Ivan Kraus: Bobřík mlčení a bobřík odvahy
Rubrika: Literatura – Povídky
Do skautu jsem začal chodit po válce. Protože byl katolický, chodili jsme každou neděli, když jsme jeli na výlet, nejprve všichni na mši. Pokaždé jsem se divil, že naši vedoucí mohli jít do chrámu v krátkých kalhotách. Díval jsem se na jejich chlupaté nohy a nebyl jsem si jist, jestli takhle mohou předstoupit před Pána boha, který se měl v kostele na ty nohy dívat. Po mši jsme vyšli před kostel, seřadili jsme se a na bratrův povel jsme spustili pokřik. Začínal takto: "My, letenská vlčata – šátky máme ze zlata..." Dál, si to už nepamatuji. Pokřik nebyl dlouhý, ale věřícím, kteří vycházeli z kostela se určitě líbil, protože se zastavovali na chodníku a vždycky čekali, až začneme. Pak jsme vzali batohy a vydali jsme se na nádraží, odkud jsme jeli někam na výlet. Měli jsme pěkné kroje, krátké manšestrové kalhoty a zelené košile a podkolenky. Na krku jsme nosili žlutý šátek. Kalhoty obepínal kožený pásek, který se zapínal na kovovou přasku s obrázkem vlčí hlavy a s heslem BUĎ PŘIPRAVEN! Každý týden jsme se také scházeli v klubovně na Štvanici. A v létě jsme jeli na tábor. Bydleli jsme ve stanech, střídali jsme se ve službách a v hlídkách. Večer býval táborák, u kterého se hráli hry a zpívalo se. Jednou jsme vyrazili v létě na Šumavu, kde jsme sbírali borůvky. Také jsme tam lovili bobříky. Nejprve bobříka odvahy, kdy jsme museli být celou noc na místním hřbitově. Když jsme lovili bobříka mlčení, nesměli jsme po čtyřiadvacet hodin říci ani slovo. Na bobříky, které jsem získal, jsem byl velice pyšný. Horší bylo, že jsme borůvky při sbírání také jedli a tak jsem poznal jejich nesmírnou sílu. Několikrát jsem nestačil doběhnout do křoví a když jsem zjistil, co se mi stalo, uschoval jsem prádlo do baťohu. Totéž se stalo vlčeti Karlovi a vlčeti Jaroslavovi, kteří spali ve stanu se mnou. Bratr Smělý Jelen chodil pak kolem stanů a ptal se nás, jestli také cítíme, co on, ale my jsme krčili rameny, protože jsme se velice styděli. Pak to Šedý Vlk už nevydržel a jako správný vlk čenichal tak dlouho, až došel k našim baťohům. Když zjistil, co se stalo, vzal nás k potoku, kde jsme prádlo vyprali a usušili na slunci. Šedý Vlk nám pak vysvětlil, že nesmíme jíst tolik borůvek, protože jsou ve velkých dávkách projímavé A Smělý Jelen nám pak dlouze vysvětloval, jak je důležité, abychom vždy našli odvahu přiznat se k tomu, co se stalo a abychom nebyli zbabělí. "Musíte vždycky zůstat pevní! Jen tak se budete moci podívat sami na sebe do zrcadla a druhým do očí !" Slíbili jsme mu, že si to zapamatujeme. Jednou jsme šli po prázdninách zase na schůzku do klubovny na Štvanici. Ale když jsme dorazili na místo, našli jsme jen doutnající zbytky dřevěné budovy. Klubovna shořela, nezbylo z ní nic. Šedý vlk, Smělý Jelen i Malý bobr obcházeli smutně spáleniště. Pak přijela policie, sepsala hlášení a šli jsme domů. Bratři nám slíbili, že nám dají vědět, kdy a kde se sejdeme, v nové klubovně. Čekali jsme na jejich zprávu, ale oni se už neozvali. Doma uložila matka můj kroj do skříně. Chodil jsem se na něj dívat, ale jednoho dne ze skříně zmizel. Ptal jsem se matky kam se poděl a ta mi řekla, že ho uložila jinam. "Proč jinam?" divil jsem se. "Aby se do něho nedali