ty časy, kdy měla panímáma před Vánocemi tak jednoduchou úlohu, jak o ní kdysi psal básník?! Dala vánočku manželovi, kravám po výslužce, kohoutovi česneku, hrachu jeho družce! Vzpomínáte, milí čtenáři, ještě na tuhle básničku? Nebo ji umíte dokonce stále nazpamět? Nu co, zkuste si ji zopakovat, třeba vám v tom současném hektickém čase, kdy přemýšlíte, co komu koupit pod stromeček, pomůže, protože Štědrý den se opravdu nezadržitelně blíží!!!
Monika Petrlová: Bílosrstým ploutvonožcům v patách
Ostré polární slunce nedovolilo Atuat delší dobu koukat týmž směrem. Sluneční paprsky bezostyšně vypalovaly její siluetu na zeď jednoho z ledových domů inuitské vesnice. Byl to tentýž dům, v němž před sedmi slunovraty v bolestech přivedla na svět malého Okiho. Dům, který s Maem a jeho bratrem holýma rukama po dlouhé týdny stavěli.
Petra Haasová: Když se řekne Mikuláš
Když se řekne Mikuláš, vždycky na mě dýchne atmosféra výjimečných dnů, jako jsou Velikonoce, Štědrý den nebo třeba narozeniny. Nejinak to bylo i pátého prosince, když jsem kousek od Staroměstského náměstí čekala na přítele, se kterým jsme byli rozhodnuti strávit večer tím, že prozkoumáme všechny čerty, Mikuláše a anděly, co se jich do Prahy vejde.