moli," odpověděla nervózně matka. "Ale až se bratři znovu ozvou a řeknou nám, kde bude nová klubovna, budu kroj potřebovat," řekl jsem. "Teď budete mít ve skautu prázdniny," pravila matka. Zajímalo mne, jak dlouho budou trvat. Matka řekla, že to se neví a doporučila mi, abych se šel učit počty. Mne se však nechtělo počítat příklady v učebnici. Zajímalo mne jen to, jak dlouho mám počítat s tím, že nebudu moci jít do skautu. Ptal jsem se matky tak dlouho na svůj skautský kroj, až jednou, když žehlila otcova saka, mi začala líčit, jak nebezpeční jsou moli. Hovořila velmi podrobně o tom, co všecko dovedou zničit a jak rychle a nenápadně to dovedou udělat. Chvílemi o nich hovořila tak, jakoby moli ze všeho nejraději žrali jen skautské kroje. Vyslechl jsem ji a pak jsem jí navrhl, že se v kroji projdu po parku, abych ho provětral a aby se do něj moli nedali. Matka se však polekala ještě víc, což se projevilo tím, že se pustila se do protřepávání otcových kravat a řekla, že ven v kroji chodit nemohu, protože do něho už dala naftalín, což je prostředek který kroj před moly chrání. Řekl jsem, že naftalín by se mohl z kroje, kdy v něm půjdu ven, odstranit, ale matka se pustila do kontroly všech otcových košil a o mém nápadu nechtěla ani slyšet. Vysvětlila mi, že naftalín je velice silný desinfekční prostředek, který sice zažene moly, ale mohl by mi také poškodit kůži. Pak mi doporučila, abych se šel učit občanskou nauku. Podíval jsem se do knížky, v které jsme ve škole museli právě začernit jména presidentů Beneše a Masaryka, takže to byli jediní presidenti, které jsme si hned zapamatovali a pak jsem šel raději ven. Potkal jsem tam kamarády, kteří byli také u vlčat. Ukázalo se, že se děly divné věci. Jednomu klukovi otec nabídl, že mu koupí místo kroje kolo a druhému odvezl jeho děda kroj dokonce na venkov. Když se kamarád ptal, proč to děda dělá, dozvěděl se od rodičů, že na venkově je lepší vzduch a molům se v něm prý tak nedaří. Bratři ze Skautu se stále neozývali a tak už jsme nechodili ani na schůzky, ani v neděli společně do kostela. To už někteří kluci začali místo žlutých šátků nosili rudé, protože se stali pionýry a vyprávěli, že mají novou pěknou klubovnu, kde je dokonce ústřední topení. Za nějaký čas jsem pochopil, proč se bratři už neozvali. Byli ve vězení. Dozvěděli jsme se, že Šedý vlk byl odsouzen na patnáct let a Malý bobr na deset. Jenom Smělý Jelen zůstal na svobodě. Jednou jsem ho potkal na ulici a pozdravil jsem ho, jako dříve –ruku u ramene, dva prsty vztyčené a palcem přidržený malíček. "Buď…" Ale Smělý Jelen zřejmě zapomněl na skautské heslo, které míval na opasku a protože nebyl připraven, lekl se a rychle mi skočil do řeči – "Čest práci." Asi už zapomněl na to, co nám říkal u potoka, na táboře a nebo nebyl připraven na to, že mne potká. To však už bylo v nové době, kdy lidi říkali jen to, co nebylo nebezpečné a jinak raději mlčeli. Nebylo jim to ale stejně nic platné, protože ať mlčeli sebevíc, nikdo z nich za to neulovil bobříka, jako my. |
|
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Ing. arch. Miloslav Heřmánek
http://hermanek.info/reference/ http://hermanek.info/
http://navolnenoze.cz/prezentace/miloslav-hermanek/
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 02. 2010.